Na kterŽ straně historie
á Masaryk lidský život viděl jako z‡pas mezi dobrem a zlem. Podobně to viděl i Churchill: ãByl jsem svědkem mnoha ud‡lost’, ale faktem zůst‡v‡, že lidský život je n‡m předložen jako jednoduch‡ volba mezi dobrem a zlem.Ò T’m pohledem otev’r‡ dveře do věčnosti. A nab’z’ hled‡n’ odpověd’ na ot‡zky, jako Jak to všecko začalo? Jak to skonč’? a Jaký to m‡ smysl. Na tu posledn’ ot‡zku jsem našel n‡dhernou odpověď v Horovi: Byla jsi, byl jsem, nyn’ jsem a jsme dvě větve ohni vzatŽ a v proudu věčna jedenkr‡te jediným budemÕ výšlehem. N‡dhernou, ale pravděpodobně jenom d’lč’. Nic n‡m neř’k‡ o stvořen’ světa; nic n‡m neř’k‡, proč Bůh dopoušt’, aby dvaadvacet amerických v‡lečných hrdinů, kteř’ přežili lŽta svých životů vyhýb‡n’m se kulk‡m v nejroztodivnějš’ch koutech světa, každý den sp‡ch‡ sebevraždu. Nese Bůh zodpovědnost za důvody, kterŽ je k sebevraždě dohnaly, nese zodpovědnost za životy utracenŽ v povodn’ch a ohn’ch a zemětřesen’ch a v‡lk‡ch? Pos’l‡ na svět n‡kazy a ček‡ na všechny, kteř’ se toho dožij’, apokalyptický konec světa? Jestliže Bůh tohle všechno dovoluje, pak bych Bohem nechtěl být. Ale ovšem, co v’ o Bohu, o věčnosti a o lidskŽm œdělu utrm‡cený lidský červ’k? A nebyl to tentýž Bůh, který poslal svŽho jednorozenŽho syna sejmout hř’chy světa smrt’ na kř’ži?
á Tak si jen vymýšl’m ot‡zky a vyzv’d‡m, co si jin’ mysl’ a jakŽ ot‡zky jim ned‡vaj’ sp‡t. Na př’klad: stvořil svět za sedm dn’ - včetně člověka – Bůh, jak to popisuje bible, nebo se (jak to vid’ antropologovŽ) naši předkovŽ jako čtyřnožci nejdř’v des’tky milionů let rvali (œdajně ne př’liš œspěšně) o svůj život s tygry a des’tkami jiných živočichů a teprve někdy před třemi a půl miliony lety zjistili, že se mohou pohybovat na dvou okončetin‡ch a pak si vytrŽnovali nohy do tŽ m’ry, že uhonili jinŽ spoluobyvatele svŽ planety (jako třeba srnky), až œnavou padly? Pochybuji, že někdy přijdu na to, jak to se stvořen’m světa bylo, ale tolik v’m: Jen nepatrný zlomek viditelnŽho světa každŽmu, kdo je schopen vn’mat, vezme dech a vel’ mu pokleknout. Rozhodně i za mne mluvil jeden z nejmoudřejš’ch lid’, Albert Einstein, když jedinou větou popsal nejen svůj vztah k světu kolem sebe, ale i k tajemstv’ jeho vzniku: ãStoj’m v absolutn’ pokoře před nepochopitelným tajemstv’m vesm’ruÉÒ A měl-li bych v tomto okamžiku volit, zda svět stvořil Bůh nebo vznikl n‡hodou, silně bych se přikl‡něl k prvn’ alternativě, i když nev’m, jak si vyložit biblický popis vzniku světa.
á Všichni jsme dědici nevyvolených genů a odchovanci rodin a instituc’ a okolnost’ a n‡zorů, do jejichž výběru jsme neměli, co mluvit a většinou z velkŽ č‡sti zrcadl’me svŽ dědictv’ a svŽ prostřed’. D’tě bohatých rodičů m‡ většinou rozd’lný pohled na život než d’tě z pastuchovy chyšky. A kdo mu to může m’t za zlŽ? Kdo mu může vyč’tat, že považuje za samozřejmŽ, že jeho životn’ styl (jak se to jemu jev’) je nesrovnatelně bohatš’, než styl d’těte, jehož rodina žije na pokraji hladu. Nebo i to, že ho to celkem nezaj’m‡ a že ho nenapad‡, že by bylo kr‡snŽ a bohulibŽ se o č‡stku svŽho bohatstv’ podělit s těmi chudš’mi, s těmi mŽně nadanými, s těmi postiženými nemocemi. Sp’š přijme za svoji rodinnou filosofii, že členovŽ rodu (někdy už pradědovŽ) majetek z’skali (i když ne vždycky zrovna eticky) a ať si to ti chud’ vyř’d’ se svými rodiči a prarodiči. A nikoho ať ani nenapadne zvyšovat daně bohatým, kterŽ už dnes (jak to vid’ oni a m‡ to svoji opr‡vněnost)) jsou nestydatě vysokŽ. Každý občan by měl platit stejnŽ procento (a pokud možno nejnižš’ – a v tom s nimi souhlas’ prakticky každý); i když jsou lidŽ – jako třeba slavný americký soudce, mysl’m , že Frankfurter, ale na moji paměťÿ už nen’ spolehnut’, který se placen’ dan’ nevzpouzel: placen’m dan’ si kupujeme civilizaci. A bylo by nespravedlivŽ neuznat, že i děti z nejbohatš’ch rodin slouž’ chudým v afrických t‡borech b’dy či v americkŽ arm‡dě. Ti, kterým se rodiče a prarodiče ekonomicky moc nepovedli – a těch je absolutn’ většina a většině z nich se nepodař’ založit novou dynastii - jsou přesvědčeni, že naše planeta patř’ všem (i když ne nutně všem rovným d’lem) a všichni maj’ pr‡vo na slušný život - většina z nich je ochotna pilně pracovat - a když hospod‡řsk‡ krize jim přit‡hne opasek nad snesitelnou m’ru, vezmou vl‡du věc’ do svých rukou, často s hrůznými výsledky jako nacismus či komunismus.
á Na svŽm osudu už pracujeme hezkou ř‡dku milionů let. Ať už svůj osud vytv‡ř’me pod dohledem a podle receptu všemocnŽho Boha nebo jsme výslednic’ n‡hod z‡hadně se prob’haj’c’ch vesm’rem, snaž’me se - alespoň lidŽ, kteř’ na to maj’ čas anebo historikovŽ - vyč’st z minulosti, kam se někdy vr‡voravě pot‡c’me a jindy bezhlavě ř’t’me. Jsou historikovŽ i politici, kteř’ se na ud‡losti (vojensk‡ střetnut’, rozhodnut’ soudů, volby) ned’vaj’ ani tak z etickŽho hlediska, ale kterým směrem výsledek těchto ud‡lost’ posune těžiště lidskŽho osudu. Americký president Obama ud‡losti hodnot’ podle toho, na kterou stranu historie naše činy zařad’. Zřejmě sd’l’ (je věř’c’ člověk) křesťanskou vizi světa a historii člověka jako trm‡civý pochod ke světlu. Věř’, že v tom nejhlubš’m slova smyslu jsme si všichni rovni (slyš’te echo Lincolnovy getysburskŽ řeči all men were created equal že KainovŽ jsou str‡žci svých bratř’, že všichni jsme odpovědni jeden za druhŽho. Je to vize ne nepodobn‡ vizi papeže Františka. Je to vize, jej’ž uskutečňov‡n’ mu přin‡š’ nesouhlas a odpor a někdy nen‡vist těch, kterým vad’ barva jeho pleti, kteř’ pop’raj’ jeho americkŽ občanstv’ a občas ho popisuj’ jako muslima; nebo vid’ svět jako domŽnu skupiny společenských tř’d, rodin a jedinců, vybavených majetkem, schopnostmi a mocenskými pozicemi, přech‡zej’c’mi z generace na generaci a po jejich soudu nikdo nem‡ pr‡vo toto uspoř‡d‡n’ světa měnit. Jak tvrdý je z‡pas těchto dvou pozic, uk‡zala ned‡vn‡ (a dosud pokračuj’c’) bitva o zdravotn’ pojištěn’, jež na čas zastavila výkon vl‡dn’ moci. Odpůrci od zač‡tku prorokovali, nejdř’v, že z‡kon nem‡ šanci na uz‡koněn’, pak že nem‡ šanci, aby se do konce března registrovalo sedm milionů osob atd. Ale oni takŽ prorokovali, že tento m’šenec nem‡ šanci st‡t se kandid‡tem demokratickŽ strany v souboji se sen‡torkou a manželkou snad nejpopul‡rnějš’ho americkŽho presidenta, Hillary Clintonovou, a jeho kandidaturu na presidentstv’ USA (a v’tězstv’) proti tak dobrým republik‡nským kandid‡tům jako byl v‡lečný hrdina sen‡tor Cain a podnikatel Mit Romney, považovali za skoro svatokr‡dežnou. Respektuji Obamův postoj k v‡lce, zvl‡šť k nukle‡rn’ v‡lce a moc bych světu př‡l, aby se jeho ir‡nský experiment podařil. Nem‡m ponět’, jak jeho prezidentstv’ skonč’ (podař’ se mu a jeho administrativě uz‡konit imigračn’ z‡kon a zrestaurovat americkou ekonomii na œroveň v jakŽ byla před pohromou, kter‡ m‡lem položila svět ke konci posledn’ho republik‡nskŽho prezidentstv’, či jak ho budou historikovŽ hodnotit za pades‡t nebo sto let.
á Se zrychluj’c’m se odchodem posledn’ch př‡tel mŽ generace, svět jako by se mi vzdaloval. Mně už se – kromě smrti – nemůže moc st‡t. Jen když vid’m hraj’c’ si děti, c’t’m někdy œzkost. K v‡lk‡m vyvolaným mocenskými choutkami Putinu, revolucemi utiskovaných mas a přelidněn’ světa se přidružuje hrozba oteplov‡n’ prostřed’ vyvolanŽho výpary, kterými otravujeme svŽ prostřed’, a pohromy jako zemětřesen’ a zatopen’ př’mořských krajin. I v tom jsme zklamali oček‡v‡n’ těch nejlepš’ch z n‡s. Ještě jednou se vr‡t’m k Churchillovi. Na konferenci v Haagu 7. května 1948 v jednom ze svých nejlepš’ch projevů, oslovil budoucnost: ãNa n‡s, kteř’ jsme se dnešn’ odpoledne sešli na tomto kongresu EvropyÉ lež’ velk‡ a v‡žn‡ zodpovědnostÉ Jestliže pot‡hneme za jeden provaz a vlož’me do společnŽho fondu všechno svoje štěst’ a př‡telstv’ a pevně uchop’me vznešenějš’ naděje lidstva, pak možn‡ vstoup’me do věku zalitŽho sluncem, kdy malŽ děti, kterŽ pr‡vě dorůstaj’ v tomto mučenŽm světě, nebudou ani poraženými, ani v’tězi v prchavých triumfech jednŽ země nad druhou v krvavŽ vřavě ničivŽ v‡lky, ale dědici pokladů minulosti a vědy, hojnosti a sl‡vy budoucnosti.Ò
Josef Čerm‡k
***