Návrat na hlavní stranu

 

Čína a USA: východiska a perspektivy nejdůležitějšího bilaterálního vztahu 21. století

(Čtvrtá část)

Vojenská spolupráce

Na návštěvu ministra Kerryho navázaly mediálně méně vděčné, zato velmi důležité schůzky mezi vojenskými představiteli obou zemí. Na konci dubna se s velitelem Čínské lidové armády Fangem Fenghui setkal Martin Dempsey, předseda sboru náčelníků štábů. Oba velitelé se shodli na mnohem intenzivnější budoucí spolupráci na všech úrovních, zvýšení účasti na vojenských cvičeních druhé strany a na zřízení přímé linky pro video-telekonference.  Obecně jsou kontakty mezi vojenskými představiteli obou zemí na vysoké úrovni relativně časté – Pentagon navštívil v roce 2012 kromě tří desítek čínských generálů i současný premiér Xi Jinping, tehdy ještě ve funkci vicepremiéra. V září 2012 byl v Číně přijat ministr obrany USA Panetta, atp.

Čína a USA se navíc v uplynulých letech účastnily několika společných vojenských cvičení - jejich tématem byla ochrana nákladních plavidel před útoky pirátů. Přes tato společná cvičení a přes výše uvedené kontakty na vysoké úrovni stojí obě velmoci v mnoha oblastech na zcela opačné straně barikády. Obě země se ubezpečují o ochotě ke vzájemné spolupráci, zároveň požadují, aby druhá strana respektovala tvrdé jádro jejich zájmů („core interests“). USA vždy zdůrazňují, že dostojí svým spojeneckým závazkům vůči Japonsku, Taiwanu a Jižní Koreji. Čína naopak požaduje respekt vůči svému postoji k Taiwanu a teritoriálním nárokům v Jihočínském a Východočínském moři. Udržování otevřených komunikačních kanálů a osobních kontaktů jsou tak velmi důležitou prevencí možného nedorozumění mezi oběma zeměmi.

V politické a vojenské oblasti se obě velmoci shodnou na tom, že se v pohledu na řadu věcí neshodnou - v řadě věcí jsou zájmy Číny a USA, resp. jejich spojenců protichůdné. Naštěstí je tu i ekonomická, tedy veskrze pragmatická dimenze bilaterálních vztahů. V ní se naopak americký smysl pro podnikání a čínská pracovitost a obchodní talent skvěle doplňují a vytvořily velmi životaschopnou symbiózu.

Čína a USA – historický vývoj ekonomických vazeb

Čínsko-americké vztahy po druhé světové válce prošly periodami otevřeného nepřátelství během korejské a vietnamské války, vzájemnou ignorací i opatrným strategickým partnerstvím vyvažujícím sovětskou hrozbu. Logickým vyústěním tzv. ping-pongové diplomacie Nixonovy éry a následného oteplování vztahů mezi oběma zeměmi bylo navázání plných diplomatických styků v roce 1979. Ekonomická dimenze bilaterálních styků v podstatě kopírovala tuto zahraničně-politickou sinusoidu a oteplení vztahů v druhé polovině sedmdesátých let tak zároveň znamenalo vítané otevření trhu s miliardou obyvatel americkým společnostem.

Během následujících třech dekád měla křivka vzájemných ekonomických a obchodních vztahů jasně stoupající tendenci, kdy vzájemná obchodní výměna stoupala z nulové hodnoty v letech sedmdesátých přes hodnoty v řádu desítek miliard dolarů v devadesátých letech (např. v roce 1992 šlo o 33 mld. USD) až po stovky miliard v novém tisíciletí (v roce 2000 překonal vzájemný obchod poprvé stomiliardovou hranici, v roce 2012 to bylo už 536 mld. USD podle amerických statistik). Ke zpomalení růstu došlo v souvislosti s krvavým potlačením demonstrací na Náměstí Nebeského klidu v roce 1989 a během krize v roce 2009. Ostatní kontroverzní témata – Tibet, Taiwan, bombardování velvyslanectví ČLR v Bělehradu během zásahu NATO v květnu 1999, Hainanský incident se srážkou vojenských letadel v roce 2001, či pohrůžky obchodní válkou z obou stran pro domnělé či skutečné křivdy zásadní dopad na stoupající trajektorii obchodních vztahů neměly.

Čína mezitím i díky americkým investicím vyrostla z neduživého ekonomického trpaslíka v druhou největší ekonomiku světa. A 35 let po otevření první obuvnické manufaktury firmy Nike v Kantonu jsou obě země natolik ekonomicky a obchodně provázány, že:

* vzájemná obchodní výměna daleko přesahuje 500 mld. USD ročně (v roce 2012 to bylo 536 mld. USD resp. 485 mld. podle čínských statistik);

* USA je druhým největším obchodním partnerem Číny (po EU);

* Čína je třetím největším obchodním partnerem USA (po Kanadě a EU);

* Čína je největším vývozcem do USA (425 mld. USD podle US, resp. 352 mld. USD podle čínských statistik v roce 2012);

* Čína je největším věřitelem USA, drží dluhopisy americké vlády v hodnotě 1,2 bilionů USD;

* Čína drží své devizové rezervy v hodnotě 3,31 bilionu USD z cca 60 procent v amerických dolarech (je proto v jejím zájmu, aby Spojené státy prosperovaly, resp. aby dolar držel svou hodnotu; zároveň je v zájmu USA, aby Čína měla důvěru ve stabilitu dolaru).

Čínský pragmatismus

Čína se v mezinárodních vztazích pohybuje s vychytralostí majitele vesnické hospody, který, aby vydělal, musí vyjít se všemi zákazníky. Vyhýbá se exkluzivním aliancím, snaží se o otevřený dialog se všemi státy, v případě mezinárodních sporů typu Libye a Sýrie se snaží o striktně neutrální postoj a ochranu svých zájmů. Hlavním smyslem takto neideologického přístupu je udržení otevřených obchodních kanálů se všemi státy a regiony světa. A tento amébní, flexibilní styl politiky nese své ovoce – Čína se v nedávné době stala nejen největším světovým exportérem, ale i největším obchodním partnerem 120 zemí světa, zatímco USA hraje první housle pouze v případě necelých 80 zemí.

I samotný čínský vstup do WTO v roce 2001 byl především motivován vlastním prospěchem. Participace Číny v WTO a v jiných institucionalizovaných ekonomických a politicko-ekonomických fórech je vždy dána jednoduchou kupeckou aritmetikou „má dáti“ – „dal“, aneb jak s minimálním úsilím a náklady získat maximální profit. Do tohoto schématu zapadá i snaha Pekingu neposkytovat a nenabízet alternativu k hegemonii Washingtonu v mezinárodních vztazích. Peking se nesnaží být lídrem skupiny států, jeho prioritou je mnohostranný obchod kdekoli a s kýmkoli. Čína nemá dostatek surovin a její budoucnost je přímo závislá na jejich importu, lépe z několika, nejlépe z mnoha různých zdrojů. A neutrální (a mnohdy bezzásadová) zahraniční politika otevírá v tomto smyslu více dveří.

Americký pragmatismus

Přes někdy silná slova na americké straně Pacifiku, pragmatická pro-ekonomická politika je vlastní nejen Číně, ale i USA. Američtí politici např. s oblibou využívají argument o krádeži pracovních míst z USA ve prospěch čínských manufaktur. Na druhé straně si jsou vědomi faktu, že americký spotřebitel rád nakupuje levné zboží z Číny ve Walmartu a výroba téhož sortimentu v USA by měla zásadní dopad na cenu a tudíž i životní úroveň a spokojenost Američanů.

Stejně tak často zmiňovaný velký schodek bilaterálních obchodních vztahů na straně USA vyplývá mj. ze skutečnosti, že desítky velkých amerických firem, jako např. Apple, GE, IBM, Nike a další, přesunuly část výroby do Číny. A tytéž americké (a evropské) firmy nyní tvoří 60 procent čínského exportu do USA a jiných vyspělých zemí.

Dalším momentem relativizujícím americký schodek vzájemného obchodu, jsou statistiky založené nikoli na klasických celních statistikách, ale na statistikách přidané hodnoty výrobku. Známým příkladem je iPhone. V konvenčních statistikách se vývoz jednoho iPhone z Číny do USA odrazí jako 180 USD v kolonce „export z Číny do USA“. Přitom Čína je (nejen) v případě iPhone pouhou montovnou, zatímco základ přidané hodnoty byl vytvořen v jiných zemích - v USA, Německu, Jižní Koreji a Japonsku. Součástky vyrobené v těchto zemích jsou dovezeny do továren firmy Foxconn na jihu Číny, sestaveny a posléze expedovány do celého světa. V Číně přidaná hodnota iPhone (a faktická hodnota exportu) tak činí pouhých 6,50 USD, aneb 3,6 % celkové hodnoty. Jinými slovy, konvenční celní statistika v případě iPhone v kolonce „export z Číny do USA“ v hodnotě necelých 180 USD de facto zakrývá nejen re-export z USA do Číny a zpět v hodnotě 11,- USD, ale i export z Německa do USA (přes Čínu) v hodnotě 29,- USD, resp. z Japonska v hodnotě 61,- USD, z Jižní Koreji v hodnotě 24,- USD, a konečně již zmíněných šest a půl dolaru z Číny (a 48 USD skrytých v kolonce „bill of materials“). A tento globální obchodní „guláš“ je symbolicky podtržen faktem, že Foxconn není čínskou, ale taiwanskou firmou.

Přes stížnosti amerických politiků na krádeže pracovních míst či intelektuálního vlastnictví, na podhodnocenou měnu, dumping cen atd., a přes občasné podněcování anti-amerických nálad z čínské strany a takřka 20 sporů, které proti sobě v uplynulých pěti letech obě země iniciovaly před orgány WTO, obě vlády si jsou plně vědomy své závislosti na vzájemné prosperitě. Ilustrativním příkladem je závislost USA na čínské poptávce po dluhopisech americké vlády. A pro Čínu (stejně jako pro Japonsko a Jižní Koreu) je síla amerického dolaru a prosperita americké ekonomiky také zásadní, neboť americký trh tvoří životně důležitou část čínského exportu.

Závěr

Současná americká administrativa považuje Čínu dle vlastních slov za „strategického partnera“. Viceprezident Joe Biden několikrát veřejně prohlásil: „Silná, prosperující a úspěšná Čína, která se podílí na řešení problémů současného světa, je přínosem nejen pro Čínu samotnou, ale i pro USA a pro celý svět…“. Z čínské strany podobná prohlášení sice nejsou příliš slyšet; na druhé straně, demokratický svět ani nepotřebuje, aby čínská vláda „talk the talk“; stačí řeč těla, aneb fakt, že Čína „walks the walk“.

Základním parametrem blízké i vzdálené budoucnosti nejdůležitějšího bilaterálního vztahu 21. století bude schopnost obou zemí hledat pragmatická řešení krizí, které nevyhnutelně přijdou. To je vlastnost, kterou obě země již několikrát v minulosti prokázaly. Zatím neznámým faktorem rovnice je schopnost Číny postupně zapomínat na komplex „Století ponížení“. Čína je silná a v dohledné době bude mnohem silnější. Bude ku prospěchu celého světa, když bude současně i velkorysá.

Vypracoval: Mgr. Richard Krpač

***

 

Návrat na hlavní stranu