Návrat na hlavní stranu

 

Petra Hanzlíková mně ukazuje fotografii u vchodu do kinosálu

 

 Festivalový deník

Vlastně mne to napadlo vĊera, když jsem přijel do Plzně, zaĊít si psát festivalový deník. Něco, o cestě o problémech i radostech. A hlavně o filmech, kvůli kterým tady jsem.

Tak tedy nejprve o cestě. To byla první otázka, kterou jsem tady dostával. Jelikož i peníze jsou důležité, rozhodl jsem se letos cestovat s nejlevnější spoleĊností s indickými JetAirways. SpoleĊnost létá z prvního terminálu a nemá zrovna nejlepší letový řád. Odlet z Toronta je v půl sedmé veĊer, takže cestujete na letiště buď ve špiĊce nebo v zácpě. Ještě horší je to zpátky, když musíte být na letišti v pět ráno. I když toho nevozím mnoho, přece jen jsem vezl jeden kufr knih pro Libri prohibiti v Praze a za ten jsem zaplatil 115 dolarů. Navíc jsem se musel z pražského letiště, které nese hrdé jméno Václava Havla, dopravit na Strossmayerovo náměstí taxíkem, což bylo za dalších 620 KĊ. A jelikož jsem cestou nespal, tak jsem se jen tak na chvíli natáhl na kanape. Ta chvíle se protáhla na šest hodin a když jsem se veĊer probudil, byl jsem pěkně zmrzlý. Navíc jsem nestaĊil nic z toho, co jsem staĊit chtěl.

A v takovém polospánku jsem to vydržel prakticky do neděle ráno. Jedinou krátkou a krásnou výjimkou byla sobotní veĊerní sauna v Riegrových sadech. Zato jsem byl v neděli do kostelíka pěkně vyspinkanej, aĊkoliv se bohoslužby zaĊínaly v půl třetí ráno torontského Ċasu a veĊer jsem vyrazil na fotbal Bohemky se Slavií. Fotbal odpovídal tomu, že obě vršovická mužstva hrají o záchranu. Domácí fanoušci povzbuzovali svoji trápící se Bohemku a Slavia vstřelila jedinou branku z levé strany Necidem ve Ċtrnácté minutě a pak ukopávala míĊe nebo se snažila v druhém poloĊase hrát u rohového praporku. Přesto byl holandský trenér Alexander Pastoor po zápase spokojen a prohlásil, že v boji o záchranu se nelze dívat na krásu.

Možná má pravdu, ale tuhle větu, že nelze koukat na krásu, jsme zvyklý slýchat stále i třeba při navštěvě torontského metra. Když jsem přišel domů, podíval jsem se neprozřetelně na torontské zprávy přes internet a tato kratochvíle mně spotřebovala všechna operátorem přidělená data. Takže jsem nemohl, ani kdybych mohl, dát poslední Ċíslo na internet, tak jsem se okolo třetí ráno spokojil s tím, že na webu bude vše až po příjezdu z Plzně.

S pochmurnou náladou jsem si uvědomil, že nemám ani dostatek peněz v mobilu a tak se ani nedovím, kdyby mi něco chtěli vzkázat z Plzně. Přestože pomalu svítalo, rozhodl jsem se, že ráno vstanu Ċasně, jak se praví v jednom cestopisu ze středověku. A toto předsevzetí jsem k vlastnímu překvapení splnil.

Tak tedy ráno jsem vstal Ċasně a skoĊil si dobít peníze do telefonu a pokusil jsem alibisticky uklidit bordel, který jsem po sobě zanechal. To se mi pro změnu nepodařilo, protože za chvíli zazvonil zvonek s autem z plzeňského festivalu. Když jsem se koneĊně vypotácel se svým kufrem na ulici, Ċekala mě tam kromě řidiĊe jakási paní, která se představila jako Petra Špalková. Inu, řekl jsem si ve své ignoraci, že paní je od filmu. A byla…

Byla to poslední držitelka Ċeského lva za ženskou hereckou roli, Ċili Ċeského oskara za film Jako nikdy.

První den festivalu

Po příjezdu do Plzně mne Ċekalo další překvapení. Petruška, která má na starosti hosty, mne zavedla do předsálí kinosálu, kde visela obrovská moje fotka ze křtu mé knihy, který zde byl v roce 2012. Jednalo se o soutěž studentských fotografií a autorkou je Barbora Karpíšková. Později mně fotografii věnovala i s podpísem. Pochopitelně, že to potěšilo mojí ješitnost, na kterou mám již od okamžiku, kdy jsem zaĊal pobírat důchod, tak trochu nárok.

Podíval jsem se na festivalový program a zjistil jsem, že zahájím maratonem pěti filmů.

 

Kauza Cervanová

 

Jako první byl na řadě dokument Kauza Cervanová. Chvíli jsem zaváhal, ale kategorie, do které patřil - normalizace - mne nějak přesvědĊila, abych šel. Jevtušenko kdysi napsal báseň o dědicích po Stalinovi, tak ve filmu jsme viděli normalizaĊní dědice na nejvyšších místech na Slovensku. A jelikož jsem v malém zažil i něco podobného před léty v Čechách, tak nechci útoĊit pouze na poměry tam a doufejme, že nový slovenský prezident, pomůže zjednat alespoň v tomto případě spravedlnost.

O co jde? V roce 1976 byla zavražděná dcera vysokého důstojníka  Ľudmila Cervanová. Její otec Ľudovít Cervan cviĊil arabské vojáky (záměrně nepoužívám slova teroristy) a působil také v Íránu. Stalo se tak po diskotéce, kterou pořádalo SSM a které se zúĊastnili i brigádníci ze Sovětského svazu. Přestože se objevila arabská stopa, byla po šesti letech obviněna skupina mladých lidí a odsouzena pro znásilnění a vraždu k vysokým trestům. PoĊátkem devadesátých let byli odsouzení propuštěni a obnoveno soudní stíhání. AĊkoliv z filmu je jasné, že téměř všechna svědectví byla vynucená hrubým násilím, aĊkoli odsouzení svoji vinu popírají a detektor lži, kterému se všichni podrobili, podporuje jejich svědectví, byli v roce 2006 znovu odsouzeni a dokonce jednomu z nich byl rozsudek zvýšen. Předseda nejvyššího soudu i prezident GašparoviĊ zbaběle prchají před kamerami. Mezinárodní soud pro lidská práva ve Štrasburku od roku 2010 mlĊí.

 

Český žurnál – Gadžo

 

Druhý dokument, který následoval hned po prvním se jmenoval Gadžo, a vypráví o mladém filmařovi Tomáši Kratochvílovi, který se rozhodl žít mezi Rómy v ústeckém ghetu. Po filmu se strhla bouřlivá diskuse, kterou jsem bohužel neslyšel, protože jsem spěchal na Menzlův film Donšajni. Škoda, protože tento film byl asi nejhorší film za poslední dva roky, který jsem viděl. Je ironií, že byl nominován, aby reprezentoval Českou republiku  v boji o oskary. Nechoďte na to!

Zato následující film, o kterém jsem již mluvil Jako nikdy, by tuto nominaci zasluhoval. Příběh malíře, který umírá na rakovinu, je skuteĊně hluboký a pravdivě vykresluje skuteĊnost, že umírání není krásné, jak je to v románech z Ċervené knihovny.

A poslední film prvního dne, byl koprodukĊní snímek Velmi žhavé léto. Odehrává se kdesi v Bukurešti, hovoří se v něm anglicky a hlavní slovo je f… Řekl jsem si, že jeden mizerný film na zaĊátek festivalu staĊí a tak jsem opustil sál.

***

Den druhý - úterý

Biblický den zaĊíná veĊerem předchozího dne. A tak nějak se to dá říci i o festivalu. Každý veĊer se v deset hodin setkají v kavárně Měšťanské besedy návštěvníci festivalu a téměř každý veĊer je možné hovořit s lidmi kolem filmu. Vyměňovat si dojmy, zkušenosti, rozebírat film, hovořit o filmu, ale i o politice. Téměř každý den nás také Ċeká nějaké překvapení. PoĊínaje skleniĊkou bílého nebo Ċerveného vína a v úterý byla ochutnávka nejkvalitnějších rumů, nejmladší byl desetiletý z Dominikánské republiky, ale skvělý byl patnáctiletý s kokosovou příchutí. Nejdražší byl dvacetiletý. Je zajímavé, že i po menším požití tvrdého alkoholu, Ċlověk přestává ovládat svůj jazyk a zaĊne žblábolit. To se nedá říci o těchto kvalitních nápojích. Každý veĊer zde potkávám nové lidi. V pondělí to byla Jana Cisar z Berlína, její rodiĊe pocházejí z Ċeského pohraniĊí a Jana natoĊila film o vesnici, kde kdysi bydleli.

Film byl uveden v minulosti na tomto festivalu. Hovořil o věcech, o kterých se mnoho nehovoří, o odsunu, o tom jaký to mělo vliv na krajinu a jak se tato oblast z toho těžko vzpamatovává.

V úterý jsem se sešel poprvé s mým oblíbeným autorem Janem Novákem. Nyní žije v Čechách, ale mne oslovil svoji knížkou Striptýz Chicago. Ptal jsem se ho, jestli ho hodně krajani kvůli tomu mlátili. On říkal, že byl rozĊílen pouze jeden, protože se v ní neobjevilo jeho extempore, jak v Ċeské restauraci pozvracel kuleĊník.

Obdivuhodné je, že píše stejně dobře jak Ċesky tak anglicky a píše dobře.

V úterý jsem nevstal tak Ċasně, protože přece jen únava z cesty působí a každá hůl má dva konce. Pokud se vstane příliš brzy a pokud se jedná o něco jako Menzlův film  Donšajni, víĊka se zaĊnou klížit a nezadržitelně padat dolů a proti takovému chrupání je zvuk mobilních telefonů, které se obĊas ozývají, jen jemným cvrlikáním probouzející se jarní přírody.

 

Velká noc

 

Jelikož jsem nevstal tak Ċasně, viděl jsem v úterý pouze dva filmy. První byl dokument Petra Hátle Velká noc. Kamera sleduje lidi, kteří jdou noĊní Prahou, prostitutky, milenci, prodavaĊky, oknem se nahlédne do továrny na výrobu hracích automatů. Jedná se o osamělé vykořeněné lidi, kteří mají za sebou i dosti úspěšnou minulost, ale mají i svoje přání a svoje sny. Jako třeba jet do Paříže, což se jedné z těch žen i splní. Noc konĊí svítáním.

 

Klauni

 

Druhý Klauni natoĊil Viktor Tauš na námět mima Borise Hýbnera a Petra Jarchovského. Je to příběh trojice klaunů, jejichž skupina se v osmdesátých letech rozpadla a vlastně každý z nich šel svou cestou. Jeden emigruje do Francie, z druhého se stal jakýsi disident a třetí jde jakousi komerĊní cestou. V závěru filmu se ukáže skuteĊná příĊin rozchodu této skupiny. Film má krásné momenty. Například rozhovor navrátivšího se mima z Francie s novinářem, který mu klade právě otázky - jako jestli necítí, že tímto krokem něco zradil, jestli nebylo úkolem umělce zůstat a rozšiřovat svobodu v rodné zemi. Po několika otázkách se slavný mim zvedne a odejde. Je to, ale jak se zde v Čechách říká, Ċerná komedie. Takže jsou tam i Ċásti laciné pro pobavení diváka.

V rozhovoru po promítání filmu, došlo k vysvětlení, proĊ je film v Ċesko-slovensko-finsko-lucemburské koprodukci. Pokud je film udělán pouze v jedné zemi má mnohem menší šanci se dostat do distribuce v jiné zemi. Tím, že některá další země převezme koprodukĊní závazky, získává se tím i možnost film distribuovat v té Ċi oné zemi. Jednou ze zvláštností filmu je, že to byl zřejmě poslední film natoĊený klasickou technikou na 35 mm formát.

***

Den třetí - středa

Maria mne napomenula, abych nepsal jen o veĊerním popíjení. Tak tedy zaĊnu ranní snídaní. Chvíli mně trvalo zjistit, do kolika hodin se zde v hotelu vydává snídaně. Tento detektivní oříšek se mi podařilo rozlousknout hned první den, kdy o půl jedenácté se mě Ċíšník zeptal, jestli si ještě něco přeji a já jsem zaváhal a se snídaní byl konec.

Jinak však jsou zde snídaně bohaté, jak po stránce hmotné, tak duchovní. Každým rokem zde při snídani potkávám nové lidi, ale i staré přátelé. Letos to byl Juraj Lehotský, který byl v Torontu s filmy Slepé lásky a Zázrak. Další z filmů, které bylo možno vidět na torontském festivalu byl i Hořící keř od Agnieszky Holland, který jen kvůli tomu, že byl uveden dřív v televizi než v kině, nemohl být nominován na oskara.

Mému uchu se donesla zpráva, že jeden krajanský spolek měl možnost tento film vidět, ale tuto myšlenku zamítl a dal přednost nějaké veselohře. Nedivil bych se, kdyby si po tom zanadávali Ċlenové organizace na komunisty a poměry v Čechách. Řekl jsem si, že politická emigrace v atomovém věku má také své limity.

Tak tedy den středeĊní: V minulosti jsem se snažil vidět od každého žánru alespoň něco, což letos nestíhám. Také možná proto, že jsem se rozhodl dopoledne psát a odpoledne se věnovat filmům a také jsem vynechal pozdní veĊerní projekce.

 

Revival

 

ZaĊnu tedy středeĊním veĊerem a soutěžním filmem Alice Nelis Revival. Krásný film, který si na nic nehraje. Je o skupině rockerů, kteří se sejdou po Ċtyřiceti letech. Má se jednat o jakýsi podvod, že jeden z nich bude předstírat nevolnost s kolapsem, Ċímž by se upoutala pozornost bulváru. Jenže skupina musí koncert v Rakovníku zrušit, protože se cestou udělá špatně jinému z Ċlenů skupiny. Nakonec se koncert přes různé peripatie uskuteĊní a staří hudebníci zvládnou koncert s novou energií.

 

Dělníci bulváru

 

Otázka bulváru, však hýbe festivalem. Spíše náhodou jsem se dověděl ráno, že populární zpěvaĊka z doby konce normalizace a poĊátku devadesátých let Iveta Bartošová skoĊila pod vlak. Skandály Ivety Bartošové dlouhá léta plnily první stránky bulváru. Dokonce majitel internetového bulváru Pavel Novotný se nechal slyšet, že Bartošovou uštve k smrti a to, že bude teprve mediální bomba. Podařilo se mu to. Není divu, že tentokrát kino Jonáš, kde se film Víta Klusáka Český žurnál - Dělníci bulváru promítal, praskalo ve švech. Pavel Novotný má svou spořádanou rodinku, hraje si tak trochu na Larry Flynta z Formanova filmu Lid versus Larry Flynt. Zajímavostí je, že právě mediální honiĊka na Ivetu Bartošovou je dokumentovaná v úvodu filmu. Pavel Novotný necítí výĊitky svědomí, vše je v pořádku. Na dotazy odpovídá - spíše neodpovídá, ale předvádí jakési teatrální show. Zeptal jsem se ho, jestli má nějakou hranici v tom, o Ċem se nesmí psát. Opět nastala teatrální exhibice, To už jsem nevydržel a zařval jsem na něj, aby odpovídal na otázku. Prohlásil, že by nešířil dětskou pornografii (to by šel do kriminálu a bylo by po byznysu) a že by měl zábrany šířit zprávu, o tom že má někdo rakovinu. Už v tomto okamžiku lhal, protože před Ċasem pustil zprávu o tom, že bývalý ministerský předseda Stanislav Gross trpí těmito a těmito příznaky a pod Ċarou dal, že tyhle příznaky jsou při rakovině.

Novotný to zdůvodňuje tím, že konkurenĊní Blesk, přinesl náznaky o Grossově onemocnění, takže on to pouze odpálil ve výraznější formě, ale že přímo nenapsal, že má rakovinu. Důvodem bylo, že nechtěl, aby se to dověděly Grossovy děti z internetu. Hlavní argument Novotného nad kterým je nutné se zamyslet, že oficiální tisk se choval v případě Bartošové stejně jako bulvár.

Jsou věci, které nejsou nezákonné, ale nechci se na nich podílet. Jednou z nich je vydělávat na smrti nebo bolesti druhých. Odmítl jsem nastoupit v Československé lidové armádě, jsem rád, že jsem nemusel v životě pracovat ve zbrojovce, nefandil jsem nikdy vojenskému týmu (až snad na pomýlení v dětství, když hrála Dukla mezinárodní zápasy a v útlém dětství mně byla sympatická hokejová RH Brno s Bubníkem a Dandou a fotbalová ČH Bratislava se Schererem a Buberníkem), neúĊtuji v novinách pohřební oznámení. Inu obchod se smrtí je ekonomicky dosti výnosný obchod, ať je to zbrojařský průmysl, pohřební ústavy nebo bulvár, ale nemusím se ho zúĊastnit.

***

Den Ċtvrtý - Ċtvrtek

Přišel mě navštívit přítel Antonín, s kterým jsem seděl na Borech a se psaním byl konec, proto jsem spojil psaní středeĊní a ĊtvrteĊní do jedné Ċásti. Aby se přece jen využil festivalový den, tak jsme vyrazili na Nikolajevův historický film Cyril a Metoděj - Apoštolové Slovanů. Zajímavé je, že je film udělán v souĊasné Ċeštině a vlastně velice Ċasto věrozvěstové hovoří v první osobě. Je zde ukázána vzdělanost Konstantina, jeho argumentace před papežem Hadrianem II. Pronásledování Metoděje, moudrost knížete Rostislava a militarismus Svatoplukův. Dá se říci, že po dlouhé době je to dobrý Ċeský historický film.

 

 

Expremiér Stanislav Gross

 

A opět jsem se vrátil k dokumentům. Tentokrát to byl film o expremiérovi Stanislavu Grossovi - Upřímně. Po promítnutí se objevila otázka, jestli už věděl nebo tušil něco o své nemoci. Filmaři použili Grossův starší předvolební plakát, vylepili ho v Holešovicích a nechali kolemjdoucí, ať k němu něco sprejem připíší. S výjimkou jednoho, který nevypadal bystře se jednalo o nenávistné výroky. Lid nemůže expremiérovi zapomenout jeho stomilionový obchod. Gross se během celého filmu jaksi omlouvá (sto milionů sice nevrátí), ale tvrdí, že v životě udělal horší věci, za které by se měl stydět. Říká o sobě, že je věřícím Ċlověkem a že snad obstojí v poslední chvíli před Hospodinem. Působí naivně, ale Ċlověku je mu ho spíše líto. Navíc se divák ptá, jak je možné, že se tento Ċlověk stal představitelem státu, ale na druhou stranu, copak jinde neměli horší politiky jako třeba G. W. Bushe nebo Berlusconiho.

Vlastně i další dva filmy byly dokumentární. Jeden byl o rodině Rychlíků: otec filmař a herec Břetislav Rychlík, hovoří s dcerou Apolenou. Otec bojovník proti totalitě. Apoleně vadí, že je na pravé straně spektra, v době, kdy pravice nic nedělá proti rasismu v Čechách, že pravice přitakává tomu, že jsou lidé vystěhováváni z domů, že jsou v zemi bezdomovci. Jejich dialog se udává za přítomnosti facebooku. Na můj vkus je tam toho googlu příliš.

 

Hoteliér

 

VeĊerní film Hoteliér je něco mezi básní a dokumentem. Skupina herců Jan KaĊer, Vladimír Pucholt, Josef Abrhám a Libuše Šafránková přijedou za Pavlem Landovským, aby znovu nacviĊili jeho hru Hodinový hoteliér. Nejde o samotné představení, ale o umělecký proces. Kamera Josefa Abrháma mladšího je jaksi mimo. ÚĊastníkům projektu se podařilo ji ignorovat také díky tomu, že Josef Abrhám toĊí prakticky vše a je všudypřítomný. Někdy máme až pocit, že kamera vniká za hranice soukromí. Na druhou stranu aktéři vědí, co je Ċeká. Celý projekt se nemusí podařit. Nejde jim o výsledek filmu, ten je vedlejší. Jde jim o jakousi resuscitaci starého přátelství, jde jim o osmyslnění celého setkání. Nejen o pomoc Pavlu Landovskému, ale i o pomoc sobě samým. Chtějí zachytit něco, co nenávratně prchá a jako kdyby viděli, že Pavlu Landovskému Ċas prchal rychleji než jim. Landovský chce umřít, ale během setkání ho tato chuť přejde a je alespoň na chvíli nahrazena chutí hrát a žít. Jak dlouho mu tato chuť vydrží je otázkou, ale doufejme, že se jedná o víc než o chvilkovou náladu.

A ještě jeden příběh, který se stal v létě 1977, půl roku po vzniku Charty 77. Byl jsem tehdy v Nápravně výchovném ústavu v Libkovicích. Byl to zvláštní kriminál. Pracoval jsem tam jako elektrikář, což bylo asi jediné období v mém životě, kdy jsem využíval své chabé znalosti z průmyslovky a tak trochu mně znepřijemňoval život brigadýr Jantula, který pro mne vymýšlel různé aktivity jako kopání příkopů…

Jednou v pondělí se brigadýr vrátil z opušťáku a hned při nástupu mně řekl, abych za ním o přestávce přišel. Čekal jsem další buzeraci. Místo toho mne vybídl, abych se posadil. Pak řekl, že mne má pozdravovat od Pavla. Pochopitelně jsem nevěděl od jakého Pavla. Tak brigadýr upřesnil, že Landovského. Před tím jsem viděl Pavla Landovského několikrát ve filmu, možná v divadle nebo v nějaké kavárně, ale nikdy jsme spolu nějak nehovořili. Brigadýr Jantula mně vysvětlil, že se někde, snad v Mělníku, setkal v hospodě s Pavlem Landovským a ten když se dověděl, že Jantula je doma na opušťák z Libkovic, nastartoval svého saaba a odvezl brigadýra Jantulu zpět do kriminálu s pokynem, aby na mne dával pozor. Což Jantula do konce mého pobytu v Libkovicích plnil. Jenže Ċasy se i tehdy měnily a já po pár měsících putoval na obávané Bory a brigadýra Jantulu jsem už nikdy neviděl a když jsem o tom po revoluci říkal při nějakém setkání Pavlu Landovskému, tak již si na tuto epizodu nepamatoval.

Dodejme jen, že Hodinového hoteliéra uvedlo torontské Nové divadlo s Ferdou Čulíkem a Josefem Čermákem v polovině osmdesátých let a představení byl přítomen i Pavel Landovský.

***

Závěr festivalu

Pátý den jsem si musel odskoĊit do Prahy, ale vrátil jsem se na závěr festivalu. Bohužel v poslední den se toho již moc nehrálo. K vidění byl pouze film Jiřího Stracha Osmy.

Úředník bytového hospodářství omylem, pod vlivem alkoholu, podepíše Chartu 77 a ráno, když se probudí, zjistí že se celý svět změnil. Bývalí přátelé se od něj distancují, naopak lidé, kteří ho doposud neznali se k němu hlásí a chtějí, aby jim pomohl získat něco v zahraniĊí. Hrozí mu, že ztratí i nevalnou pozici v zaměstnání, která mu zůstala po odchodu bratra do zahraniĊí. Stane se terĊem zájmu StB, která ho chce získat pro spolupráci. Ke všemu mu mají trhat osmiĊky a to mu nahání hrůzu. Situaci se mu nakonec podaří zvládnout za pomocí zubaře, který je zároveň psychologem. Nejen, že ho zbaví strachu z trhání zubů, ale i strachu z nejisté budoucnosti…

Nebyl jsem nikdy přívržencem toho, že film nebo román má odrážet detaily doby, ale některé momenty, které jsou snad všeobecně známé mně vadily. Působila trochu komicky představa, že Hlas Ameriky vysílá v poledne. Hlas Ameriky přece vysílal brzy ráno, v podveĊer a hlavně o deváté veĊer. Také si těžko dovedu představit, že by někdo podepsal Chartu 77 v hospodě pod vlivem několika panáků. Na to mluvĊí Charty, obzvláště v době jejího vzniku velmi dbali.

Na poslední film jsem šel do promítaĊky a jelikož jsem zde neviděl žádný slovenský film, rozhodl jsem se pro snímek Mariany Čengel-Solanské Miluj ma alebo odíď. Příběh tří žen. Jedna oslavuje rozvod, jedna narozeniny a jedna milostnou avyntýru. Film je zajímavý také tím, že se odehrává v slovensko-maďarském pohraniĊí a že se z Ċásti odehrává v maďarštině.

Poslední událostí festivalu bylo rozdávání LedňáĊků při slavnostním zakonĊení 27. filmového festivalu Finále, které se uskuteĊnilo v prostorách Fakulty umění a designu ZápadoĊeské univerzity. Pozoruhodné bylo také, že sál zdobila figurální tvorba studentů pod vedením profesora  Borise Jirků. Podle mezinárodní poroty hlavní cenu dostal film Zdeňka Tyce Jako nikdy. Tento film dostal i ocenění studentské poroty. V diváckém hodnocení nejvíce bodů získal film Křídla Vánoc od Karin Babinské. Zvláštní ocenění patřilo i Jiřímu Mádlovi za film Pojedeme k moři. Z dokumentárních filmů byl oceněn film Petra Hatleho Velká noc. Studentská porota ocenila i osobní film Tomáše Kratochvíla Gadžo. Cenu Dagmar Táborské, kterou předal Lanny Rosický, urĊenou pro nejlepší film režisérky do 35 let získala Linda Kallistová-Jablonská za snímek PoĊátky a Cenu Václava Táborského pak snímek Parta Analog režiséra Martina Duška.

Druhý den ráno Ċili v neděli jsem vstal Ċasně, rozlouĊil se s těmi, kteří mne na festival pozvali a odjel do Prahy. První Ċást mého pobytu v Čechách skonĊila a v příštím roce je Plzeň hlavním městem Evropské kultury.

Aleš Březina - Plzeň,  foto: Festival Finále

***

                                                                                                      Návrat na hlavní stranu