Český chatový a chalup‡řský fenomŽn
Půjde o tr‡ven’ volnŽho času v Čech‡ch předevš’m o v’kendech a dovolených. A začne to maličkým vzpom’n‡n’m na trampskŽ osady. CelŽ je to už hodně d‡vno, tak asi z konce prvn’ světovŽ v‡lky. Tehdy vznikla snad vůbec nejstarš’ trampsk‡ osada a to u Vltavy v m’stě bývalých Svatoj‡nských proudů. Dnes už je to jen vzpom’nka pochovan‡ pod vodou ŠtěchovickŽ přehrady. Každop‡dně to tehdy byla osada velmi slavn‡, pojmenovan‡ Jezdci z Morgonu kde jej’m nejzn‡mějš’m osadn’kem byl všestranně nadaný Eduard Ingriš, z jehož tvorby vznikla st‡le živ‡ œžasn‡ trampsk‡ p’seň Teskně huč’ Niagara. A byly zde i dalš’ nemŽně slavnŽ osady. Vltava však nebyla jedinou řekou, kolem kterŽ osady vznikaly. Byla to i S‡zava, Berounka, některŽ potoky a nelze zapomenout na řeku Koc‡bu, trampy nazývanou Had’ řekou. Vyrazit do př’rody byl velmi vyhled‡vaný způsob tr‡ven’ volna. Prvn’ trampskŽ osady vznikaly vlastně tak, že p‡r kamar‡dů objevilo přitažlivŽ m’sto a sem se ve volnu pravidelně vraceli, z Prahy se přepravovali na m’sto většinou vlakem. Tady připomenu d‡vnou sl‡vu S‡zavskŽho Pacifiku. Span’ se z poč‡tku odehr‡valo výhradně na celt‡ch, pod šir‡kem, volně v př’rodě, pak přišly zcela jednoduchŽ stany a konečně jakýsi nemŽně jednoduchý srub, představuj’c’ z‡klad budouc’ osady. Kolem prvn’ho srubu vznikaly dalš’ a osada byla na světě. U osady vznikalo tŽměř pravidelně sportovn’ hřiště – většinou volejbalovŽ - nab’zej’c’ dokonalŽ sportovn’ vyžit’. Hr‡l se nejenom volejbal, ale i nohejbal, v oblibě bývaly takŽ vodn’ sporty, turistika a trampsk‡ atletika. A nesm’me zapomenout na veden’ osady tj. šerifa, který osadě vl‡dnul. Osada m’vala svoje jmŽno, vlajku a mnohdy i hymnu. Inspirac’ bylo nejenom českŽ a slovenskŽ trampskŽ hnut’, ale i trampov‡n’ světovŽ a češt’ trampovŽ r‡di kop’rovali tehdejš’ trendy americkŽ či anglickŽ.
Vrac’m se k Had’ řece, kter‡ měla celou řadu trampských osad, jejichž pojmenov‡n’ se odr‡želo od již zmiňovaných světovým trendů a takŽ od řady obl’bených dobrodružných rom‡nů autorů jako byli např’klad J. London, K. May a dalš’. Osady na Koc‡bě nesly zaj’mav‡ jmŽna, např’klad Dasheood, Rewaston, Liberty, Maj‡k, Mantrap, Louisiana, Havran a nelze zapomenout na slavnou Askalonu s jej’ hymnou, kterou snad zn‡ ještě dnes každý trochu dobrodružně založený Čech: Když jsem byl ml‡d, bývala Askalona nejhezč’ osadouÉ Tuhle osadu v roce 1933 založili dva bratři Vrbenšt’ a j‡ jsem o hodně později zjistila, že jednoho z nich osobně zn‡m, kdy už byl v důchodovŽm věku a spokojeně sed‡val ve vr‡tnici jednoho podniku, ve kterŽm jsem jako hodně mlad‡ byla zaměstnan‡. A čas od času m’val na hlavě dokonalý kovbojský klobouk, což v dob‡ch totality bylo něco zcela výjimečnŽho a takŽ odv‡žnŽho.
Jak šla doba, měnily se osady na chatovŽ, sruby se přebudov‡valy na pohodlnějš’ chaty. A z‡jem tr‡vit v těchto objektech volný čas se zvětšoval. Za komunistickŽho režimu rostl z‡jem o chatařen’ či chalupařen’ tŽměř skokem. LidŽ totiž t’mhle způsobem prchali z městskŽho prostřed’ někam, kde se lŽpe zapom’nalo na tehdejš’ absurdn’ každodenn’ politiku strany a vl‡dy. Většinou se prchalo už v p‡tek a dost často ještě před koncem povinnŽ pracovn’ doby. Nebylo tehdy n‡hodou, že na určitých výpadovk‡ch kontrolovali esenb‡ci os‡dky vozů i s dotazem kde pracuj’ a do kolika hodin maj’ p‡tečn’ pracovn’ dobu a pečlivě si vše zapisovali.
K chat‡m a chalup‡m tehdy přibyly ještě, tak zvanŽ neobydlenŽ domy, kterŽ se postupně měnily na domy rekreačn’. Takovýchto objektů bylo v Čech‡ch v roce 1970 kolem 25 tis’c, v roce 1991 už 128 tis’c a v roce 2013 166 tis’c. Společně s chatami pak rok 1991 představoval v Česku 400 tis’c objektů pro rekreaci a rok 2001 432 tis’c. Kdesi jsem se dočetla, že co do počtu chatařů a chalup‡řů na obyvatele, je Česko na druhŽm m’stě ve světě, prvenstv’ m‡ ŠvŽdsko. Z jakých statistik to bylo zjišťov‡no, tam uvedenŽ nebylo.
Po p‡du komunismu se zd‡lo, že česk‡ tradice chatařen’ a chalupařen’ skonč’ – český člověk začal napodobovat svŽ evropskŽ sousedy, předevš’m z Německa a Rakouska a využ’val volno k nejrůznějš’m výletům na zaj’mav‡ m’sta doma i v cizině. Trvalo to však jen poměrně kr‡tkou dobu a český člověk se opět vr‡til ke svŽ původn’ tradici tr‡ven’ volna. Českou tradici tedy neporazilo ani novŽ otevřen’ hranic, jinŽ způsoby zaměstn‡n’ spojenŽ s n‡růstem pracovn’ch povinnost’, obrovsk‡ výstavba satelitn’ch městeček kolem měst, poměrně drahŽ pohonnŽ hmoty, kolony aut na výjezdech a dojezdech z měst. Opravdu vůbec nic! TakŽ vzd‡lenost z domova do rekreačn’ho objektu přestala hr‡t negativn’ roli d’ky lepš’m a rychlejš’m dopravn’m prostředkům. V prvn’ f‡zi individu‡ln’ch rekreac’ byla totiž d‡v‡na přednost optim‡ln’ vzd‡lenosti kolem jednŽ hodiny cestov‡n’. A doch‡z’ ještě k dalš’ změně, kterou je využitelnost některých rekreačn’ch objektů i během zimy, což je umožněno jejich novým technickým stavebn’m proveden’m. Takhle se tedy naplňuje i obliba českŽho člověka věnovat se zimn’m sportům, předevš’m lyžov‡n’.
Po revoluci brzy nastoupily i některŽ novŽ, neodmyslitelnŽ trendy pro podporu individu‡ln’ rekreace. Novým jevem se stal pron‡jem chat a chalup. Stoupla vybavenost objektů – myt’ studenou vodou u pumpy se stalo d‡vnou minulost’, sv’cen’ petrolejkou nebo sv’čkou taktŽž, objekty byly všechny napojeny na elektřinu, kter‡ umožnila řadu dalš’ch pohodlných rekreačn’ch služeb a pracovn’ch œkonů. Začalo budov‡n’ rekreačn’ch apartm‡nů od standardně vybavených až po ty nejluxusnějš’. Nejvyhled‡vanějš’ rekreačn’ lokalitou se staly Středn’ Čechy, n‡sledovaly Jižn’ Čechy, pak Vysočina, kraj Kr‡lovohradecký, Pardubický a Liberecký. Znovu se pevně ust‡lilo využ’vat rekreačn’ objekty pro v’kendy a větš’ č‡st dovolenŽ – z‡jezdy k moři většinou jen rekreaci kr‡tkodobě doplňovaly. Nav’c začala být tradičn’ česk‡ rekreace umocněna i skutečnost’, že nepřestala být cenově přijateln‡ vlastně pro všechny soci‡ln’ skupiny. Naprosto ide‡ln’ se stala pro rodiny s dětmi.
Osadovým vzpom’n‡n’m jsem svŽ psan’ začala a ukonč’m to takŽ vzpom’n‡n’m a to vlastn’m. TakŽ jsme si postavili chatu a takŽ nic moc, prostě jako každý druhý kdysi d‡vno. Každop‡dně na rozd’l od jiných jsme od poč‡tku obklopeni obrovskou zahradou kolem třech tis’c metrů, což už n‡m ovšem d‡vno nepřipad‡ tak œžasnŽ, jako když jsme byli mlad’ a jej’ œdržbu jsme hravě zvl‡dali. Zač‡tky našeho chatařen’ byly výhradně romantickŽ, nen‡ročnŽ a přin‡šely v’c hezkŽho než toho opačnŽho. Byli jsme mlad’ a spoustu věc’ jsme si buď vůbec nepřipouštěli k tělu, anebo prostě kolem n‡s ž‡dnŽ problŽmy nebyly a my je nehledali. Chatu m‡me v bezprostředn’ bl’zkosti Prahy v n‡dhernŽ obci s ještě n‡dhernějš’ rom‡nskou rotundou. Z poč‡tku jsme neměli ani ž‡dnŽ auto a použ’vali jsme dopravu veřejným autobusem, do kterŽho n‡m pan řidič ochotně nechal naložit i koč‡rek s d’tětem. Na chatě jsme dlouho neměli zavedenou elektřinu a takŽ s pitnou vodou to tam bývalo všelijakŽ. Bez elektřiny nebyla ani televize a jedinŽ spojen’ zajišťovalo malŽ tranzistorovŽ r‡dio, kterŽ bylo tehdejš’m vybaven’m snad každŽ chaty a mnohdy bývalo pro svoji nastavenou hlasitost i trnem v oku mezi chataři. Všichni jsme dokonale věděli, kde kolem vesnice rostou zdravŽ stromy třešn’, švestek, jablek a hrušek, kde rostou maliny a ostružiny a v kterŽ č‡sti lesa lze nasb’rat koš bedel.
Večeře na chat‡ch bývaly velmi skromnŽ, většinou to byly jen opečenŽ špek‡čky na ohni, tehdy asi nikterak vynikaj’c’ kvality – nikomu to ale nevadilo, naopak na trochu sp‡lenŽ vuřty jsme se dok‡zali celý týden těšit. V prvn’ch dob‡ch jsme na pozemc’ch všichni pěstovali zeleninu a nějakŽ květiny, hlavně trvalky, kterým stačila naše zalŽvac’ pŽče jednou týdně. Sazenice kytek si tehdy hojně všichni chataři navz‡jem vyměňovali. Kdyby pak vzrostlŽ rostliny mohly promluvit o m’stu svŽho narozen’, byli bychom asi mnohdy hodně překvapeni. Každop‡dně by to v plnŽm rozsahu platilo o pivoňk‡ch, denivk‡ch, ozdobných kopretin‡ch a vorl’čc’ch. S vypěstovanou a sklizenou zeleninou jsme se pak všichni večer vraceli k autobusu a s naplněnými koš’ky jsme kr‡čeli hrdě, přičemž nejhezč’ rajčata, okurky a sal‡ty vždy trůnily až nahoře, aby tak byly dokonale vystavenŽ na odiv ostatn’m pokukuj’c’m chatařům, jejichž koše ovšem byly takŽ bezchybnŽ. Značný problŽm jsme měli a nejenom my – se sek‡n’m tr‡vy. Připom’n‡m, že sekačky bývaly většinou jen mechanickŽ. ElektrickŽ byly mnohdy vyrobenŽ ãlidovouÒ tvořivost’, kdy na šasi byl použit vyřazený dětský koč‡rek a motor byl buď z již odstavenŽ pračky, nebo jinŽho odloženŽho spotřebiče. Nic bezpečnŽho to nebylo, přesto takovŽto stroje mnoz’ vlastnili. Všichni jsme bravurně zvl‡dali sečen’ tr‡vy srpem a kosou – my jsme tehdy sekali pozemek jen dvakr‡t ročně, tak, jak se to opravdu děl‡valo na venkově. Pravdou je, že v době mezi prvn’ senoseč’ a podzimn’ otavou n‡m na pozemku vznikla přirozen‡ n‡dherně rozkvetl‡ a voňav‡ louka pln‡ kopretin. Hodně se tehdy na chat‡ch pracovalo, m‡lo odpoč’valo, každý z chatařů se snažil vytvořit si na svŽm pozemku r‡j na zemi a většinou to dok‡zal, my takŽ. Po každŽm v’kendu n‡sledovalo bolen’ zad, ale hlavně zase těšen’ se, na v’kend př’št’. A všichni jsme si poř‡d př‡li, aby pršelo jen ve všedn’ dny a dŽšť n‡m zalil zahr‡dky a doplnil vodu do nejrůznějš’ch sudů a n‡dob a aby ani jeden mr‡ček nekryl oblohu v sobotu a neděli, kdy jsem na sv‡ ãpanstv’Ò pravidelně přich‡zeli. Pokud v tŽ době vlastnil někdo Spartaka, Trabanta nebo dokonce Moskviče, bylo naprostou samozřejmost’, že poskytnul odvoz od autobusu a takŽ k němu těm, co šli pěšky – to byl nepsaný dobrý chatařský zvyk.
Dnes už to tam je jinŽ, kolem vesnice d‡vno vyhynuly stromy na nejrůznějš’ nemoci, malin je každým rokem mŽně a mŽně, ostružiny k nalezen’ už skoro nejsou, jen bedly v lese snad zůstaly. Chaty jsou napojenŽ na vodovod, elektřinu a vše co nějak může zjednodušit chatařskou pr‡ci je dostupnŽ a všichni takovŽto věci vlastn’ a použ’vaj’. Romantika je tak trochu zatlačena mezi technicky dokonalŽ zahradn’ grily, ud’rny, bazŽny, slunečn’ky a nejrůznějš’ výkonnŽ travn’ sekačky, kultiv‡tory, drtiče větv’, urychlovače kompostů a dalš’ věci, kterých je opravdu nepřebernŽ množstv’, a nikomu nejsou nedostupnŽ.
Nezbýv‡ mi, než celŽ tohle pov’d‡n’ shrnout a tak to tak čin’m. Češi využ’vaj’ chaty či chalupy kolem třiceti roků a někdy i po celý svůj život. Děti jezd’ s rodiči od malička. V pubertě pak většinou už s rodiči nejezd’. Ovšem ãpubertaÒ začne brzy na chat‡ch poř‡dat různŽ več’rky a mejdany bez rodičů a zve si tam svŽ vrstevn’ky většinou ze školy. Později se začne jezdit na chaty tak trochu tajně s prvn’m partnerem nebo partnerkou, pak n‡sleduje manželstv’ a později se historie opakuje a přij’žd’ se opět i s malými dětmi. Ve středn’m věku se trochu na chaty jezd’ mŽně, ale jezd’. Když pak nastane důchodový věk, st‡vaj’ se chaty a chalupy neuvěřitelně vyhled‡vaným m’stem. Někteř’ důchodci se dokonce na tyto objekty přesunuj’ trvale, chatařen’ a chalupařen’ se pro ně st‡v‡ kon’čkem, který jim dokonale vyplňuje a zhodnocuje st‡ř’. A co je œžasnŽ - už je vůbec netr‡p’ nějaký plevel a přerostl‡ tr‡va – jsou tam šťastn’.
Jana Fafejtov‡ – Praha
***