Čína a USA: východiska a perspektivy
nejdůležitějšího bilaterálního vztahu 21. století
(Čtvrtá
část)
Vojenská spolupráce
Na návštěvu ministra
Kerryho navázaly mediálně méně vděčné, zato velmi
důležité schůzky mezi vojenskými představiteli obou
zemí. Na konci dubna se s velitelem Čínské lidové armády Fangem Fenghui setkal Martin Dempsey,
předseda sboru náčelníků štábů. Oba velitelé se shodli
na mnohem intenzivnější budoucí spolupráci na všech úrovních,
zvýšení účasti na vojenských cvičeních druhé
strany a na zřízení přímé linky pro video-telekonference. Obecně jsou kontakty mezi
vojenskými představiteli obou zemí na vysoké úrovni relativně
časté – Pentagon navštívil v roce 2012 kromě tří
desítek čínských generálů i současný premiér Xi Jinping, tehdy ještě
ve funkci vicepremiéra. V září 2012 byl v Číně
přijat ministr obrany USA Panetta, atp.
Čína a USA se navíc
v uplynulých letech účastnily několika
společných vojenských cvičení - jejich tématem byla
ochrana nákladních plavidel před útoky pirátů. Přes tato
společná cvičení a přes výše uvedené kontakty na
vysoké úrovni stojí obě velmoci v mnoha oblastech na zcela opačné
straně barikády. Obě země se ubezpečují o ochotě ke vzájemné
spolupráci, zároveň požadují, aby druhá strana respektovala tvrdé
jádro jejich zájmů („core interests“). USA vždy zdůrazňují,
že dostojí svým spojeneckým závazkům vůči
Japonsku, Taiwanu a Jižní Koreji. Čína
naopak požaduje respekt vůči svému postoji k Taiwanu a teritoriálním nárokům
v Jihočínském a Východočínském moři. Udržování
otevřených komunikačních kanálů a osobních kontaktů
jsou tak velmi důležitou prevencí možného nedorozumění mezi
oběma zeměmi.
V politické a vojenské
oblasti se obě velmoci shodnou na tom, že se v pohledu na
řadu věcí neshodnou - v řadě věcí jsou zájmy
Číny a USA, resp. jejich spojenců protichůdné.
Naštěstí je tu i ekonomická, tedy veskrze pragmatická dimenze bilaterálních
vztahů. V ní se naopak americký smysl pro podnikání a
čínská pracovitost a obchodní talent skvěle doplňují a
vytvořily velmi životaschopnou symbiózu.
Čína a USA –
historický vývoj ekonomických vazeb
Čínsko-americké vztahy po
druhé světové válce prošly periodami otevřeného
nepřátelství během korejské a vietnamské války, vzájemnou ignorací i
opatrným strategickým partnerstvím vyvažujícím
sovětskou hrozbu. Logickým vyústěním tzv. ping-pongové diplomacie Nixonovy éry a
následného oteplování vztahů mezi oběma zeměmi bylo navázání
plných diplomatických styků v roce 1979. Ekonomická
dimenze bilaterálních styků v podstatě kopírovala tuto
zahraničně-politickou sinusoidu a oteplení vztahů v druhé
polovině sedmdesátých let tak zároveň znamenalo vítané
otevření trhu s miliardou obyvatel americkým
společnostem.
Během následujících
třech dekád měla křivka vzájemných ekonomických a
obchodních vztahů jasně stoupající tendenci, kdy vzájemná obchodní
výměna stoupala z nulové hodnoty v letech
sedmdesátých přes hodnoty v řádu desítek miliard
dolarů v devadesátých letech (např. v roce 1992 šlo
o 33 mld. USD) až po stovky miliard v novém tisíciletí (v roce 2000
překonal vzájemný obchod poprvé stomiliardovou hranici, v roce
2012 to bylo už 536 mld. USD podle amerických statistik). Ke zpomalení
růstu došlo v souvislosti s krvavým potlačením
demonstrací na Náměstí Nebeského klidu v roce 1989 a během krize
v roce 2009. Ostatní kontroverzní témata – Tibet, Taiwan, bombardování velvyslanectví ČLR
v Bělehradu během zásahu NATO v květnu 1999,
Hainanský incident se srážkou vojenských letadel v roce
2001, či pohrůžky obchodní válkou z obou stran pro
domnělé či skutečné křivdy zásadní dopad na stoupající
trajektorii obchodních vztahů neměly.
Čína mezitím i díky
americkým investicím vyrostla z neduživého ekonomického
trpaslíka v druhou největší ekonomiku světa. A 35 let po
otevření první obuvnické manufaktury firmy Nike
v Kantonu jsou obě země natolik ekonomicky a obchodně provázány,
že:
* vzájemná obchodní
výměna daleko přesahuje 500 mld. USD ročně (v roce
2012 to bylo 536 mld. USD resp. 485 mld. podle čínských statistik);
* USA je druhým
největším obchodním partnerem Číny (po EU);
* Čína je třetím
největším obchodním partnerem USA (po Kanadě a EU);
* Čína je
největším vývozcem do USA (425 mld. USD podle US, resp. 352
mld. USD podle čínských statistik v roce 2012);
* Čína je
největším věřitelem USA, drží dluhopisy americké
vlády v hodnotě 1,2 bilionů USD;
* Čína drží své
devizové rezervy v hodnotě 3,31 bilionu USD z cca 60 procent
v amerických dolarech (je proto v jejím zájmu, aby Spojené
státy prosperovaly, resp. aby dolar držel svou hodnotu; zároveň je
v zájmu USA, aby Čína měla důvěru ve stabilitu
dolaru).
Čínský
pragmatismus
Čína se v mezinárodních
vztazích pohybuje s vychytralostí majitele vesnické hospody, který, aby
vydělal, musí vyjít se všemi zákazníky. Vyhýbá se exkluzivním
aliancím, snaží se o otevřený dialog se všemi státy,
v případě mezinárodních sporů typu Libye a Sýrie se
snaží o striktně neutrální postoj a ochranu svých zájmů.
Hlavním smyslem takto neideologického přístupu je udržení
otevřených obchodních kanálů se všemi státy a regiony
světa. A tento amébní, flexibilní styl politiky
nese své ovoce – Čína se v nedávné době stala nejen
největším světovým exportérem, ale i největším
obchodním partnerem 120 zemí světa, zatímco USA hraje první housle pouze v
případě necelých 80 zemí.
I samotný
čínský vstup do WTO v roce 2001 byl především
motivován vlastním prospěchem. Participace Číny v WTO a
v jiných institucionalizovaných ekonomických a
politicko-ekonomických fórech je vždy dána jednoduchou kupeckou
aritmetikou „má dáti“ – „dal“, aneb jak s minimálním úsilím a
náklady získat maximální profit. Do tohoto schématu zapadá i snaha Pekingu
neposkytovat a nenabízet alternativu k hegemonii Washingtonu
v mezinárodních vztazích. Peking se nesnaží být lídrem skupiny
států, jeho prioritou je mnohostranný obchod kdekoli a s
kýmkoli. Čína nemá dostatek surovin a její budoucnost je přímo
závislá na jejich importu, lépe z několika, nejlépe z mnoha různých
zdrojů. A neutrální (a mnohdy bezzásadová) zahraniční politika
otevírá v tomto smyslu více dveří.
Americký
pragmatismus
Přes někdy silná
slova na americké straně Pacifiku, pragmatická pro-ekonomická politika je
vlastní nejen Číně, ale i USA. Američtí politici např.
s oblibou využívají argument o krádeži pracovních míst
z USA ve prospěch čínských manufaktur. Na druhé
straně si jsou vědomi faktu, že americký spotřebitel
rád nakupuje levné zboží z Číny ve Walmartu
a výroba téhož sortimentu v USA by měla zásadní dopad na
cenu a tudíž i životní úroveň a spokojenost Američanů.
Stejně tak často
zmiňovaný velký schodek bilaterálních obchodních vztahů
na straně USA vyplývá mj. ze skutečnosti, že desítky
velkých amerických firem, jako např. Apple, GE, IBM, Nike a další, přesunuly část výroby
do Číny. A tytéž americké (a evropské) firmy nyní tvoří 60
procent čínského exportu do USA a jiných vyspělých
zemí.
Dalším momentem
relativizujícím americký schodek vzájemného obchodu, jsou statistiky
založené nikoli na klasických celních statistikách, ale na
statistikách přidané hodnoty výrobku. Známým příkladem
je iPhone. V konvenčních statistikách se vývoz jednoho iPhone
z Číny do USA odrazí jako 180 USD v kolonce „export
z Číny do USA“. Přitom Čína je (nejen)
v případě iPhone pouhou montovnou, zatímco základ přidané
hodnoty byl vytvořen v jiných zemích - v USA,
Německu, Jižní Koreji a Japonsku. Součástky vyrobené
v těchto zemích jsou dovezeny do továren firmy Foxconn na jihu
Číny, sestaveny a posléze expedovány do celého světa.
V Číně přidaná hodnota iPhone (a faktická hodnota exportu)
tak činí pouhých 6,50 USD, aneb 3,6 % celkové hodnoty.
Jinými slovy, konvenční celní statistika v případě
iPhone v kolonce „export z Číny do USA“ v hodnotě
necelých 180 USD de facto zakrývá nejen re-export
z USA do Číny a zpět v hodnotě 11,- USD, ale i export
z Německa do USA (přes Čínu) v hodnotě 29,- USD,
resp. z Japonska v hodnotě 61,- USD, z Jižní Koreji
v hodnotě 24,- USD, a konečně již
zmíněných šest a půl dolaru z Číny (a 48 USD
skrytých v kolonce „bill of materials“). A tento globální obchodní
„guláš“ je symbolicky podtržen faktem, že Foxconn není
čínskou, ale taiwanskou firmou.
Přes stížnosti
amerických politiků na krádeže pracovních míst či
intelektuálního vlastnictví, na podhodnocenou měnu, dumping cen atd., a
přes občasné podněcování anti-amerických nálad
z čínské strany a takřka 20 sporů, které proti sobě
v uplynulých pěti letech obě země iniciovaly
před orgány WTO, obě vlády si jsou plně vědomy své závislosti
na vzájemné prosperitě. Ilustrativním příkladem je závislost USA na
čínské poptávce po dluhopisech americké vlády. A pro Čínu
(stejně jako pro Japonsko a Jižní Koreu) je síla amerického dolaru a
prosperita americké ekonomiky také zásadní, neboť americký trh
tvoří životně důležitou část čínského
exportu.
Závěr
Současná americká administrativa
považuje Čínu dle vlastních slov za „strategického partnera“.
Viceprezident Joe Biden
několikrát veřejně prohlásil: „Silná, prosperující a
úspěšná Čína, která se podílí na řešení problémů
současného světa, je přínosem nejen pro Čínu samotnou, ale
i pro USA a pro celý svět…“. Z čínské strany podobná
prohlášení sice nejsou příliš slyšet; na druhé straně,
demokratický svět ani nepotřebuje, aby čínská vláda „talk
the talk“; stačí řeč těla, aneb
fakt, že Čína „walks the
walk“.
Základním parametrem blízké i
vzdálené budoucnosti nejdůležitějšího bilaterálního vztahu
21. století bude schopnost obou zemí hledat pragmatická řešení krizí,
které nevyhnutelně přijdou. To je vlastnost, kterou obě
země již několikrát v minulosti prokázaly. Zatím neznámým
faktorem rovnice je schopnost Číny postupně zapomínat na komplex
„Století ponížení“. Čína je silná a v dohledné době bude
mnohem silnější. Bude ku prospěchu celého světa, když
bude současně i velkorysá.
Vypracoval: Mgr. Richard Krpač
***