Reportáž psaná na ...?
Pokaždé, když koneĊně usednu do taxi a nebo
vlaku Canada Line a ujíždíme na letiště, nastane klid a konec cestovní horeĊky.
To už nemyslím ani na to, co jsem snad opomněl udělat, co doma zapomněl. To už
se jenom těším až se posadím do letadla.
Ten pocit byl tentokrát možná ještě silnější.
Jakoby ten krátký výlet měl nechat zapomenout na řadu nedávných nepříjemností (selhání topení v
domě, onemocnění vnouĊat a jejich matky těsně před odletem, dva spadlé obrazy
během několika týdnů, odborník na poĊítaĊe místo odstranění problému dodal
další).
Taxi dorazilo na letiště v rekordním Ċase,
neboť bylo 4:15 ráno. Cena jízdy od našeho domu na letiště za posledních asi
šest nebo osm let zvedla se jen asi
o deset dolarů. (Mnohem levnější způsob dopravy zmíněnou linkou Canada
Line nebyl vzhledem k Ċasné ranní hodině možný použít.)
Ani mi nevadilo, že spoleĊnost Westjet, na
rozdíl od konkurenĊní Transat Air, nepodává po dobu pětihodinového letu nic víc
než kávu, vodu, sodu, sprite a podobně a drobné sušenky. Hlavně, že už jsem
seděl v letadle.
Vznesli jsme se, venku byla ještě tma, místa
pro konĊetiny opět méně než v dávnější minulosti, ale v ruksaku jsem měl Ċtení
a tak si nijak nestěžoval.
Asi po dvou hodinách letu se mi udělalo
poněkud nevolno, únava a slabost, sdělil jsem to choti vedle ... a pak už jsem
se probudil s kyslíkovou maskou na ústech, kolem dvě letušky, jedna s
kyslíkovou bombou a pak došla i cestující, shodou okolností registrovaná sestra
pracující na oddělení intenzivní péĊe v nemocnici Lions Gate, kde jsem na
poĊátku prosince za podobných, leĊ naléhavějších okolností, strávil 17 hodin.
Tlak naměřen asi dvakrát 90 na 40, po chvíli se zvednul na 110 na 70 a mně se
udělalo lépe.
Tohle je nesmírně důležitá informace pro
události následující v hotelu Holiday Inn, Puerto Vallarta.
Během asi patnácti návštěv Mexika v minulosti
použil jsem snad jen dvakrát trezor. Neudělal jsem to ani tentokrát, aĊ oproti
minulým létům to bylo gratis. Uložil jsem doklady jinam, spěchal na pláž, bylo
krásně. Moje choť také trezor nepoužila, ale jako vždy dvojí dno svého
zavazadla. Připomínaje si skuteĊnost, že v Mexiku jsem ještě nepříjemnost
neměl, vyrazil jsem k místům nabízejícím různá osvěžení a obĊerstvení.
Na druhý den jsem se optal na možnosti jiných
zábav u reprezentanta zájezdu. Mimo jiné mi sdělil, že do zítra třeba dodat
vyplněný lísteĊek pro zdarma dovoz v den odjezdu na letiště.
V pokoji jsem lísteĊek vyplňoval a narazil na
požadavek Ċísla letu. To mám v taštiĊce s pasem, připomněl jsem si a zaĊal jsem
tu věc hledat. Marně. Vysypal jsem cestovní brašnu, prohledal bundu i batoh,
kde doklady mívám, nervy teĊou, podíval se pod postel, ale nikde nic.
Po pár minutách spolu s asistentem manažéra
hotelu a dalším zaměstnancem prohledáváme opět celý pokoj. Moje choť a naše
malá skupina si lebedí u moře a u bazénu. Sepisuji protokol, mám poznámky o
tom, že dosud nic takového mne v Mexiku, navzdory mnoha nepříjemným zprávám o
jiných turistech, nepotkalo. Asistent manažéra nabídl pomocnou aktivitu, leĊ
toho dne odpoledne mi řekl, ať se obrátím na reprezentanta WestJetu. Jediným
řešením je urychlená návštěva kanadského konzulátu, snad jedinou přízní osudu
vzdáleného jen sedm minut chůze. (Úřední hodiny 9 - 13h)
A tak na druhý den jsme s manželkou vyrazili
na naštěstí nedaleké kanadské
zastupitelství ohlásit krádež dokladů v obavách, abych se dostal domů. Byl
Ċtvrtek, konzulát zavíral v jednu hodinu, bylo třeba dojet na policii, pro
fotografie, vyplnit hojné formuláře a druhý den ráno je podat. Pohledná úřednice
na konzulátě v samém poĊátku jednání sdělila, že v okamžiku podání žádosti o
Emergency Travel Document
originální můj pas pozbývá platnost.
V den podání žádosti žena, snacha a vnouĊátka
odjely na jakousi podívanou s delfíny a případnou projížďku na nich a já v
nervozitě a zmatku nepřeĊetl důkladně informace jak si s formulářem poĊínat a
výsledkem byly mou chotí nepodepsané tři fotografie (pořizovací cena pro
informaci 160 pesos, v této době v bance možno dostat za dolar kanadský 11.40
pesos, za americký 12.53 pesos) do pasu. Opomenutí plus jiná nepříjemnost se
projevily příplatkem k poplatku 75 dolarů za ten emergency document, když jsem
se za proces finanĊně vyrovnával.
Protože když se něco nemá dařit, tak se to
nedaří se vší dokonalostí a vysvětlení se Ċlověk těžko dožaduje. AĊ mám doklady
okopírovány, kopie jsem si do Mexika nevzal. Z nějakého nejasného důvodu vybral
jsem si malou, kdysi použitou, koženou
peněženku a snad oĊarován
škodolibým ďáblem, ale spíš
vlastní nejapností, nepřendal jsem si do
ní řidiĊský průkaz. Obsahovala jen credit kartu a kartu zdravotního
pojištění od bývalého zaměstnavatele, žádný doklad s mojí fotografií. Byl jsem
v tu chvíli dokonalá persona non grata.
Po ne právě krátkém procesu ověřování mojí
totožnosti na kanadském konzulátů vrátil jsem se do hotelu, najedl se, napil a
ponořil se do modravých vod bazénu a pak i ne zcela modrých v tomto místě vod
Pacifiku.
Čas plynul, pomalu jsem se uklidňoval. VeĊer
se seznámil s chlapíkem z Burnaby. Povídali jsme si, když přišla moje choť a
sdělovala, že telefonuje syn.
„Stalo se něco?“ chtěl jsem vědět.
„Nevím. Pojď.“
Ve výtahu jsem slyšel jak mi buší srdce. To
se ale v pokoji téměř zastavilo. Žena ukázala na postel, na ní ležela ona
taštiĊka s doklady.
„Kde to bylo,“ špitnul jsem.
„Tady,“ ukázala na dno brašny, kde pod zipem
je možno leccos uložit. „Tam už jsi přece někdy doklady dával, ne? Po tvém
vyvádění jsem se přece jen všude podívala, bohužel pozdě,“ řekla.
Ano, na takové místo už jsem doklady dával.
Ale tentokrát jsem naprosto nevěděl, naprosto si nepamatoval ten okamžik. V
letadle jsem byl dvě minuty v bezvědomí. Taková záležitost může způsobit
doĊasný výpadek paměti. To se mi zřejmě stalo.
Sotvakdy může být průběh krátké dovolené
takto poznamenán. Omluva vedení hotelu, ostuda, midrák, obavy, zda emergency
pas bude nakonec vyřízen vĊas. A posléze i obavy o své zdraví.
Dostal jsem dokument podoben listu mého
univerzitního diplomu a platný jen na tři dny, do ruky pět hodin před odjezdem
na letiště. Dosud po tři roky platný pas je k niĊemu, nový bude stát 120
dolarů, aĊ naposledy v roce 2012 Ċinil poplatek 90 dolarů. Pokrok se nedá
zastavit.
Nezbývá než říci něco o Holiday Innu, místě
našeho all inclusive pobytu. Bohužel, nalézá se z obou stran obklopen jinými
hotely. Od městeĊka Puerto Vallarta je to 3.5 kilometrů. Když jsem si šel pro
fotografie na pas, ocitl jsem se v mega nákupním centru, snad větším než jaká
jsou na severním pobřeží Vancouveru.
Pacifik tady není podoben Karibiku. Voda ne
právě průhledná.
Sousední hotel, jak jsem viděl z okna,
vyznaĊoval se bezmála prázdnotou. Později mi bylo sděleno, že je toho typu time
share, tady zakoupení jistého Ċasu použití za jistý peníz s možností po tu dobu
tam pobýt. Tato věc je dneska těžko prodejná a tak ztrácí na popularitě, jak
jsem mohl dobře vidět z balkonu našeho pokoje.
Jídlo bylo dobré, ne ale tak dobré jak
naposledy v Dominikánské republice. Místo nabízelo hlavně veĊer pěkný pohled na
Puerto Vallartu v dáli.
Ocenil jsem chování manažéra a jeho zástupce
v té neblahé věci ukradení a nalezení mých dokladů. Chovali se oba jako
džentlemani.
Kampak se asi vydám za teplým oceánem nebo
mořem a sluneĊním svitem příště?
Vladimír
Cícha-Vancouver
***