Budou Češi jak ovečky? Nebo prchat za kopečky?
Pouhý týden po ukončení nejdražší zimní olympiády v Soči a velkolepých slovech uznání Vladimíru Putinovi, se před ruským velvyslanectvím ukázali demonstranti proti okupaci Krymu s cedulemi Stop Adolf Putin, protože Čechové pamatují a vědí o okupaci své země v srdci Evropy dost. V roce 1938 Adolf Hitler vyjednal osvobození Němců v Sudetách a užíval úplně stejnou rétoriku k zdůvodnění této okupace jakou dnes chrlí Adolf Putin.
O třicet let později v srpnu 1968 zlikvidovala Rudá armáda Pražské jaro se stejnou brutalitou a pouze s malým rozdílem, že tuto zhůvěřilost později ospravedlňovali čeští parchanti, aby se prý uchránily vymoženosti socialismu před západním imperialismem. Pravda málokdo věřil, a statisíce lidí prchaly na západ, než byly obnovené drátěné ploty kolem Československa.
Za dalších dvacet plus jeden rok padla komunistická vláda a tím i padly ploty kolem hranice jako důkaz svobody pro lidí, kteří půlstoletí měli zůstat, kde se narodili. Mediální znalci a mudrlanti straší obnovením studené války, ale dokud se nezačnou vztyčovat ostnaté dráty, tak jsou řeči o studené válce jen slova, slova, slova.
Tedy nečekaná okupace Krymu uvedla nejednoho osvíceného Čecha do stavu paniky a zahnala mého přítele Karla na prohlídku hranic a napsal mi o tomto výletu na ‚západní hranici‘ výstižnou zprávu i s obrázkem pohraničního skansenu na paměť čtvrt tisícovky postřílených na hranici v časech komunistické izolace: U vás i u nás přilétají ptáci z teplých krajin a jarní počasí nám připravilo pěkné překvapení v podobě krásných teplých dnů. A když se nám naskytlo navíc volno, neváhali jsme ani den a vydali se potoulat po České Kanadě.
Česká Kanada je vžitý název pro území ležící na východě Jihočeského kraje na česko-moravsko-rakouském pomezí, zhruba mezi městečky Nová Bystřice, Slavonice a Kunžak (viz Wikipedie). Loni o prázdninách jsme měli v plánu tam dojet na kolech s dětmi, ale katastrofická předpověď počasí nás přinutila změnit plány a směr cesty a vydali jsme se místo toho na sever do Pomoraví. Teď jsme měli šanci si udělat reparát a trochu ten kraj poznat.
Byly to krásné tři dny na kolech a nebudu tě unavovat líčením cestování a přírodních scenérií, na to budou lepší fotky, ale na pár věcí, které jsou aktuální, přece jenom vzpomenu. Navštívili jsme Památník železné opony, malou ukázku toho, jak to na hranicích vypadalo za komunistů. Přijeli tam mladí lidé, fotografovali se za drátěnými zátarasy a nevěřícně si je prohlíželi. Z návrší výhrůžně shlíží strážní věž. Na vlastní hranici je to ještě skoro pět kilometrů, ale už tady hynuli lidé v plotech s vysokým napětím nebo kulkou ostražitého strážce hranic.
Majitel Secesního domu ve Slavonicích a náš ubytovatel, který se přestěhoval z paneláku poté, co v restituci dostal dům zpátky, nás zahrnoval spoustou informací o místních pamětihodnostech, o uchráněných i zpustošených židovských hřbitovech, rozkradených zámcích, vykradených božích mukách na naší straně a pečlivě udržovaných na straně rakouské, o zaniklých obcích. Kdybychom chtěli projet a poznat všechno, co nám doporučoval, týden by na to nestačil.
Jeho babička se dožila vysokého věku, snad 95 let. Zažila Rakousko-Uhersko, vítala tatíčka Masaryka. V roce 1939 hajlovala, v roce 1948 naslouchala Klémovi a plakala když umřel. Zúčastnila se sbírky na Stalinův pomník, který jí pak zbourali. V roce 1989 už nevěděla, čí je a zpívala Zachovej nám Hospodine Císaře a naši zem...
Už za soumraku druhého dne jsme zcela volně a svobodně přejeli hranice v místě, kde kdysi na naší straně stávala vesnička Košťálkov už od 15.století. Žilo tam přes 300 obyvatel, měli školu, obecní úřad, zdravotní středisko. Po r. 1950 ji komunistický režim srovnal se zemí, žádní lidé už nemohli žít v pásmu Železné opony. Dnes po šedesáti letech je tam už jen něco sotva znatelných základů, zarostlých křovinami a stromy a dřevěný kříž tam, kde kdysi bývala kaple. Tísnivé místo... Ujedeš pár set metrů odsud a jsi v přívětivé vesničce Kleintaxen, která celou tu dobu žila hned za hranicemi svým klidným životem.
Dnes se komunisti tváří, jako by s tím neměli nic společného. Lidí by před volbami měli vždycky navštívit tahle místa. Teď mají komunisti svých 15% a jejich bafuňáři budou zase čtyři roky spokojeně chrochtat u korýtek ve sněmovně. Ale nevěřím, že se dostanou k faktické moci, právě tak, jako nevěřím, že tisíce mladých Čechů teď balí kufry a mizí že země. Kdyby takových bylo tolik, šli by k volbám a výsledky by vypadaly jinak.
A protože jsem přesvěcen, že mladým v Čechách pšenka pod levicovým načalstvem nepokvete a jako emigrant jsem pro odchod pro mladé, odepsal jsem Karlovi vzpomínku jak jsme plot kolem Československa vnímali zvenku, když to lidé uvnitř vlastně ani neznali: Nazdar, hochu, a je hezké, že jste zavítali na památná místa, které jsou dnes památník či skansen, ale není to tak dávno, co to bylo realitou.
Znám dva filmy, které se zadrátovaným Československem a tedy i těmi dráty zabývají; jeden se jmenuje Občanský průkaz, a je to dosti otřesný příběh rodiny, která se prchat chystala, ale nepodařilo se; mnou ten film zatřásl, protože jsme na odhalení nepomysleli. Druhý je televizní seriál Konec velkých prázdnin podle Kohoutovy knihy a to je velice dobře vylíčení prchání přes Rakousko, jak jsme to zažili.
Kupodivu tyto dva filmy nejsou v Česku moc známé a tím si leccos o těch posledních volbách vysvětluji - tedy zapomenuto. Ale teď mne napadlo, že tě na film nezlákám, tak snad naše vlastní ministory s hranicí.
Přesně před 33-ti lety v uprchlickém táboře Nussdorf na břehu jezera Attersee nás byla stovka uprchlíků a čekali jsme na vyřízení papírů do kterési svobodné země. Koncem října si jeden Ostravák, jmenoval se Josef V., se svým bratrem žijícím v Ostravě vymysleli, že Josef zaveze svou škodovku na hraniční přechod poblíž Českých Budějovic a požádá kohosi z rakouské strany cestujícího do ČSSR, aby auto převezl přes území nikoho a na druhé straně bude čekat bratr a přepis auta na sebe si vyřídí a zařídí.
Tento plán byl diskutován v jídelně a málokdo se do takového podniku hrnul; emigranti tehdy mívali ten opakující se hrozný sen, že je člověk zpátky v ČSSR a najednou si uvědomí, že rodina je v Rakousku a spáč se probouzí s řevem či pláčem, že nemůže zpátky, tedy na svobodu. Tento sen se opakoval skoro všem a hrůza z vlasti byla značná.
Leč Josef byl výmluvný, potřeboval Evu Firlovou co překladatelku, mne co řidiče, co by ho odvezl zpátky a pak se přidali ještě dva maníci, nějaký Ostravák Filip a Tesinak Ivo a bylo nás pět. V listopadovém ranním šerosvitu, mrholilo, což náladě k tomuto podniku - přibližovat se k hranici - vůbec nepřidalo, jsme vyjeli; jel jsem v závěsu modré MB1000 přes Salzburg na sever a z dálnice jsme odbočili na silnici vinoucí se lesem a stav vozovky se zhoršoval díky dírám a neobvyklé omšelosti, která v Rakousku není zvykem. Náhle modré MB rozsvítila brzdová světla, zastavil jsem a ze dvou aut vylezlo pět dospělých lidí a začali jsme špitat, zdali jsme náhodou nevjeli po této zdrbané silnici do Česka, protože Rakušané na ochranu hranice kašlali, a tak jsme hodnou chvíli mudrovali pobledlí představou, že bychom do ČSSR vjeli a pak už nevyjeli. Leč Eva čistou logikou toto mudrování ukončila, že Rakušané na to kašlou, ale čeští pohraničníci jsou ostražití a kapku jsme se zklidnili, ale neuklidnili. Jeli jsme dál čtyřicítkou a velice opatrně; hlavní plašan byl Filip v jehož autě, ve kterém přejížděl hranici z Jugošky do Rakouska byly čtyři díry po kulkách, které ostražití Slovinci po nich vypálili, než přerazili závoru a ujeli.
V takovém rozpoložení jsme vyjeli z lesa a před námi byl domeček rakouské celnice, pak pásmo nikoho a výhled na strážní věže na české straně. Doploužili jsme se k hranici a Eva šla vyjednávat a líčit rakouskému strejcovi v uniformě co máme v úmyslu a on se chechtal, že když nějaký cestovatel auto převeze, tak jemu je to úplně putna a nabídl Evě triedr, aby se podívala do vlasti na vlastní pohraničníky, což jsme všichni udělali a čekali na nějaké rakouské cestovatele mířící do socialistického nebíčka. Také jí povídal, proč jsme takoví roztřesení, snad se nebojíte svých krajanů?
Vskutku se objevil ve Fordu Cortina mladý rakouský pár a Eva jim vylíčila za přítomnosti smějícího se celníka co má Josef V. v úmyslu a oni si vyzkoušeli pojíždět s MB1000 a když to zvládli, ona řídila Cortinu a on modré MB a přejeli zemí nikoho do Československa a všichni jsme si oddychli a dívali se dalekohledem jak je modrá MB odstavena bokem a bratr rozmlouvající s českými pohraničníky o této transakcí v překročení zadrátované hranice dovnitř do totalitního lágru.
Ještě dnes po třiatřiceti letech ta historka nevyhlíží komicky, ale velice tristně asi tak truchlivě jako těch čtyřiačtyřicet komunistických všiváku, kteří teď z vůle českých voličů zasedli do sněmovny. A už se mi o tom nechce mluvit, protože historie je okno do minulosti a vrátka do budoucnosti a prchal bych teď zas.
Prchá se pořád, což mám ověřeno po měsíci v Itálii, která jede s kopce, kde je dnes národní nezaměstnanost 12.5% a roste, ale nezaměstnanost mladých je přes 40%; mladí z Itálie prchají kolem 60 000 každý rok posledních deset let a jsou to veskrze vzdělaní absolventi bez naděje získat v byrokratizované Itálii zaměstnání.
Únik pracovníků z třetí největší ekonomiky EU je podle ekonomů nezastavitelný a poroste prudčeji než v minulých letech. A když se exodus mladých děje před našima očima z Itálie, tak není divu, že mladí Češi se zachovají stejným způsobem a budou zasévat svoji pšenku tam, kde mají naději na lepší sklizeň za svou práci.
A zatím ani nemusí překonávat drátěné ploty jako to dělaly statisíce uprchlíků před mrazivým větrem z Kremlu, který už zase fouká a rozfoukává další krušnou studenou válku.
Přeji Ti hezky den a buď zdráv!
čČ
Rosťa Firla – Sudbury
***