Tato požehnaná země
This Blessed Land
Poslední den v letošním měsíci lásky uspořádala Stolice Ukrajinských studií Johna Jaremka na Torontské univerzitě Vzpomínku při příležitosti 70. výročí deportace Tatarů z ukrajinského Krymu.
Vzpomínka se konala v kostele Timothy Eaton Memorial Church in Toronto, pobožnost vedl rev. dr. Andrew Stirling a zúčastnili se jí zástupci jiných kongregací (včetně židovské Darchei Noam). V hudební části programu vystoupili Elvíra Maksudova a Eskender Bekmambetov. Promluvili bývalý federální poslanec Borys Wrzesnewsky a pofessor Torontské univerzity, Paul Robert Magocsi, autor knihy This Blessed Land: Crimea and the Crimean Tatars.
Nevím, jestli Tataři právě dnes Krym vidí jako požehnanou zem. Vím, že právě dnes jsou vystaveni dalšímu tlaku v požehnané zemi, kterou před několika desítkami let Chruščov daroval Ukrajině a nedávno ji Putin prohlásil za část svého impéria.. Krymští Tataři se stali rukojmími. Poněvadž moje vědomosti o nich jsou tu a tam nasbírané drobty, přijal jsem pozvání na Vzpomínku na jejich deportaci před sedmdesáti lety. Ale napřed jsem si přečetl záznam o Tatarech v Nové kolumbijské encyklopedii.
Podle této encyklopedie Tataři jsou turkic mluvící obyvatelé Ruska, v roce 1975 se jejich počet pohyboval kolem 6 milionů, hlásí se hlavně k sunni muslimům a jejich původní domov byl v jihovýchodním Mongolsku. Pak se dali na výboje: ve 13. století okupovali části Evropy a Asie (v roce 1241 přepadli Maďarsko a Německo) a i po ústupu jejich armád z Evropy zůstali dominantní sílou v skoro celém Rusku, Ukrajině a Sibiři. (13.století si zřejmě potrpělo na výboje: náš Přemysl Otakar II rozšířil své panství, jak mečem, tak i dvěma sňatky až k Jaderskému moři a zachtělo se mu i německé královské koruny, ale ten plán mu zhatila smrt na Moravském poli v roce 1278).
Původně kočovní Tataři (poněvadž měli zlaté stany, říkalo se jim Zlatá horda) ve 14. století přijali islám a ovládali většinu Ruska – buď přímo nebo jako vrchnost, které místní princové platili desátky. Asi se jim dařilo příliš dobře: začali se svářit mezi sebou. Zatímco se svářili, rostl vliv Moskvy a Tamerlanova invaze a nástup otomanských Turků přivodily rozpad Tatarské říše koncem 15. století. Na jejím území vzniklo několik nezávislých útvarů, jako Kazaň a Sibiř, které byly v 16. století podmaněny Ruskem. Krym se stal vazalem otomanské říše, ale krymští Tataři pokračovali v nájezdech na Ukrajinu a do Polska a vymáhali poplatky od ruských carů. Moskvu přepadli ještě v roce 1572. V té době Tataři v Rusku dosáhli vysokého stupně civilizace, hráli významnou roli v administraci i obchodu a mnohé ruské šlechtické rodiny měly ve svých řadách tatarské předky. V první scéně Puškinova Borise Godunova princ Suisky říká o vrahu careviče a pozdějším carovi, Borisi Godunovi: …včerejší otrok, Tatar…
Novější historie Tatarů v Rusku je méně laskavá: v roce 1783 poslední tatarský stát, Krym, byl připojen k Rusku. Krymští Tataři – kromě těch, kteří se během ruského obsazení Krymu a Krymské války přestěhovali do Turecka – zůstali na Krymu až do 2. světové války. Tvořili základní skupinu autonomní republiky, založené v roce 1921 a zrušené v roce 1945, kdy všichni krymští Tataři (kolem 200 000 v roce 1939) byli pro údajnou kolaboraci s nacisty přestěhováni do Uzbekistánu a Kazachstánu. V roce 1956 získali nazpět svoje občanská práva, ale ne svoji identitu jako národnost.
Vcelku historie ne nepodobná naší a nepochybně i mnoha jiných národů: výboj v prvních staletích druhého tisíciletí (u nás vrcholící bohulibou vládou Karla IV), pak někdy prudký a jindy pozvolný ústup do mocenské bezvýznamnosti. Jejich osud po roce 1945 připomíná do určité míry osud Čechů v Sudetech po Mnichově a daleko víc osud sudetských Němců po roce 1945, (Jen s tím rozdílem, že kolaborace sudetských Němců s nacisty nebyla jen údajná.) A rozhodně z ní nemohl být obviněn Mustafa Džemilev, jehož život a zásluhy byly na Vzpomínce 70. výročí deportace Tatarů z Krymu oslaveny. Už i proto, že se narodil 13. listopadu 1943, takže když válka skončila, byly mu dva roky. Ale už rok před koncem války, v květnu 1944, byl se svou rodinou Sověty vystěhován do Uzbekistánu. V osmnácti letech se svými přáteli založil Unii mladých krymských Tatarů, jejímž posláním bylo uznání práva krymských Tatarů na návrat do jejich domovů. Pro svoji činnost byl šestkrát zatčen a 10 let vězněn v sovětských vězeních a pracovních táborech. Přežil – díky násilnému vyživování –303 dní trvající hladovku, v roce 1989 byl zvolen předsedou Krymského tatarského národního hnutí a vrátil se svou rodinou na Krym. V roce 1998 mu byla udělena komisařem Spojených národů pro uprchlíky Nansenova medaile, v roce 1998 (a potom čtyřikrát po sobě) byl zvolen poslancem ukrajinského parlamentu,. V březnu 2014 se sešel s představiteli NATO a EEAS a urgoval je, aby neuznali výsledky nadcházejícího referenda na Krymu, o měsíc později mu byl na pět let zakázán vstup na ruské území (včetně Krymu). Džemilev byl několikrát navržen na Nobelovu cenu, letos v dubnu mu byla udělena jako prvnímu Cena Solidarity. Byla mu předána 3.června.
Jestliže mám pochybnosti o příhodnosti (z hlediska situace Tatarů – stoupenců nezávislosti Ukrajiny) názvu Magocsiho knihy – Krym v Putinově objetí je sotva požehnanou zemí, neměl bych sebemenší problém nazvat požehnaným život Mustafy Džemileva, Tatara, muslima a světoobčana.
Josef Čermák
***