Návrat na hlavní stranu

 

 Reportáž  psaná na ...?

Pokaždé, když koneĊně usednu do taxi a nebo vlaku Canada Line a ujíždíme na letiště, nastane klid a konec cestovní horeĊky. To už nemyslím ani na to, co jsem snad opomněl udělat, co doma zapomněl. To už se jenom těším až se posadím do letadla.

Ten pocit byl tentokrát možná ještě silnější. Jakoby ten krátký výlet měl nechat zapomenout na řadu nedávných   nepříjemností (selhání topení v domě, onemocnění vnouĊat a jejich matky těsně před odletem, dva spadlé obrazy během několika týdnů, odborník na poĊítaĊe místo odstranění problému dodal další).

Taxi dorazilo na letiště v rekordním Ċase, neboť bylo 4:15 ráno. Cena jízdy od našeho domu na letiště za posledních asi šest nebo osm let zvedla se jen asi  o deset dolarů. (Mnohem levnější způsob dopravy zmíněnou linkou Canada Line nebyl vzhledem k Ċasné ranní hodině možný použít.)

Ani mi nevadilo, že spoleĊnost Westjet, na rozdíl od konkurenĊní Transat Air, nepodává po dobu pětihodinového letu nic víc než kávu, vodu, sodu, sprite a podobně a drobné sušenky. Hlavně, že už jsem seděl v letadle.

Vznesli jsme se, venku byla ještě tma, místa pro konĊetiny opět méně než v dávnější minulosti, ale v ruksaku jsem měl Ċtení a tak si nijak nestěžoval.

Asi po dvou hodinách letu se mi udělalo poněkud nevolno, únava a slabost, sdělil jsem to choti vedle ... a pak už jsem se probudil s kyslíkovou maskou na ústech, kolem dvě letušky, jedna s kyslíkovou bombou a pak došla i cestující, shodou okolností registrovaná sestra pracující na oddělení intenzivní péĊe v nemocnici Lions Gate, kde jsem na poĊátku prosince za podobných, leĊ naléhavějších okolností, strávil 17 hodin. Tlak naměřen asi dvakrát 90 na 40, po chvíli se zvednul na 110 na 70 a mně se udělalo lépe.

Tohle je nesmírně důležitá informace pro události následující v hotelu Holiday Inn, Puerto Vallarta.

Během asi patnácti návštěv Mexika v minulosti použil jsem snad jen dvakrát trezor. Neudělal jsem to ani tentokrát, aĊ oproti minulým létům to bylo gratis. Uložil jsem doklady jinam, spěchal na pláž, bylo krásně. Moje choť také trezor nepoužila, ale jako vždy dvojí dno svého zavazadla. Připomínaje si skuteĊnost, že v Mexiku jsem ještě nepříjemnost neměl, vyrazil jsem k místům nabízejícím různá osvěžení a obĊerstvení.

Na druhý den jsem se optal na možnosti jiných zábav u reprezentanta zájezdu. Mimo jiné mi sdělil, že do zítra třeba dodat vyplněný lísteĊek pro zdarma dovoz v den odjezdu na letiště.

V pokoji jsem lísteĊek vyplňoval a narazil na požadavek Ċísla letu. To mám v taštiĊce s pasem, připomněl jsem si a zaĊal jsem tu věc hledat. Marně. Vysypal jsem cestovní brašnu, prohledal bundu i batoh, kde doklady mívám, nervy teĊou, podíval se pod postel, ale nikde nic.

Po pár minutách spolu s asistentem manažéra hotelu a dalším zaměstnancem prohledáváme opět celý pokoj. Moje choť a naše malá skupina si lebedí u moře a u bazénu. Sepisuji protokol, mám poznámky o tom, že dosud nic takového mne v Mexiku, navzdory mnoha nepříjemným zprávám o jiných turistech, nepotkalo. Asistent manažéra nabídl pomocnou aktivitu, leĊ toho dne odpoledne mi řekl, ať se obrátím na reprezentanta WestJetu. Jediným řešením je urychlená návštěva kanadského konzulátu, snad jedinou přízní osudu vzdáleného jen sedm minut chůze. (Úřední hodiny  9 - 13h)

A tak na druhý den jsme s manželkou vyrazili na naštěstí  nedaleké kanadské zastupitelství ohlásit krádež dokladů v obavách, abych se dostal domů. Byl Ċtvrtek, konzulát zavíral v jednu hodinu, bylo třeba dojet na policii, pro fotografie, vyplnit hojné formuláře a druhý den ráno je podat. Pohledná úřednice na konzulátě v samém poĊátku jednání sdělila, že v okamžiku podání žádosti o Emergency Travel Document  originální můj pas pozbývá platnost. 

V den podání žádosti žena, snacha a vnouĊátka odjely na jakousi podívanou s delfíny a případnou projížďku na nich a já v nervozitě a zmatku nepřeĊetl důkladně informace jak si s formulářem poĊínat a výsledkem byly mou chotí nepodepsané tři fotografie (pořizovací cena pro informaci 160 pesos, v této době v bance možno dostat za dolar kanadský 11.40 pesos, za americký 12.53 pesos) do pasu. Opomenutí plus jiná nepříjemnost se projevily příplatkem k poplatku 75 dolarů za ten emergency document, když jsem se za proces finanĊně vyrovnával.

Protože když se něco nemá dařit, tak se to nedaří se vší dokonalostí a vysvětlení se Ċlověk těžko dožaduje. AĊ mám doklady okopírovány, kopie jsem si do Mexika nevzal. Z nějakého nejasného důvodu vybral jsem si malou, kdysi použitou, koženou  peněženku a  snad oĊarován škodolibým ďáblem,  ale spíš vlastní nejapností, nepřendal jsem si do  ní řidiĊský průkaz. Obsahovala jen credit kartu a kartu zdravotního pojištění od bývalého zaměstnavatele, žádný doklad s mojí fotografií. Byl jsem v tu chvíli dokonalá persona non grata.

Po ne právě krátkém procesu ověřování mojí totožnosti na kanadském konzulátů vrátil jsem se do hotelu, najedl se, napil a ponořil se do modravých vod bazénu a pak i ne zcela modrých v tomto místě vod Pacifiku.

Čas plynul, pomalu jsem se uklidňoval. VeĊer se seznámil s chlapíkem z Burnaby. Povídali jsme si, když přišla moje choť a sdělovala, že telefonuje syn.

„Stalo se něco?“ chtěl jsem vědět.

„Nevím. Pojď.“

Ve výtahu jsem slyšel jak mi buší srdce. To se ale v pokoji téměř zastavilo. Žena ukázala na postel, na ní ležela ona taštiĊka s doklady.

„Kde to bylo,“ špitnul jsem.

„Tady,“ ukázala na dno brašny, kde pod zipem je možno leccos uložit. „Tam už jsi přece někdy doklady dával, ne? Po tvém vyvádění jsem se přece jen všude podívala, bohužel pozdě,“ řekla.

Ano, na takové místo už jsem doklady dával. Ale tentokrát jsem naprosto nevěděl, naprosto si nepamatoval ten okamžik. V letadle jsem byl dvě minuty v bezvědomí. Taková záležitost může způsobit doĊasný výpadek paměti. To se mi zřejmě stalo.

Sotvakdy může být průběh krátké dovolené takto poznamenán. Omluva vedení hotelu, ostuda, midrák, obavy, zda emergency pas bude nakonec vyřízen vĊas. A posléze i obavy o své zdraví.

Dostal jsem dokument podoben listu mého univerzitního diplomu a platný jen na tři dny, do ruky pět hodin před odjezdem na letiště. Dosud po tři roky platný pas je k niĊemu, nový bude stát 120 dolarů, aĊ naposledy v roce 2012 Ċinil poplatek 90 dolarů. Pokrok se nedá zastavit.

Nezbývá než říci něco o Holiday Innu, místě našeho all inclusive pobytu. Bohužel, nalézá se z obou stran obklopen jinými hotely. Od městeĊka Puerto Vallarta je to 3.5 kilometrů. Když jsem si šel pro fotografie na pas, ocitl jsem se v mega nákupním centru, snad větším než jaká jsou na severním pobřeží Vancouveru.

Pacifik tady není podoben Karibiku. Voda ne právě průhledná.

Sousední hotel, jak jsem viděl z okna, vyznaĊoval se bezmála prázdnotou. Později mi bylo sděleno, že je toho typu time share, tady zakoupení jistého Ċasu použití za jistý peníz s možností po tu dobu tam pobýt. Tato věc je dneska těžko prodejná a tak ztrácí na popularitě, jak jsem mohl dobře vidět z balkonu našeho pokoje.

Jídlo bylo dobré, ne ale tak dobré jak naposledy v Dominikánské republice. Místo nabízelo hlavně veĊer pěkný pohled na Puerto Vallartu v dáli.  

Ocenil jsem chování manažéra a jeho zástupce v té neblahé věci ukradení a nalezení mých dokladů. Chovali se oba jako džentlemani.

Kampak se asi vydám za teplým oceánem nebo mořem a sluneĊním svitem příště?

Vladimír Cícha-Vancouver

***

                                                                                                      Návrat na hlavní stranu