Z kosmické korespondence
Dobrý den Aleši,
jsem ráda, že jsem Vás poslechla a koupila si, v té podivuhodné cestovce u planetária zájezd do kosmu „Na poslední chvíli v posledním skafandru“. Takže jsem teď v jarním Plutu a moc Vás pozdravuji. Jaro je zde úplně jiné než u nás na Zemi. Stromy ani keře tady nekvetou, ale jsou na několik jarních měsíců zahalené do neuvěřitelně barevných mlhovin, nad jejichž krásou oči přecházejí. Některé z mlhovin navozují dojem našich rozkvetlých, nafialovělých šeříků a také dost podobně voní.
Už jsem jim to tady říkala, byli překvapeni. Konečně po mnoha letech nemám vůbec žádnou alergickou rýmu a nepálí mě oči – žádná řepková žlutá pole tady nemají. Cesta mi sem trvala hodně dlouho, protože je Pluto od naší Země opravdu pěkně daleko, dá se to počítat na miliardy kilometrů. Budu Vám o všem povídat, až se vrátím domů, pilně tady maluji a tak Vám budu moct ukázat i některá jarní zákoutí z Pluta. Nevím, jak dlouho bude putovat tenhle můj pozdrav, ale byla jsem ujištěna, že určitě bude doručen, že se nemusím obávat. A dokonce mně z jejich databáze dodali Vaše směrovací číslo 1-416, na které jsem si nemohla vzpomenout. Také říkali, že se musím podívat na Mars, tu planetu tady hodně obdivují, tak to asi podniknu a pak se zase ozvu.
***
Zdravím Aleši,
tenhle pozdrav je z Marsu – cesta sem byla úžasná a snadná, protože na Mars je zavedená z každé planety tak zvaná MTD, což je meziplanetární talířová doprava. Talíř je dokonale pohodlný, cestuje v něm jen jedna bytost. Před přistávacím místem se z talíře oddělí jedna jeho část a ta se začlení do nějakého krouživého pohybu kolem Marsu a druhá část bezpečně a měkce přistane. V talíři všechno funguje automaticky, bez jakékoli obsluhy, jen zmáčkneš stříbrný knoflík s označením své domovské destinace a pak si vybereš na menu místo svého přistání. Když zjistili, že jsem ze Země, tak mi z nějakého neviditelného amplionku začala znít Smetanova „Vltava“, byla jsem nesmírně dojatá. Všechno má tady načervenalou barvu, se kterou to působí hodně tajemně. Pokusila jsem se namalovat pohled na maličkou přistávací rampu, kam jsem doletěla, doma budu povídat o Marsu větší podrobnosti. Marťané jsou opravdu hodně přátelští a tvrdí, že u nás v minulosti už mnohokrát byli a že se jim na Zemi moc líbilo. Také mi vyprávěli, jak vytvářejí kruhy v našem obilí a jak jsou pak pobaveni nad tím, že se nedá zjistit, kdo a jak kruhy udělal. A vůbec nenosí žádné směšné anténky na hlavách, jak se to u nás pořád kreslí. Anténky mají jen na rádiovkách a ty nosí na hlavách jen někteří z těch viditelně starších ročníků. Chtěla bych si nějakého Marťana namalovat, ale zatím nevím, jestli jim to nebude vadit. Tak ještě jeden hezký pozdrav a ujištění, že se tady mám bezvadně. Zítra jsem pozvaná na prohlídku UFO laboratoře, na Merkuru, už se těším.
***
Aleši,
posílám opět pozdrav, tentokrát z UFO centra z planety Merkur. Byla jsem hodně překvapená, když mně Marťané řekli, že nejmodernější laboratoř je vybudovaná na planetě Merkur. Ta marťanská se prý v letošním světelném roce opravuje a tak je pro veřejnost uzavřená. Původně jsem chtěla nějaké zajímavé UFO vyfotografovat, ale řekli, že se to nesmí a že si to smím pouze namalovat. Tak přivezu obrázek.
Na Merkuru jsou obrovské hory a nelze ani vyloučit, že mají na svých vrcholcích sníh. Je tady také pořád všechno v jakési hodně pomalé rotaci, takže než se Merkur kolem své osy otočí, tak to trvá skoro dva naše zemské měsíce. Víc se mi líbilo na Marsu, tady mi pobyt trochu kazí stále silný sluneční vítr, ale celkově je to tady hodně zajímavé. Vstup do UFO laboratoře je vyzdobený moderními plastikami znázorňujícími dvě zemské kosmické sondy, které zde kdysi kolem Merkuru zvídavě kroužily. Jejich umělecké ztvárnění mi připomínalo něco jako dvě čajové lžičky, jednu v červené a druhou v modré barvě. A tak jsem to tak i namalovala. Dost toho o nás vědí, až jsem byla překvapena, říkali, že už dlouho spolupracují s naší akademií a hvězdárnou na Petříně a nějací jejich obchodníci prý k nám dodávají dokonalé Merkur přehrávače MP3. Byli viditelně v dobré náladě, když jsem jim rozdala dárkové čokoládičky značky Merkur. Jen říkali, že nikdy nepochopili, proč se u nás zavřela tak dokonalá mezikontinentálně a planetově známá továrna na čokoládu a cukrovinky - Merkur. To jsem jim vysvětlit moc neuměla a oni moc neuměli pochopit jak fungoval náš bývalý režim. Ukazovali mi jejich čokoládovou továrnu, ve které se prý natáčel nějaký dobrodružný film o čokoládě, který se také promítal v našich kinech. Když jsem z batohu vybalila několik stavebnic Merkur, tak byli u vytržení. Už mi to hodně tady utíká a tak brzy na Zemi nashledanou.
***
Dobrý večer Aleši,
tak mám svou kosmickou dovolenou u konce a už se vracím na naši rodnou planetu. Už dokonce Zemi vidím, je opravdu namodralá a je nádherná. Stačila jsem si ji i trochu namalovat, a tak tenhle poslední obrázek přivezu také. Všechno to bylo zajímavé, úžasně krásné a neznámé, ale už se zase těším domů, na naše jaro, léto, podzim a zimu, naše hory, řeky a lesy. Doma je doma a u mě to už jiné nebude! Z toho cestování domů mám tak trochu strach, vždyť já se bojím létat i letadlem. Teď raketa začala dokonce vydávat takový podivný chraplavý zvuk. Jsem hodně neklidná. Jen abych doletěla ve zdraví. Mohla bych se vlastně zeptat, co to tady tak hučí a teď to začalo dokonce i hlasitě zvonit. Ten zvuk nevěští nic dobrého. Nemohu dosáhnout na informační klávesnici, ať dělám, co dělám. Pás skafandru nejde uvolnit. Musí to přece jít, říkali nám to! Ještě kousíček a měla bych ovládat klávesy. Natahuji ruku, jak to nejvíce jde, už jsem skoro u klávesnice, už se mi to snad podaří. Nejde to, raketa se propadla a některá její vnitřní vybavení se začínají vznášet kabinou. Jen taktak jsem uhnula před obrovským pohybujícím se spektrometrem. Zmocňuje se mě zděšení a strach, jsem celá zpocená, třesu se, brečím a pokouším se volat o pomoc, nejsem schopna ze sebe dostat jediné slovo. Bože, jak tohle dopadne?! Slyším třesk, nějaký zvonek a dunivý úder, pak je už kolem mne jen ticho. Opatrně otvírám oči. Ležím v posteli a pomalu se rozhlížím po stěnách svého pokoje, mám křeč v pravé ruce. Nade mnou kdosi stojí, usmívá se a říká mi, „Vstaňte, vezměte si župan a jděte dolů do společenské haly, máte tam návštěvu.“ „Koho?“ ptám se. „To uvidíte a budete hodně překvapená.“
Pomalu vylézám z postele. Ve společenské místnosti sedí v křesle zvláštní bytost, která, jak mě vidí, tak vstává a spěchá ke mně. Objímá mně a nezapomíná mi políbit ruku. Také se usmívám, poznávám, že je to jeden z Marťanů, který mě na jejich planetě doprovázel. „Zapomněla jste si u nás mobil, tak vám ho vezu“. A už se loučí a spěchá ke dveřím. „Pospíchám, protože dneska otvíráme novou hvězdnou atletickou dráhu, tak mě, prosím, omluvte, určitě se uvidíme v létě, jen co na vašich polích dozraje obilí“. A je pryč. Zvenku se ozývá neuvěřitelné burácení nějakých motorů a všechny keře a stromy se v zahradě divoce ohýbají v nastalém vichru. Všichni lidé spěchají k oknům. Já také. Zahlédnu ostré narůžovělé světlo a už jen vzdalující se kosmický talíř. A také vichrem strženou a v trávě se povalující plechovou cedulku se vstupních dveří s nápisem „ Psychiatrické centrum U dobré nálady.“
Po hvězdách se toulala Jana Fafejtová z Prahy
***