Peníze a bohatství
Není snad dne, kdy se nedočteme v mediích, nebo neslyšíme v radiu či v TV, že na to, či ono nejsou peníze. Ať se jedná o stát, město, nemocnice, školy atd. jednoduše peníze nejsou! Sousední Amerika nejen, že nemá peníze, ale navíc už utrácí peníze budoucích generací. Zadlužení se u nich už vyšplhalo na 17,5 bilionů dolarů a velkým tempem pokračuje dál (2,75 miliard denně).
Kdyby bylo zadluženo ve světě jen několik zemí nikdo by se nedivil. V koši se vždycky najde nějaké shnilé jablko, avšak ten koš obsahuje prakticky jen shnilá jablka. Až na malé výjimky jako Arabské státy bohaté na olej a několik státečků v Evropě - Monako, Švýcarsko nemají finanční problémy.
Z přístupných informací vysvítá, že většina států své dluhy ani nesplácí, jen vydávají nové dluhopisy a tím vlastně prodlužují splatnost papírů, čemuž se říká „rollover“. Vytloukají klín klínem, jak se běžně říká.
Tím vyvstává otázka „opravdu ve světě nejsou peníze“? Nikoliv. Peníze jsou, ale je to obdobné jako s vodou na zeměkouli, tečou tam, kde je jich nejvíce. Samotná skutečnost, že nové dluhopisy se vždy prodají (zatím) též dokazuje, že peníze se vždy někde najdou.
Žijeme v zajímavé době, kdy bohatství a peníze nabyly pro lidstvo zcela nový pojem. Majetek i peníze nabraly jinou dimenzi, jiný smysl, než tomu bylo v dávnějších dobách. Ještě v nedávné minulosti bohatství zajištovalo lidem spokojenost a přepych. Bohatství a peníze však v současnosti změnily svoje poslání. Starý záměr - bohatství zajištující blahobyt a spokojenost se v minulém století vyměnil hlavně za „prestiž“ a možnost si zakoupit moc. Je dobře známé, že peníze a moc jsou směnitelné. Těmto jedincům jde většinou o to, aby se svými miliardami vynikli nad ostatními a nabyli obdiv a mohli ovlivňovat lidi. Od začátku šedesátých let 20. století už to nebyli jen dědici majetných lidí a podnikatelé, kteří se řadili mezi boháče, ale zpěváci, herci, sportovci a hlavně různí podvodníci, přicházející k bohatství nečestnými způsoby, kteří dnes vlastní stamilionové hodnoty.
Všimneme-li si této kategorie lidí, najdeme mnoho zajímavých okolností. Postavme tuto skupinu do nedávné minulosti, kdy dobrý sportovec, či herec byl obdivován a měl ze své činnosti slušné živobytí. Dnes kromě obdivu mají navíc obrovské příjmy, což vyžaduje otázku – „převyšují tito jednotlivci svými vlastnostmi a schopností minulé činovníky?“ Přinášejí zmíněné osoby dnes skutečně úžasné pobavení pro diváky odpovídající jejím kolosálním příjmům? Nikoliv. Jenže příjmy těchto lidí manipuluje byznys – vlastně podvodný systém, který se také veze s nimi a má z nich též nesmírné zisky.
V současné době je úplně jedno, kolik lidí přijde na stadiony, do arén, obdivovat zápasy a tím zaplatí vstupné za svoje pobavení. Lidé, kteří ani nemají zájem o určitý druh sportu či zábavu, musí stejně přispívat!
Děje se to nepředstavitelně rafinovanou formou, prováděnou přes inzeráty, reklamy, které zavedl byznys do všech medií. Vyplácí za to veliké částky peněz sportovcům, hercům a podnikům. Jde to z peněz, které se přidávají zákazníkům k cenám při nákupu čehokoliv a kupující při tom ani nemrkne, s klidem utrácí - dává ze svých peněz milionářům ve sportu a ostatním bavičům.
Příklady jako Miguel Cabrera, baseballový pitcher (nadhazovač) z Detroit Tigers obdrží za osmiletý kontrakt $248 mil. Tím pádem za každý hod míče (úspěšný či ne) obdrží přibližně $11,000. Těžko odůvodněné platy jsou též bankovním CEO. Uvedu plat jednoho z nich. Exekutivní úředník Lloyd Blankfein za minulý rok obdržel $19,9 mil. Z čeho je možné vyplácet takové platy? Pouze z peněz z velkých úroků a poplatků dlužníků a od malých hráčů na burzách, kteří si ani neuvědomují své velice časté prohry (nebo o tom nemluví).
Zatím co nesčetné články a diskuze se vedou proti vládám Kanady a provinciím, když zvýší daně poplatníků na nějaký potřebný účel. V nedávné době v Manitobě vláda zvedla provinční daň PST z 7% na 8% s odůvodněním, že je potřeba více peněz na opravy a stavbu silnic. Poplatník za svoje peníze dostane zpět aspoň nějakou hodnotu, lepší komunikační sítě. Který zákazník však dostane cokoliv zpět z navýšených cen obchodu za reklamy zakalkulované do cen zboží tak, že obyčejný člověk to ani nepozná a ze kterých pak vyplácí sportovcům a hercům miliony. Vypadá to tak, že tito kapitáni obchodu schválně usměrňují hněv na politiky, aby se kritika vyhnula jim.
Když skočí cena benzínu z jednoho dne na druhý o 5 - 10% nikdo nikomu nemusí odůvodňovat proč, jak je to vyžadované od všech politiků a vlád při zvýšení daní.
Liberální strana při nedávných volbách v Britské Columbii slíbila zrušení HST (harmonized sales tax) a to jim vyneslo vítězství. Nikde jsem se ale nedočetl, že by se občané BC bouřili za navýšení cen benzínu, jídla nebo nemovitostí – sahajících u nich už do nebe. Soukromý sektor, který to dělá je nedotknutelný, chráněný od kritiky svými penězi.
Dle mého neprofesionálního názoru vlády dělají velikou chybu, když daně z přidané hodnoty (GST, PST) nejsou zahrnuté v ceně zboží tak, jak je to v evropských zemích. V Česku tyto daně (DPH) jsou až 21% (ve Švédsku 25%) a nikdo ani nemrkne. Jaký je důvod? Kupující už počítá s celou sumou – vidí to na uvedené ceně zboží a nečeká na překvapení až u kasy.
Způsob zahrnutých daní v ceně by v Kanadě podle všeho též snížil ceny zboží. Obchodníci rádi uvádí cenu 99 centů nebo $99, aby hodnota vypadala nižší. Při zakalkulovaných daních by udělali totéž! Konečné maloobchodní ceny jsou vždy vytvářené až před nosem kupujícího. Důkazem jsou slevy u zboží, které nejde na odbyt a tak se jednoduše sníží cena. Jak všichni víme, i po snížení někdy až o 50% stále dobře vydělávají.
Dovede si někdo představit, jak všechno by bylo mnohem levnější, kdyby přirážky na zboží (markups) byly nějakým způsobem regulované? Na každém stupni, od výrobce přes celý řetěz, než se zboží dostane k zákazníkovi, by bylo dovolené navyšovat jen tolik procent, aby všichni zainteresovaní prosperovali. Nikoliv jako dnes, střílet ceny od boku podle toho, kolik zákazník snese. Dnes některé maloobchodní ceny zboží jsou navýšené o 100 až 500%.
Je nějaké odůvodnění pro miliardové zisky potravinových řetězců a na druhé straně strádání určité části obyvatelstva kvůli vysokým cenám? Uvedenou regulací by absolutně nešlo o nějakou socializaci, nebo ničení obchodu, nýbrž jen o snahu zavést trochu morálky a svědomí do této sféry činnosti.
Před časem jsem četl o firmě Nike, která navyšovala ceny bot vyráběné v Indonésii o osminásobek až desetinásobek dovozních cen. Navíc když si uvědomíme, že takto získané miliardy jsou vlastně většinou na „prestiž“ a nikoliv pro prosperitu firem či jedinců, pak to začne být velice zajímavé!
Navíc lid tyto zbohatlíky obdivuje, když utrousí nějaké peníze na dobročinné účely. Hned je povyšuje na společenském žebříčku. Neuvědomuje si, že dotyčný by nemusel rozdávat, kdyby ze svých zisků platil lépe své zaměstnance. Peníze by se hned dostaly mezi lid k jeho potřebě a miliardář by nemusel rozdávat zchudlým. Samozřejmě tím by boháč ztratil obdiv a lesk.
Celý komerční systém je rafinovaně do detailu promyšlený od všech podvodníků (jiné slovo nevystihne tyto lidi) natolik, že v současnosti snad ani není možné proti tomu cokoliv udělat.
Má potom vůbec cenu psát o stavu věcí? Asi ano. Je všeobecně známé, že jakékoliv konání začíná myšlenkou – slovem! Pokud se o nespokojenosti a zlu nemluví, potom se ta činnost stává neměnitelnou normou ve společnosti. Teprve až si lidé uvědomí, že je možné i zaběhnuté zlo pozměnit, začnou kritizovat a snažit se o změnu.
Vím, že mnoho čtenářů vyřkne zaběhnutou frázi - „Nech to koňovi, ten má větší hlavu“, nicméně při nákupu také kroutí očima a diví se proč je to tak drahé, ale přesto se raději řadí mezi mlčící většinu.
Vilém A. Kun, Winnipeg 06 -2014
***