Návrat na hlavní stranu

 

 Putin a Velké Rusko!

NespoĊet komentářů se vyrojilo kolem nedávné Krymské krize, ve kterých anexi poloostrova Ruskem přirovnávali k záběru Sudet Hitlerem. UrĊité porovnání dvou událostí lze nalézt v tom, že v obou případech sehrála velikou roli národnostní otázka obyvatelstva. Z historického pozadí však porovnání je problematické.

Narušení pokoje v Sudetech jedním šílencem se odehrálo po tisíciletém soužití německého a Ċeského obyvatelstva ve stejné zemi, avšak rozšiřování ruského impéria se odehrávalo téměř od nepaměti. Ivan IV. Hrozný v 16. století si udělal zálusk na přístup k Baltskému moři, což se také stalo za vlády Petra I. Velikého, který ukrojil znaĊnou Ċást ze Švédska umožňující Rusku přístup k moři. Na Krymu se za posledních 500 let vystřídalo mnoho národů. Teprve Kateřina II. v roce 1783 anektovala Krym. Dávat lekci z historie není třeba, každý zájemce si to může vyhledat v encyklopedii.

SouĊasná  politika též poukazuje na Velmocenské ambice Ruska. Putin se zřejmě chce také zapsat s velkými písmeny do dějin Ruska, jako další rozšiřovatel impéria po vzoru svých nedávných komunistických předchůdců. Nezapře se jeho indoktrinace z výchovy na Ċlena KGB, kde jistě kladl největší důraz na brutální sílu, kterou teď zaĊíná předvádět.

Osobám Putinova ražení jde vždy o něco většího - o moc a slávu! Neznámo proĊ mají mesiášskou mentalitu zachraňovat lidstvo. Vytvářet vlastní představu ráje na zemi, i když to lidé nechtějí a navíc za cenu teroru.

Někde se musí zaĊít, tak obviňuje Západ z nepřátelství vůĊi Rusku přesto, že Západ neudělal nic špatného, co by zasahovalo do ruského života. Je to však pro něho potřebná propaganda.

Na opaĊné straně, každý si dovede představit, co by asi udělal Sovětský svaz, kdyby se Amerika ocitla v kritické situaci v jaké bylo Rusko v roce 1991 při svém rozpadu, kdy kolabovalo nejen hospodářsky, ale též politicky. Zajisté bychom viděli bratrskou pomoc sovětů - ruské tanky ve Washingtonu.

Putin sám dobře ví, že už nelze lid ohlupovat nějakou socialistickou utopii, která se nakonec pro své udržení neschopného systému prosazovala po celý Ċas nepředstavitelným násilím a zloĊiny. Pravděpodobně proto Putin hraje na jinou, citlivou strunu nacionalismu, jehož hudba vedla v nedávných dějinách k velkým tragédiím.

Zatím co Hitler hrozil všem svým odpůrcům tvrdým úderem, Putin si zvolil taktiku Stalina, která spoĊívá ve využití chvíle oslabení sousední země a pak si hrát na osvoboditele (ve skuteĊnosti na okupanta). Nejmarkantnějšími příklady jsou baltské republiky, kde obdobným způsobem jako na Krymu proběhla referenda v roce 1940 pod ruskou botou za veliké bolševické propagandy. Do světa se hlásalo, že tyto národy si vyvolily připojení k rodnému Rusku. Touto anexí se dostaly pod ruský útlak který trval 51 roků. A dnešní oslabená Ukrajina se zdá pro něho obdobně dobrou kořistí.

V mediích a zrovna tak v diskuzích lidí se objevují názory, že Krym patřil před rokem 1954 k Rusku a tím má jakýsi nárok na poloostrov.

AĊ málo kdy souhlasím s V. Klausem, uvedu jeho názor z LN. 15. 4. 2014 :- Rusko vojensky intervenuje a okupuje Krym jako v roce 1939 Hitler Československo (resp. jeho západní Ċást) a jako Brežněv v roce 1968 Československo. V roce 1939 (resp. už v roce 1938 při Mnichovské dohodě) a v roce 1968 světoví demokraté dostateĊně neprotestovali, teď je to koneĊně třeba udělat. A to až do vítězného konce. Linie Hitler-Brežněv-Putin je přece úplně jasná a dnes ji nevidí a nechápou jedině ti, kteří tomu dostateĊně nerozuměli ani tenkrát.

Je vhodné připomenout, že 1. prosince 1991 se konalo na celé Ukrajině referendum o nezávislosti, kdy 90% hlasujících lidí bylo pro samostatnost celého území Ukrajiny vĊetně Krymu. Z tohoto hlediska tvrzení o nároku na území velice kulhá!

Uznání  takového odůvodnění světem by mohlo vést k nepředstavitelné řetězové reakci - k přetvoření větší Ċásti Evropy, jelikož v Evropě snad neexistuje žádný stát, který by neměl na svém území jiné národnostní skupiny. Představme si situaci, že kdejaká krajina by si dělala referendum o tom, kam se chce připojit, jako se to událo na Krymu. Dvoumilionová menšina v Rumunsku a půl milionu obyvatel na Slovensku by se referendem připojili k Maďarsku! A přepojování k druhému státu by pokraĊovalo Zakarpatskou Ukrajinou, Volyní, přes bývalou Jugoslávii, Tyroly do Španělska k Baskům a nebralo by konce.

Existuje vůbec nějaký jiný důvod než šovinistická nenávist lidí, aby různě mluvící obĊané nemohli žít v pokoji v jednom státě? StaĊí se podívat na ĊtyřjazyĊné Švýcarsko, kde od roku 1848 žijí spolu v klidu a v míru v jednom státním celku.

Další mylný argument je ten, že Rusko anektovalo Krym z potřeby teplovodního přístavu pro svoji základnu vojenské flotily. Je to také jen soudružský způsob jednání. Z jakého důvodu by nemohli mít svoje základny v cizích zemích založené na přátelském vztahu tak jak to má NATO?

Kamenem úrazu, o který Evropa od nepaměti škobrtá je dělení Euro-Asie na Východ a Západ. Toto dělení není kvůli zeměpisu nýbrž proto, že Rusko - východ bylo kulturně i ekonomicky zcela jiného charakteru s jinou kulturou než je západ od hranic Ruska.

Těžko by kdo vypsal, proĊ si Rusko ve své dlouhé historii zvolilo místo všeobecného kulturního a technického povznesení svého národa raději zůstat jen mohutnou zemí a prosazovat se nikoliv umem, ale silou.

Bohužel, Ċást lidí v souĊasné Ukrajině nechápe, proĊ se mají přiklonit k „západu“ - k Evropě!

Neuvědomují si, že je to snad jediná cesta dostat se koneĊně z ruského podmanění, pod kterým byli po mnoha století. Dalo by se to přirovnat k volbě Čechů v roce 1918, kdy po třistaleté nadvládě Habsburků opět nabyli svou samostatnost. Rozdíl mezi Ċeským a ukrajinským národem však spoĊívá pravděpodobně v tom, že po dvou generacích bolševické vlády na Ukrajině jsou lidé tak desorientování a zastrašeni, že většina má jen starost o svůj denní chléb.

Taková situace se mohla vidět také v ČSSR za vlády G. Husáka, kdy lidé se stáhli do svých „ulit“. Každý se staral jen o sebe, o rodinu a svojí chatiĊku. V takové situaci je těžké oĊekávat od lidí vidiny lepší budoucnosti, když jejich starostí je zítřejší den.

Nikdo dnes nedokáže předpovědět příští osud Ukrajiny a s tím spojený též osud sousedních zemí a celého světa.

Bude opravdu záležet na tom, zda se v Rusku převládne zdravý rozum, nebo šílenství několika jedinců, tak jak se to stalo mnohokrát v minulosti (Napoleon, Lenin Ċi Hitler)?

Vilém A. Kun, Winnipeg, (duben. 2014).

***

 

                                                                                                      Návrat na hlavní stranu