Návrat na hlavní stranu

Generálmajorovi Ludvíku Peterkovi by bylo 6. dubna 2014 sto let

Dlouholetý člen winnipežské odbočky a držitel Masarykovy ceny by se letos dožíval 100 let. Byl členem naší odbočky, jelikož Saskatchewan je jedinou provincií na západě kde není ČSSK. Bohužel pan generálmajor už před pěti lety odešel do konečné výslužby, Pán Bůh si ho pozval k sobě.

Po imigraci do Kanady žil mnoho let v Montrealu. Když se však jeho dcera vdala za saskatchewanského farmáře se kterým studovala v Montrealu letecké inženýrství, celá rodina se přestěhovala do jižního Saskatchewanu. Rodná hrouda pro mladého inženýra letectví byla přednější než letadla. Dodnes farmaří na několika sekcích půdy a navíc na jejich pozemcích se nachází ropa – mnoho studní pumpuje pro Kanadu naftu.

Po přestěhování Ludvík se svou manželkou žili na farmě mladých manželů, ale poslední roky strávili v Care Home Pioneers Haven v Kerrobert.

Ludvík Peterka se narodil 6. dubna 1914 v Bělé pod Bezdězem. Po vystudování gymnázia v Hradci Králové nastoupil na vojenskou akademii Praze.

Po okupaci Československa Německem jako československý důstojník uprchl do Polska a odtud se dostal do Ruska, kde krátce sloužil v armádě generála L. Svobody a byl jeho blízkým důstojníkem. Jelikož poručík Peterka ovládal velice dobře francouzštinu, kterou se naučil na gymnáziu, gen. Svoboda ho z toho důvodu poslal do Francie. Z dějin dobře známe, že tenkrát ještě Stalin byl dobrým kamarádem Hitlera a v Rusku se pro československé vojsko nic nedělo – nebojovalo.

Na jaře roku 1940 odplul ruskou lodí z Oděsy do Bejrútu. Pak pokračoval ze Sýrie francouzskou civilní lodí. Stačil zachytit poslední loď, která ještě proplula středomořím, jelikož po té co se Itálie přidala na stranu Němců a vyhlásila válku spojencům, blokovala lodní dopravu v středomoří.

Loď, na které byl pan Peterka, připlula do malého přístavu v jižní Francii. Z přístavu voják Peterka se dostavil k československé armádě, která bojovala po boku Francouzů. Jeho hlavní role určená gen. Svobodou byla, aby byl styčným důstojníkem mezi Českou a Francouzkou armádou. Zúčastnil se krátkodobých bojů ve Francii, kde z nejasného stanoviska Francie k cizím vojskům, se často přemísťovali z jednoho místa na druhé.

Po porážce Francie se tamější československá armáda rozpadla. Ti, kteří chtěli dále bojovat proti Němcům se přepravili do Anglie každý na svou pěst. Tak jak se komu povedlo. Poručík Peterka byl ve skupině vojáků, kteří se přepravili na dně uhelné lodi bez paluby, přes Gibraltar do Liverpoolu.

Čeští vojáci byli shromážděni ve stanovém táboře v blízkosti města, kde byla vytvořena Československá samostatná brigáda, která však neměla dlouhé trvání. Na příkaz z Moskvy s prohlášením, "Je to imperialistická válka“, osm set tak zvaných "Španěláků“ - českých dobrovolníků, kteří bojovali proti gen. Frankovi ve španělské občanské válce odstoupilo z Československé brigády. Jako soudruzi nechtěli bojovat v imperialistické válce.

Mezi československými vojáky se tenkrát nevědělo o smlouvě Ribbentrop – Molotov, mezi Německem a Sovětským svazem podepsané v Moskvě 23. srpna 1939 za přítomnosti Stalina. (Zde je vidět Stalinovu špinavou politiku, která je dnes všeobecně známá. Jeho snahou bylo vyčerpání sil nejen Anglie a Francie, ale též Německa, aby potom vstoupil do války proti všem zeslabeným státům a mohl rozšiřovat svůj komunistický imperialismus. Je to dobře vypsané v knize Viktora Suvorova „Všechno bylo jinak“).

Odstoupené československé vojáky (Španěláky) převzali Angličané a poslali je do pracovních táborů. "Byla to pro nás vážná a nepředpovídaná událost, protože za ně nebyla žádná jiná náhrada," vyprávěl gen. Peterka. „Naopak z toho vznikl přebytek důstojníků bez vojska. Po dohodě s Angličany byla zavedena tzv. "Skupina nezařazených", z nichž pak někteří přešli k letectvu, nebo se začlenili do různých anglických kurzů. Ve skupině, která odešla k letectvu, byli poručíci Zelený, Stříbrný, Pechal, Opálka a já. Přihlásili jsme se do kursu radistů - parašutistů. Z této parašutistické skupiny se pak později organizovala akce na Heydricha v Praze, o čem jsme však nevěděli“.

(Poz.- Gabčík Jozef (*8. 4. 1912 Poluvsie u Žiliny, + 18. 6. 1942 Praha) - slovenský voják, poddůstojník československé armády. Také odjel z Francie roku 1940 do Velké Británie, kde absolvoval parašutistický a speciální výcvik a spolu s J. Kubišem byli vybráni pro uskutečnění atentátu na R. Heydricha. gen. Peterka ho osobně možná neznal, ale byli ve stejné výcvikové skupině).

Gen. Peterka dále pokračoval, - „Pechal i Opálka byli vysazeni ve vlasti. Bohužel já jsem si při jednom cvičném seskoku zlomil kotník a měl jsem ho v sádře, tak jsem nemohl dále pokračovat ve výcviku. Z toho důvodu mně převeleli zpět na brigádu, která se mezitím přeorganizovala na obrněnou. Jak jsem se později dozvěděl, Pechal byl zastřelen někde u slovenských hranic. A Opálka i Kubiš po atentátu v době takzvané Heydrichiády, jak jsem se později dočetl, v obklíčení v pražském kostele ještě bojovali, avšak sami si ukončili své životy.

Po mnoha letech, až loni jsem se dověděl, že s námi byl ještě Bogotaj, který později zemřel v USA.

Od Zeleného, který po válce zůstal v anglickém letectvu RAF jsem se dozvěděl, že v naší parašutistické skupině byli ještě dva kapitáni, kteří zemřeli přirozenou smrtí. Podle Zeleného jsme zůstali na živu už jen my dva (Zelený a Peterka v roce 2004).

Konec války mne zase zastihl ve Francii, kde jsem postupoval s Anglickou armádou, jako pobočník velitele praporu. Na konci války jsem měl hodnost majora", vyprávěl dále gen. L. Peterka.

Po válce se svou anglickou manželkou se Ludvik Peterka vrátil do Československa. Avšak jejich pobyt v Československu neměl dlouhé trvání. Krátce po komunistickém puči v roce 1948 komunistický režim začal pronásledovat a věznit západní vojáky. Jediným východiskem pro Peterku bylo odejít opět z ČSR. Manželka se ještě dostala legálně zpět do Anglie, ale gen. Peterka už musel na Šumavě přejít hranice ilegálně.

Dějiny si opět zahrály s osudem tohoto člověka, když s ruksakem na zádech musel hledat útočiště u Němců - u lidí, které jeho prezident Beneš zrovna tak vyhnal jen s pouhým ruksakem na zádech z ČSR, tak jak musel utíkat sám Peterka. Jeho léta bojování a nasazování života za vlast byly na nic! Taková vlast, ať už situaci zavinil kdokoliv, nemohla zůstat nadále jeho domovem. Stal se opět emigrantem.

"Chci ještě něco málo dodat k mému povýšení na Generálmajora," vypravoval mi Ludvík Peterka. "Stalo se, že v roce 1992, když jsme s manželkou přijeli na návštěvu do vlasti se o mne dozvěděli parašutisté, kteří byli vysazovaní za války do vlasti z Anglie (hlavně jako telegrafisté), že vlastně ještě žiji a mým domovem je Kanada.

Obrátili se na mne, abych se k nim připojil, poněvadž se domáhali lepšího ocenění svých služeb během války, než jim přiznávala předešlá komunistická vláda, což se i po sametu moc nezměnilo. Doposavad nevím, jak jsem jim mohl pomoci, než nějakým příspěvkem na pomník či podobně. Navíc od doby, kdy jsem si zlomil kotník a byl převelen zpět k Brigádě, jsem se už nepočítal za parašutistu“.

„Velké překvapení pro mne přišlo až v roce 1994, kdy jsem obdržel pozvání, abych se dostavil k mému jmenování presidentem republiky, Václavem Havlem na "Generálmajora". Zbývalo však jen deset dní ke jmenování, což pro mne byla krátká doba, abych se mohl dostavit z Kanady do Prahy. Tím pádem, dekret mi byl doručen přes Velvyslanectví ČR ve Washingtonu“.

„Mohu jen dodat", říkal gen. Peterka s dojetím, "Bylo to trochu silné koření i pro venkovského chlapce z Březinky".

Na kongresu ČSSK konaném 1995 ve Winnipegu gen. Ludvík Peterka byl oceněn nejvyšším vyznamenáním sdružení – „Cenou T. G. Masaryka“. Bohužel pro svoje stáří a špatný zrak nemohl se dostavit k převzetí ceny. Pan Generálmajor Ludvík Peterka mne požádal, abych jeho jménem převzal významné ocenění a poděkoval. Při předávání ceny hosté a hodnostáři se na první moment podivovali mladému generálovi, než jsem jim vysvětlil, že bohužel takovou hodnost nemám – byl jsem jen desátníkem v nucené lidové armádě ČSR.

V srpnu  téhož roku jsme s manželkou navštívili Peterkovi v Kerrobert a předali Masarykovou cenu za účasti jeho manželky a přátel v Pioneer Haven Care home. Pan Peterka s manželkou vyjádřili veliký povděk naším krajanům, že nejen je neustále zařazujeme mezi sebe, ale oceňujeme jejich vykonanou práci pro vlast i krajany v Kanadě.

Z minulých dopisů a rozmluv s panem Peterkou napsal Vilém A. Kun.

***

Návrat na hlavní stranu