Biskup
Václav Malý bude při oslavách 50. výročí posvěcení kostela
sv. Václava
Otec biskup Malý je světícím pražským biskupem určeným pro službu krajanům v zahraničí a bude hostem v Kanadě od 26.9. do 6.10. 2014. Během svého pobytu v Kanadě by měl navštívit kromě Toronta i krajanské komunity ve Winnipegu (29. 9.), Vancouveru (30. 9.), Edmontonu (1. 10.), Calgary (2. 10.), Kingstonu (4.10.), Ottawě (4.10.) a v Montrealu (5.10.). Toto je stručné oznámení z farnosti svatého Václava v Torontu.
Po prvé jsem se s Václavem Malým setkal někdy v druhé polovině sedmdesátých let na některém ze seminářů pořádaném v bytě Ladislava Hejdánka. Bylo to krátce po tom, co skončil studia na Cyrilo-metodějské bohoslovecké fakultě v Litoměřicích. Na kněze byl vysvěcen 26. června 1976. V roce 1977 podepsal Chartu 77 a o rok později byl jedním ze 17 zakladatelů Vyboru na obranu nespravedlivě stíhaných. V lednu 1979 byl zbaven státního souhlasu k vykonávání práce duchovního. V témže roce byl sedm měsíců bez soudního rozhodnutí spolu s ostatními členy VONS vězněn. Do roku 1989 pak pracoval jako topič a zeměměřičský figurant. V roce 1981 byl mluvčím Charty 77. V listopadu 1989 vystoupil nejprve na Václavském náměstí a později při velkém shromáždění na Letenské pláni, kterého se zúčastnil třičtvrtě milionu lidí. 11. ledna 1997 byl vysvěcen pomocným biskupem. Jeho biskupské heslo zní Pokora a pravda.
Od roku 1989 jsem Václava Malého několikrát potkal. Naposledy letos v květnu ve sboru českobratrské církve evangelické v Hradci Králové, kde hovořil na téma Solidarita, spravedlnost a evangelium.Tato přednáška se konala v rámci noci kostelů, která probíhá v Čechách vždy v květnu a letos byla v Hradci Králové rozšířena, takže se z události stal týden kostelů.
V úvodu setkání Václav Malý zdůraznil, že solidarita je hlavním pilířem EU. Solidarita vychází ze skutečnosti, že jsme si život nedali, narodili jsme se díky rodičům a v podstatě lidského bytí je závislost na druhých. Člověk je člověkem tehdy, pokud žije ve vztahu. Z toho vyplývá vzájemná závislost lidí na sobě. Nejsme Robinsoni, ale jsme závislí na druhých lidech kolem nás. Nejprve na rodičích, později na ostatních. Nejde pouze o rodinné vztahy, ale i o ekonomické, kulturní, sociální, společenské, náboženské a církevní vazby. Jsme tedy závislí na druhých lidech, ať si to uvědomujeme nebo ne. Nejsme na světě sami, což předpokládá, že se díváme kolem sebe. Máme tedy vytvářet vzájemnost a soudržnost s těmi druhými.
Člověka tvoří člověkem schopnost myšlení a schopnost komunikace. Dostali jsme dar řeči nikoliv k tomu, abychom pěstovali samomluvu, ale abychom komunikovali. Solidarita může být duchovní i materiální. Jestliže si uvědomujeme skutečnost, že mnohé v životě není výsledkem naší námahy a naší práce, ale že je to dar, pak se máme o tento dar dělit. S tím souvisí i lidská svoboda. Kdo je ochoten dávat, ten také roste ve svobodě.
Člověk, který chce jen vše pro sebe, je nesvobodný, zatímco svobodný člověk dokáže, jak přijímat, tak i rozdávat. Solidarita je tedy umění dělit se, umění dávat, a tím také růst v lidské svobodě. Nespočívá pouze v materiální pomoci, ve sbírkách určených pro různé části světa. Záleží však také na tom, jakým způsobem se dává. Je nutné si při tom uvědomovat, že ten druhý je partnerem. Dává nám možnost, abychom se podělili, dává nám možnost, abychom rozšířili a prohloubili svoji svobodu. Teprve takto pojatá solidarita stojí na pevném základě. Solidarita neznamená, že se dává pouze z přebytku a z pocitu, že mám nad tím druhým navrch. To, že mohu dávat je veliká výsada a veliké vyznamenání, protože přicházím do vztahu s tím, kdo potřebuje. Mohu tak rozvinout více své lidství, svou svobodu. Znamená i duchovní a občanskou podporu tam, kde lidé nejsou respektováni ve své důstojnosti a jsou z různých důvodů pronásledováni a ponižováni. Z tohoto důvodu máme hájit právo toho druhého a být schopen vzdát se proto i třeba svého vlastního práva. Evangelium klade jasně tento důraz, který je náročný a který se nám zdaleka nedaří uskutečňovat, ale který před námi stojí jako výzva. Neznamená to automatický souhlas s jednáním toho, s kterým se solidarizujeme, nesmíme ho přetvářet ke svému obrazu, nesmíme ho manipulovat. Znamená to, že toho druhého bereme jako partnera, v něm se setkáváme s živým Kristem, jak na to odkazuje evangelium. Zde je rozdíl mezi rovinou humanismu a křesťanství. Solidarita je tedy nezištná a neočekává uznání.
Nejde pouze o materiální, ale i o duchovní, profesní, stavovskou a náboženskou solidaritu. Neznamená to vzdát se toho, co je nám vlastní, vzdát se vlastního přesvědčení, ale bránit i práva těch, kteří patří k jiné náboženské tradici, pokud je jim ubližováno. Za jistých okolností je třeba hájit i práva muslimů, či jiných náboženství.
Je nutné brát se za sociální spravedlnost, rozevírají se i nůžky mezi generacemi, musíme hledat pochopení nejen pro ty, co jsou starší, ale i pro ty mladší. Je zapotřebí odstraňovat rasové rozdíly a solidarizovat se nejen s těmi, co jsou jiného původu, ale i s přistěhovalci, s těmi kteří jsou právně bezbranní, méně schopní, tělesně a mentálně postižení, společensky vyloučení, cizinci. Ježíšův život, během kterého se přátelil a solidarizoval s lidmi na okraji společnosti, nelze oddělit od vzkříšení.
Spravedlnost znamená respektování právního řádu, zákonů, znamená rovnost při výměně a rozdělování prostředků potřebných k životu, je to především ctnost, věrnost zákonům, věrnost Božím příkazům a přikázáním. Spravedlnost je širší než skutečnost, že ten, kdo se proviní je potrestán a ten, kdo učiní něco dobrého je odměněn. Znamená to, že se nejedná o kalkulaci komu, co dát, koho čím podpořit, ale dotknout se samotného zdroje života, kterým je Bůh sám.
Po tomto úvodu přišla řada dotazů:
O: Hodně cestujete, nejsou to tradiční země, co je důvodem těchto cest?
VM: Navštěvuji hlavně země, kde lidé nemají možnost žít důstojným způsobem života. Před rokem 1989 jsem zažíval solidaritu mnohých lidí ze všech koutů světa. Bylo pro mne velmi milé a povzbudivé, když někdo řekl: „My o vás víme, my se za vás modlíme…“ Ale přijížděli i lidé, kteří nebyli křesťany. Nyní cítím morální povinnost, vrátit to, co bylo darováno mně, těm, kteří žijí jinde v nedůstojných podmínkách. Nepřijíždím jako spasitel, nepřijíždím jako ten, kdo má řešení na jejich situaci, nepřicházím jako ten, kdo radí, nepřicházím jako biskup Václav Malý, přicházím jako jednotlivec, který si váží jejich postoje. Platím si to z vlastních prostředků, nejezdím na oficiální pozvání, nechci strávit tento čas v Potěmkinových vesnicích, které byly u nás před rokem 1989. Chci vidět realitu. Přijíždím s rizikem, že mohu být třeba zatčen, ale většinou se stane, že ta cesta je bohatší než jsem předpokládal. Snažím se většinou kontaktovat křesťany, nejen katolické, pokud tam žijí. Setkávám se s představiteli církví, s obhájci lidských práv a rodinami politických vězňů. Ale neomezuji se pouze na křesťany, častokrát to není výlet a je to někdy dosti náročné. Takto jsem navštívil v posledních letech Kubu, Čínu, Irák, Irán, Jižní a Severní Sudán. Jsou to země, kde nevládne svoboda, každá země je poněkud jiná. Během návštěvy v arabských zemích jsem se mnohdy sešel i s lidmi v muslimských komunitách. Je to moje iniciativa, nikým se nezaštiťuji a cítím se pak svobodným. Takto si nesu za svůj postoj důsledky sám. To, že jsem sledován, to mne nijak nezaskočí, protože fízlové jsou všude stejní. Ale když jsem byl nedávno v Iráku a spal jsem na biskupství, tak poblíž mne vybuchla tři auta. Tohle byla nepříjemná skutečnost. Při sledování se může člověk psychicky připravit na to, že bude člověk zadržen či zatčen, ale tohle bylo něco zcela jiného.
O: Při svých cestách jste se setkal s různým vnímáním lidských práv. Myslíte si, že je tato otázka univerzální?
VM: Je to velice těžká otázka a dnes jsem opatrnější a nemluvím o tom tak suverénně. Dnes se ukazuje, že plné respektování lidských práv a občanských svobod není podmínkou k úspěšnému podnikání. To je něco nového. Je to problém Číny a dalších asijských ekonomických tygrů: Malajsie, Singapuru… Určitá skupina těchto podnikatelů velice dobře zná meze, kdy se odmítají vyjadřovat k určitým otázkám, respektují mocné a při tom jejich majetky rostou. Celá léta jsem si myslel, že ekonomika a lidská práva jsou spojité nádoby. V kulturní oblasti jsou určité oblasti, které jsou univerzální – nikdo by neměl být mučen při výslechu a na nikom by nemělo být pácháno násilí. To je naprosto jasné právo, které by mělo platit všude. Na druhé straně je zapotřebí být citlivý vůči kultuře. Například v moslimské kultuře je nutné zdůrazňovat svobodu svědomí, nikoliv jenom náboženskou. V těchto zemích většinou křesťané mohou mít kostely nebo modlitebny, vykonávat bohoslužby, ale například, když si vezme křesťanka muslima, tak musí přestoupit na islám. Tam je třeba stále zdůrazňovat nejenom svobodu náboženskou, ale svobodu svědomí. Samozřejmě je nutné upozorňovat na skutečnost, že žena není majetkem muže, ale jeho partnerem. Je zapotřebí tyhle kulturní zvyklosti vnímat. V Iránu jsem byl upozorněn na to, že se nemá podávat ruka ženě. Jsem přesvědčen o univerzálnosti lidských práv, ale s ohledem na místní kulturu. Lidská práva, tak jak jsou chápána zde, nejsou možná oddělit od dlouhého vývoje židovsko-křesťanské tradice.
V závěru setkání jsem se zeptal Václava Malého, co očekává od podzimní cesty do Kanady:
VM: V rámci biskupské konference mám pověření, abych navštěvoval všechny katolíky, kteří žijí v zahraničí. Z tohoto důvodu pojedu koncem září na čtrnáct dnů do Kanady, kde mi Libor Švorčík připravuje program. Mám navštívit, co nejvíce českých komunit v Kanadě. Jde o to, abych tamní lidi povzbudil a řekl jim, že je dobré, že si udržují český jazyk. Také jsem nedávno viděl při návštěvě Spojených států, že mladá generace nevidí rozdíl mezi Čechy a Slováky. Mým hlavním plánem je seznámit se situací tam a budu se snažit jim hlásat radostnou zvěst – evangelium.
Záznam z hradeckého večera pořídil Aleš Březina- Foto Olga Čižinská
***