Návrat na hlavní stranu

 

Hrátky s čertem

V posledních letech, kdykoliv mi vedení Nového divadla dá nějakou roli (oni jsou velmi laskaví i když na některé role možná moc vhodných divadelníků nemají), tak si řeknu: „Tohle už je určitě naposled, tak jo.“ A oni letos přišli znovu: že potřebují obstarožního čerta. Což o to, to bych byl. A pak tu byla určitá sentimentalita: když tu roli vezmu, bude to potřetí, co budu v Torontu v Drdově hře hrát (posledně jsem hrál Školastyka – kam jsem se hrabal na toho letošního, kterého skvostně zahrál Martin Bonhard). Tak jsem řek’: „Jo.“ S touto skupinou je mimořádné potěšení si zahrát: oni jsou víc než divadelní skupina, oni jsou rodina; a dokonce vzorná, jeden pro druhého udělá všechno.

A pak tu byl nový zajímavý režisér, takový univerzální talent v divadelním a filmovém světě: Luděk Bogner (S Novým divadlem si několikrát zahrál – vodníkovali jsme spolu v Noci na Karlštejně a hráli spolu v předposledních Hrátkách s čertem), ale v těhle Hrátkách s čertem v Novém divadle režíroval poprvé.. Po příchodu do Toronta (do emigrace odešel v listopadu 1966) se setkal s lidmi ze CBC, pracoval na sportovních filmech pro Channel 8, na filmech, v nichž vystupovali hvězdy jako Tony Curtis či Christopher Plummer, pro lokální filmování v seriálu Mash si ho vybral režisér Charles Dubin. Stále ještě filmuje, ale dělá i jiné věci, zvlášť ho baví vyřezávat loutky (tři loutková divadla, víc než stovka loutek, má na výstavě u svého kamaráda Raffyho v torontském Harbourfrontu Také udělal všecky kulisy pro svoji inscenaci Hrátek s čertem, hru, již nejen režíroval, ale v níž si také skotačivě zahrál dvě role, Belzebuba a Omnimora; a do níž naverboval nejen generálního konzula České republiky v Torontu, Vladimíra Rumla, k znamenitému úvodu, ale slovutného herce starší generace, Milana Crháka umluvil, aby se objevil první na jevišti. Jako král. A Milan blahosklonně souhlasil. A byl to král k pohledání, zvlášť v scéně, v níž dcerušku nutí, aby si vzala nějakého huhňavého prince, kdy král a princezna se do sebe pustili výrazně pavlačovým stylem... Luděk je prostě mimořádným mnohostranným přínos Novému divadlu a měl neuvěřitelně obětavou pomoc v asistence režie, Dáše Beláčíkové, nejen v režii, ale i v takových záležitostech jako byla doprava bezautomobilových (za tento výraz bych měl jít do vězení) herců, mezi něž patřím. Měli hlavní slovo v organizaci a běhu představení. Dáša byla perfektní i na jevišti: její výstup v roli Karborunda s Luďkem Bognerem v roli Omnimora v karbanické scéně, v níž je mistrně obral Šmídův Martin Kabát, patřil k nejzábavnějším.

Jakmile je obral, kde se vzal, tu se vzal, stál před ním dr. Solfernus, bezcitný, všemi mastmi mazaný vysoký pekelný hodnostář. Prostě mamlas první třídy. Skvěle ho zahrál Bohdan Zatovkaňuk. Martina Kabáta svedl ke hře o Martinův kabát. A vyhrál. Copak kabát! Ten moh’ čert vzít (a taky vzal), ale v kabátě byly úpisy duší princezny Dišperandy a Káči, které si žádaly ženichy (a úpisy podepsaly vlastní krví!). Mohu-li Vám radit, na dr. Solferna si dejte pozor! Martin mu vmetl do tváře, že je asi advokát! A teď se vrátím k úvodní větě tohoto paragrafu: hodně se starala i Jana Fabiánová (režijně, s kostýmy i v pokladně) a několikrát jsem tam zahlédl i Brigitu Hamvašovou.

Obrovskou roli Martina Kabáta výborně zahrál Honza Šmíd, Školastykus Martina Bonharda byl o několik tříd lepší než můj v předposlední inscenaci, Petr Kohout úspěšně zvládl nesnadnou roli loupežníka Sarky Farky, ženy v sexy rolích (Zuzana Novotná v roli Lucia, Lenka Nováková jako princezna Dišperanda, Radka Tamchynová jako Káča a Zuzana Matejkovičová v roli Beliala, v roli Lucia II a v roli Pekelného mámení – bez nejmenších pochyb mnohoobročnice) prostě zářily a ty dvě, jimž připadly méně chytlavé role, Dáša Beláčíková jako čertice Karborund a Zuzka Borovjaková jako anděl Teofil, dokázaly, že zlato se dá rýžovat i v méně bohatých štolách. A pak tu byla ta čertovská holota : strážce pekla (Pepíček Čermák – jako já) a čerti (Dáša Kalovská, Gabriela Kupčíková, Daniel Myslivec, který na každé představení, kromě toho posledního, si přinesl flašku nazlátlé tekutiny, kterou během hry s velkým elánem zkonzumoval a já špekuloval, nejedná-li se snad o koňak, ale protože to na něj vůbec nepůsobilo a poněvadž Danielovi bych hádal 12-13 let usoudil jsem, že musí jít o limonádu. Spolu s ním vystupovala i  jeho velmi sympatická maminka, Leona Rališová.

Nemohu se nezmínit o scéně v pekle (už proto ne, že jsem tam dělal vrátného). V té scéně také vystoupili: už zmíněný Daniel Myslivec, jeho maminka Leona Rališová, mladičká (a pěkná) Gabriela Kupčíková a Dáša Kalovská. Ty dvě poslední mi zachránily možná i život při pochodování herců k rampě při děkovačce: kdykoliv cítily, že se položím a padnu pod nohy nelítostně mašírujících tvůrčích zástupů, pevně mě uchopily za vetché paže a držely v kolmé pozici a prakticky dotáhly k rampě. Sláva jim! A teď vám něco prozradím: pořád mi vrtalo hlavou, proč jsem se zřejmě jako čert dost líbil. Až jsem se na sebe podíval do zrcadla: moje nalíčení, paruka, rohy a pekelné hadry do kterých jsem byl zabalen! A kdo mne tak přímo geniálně nalíčil a vybavil? Podle programu Dáša Kalovská, ta co také se mnou hrála v pekle. Ale ta, co se mnou hrála v pekle vypadala jinak, než ta, co mne líčila. A také úplně jinak, než ta Dáša Kálovská, co tak elegantně svádivě hrála Pekelné mámení. Gratuluji Novému divadlu k této akvizici. Ta ho musela stát pěknou hromádku eur!

Dobré divadlo vyžaduje nejen dobré herce na jevišti, ale stejně dobré pracanty za scénou. Nové divadle je má a několik z nich se vyžívá na scéně i za scénou. Už jsem se zmínil o Dáše Kalovské. Totéž platí – a ještě ve větší míře -o Luďku Bognerovi, který divadlo vybral, režíroval, vytvořil scénu, vyrobil kulisy, hrál ve dvou rolích a vyrobil video záznam.

Platí to o Dáše Beláčíkvé, asistovala v režii, brala objednávky a podala krásný výkon na jevišti a jak jsem se už zmínil starala se o dovoz přestárlých herců. Kostýmy navrhla Dáša Kalovská a vyrobila je s Věrou Riplovou a Janou Fabiánovou, která také  úřadovala v pokladně. O hudbu se postaral strach nahánějící dr. Solfernus Bohdana Zatovkaňuka, o zvuk Ivo Mejzr (o ten český v Torontu má mimořádné zásluhy), nápovědu obstarala elegantní Adriana Kontrová-Soudek, o propagaci Zuzana Novotná (na jevišti skvělý Lucius) a o foto záznam Věra Kohoutová, která také posílala herce na jeviště a některé, jako mne, občas odvezla domů.

Nemyslím, že bych představení dokázal hodnotit lépe, než Zuzka Borovjaková: “Bolo to prima, ako vždy a nebolo toho dost, ako vždy.” (A ono to ve slovenštině zní daleko líbezněji).

Josef Čermák

***

Ještě malá poznámka k Hrátkám…

Josef Čermák do podrobna popsal představení a nutno říci, že provedení bylo skvělé. A přesto jsem nemohl s jistotou říci, že jsem byl představením nadšen. Líbily se mi herecké výkony, kulisy… Když jsem si doma prohlížel fotografie z představení, uvědomoval jsem si barevnost scény, iluzi pekla, skvělý elektronický datel, masky…

Když jsem v osmdesátých letech přišel do Kanady, probíhala ve Vancouveru diskuse o tom, jestli hrát Drdu nebo ne. Obzvláště pozdější redaktorka Nového domova Věra Rollerová byla proti, kvůli Drdově minulosti z padesátých let. Namítal jsem tehdy, že Drda sám sebe zrehabilitoval svým nekompromisním postojem v roce 1968, z kterého neslevil až do své smrti.

Paní Pelnářová mně o přestávce představení upozornila na množství politických narážek a že hra vznikla za okupace. Jenže hra byla velice populární právě v padesátých letech. Nějak jsem se naučil dívat se na obrazy, knihy, filmy dobou, kdy vznikaly, kdy se hrály. Na chvíli jsem se tedy podíval na tuto hru očima doby, kdy slavila největší úspěchy.

Je to pohádka… Budiž! Kdo je hlavním hrdinou? Český voják. (Tehdy býval populárním hrdinou příslušník ČSLA).) Kdo je představitelem pekla? Dr. Solfernus… právník. V padesátých letech probíhalo velké tažení proti právníkům a zatýkání doktorů práv. Dvě hlavní negativní postavy? Příživník - loupežník Sarka Farka a mnich Školastykus. Tedy tehdejší řečí nepřizpůsobivý občan (potápka, pásek, bulač… dle slovníku Rudého práva) a práce se štítící mnich. Pokud tehdy někdo nepracoval déle než šest týdnů, šel do šatlavy, ale to nebylo nic proti velkému tažení proti organizovaným příživníkům - církevním řádům. A jaká byla pro ně převýchova? No přece manuální prací… V Hrátkách oba za trest musí točit kolem, v padesátých letech šli do uranových dolů.

Na štěstí situaci zachrání milý anděl, tvor v té době rovněž nežádoucí…  Režisér Robert Sedláček říká, že víc poznal atmosféru padesátých let z filmu Dovolená s Andělem než ze všech prohlášení ÚV KSČ. Hrátky s čertem jsou podobnou reflexí, i když to dnes třeba podobně necítíme. 

Aleš Březina

***

Fotogalerie

Milan Crhák a Lenka Novákova

***

Zuzka Borovjaková –Anděl

***

Luděk Bogner

***

Josef Čermák

***

Petr Kohout

***

Jan Šmíd

***

Radka Tamchynová

***

Zuzanka Novotná

***

Bohdan Zataowkaniuk

****

V pekle

***

Datel a houby

***

Děkovačka

 

Návrat na hlavní stranu