Josef Čermák a Milan Kroupa ve Slaném
Týden
po plzeňském festivalu Finále mne Ċekala další zatěžkávací zkouška ve Slaném,
kde byl křest knihy Josefa Čermáka Rozlet - o Ċeském podnikateli Milanu
Kroupovi. Oba pocházejí ze stejného kraje. Josef Čermák pochází z nedaleké obce
Skůry, Milan Kroupa z Dřetovic. Já sám jsem se v této oblasti potloukal jako
vrtný dělník v polovině sedmdesátých let minulého století. Tehdy Slaný bylo
dosti nehostinné město s dvěma hospodami, ale jednou za rok se zde konaly
Slánské jazzové dny. Bydlel jsem v maringotce, která se stěhovala z místa na
místo. Nejdéle jsme snad vrtali v obci Trpoměchy, která byla vzdálená jen snad
kilometr od Slaného a jestliže i v dešti se dalo dojet z Prahy do Slaného na
kole, aniž by se Ċlověk zašpinil, ten kilometr ze Slaného do Trpoměch byl
utrpením a nános bahna dosahoval až několika centimetrů.
Další
vesnicí, kde jsem působil byl nedaleký Dolín. Původně jsme měli vrtat blíže ke
Slanému, ale stalo se, že řidiĊ našeho auta viděl nějakého Ċlověka, jak si
zalévá velice pěknou zahrádku. I sdělil mu, že ho lituje, protože vedle té
pěkné zahrádky bude vrt a později uhelný důl. My jsme se škodolibě usmívali,
zatímco Ċlověk v zahrádce se spíše křenil. Jenže, jak se později ukázalo,
jednalo se o nějakého ředitele dolů a ten okamžitě zakázal vrtat v okolí jeho
příbytku a my jsme museli zaĊít vrtat o dva kilometry dále, Ċili až za obcí
Dolín. Když jsme museli stěhovat již zapoĊatý vrt, křenili jsme se my. Jak se
tvářil majitel zahrádky, to nevím. Z Prahy do Slaného je to necelých padesát
kilometrů a i ve sněhu se to dalo zvládnout pod dvě hodiny. Do Slaného jsem
přijížděl v šest ráno a v tu dobu vždycky vyfárali horníci z nedalekých dolů,
takže i v jedné z těch dvou hospod bylo živo.
Časy
se mění a nyní vede z Prahy do Slaného rychlostní silnice a autobusy vyjíždějí
ze stanice Dejvická každou půlhodinu. Jenže stanice Dejvická je rozkopaná a než
jsem nalezl autobusovou zastávku, ujel mi první spoj. Podobně postižená paní
byla rozĊilená, že autobus o půl hodiny později jede přes všechny vesnice, což
mně nevadilo, protože se jelo stejnou trasou, jako jsem jezdil před mnoha léty
na kole. Hezky přes StehelĊeves, Brandýsek a Knovíz. Časový rozdíl byl asi
dvacet minut a když jsem dorazil do Slaného nebylo městeĊko k poznání. Místo dvou hospod a
jedné samoobsluhy, zde byla řada hospůdek, kavárniĊek a obchůdků. Na náměstí
socha Tomáše Garrigue Masaryka. Náměstí krásně opravené.
Socha TGM
Škoda,
že bylo pondělí a Vlastivědné muzeum, kde právě probíhá výstava Jan Hus roku
1415 a 600 let poté, je zavřené. Křest knihy však proběhl v kapli Zasnoubení
Panny Marie, která je souĊástí muzea. Kaple je téměř plná. Jsou zde i někteří
známí, jako Rydlovi z Toronta, zástupci města a gymnázia, studenti, přátelé. Z
Prahy dokonce přijela i paní Matoušková, velká příznivkyně Kanady. Jsou zde i
zástupci nakladatelství Ateliér IM z LuhaĊovic, paní Irena Voštová a Miloš
Bařinka.
Odpoledne
zaĊíná studentská saxofonová kapela, zřejmě inspirovaná Josefem Škvoreckým.
Není to jediná hudební vložka, další obstaral nadaný varhaník, rovněž ze
slánské střední školy, který na závěr zahrál Gaudeamus igitur.
Josef Čermák, Milan Kroupa, Irena Voštová
a Milan Bařinka jsou vítáni představiteli města
Následují
otázky pro Josefa Čermáka a Milana Kroupu. Josef Čermák v úvodu vyprávěl o tom,
jak ztratil zde domov, o odchodu z Československa. Nyní však, že má pocit, že
má domovy dva. Což potvrdil i zájem studentů dopoledne na slánském gymnáziu.
Josef Čermák se vyznal ke své lásce k poezii a vyslovil svou víru v budoucnost
a mladé lidi.
Hosty z Toronta přivítaly saxofóny
Milan
Kroupa připomněl, že v osmnácti letech se vrátil jeho otec z kriminálu a jak mu
poradil, aby odešel ven, ale aby se nikdy nepral za cizí zájmy a chytil se příležitostí, které
kolem nás létají jako hvězdiĊky. Milan Kroupa vyprávěl i o svých obavách, když
odcházel do exilu. Josef Čermák objasnil, jak se seznámil právě s Milanem
Kroupou.
Paní
Irena Voštová, která žije ve Zlíně, připomněla odchod baťovců ze Zlína a návrat
lidí po roce 1989. Navázala na slova předchozích řeĊníků, kteří zmínili dvě
věci: poezii a práci. Staré národy se stavěly zcela jinak k poezii. V Číně se
mohl stát úředníkem ten, kdo složil báseň.
V devadesátých
letech se tedy rozhodli s manželem založit nakladatelství Atelier IM v
LuhaĊovicích, které vydává díla lidí, kteří trpěli, byli zavření nebo museli
odejít. Nyní je výhoda, že se může s exulanty spolupracovat pomocí elektronické
pošty. Pochválila lidi venku jako Jiřího Voskovce, že si udrželi Ċeštinu.
Politovala, že se nikdy nesetkala se Škvoreckými a vzpomněla na politické vězně
v Kanadě, s kterými se setkala v devadesátých letech na Masaryktownu.
Milan
Kroupa dostal knihu Rozlet pět dní před odjezdem z Kanady, ale ještě ji v den
křtu neĊetl a tak se těšil, že si ji koneĊně přeĊte. Původně vše namluvil na
magnetofon a Zuzana Hahnová to přepsala na poĊítaĊi. Takto upravený materiál
pak Josef Čermák zpracoval. Sám se na knížku dívá, že je to jeho odkaz mladé
generaci. Nešlo mu o to, aby propagoval svoji osobu.
Pan
Bařinka říká, že se na knize pracovalo okolo půl roku. Od zaĊátku měli vizi,
jak by kniha měla vypadat a na výtvarné stránce spolupracovali s Petrem Kopsou.
Marie Zieglerová udělala korektury textu, zatímco Miloš Bařinka s Petrem Kopsou
dělali grafické korektury. Jednalo
se o 82. publikaci nakladatelství. Nyní přípravují reedici knihy Inocence
Krutila Baťův exportér vzpomíná. Nakladatelství Atelier IM by dále chtělo vydat
ještě Rozlet v angliĊtině a pak připravuje třetí rozšířené vydání Čermákova It
all began with Prince Rupert.
Na
závěr bych se chtěl ještě zmínit o samotné knížce Rozlet. Knihu bych rozdělil
do Ċtyř Ċástí: V první jde o život Milana Kroupy v Československu. Druhá pojednává
o jeho emigraci, třetí o podnikatelském vzestupu v Kanadě a o letišti v
Edenvalle, jehož je Milan Kroupa majitelem, a Ċtvrtá Ċást je obrázková příloha.
Přestože
to má být monografie, jedná se spíše o dialog. Prolínají se zde dva světy:
jeden Josefa Čermáka, asketický až puritánský, druhý Milana Kroupy - bohémský,
riskantní. Z knihy lze vyĊíst respekt jednoho k druhému. Jako kdyby se Josef
Čermák ptal: Neuteklo mně přece jen něco? Ani Milan Kroupa si není jistý sám
sebou, proto se zpovídá někomu, kdo má morální autoritu a tím je Josef Čermák.
Oba nejsou klasicky věřícími lidmi, ale kladou si otázku, jestli život skuteĊně
konĊí smrtí, kam se poděje naše duše, co z nás zůstane až skonĊíme pozemskou
pouť.
Přestože
se Milan Kroupa snaží hovořit upřímně bez zábran, jsou zde momenty, o kterých
nehovoří rád. Jen okrajově se
zmíní o svém prvním manželství s Růženkou z Bratislavy. Nevíme, jestli se s ní
ještě někdy setkal… Jestli se znovu vdala. Zkrátka zmizí. Sdělí nám i to, jak
se rozešel (nikoliv rozvedl) s Milenou, ale opět nevíme nic o tom, jestli se
pokoušel tento vztah udržet anebo jestli je to uzavřená kapitola. Víme jen, že
jeho největší láskou byla Milena, miluje své tři děti z tohoto manželství. Měl
hezký vztah k rodiĊům, obzvláště k mamince. S otcem, který byl dvanáct let
zavřený, si toho moc neužil. Přesto ho dokázal jeho otec dokonale nasměrovat.
Jako
brankář se prosadil v poměrně mladém věku a jestliže s fotbalem přestal někdy v
dvaadvaceti letech, pak je skuteĊností, že brankáři mají vrchol kolem třicítky.
SkuteĊnost, že hrál ještě před vojnou divizi (v dnešních podmínkách by to byla
asi třetí liga) svědĊí beze sporu o talentu. Postavení Dukly Bratislava, kde
hrál na vojně, koncem padesátých let se mi nepodařilo zjistit, ale zřejmě se
jednalo o podobnou nižší soutěž. Dnes hraje SK Slaný 1A třídu a pohybuje se v
dolní polovině tabulky. Možná, že by slušného brankáře jako byl Milan Kroupa
potřebovali.
Další
příběh, který mne oslovil, je, jak Milan Kroupa byl manažérem skupiny Hell‘s Devils. Podařilo se mi získat
dobovou fotografii skupiny z roku 1962. Podrobnosti o skupině zaznamenal
František Čuňas Stárek. Pravděpodobně skupina existovala ještě před
legendárními The Beatles a byli to první průkopníci undergroundu. Z
legendárních postav v této skupině to byl Karel Kahovec, který působil později
ve skupině Flamengo (na dobové fotografii však není).
V
knize, která má šestatřicet kapitol, je
důležitý i její rytmus a je patrný i generaĊní rozdíl mezi Josefem Čermákem,
Milanem Kroupou a mojí generací. Nejstarší generace buď odmítla žít v nesvobodě
nebo naprosto nevěřila v jakoukoliv změnu. Generaci Milana Kroupy bylo
přisouzeno žít v nesvobodě, ale pomalu pukaly ledy. Naše generace již nebyla
pronásledovaná kvůli dělnickému původu, byla svobodnější. Hlas Ameriky, Ċi
hudební odpoledne Svobodné Evropy se již neposlouchalo tajně, ale běžně na
školní brigádě. Pomohla tomu i skuteĊnost, že někteří spolužáci měli
tranzistorové rádio a tyto stanice vysílaly na středních vlnách. O tom, co
vysílal zahraniĊní rozhlas se diskutovalo mezi spolužáky. Běžně jsme se ozývali
ve škole při vyuĊování a kladli jsme nepříjemné otázky. Dokonce jednou paní
uĊitelce na obĊanskou výchovu praskly nervy a křiĊela, že nás nic nemůže
nauĊit, protože posloucháme Hlas Ameriky. ZaĊal vycházet studentský Ċasopis
Buchar. Platformou opozice byly Literární noviny, které jsme museli povinně
odbírat ve škole a Ċlánky probírat v hodinách Ċeštiny a dokonce v Ċítance se
objevily dva úryvky z Bible kralické (Žalm 23 a Podobenství o marnotratném synu
z Lukášova evangelia). Nezáleželo nám na tom, jak se nový -ismus bude jmenovat
a nepotrpěli jsme si na škatulky a zařazení levý Ċi pravý.
Byli
jsme však převalcováni generací svazáků a těch, jak řekl poslanec Tlustý, kteří
nebyli komunisty, ale byli u komunistů. Doufejme, že má pravdu Josef Čermák,
když vyjádřil svou víru v novou generaci.
Autoři
i nakladatelé mají naději, že k této evoluci
může dopomoci jejich kniha Rozlet, kterou si v Torontu můžete objednat u Josefa
Čermáka na Ċísle 416/532-0524 nebo e-mailem jqc@rogers.com.
Aleš
Březina
***