N‡vrat na hlavn’ stranu

 

Zastavili v Rusku zas, zvučný Ameriky Hlas

My šedes‡tn’ci, co jsme Studenou v‡lku znali a nezapomněli, jsme ve čtvrtek 10. dubna 2014 š’řili mezi sebou zpr‡vu z Lidovek: Rusko zablokovalo frekvenci na kterŽ v Moskvě a okol’ vys’lala americk‡ rozhlasov‡ stanice Hlas Ameriky. Rozhodnut’ o zablokov‡n’ vys’l‡n’ vys’l‡n’ ozn‡mila ve středu rusk‡ st‡tn’ medi‡ln’ společnost Rossija segodna, kter‡ vys’lac’ rozhlasovŽ frekvence spravuje.

Toto pozoruhodnŽ kazisvětskŽ rozhodnut’ n‡s svolalo ke stolku v kav‡rně Books&Beans a do vůně k‡vy Zdeněk řekl: ãUž je to tady,Ò protože ostnatŽ ploty a st‡tn’ cenzura jsou Zdeňkovy symboly totality. Abych pop’chl svŽ společn’ky Evu i Zdeňka, řekl jsem, že jedna vlaštovka jaro neděl‡ a zadušen’ Hlasů Ameriky neznamen‡ n‡vrat totality, protože kdo chce Hlas slyšet určitě si způsob najde; a vzpomněl jsem svŽho dědečka v pades‡tých letech jak sed’ s uchem u r‡dia a vylaďuje Hlas Ameriky navzdory hlomozu rušičky kaz’c’ vys’l‡n’ na severu moji rodnŽ Moravy. Co minutu dědeček volal Ticho! a jako d’tko jsme nevěděl, jestli okřikuje babičku, kter‡ cosi m’chala v hrnci na spor‡ku, anebo tu rušičku.

ãMůj otec chodil poslouchat Hlas Ameriky na půdu činž‡ku, kde jsme žili,Ò řekla Eva. Měl tam antŽnu jako nataženŽ dr‡ty maskovanŽ co šňůry na pr‡dlo a na r‡dio, kterŽ bylo v kuchyni na kredenci, otec přišrouboval rukojeť, aby mohl r‡dio nosit jako kufr po schodech na půdu poslechnout si zpr‡vy a zas r‡dio přinesl do kuchyně, aby maminka mohla poslouchat muziku.

ãNaš’ dělali totŽž,Ò řekl Zdeněk, ãnosili r‡dio do sklepa, t‡ta připojil dr‡t antŽny na vodovodn’ trubky, seděl na špalku na sek‡n’ dřeva a r‡dio choval na kl’ně jako hranatŽ batole. Všichni chtěli vědět co ř’k‡ Hlas Ameriky.Ò

ãA co ř’kal Hlas Ameriky?Ò optal jsem se provokačně, jako bych nevěděl.

ãJakor‡t si pamatuji,Ò řekla Eva, ãpolitickŽho koment‡tora pod značkou ko-ko-ko, což znamenalo Kohout kokrhal koment‡ř a představoval jsem si kohouta kokrhaj’c’ho do mikrofonu, ale co kokrhal nev’m.Ò

ãJ‡ taky nev’m,Ò přiznal jsem, ãprotože naš’ vždy mluvili šeptem co hl‡sila Amerika. Ale každop‡dně něco věděli, když dědeček koupil rodinný domek p‡r měs’ců před krachem koruny v květnu 1953, a po krachu koruny řekl, že mu Hlas Ameriky zachr‡nil œspory a přihr‡l n‡m rodinný dům.Ò

Pili jsme kafe a Zdeněk si vzpomněl na druhou polovinu šedes‡tých let, když už nebyl d’tě a koupil si vlastn’ r‡dio a poslouchal zpr‡vy a hlavně z‡padn’ hudbu nam’sto tŽ urvanŽ dechovky co vys’lal československý rozhlas. Eva, kter‡ již jako slečna koncem šedes‡tých let uměla německý i anglicky, ne z přinuceni ale ze z‡liby a d’ky lingvistickŽmu talentu, vzpomněla, že po srpnovŽ okupaci poslouchala zpravodajstv’ z V’dně a Londýna, když chtěla vědět v’c než co režim dovoloval lidem v ulic’ch vědět. Režimu nějak nestačil dech na blokov‡n’ zpr‡v z V’dně nebo z Deutsche Welle v němčině.

Zavzpom’nal jsem, že když vybuchla beatlmania, a moji rodiče tu hudbu nesn‡šeli, makal jsem o pr‡zdnin‡ch co z‡vozn’k a za výdělek jsem si koupil ruskŽ r‡dio Riga, a po noc’ch jsem ladil R‡dio Luxemburg a jinŽ stanice, abych slyšel. Nevzpom’n‡m, že bych kdy hledal a ladil r‡dio Moskva, ještě tak r‡dio Jerevan, kdyby nějakŽ existovalo, kromě vt’pků o r‡diu Jerevan. Tyhle vtipy se neš’řily Žterem, ale mezi lidmi.

Dotaz na R‡dio Jerevan: ãCo bylo dř’ve slepice nebo vejce?Ò

Odpověď: ãInu, dř’ve bylo všecko.Ò

Zazněl sm’ch, až se lid’ ot‡čeli, a Eva řekla vtip delik‡tn’ jakŽ m‡ ona řada: ãČasový sign‡l z R‡dia Jerevan: P’p, p’p, p’p je přesně 12 hodin, a hlasatel pokračuje: Upozorňujeme členy komunistickŽ strany, aby se neznepokojovali, že zmizela mal‡ ručička na n‡stěnných hodin‡ch. Ta je pr‡vě schovan‡ za velkou.Ò

Zdeněk zařičel sm’chem a přidal svoji obl’benou: ãOt‡zka na r‡dio Jerevan z Kyjeva: Slyšela jsem, že prý v Moskvě bylo vidět maso?Ò

Odpověď: ãTaky ho uvid’te v Kyjevě; tato výstava œspěchu SovětskŽho Svazu je putovn’.Ò

Ale dost už legrace, řekl jsem, a vzpom’n‡m si jak asi rok po pancŽřovŽm srpnu 68 začalo rušen’ SvobodnŽ Evropy po neslavnŽm dubnovŽm plŽnu, kdy hus‡kovskŽ veden’ zah‡jilo normalizaci a zač’naly opět nenorm‡ln’ poměry v Československu. Eva pokývala hlavou a vzpomněla, že na œpat’ Jesen’ku byl st’n rušičky um’stěnŽ na Pradědů zastavovaly auta a lid’ poslouchali z‡padn’ rozhlas; dokonce se ř’kalo, že tam parkuj’ četnŽ tatry 603 a funkcion‡ři strany tam chytaj’ rozumy.

ãBož’čku, to byla ohyzdn‡ doba, když se filtrovala pravda a lid’ vyr‡běli zkazky a f‡my, kterŽ se š’řily v œstn’m pod‡n’ÉÒ

ãZkazky a f‡my?Ò zaprotestovala Eva, a připomněla, když v Ostravě v 1976 vybuchl most přes Ostravic’ a zpr‡vy o tomto neštěst’ a četných mrtvých vys’laly jenom V’deň, Londýn a Hlas Ameriky. Přišla na mne m’rn‡ nevolnost a zpr‡va, že RusovŽ nebudou m’t zpr‡vy z Hlasu Ameriky byla protivn‡ jako mokr‡ deka. Leč Eva, kter‡ přečetla skl’čenost na mě tv‡ř’, řekla, že RusovŽ se teď budou stěhovat z rodnŽ země po desetitis’c’ch, protože ochutnali svobodu a dobrŽ věci, že cenzura nen’ znak Putinovy s’ly, ale hroznŽ slabosti, že povst‡n’ z Ukrajiny se přelije na východ do Moskvy a Putin nedovl‡dne jako Ukrajinci smetli mocn‡ře Janukoviče.

Chvilku jsme mlčeli, Eva se zvedla ze židle a rozloučili jsme se. Venku sv’tilo jarn’ slun’čko, sn’h už zmizel a cvrlikali pt‡ci.

Rosťa Firla – Sudbury

***

N‡vrat na hlavn’ stranu