Camino de Santiago
Rada chodim. Miluji dlouhe prochazky. Mam rada prirodu. Zajimam
se o historii. Nejsem ateistka. To byly duvody, proc jsem se vydala
na 820 km dlouhou stredovekou poutni cestu, znama take jako Camino
Frances, severnim Spanelskem. Ze St. Jean Pied de Port (Francie)
pres Pyreneje - Roncesvalles - do Spanelska az do Santiago de
Compostela, provincie Galicia. Jestli nekdo z vas videl film The
Way s Martinem Sheenem v hlavni roli, pojednavajici prave
o teto prochazce, bude vam mozna pripadat toto putovani
jako velmi romanticka zalezitost. Ve filmu ale neni zminka o namozenych
svalech, puchyrich na nohach, otlacich, vyvrknutych kotnicich
a dalsimu nepohodli. Plus batoh na zadech a dale i prespavani
v ubytovnach s treba i dvaceti dalsimi poutniky ve stejne mistnosti,
pri cemz caste nocni prirozene telesne zvuky neprinasely klidny
spanek. Na vsechny ty bolesti i ten narusovany nocni klid si ale
jeden za nedlouho zvykne, je to totiz neodmyslitelna soucast Camina,
patri to k tomu. Vyjimky vsak existuji a ne vsichni, kdo Cestu
zacali, ji dokoncili. Ano, bylo to narocne, jak fyzicky tak i
psychicky, sla jsem stale pesky a stale s batohem, zadne ulejvani
nebylo (zadne taxi ci autobusy, doprava batohu z mista na misto),
dvakrat jsem chtela uz skoncit, ale neskoncila jsem. Kdyz jsem
po tricetipeti dnech ke katedrale v Santiagu dosla a moji Compostela
dostala, (doklad,ze jsem putovala), byla jsem velmi stastna a
potesena, ze jsem to zkratka zmakla!!!
Proc jsem se na tuto nelehkou, ale jak se ukazalo nezapomenutelnou
pout vydala, jsem naznacila jiz v uvodu. Uz par let jsem o ni
premyslela, az letos tedy prisel ten cas. Precetla jsem si nekolik
knizek napsanych lidmi, kteri Camino sli, abych byla trochu pripravena
na to, co mne ceka. Nekolik vystupu, stejne tak sestupu, horska
udoli, reky, plane, pole, nekolik vetsich mest, hlavne male vesnicky,
pocasi podle toho jak se matka priroda vyspi a dlouhe strece
solitude, tudy vedla Cesta. Mela jsem u sebe pruvodce s
mapou na kazdy den, ubytovny (albergues), fontany s vodou, bary
pro obcerstveni byly vyznaceny na mape podel cesty, stejne tak
presne namereny vzdalenosti z jedne vesnice do druhe, plus jeste
dalsi potrebne informace i historicke nacrty, kudy se prochazi.
Cesta byla a stale je znacena zlutou vroubkovitou musli a sipkou.
Z Parize, kam jsem priletela z Toronta, jsem se vydala vlakem
do St. Jean Pied de Port, vychoziho bodu meho putovani. Vybrala
jsem si pro zacatek toto klasicke Camino, existuji totiz jeste
dalsi, celkem asi dvanact, zacinajicich v ruznych mistech Francie,
Spanelska a Portugalska, ale vsechny vedou do Santiaga. Proto
ta vroubkovita musle s vroubky sbihajicimi se do jednoho bodu.
Existuji tisice dlouhych prochazek, ale jenom Camino dosahlo svetoveho
uznani pro svuj historicky a spiritualni vyznam a to prinasi
s sebou i stale vetsi pocet poutniku, kteri si preji zazit fyzickou
i spiritualni obnovu. Proc prave Camino de Santiago? Tady, podle
legendy, v katedrale lezi ostatky sv. Jakuba, jednoho z apostolu
Jezise, ktery za nejakych par let po jeho ukrizovani, priplul
do Galicie. Zde se svymi nasledniky zacali hlasat pohanum krestanstvi.
Jeho mise vsak nebyla uspesna a kdyz se vratil do Jeruzalema,
byla mu Herodem Agrippou stata hlava. To se psal rok 44 naseho
letopoctu.
Po jeho mucednicke smrti jeho stoupenci prevezli jeho telo zpatky
do Galicie, tenkrate to byl konec sveta - Finis Terre.
Zde vsak narazili na legendarni kralovnu Lupu, ktera jim chtela
pohrbeni Sv. Jakuba prekazit a je znicit. Ve snaze uniknout planum
teto nepratelsky naklonene kralovne a hledat cestu ke svobode,
prekrocili most pres reku Tambre, ktery ihned po jejich prechodu
zkolaboval. Libredon, dnesni Santiago, nebyl daleko a tak zde
byly ostatky Sv. Jakuba ulozeny k odpocinku. V roce 813 pastyr
nasledoval "jasne svetlo" nebo hvezdu, ktere ho privedlo
k mistu, kde byla evidence rimskeho hrbitova. Zde byla objevena
hrobka a bylo potvrzeno, ze je to hrob Sv. Jakuba. Tento nalez
dal podnet k opetnemu vzkriseni legendy o tomto apostolu a k jeho
zasluham se pricita i konecne vitezstvi Spanelu nad roztahovacnymi
Maury ve 13. stoleti. Sv. Jakub se pak stal patronem Spanelska.
Zminka o prvni poutnicke ceste je z roku 950, kdy sam biskup Gotescalco
ji podstoupil. Od te doby tisice a tisice poutniku vazi tuto cestu.
V dnesni dobe, kdy mame dobre boty, obleceni, jidlo i spani podel
cesty, je definitivne tato pout nesrovnatelne snadnejsi, nez jak
to bylo drive. Kolikrat me az zamrazilo, kdyz jsem si uvedomila,
ze kracim cestou, kudy vedly kroky lidi v davne minulosti. Rozhodnout
se tenkrat pro tuto cestu, kdy byli pesi odkazani jen na milodary
jidla, sandaly, peleriny, spani na zemi nebo na slame nekde ve
staji, tito lide museli mit silnou viru a presvedceni v sobe,
proto tuto strastiplnou cestu mohli podstoupit. Hodne jich nedorazilo
do cile, a jeste vice jich neprislo pak ani zpatky. V kazdem mestecku,
meste, ci vesnici, kudy jsem sla, byla vzdy zminka o nemocnicich
a nekde jich bylo treba v jednom miste az pet. A nebyly to male
budovy, z nekterych jsou dnes udelany velke petihvezdickove hotely.
Vubec se nedivim, ti chudaci si potrebovali trochu odpocinout,
osetrit svoje zkrvavene nohy, najist se, nabrat sil a vydat se
dal. (Dnes, na misto nemocnic jsou pro moderni poutniky rozesety
cestou lekarny s plnou skalou leciv, masticek a dalsich pomucek
na bolava tela a nohy).
Rostouci poutnicka vasen dala podnety i k rozvijeni se okolnich
osad, mest, mostu, stavbe klasteru, kostelu, kapli a katedral.
Nebylo dediny, kde by nebyl kostel nebo aspon mala kaple. Nekdy
jsme meli stesti, kostelik byl otevren a nebo dokonce i mse se
slouzila a nam, poutnikum, se dostalo pozehnani.
Zajima-li vas to, podivejte se na mapu, tech 820 km vedlo severnim
Spanelskem pres hory a doly a kdyz pro nic jineho, tak jen pro
tu krasnou, malebnou a rozmanitou prirodu to stoji za to, si na
tuto dlouhou prochazku vyjit! Prevazne jsem slapala pres male
stredoveke vesnice, casto napul rozpadle, nekdy treba s jednim
obyvatelem. Ano, nekdy jsem si pripadala, ze prochazim vesnici
duchu. Nikde nikdo, vse ciste, upravene, dlazdene ulice, kamenne
domy, stale jeste kvetiny v oknech, ale zadni lide! Pry uz odjeli,
byla nejcastejsi odpoved lokalnich, prijizdeji jen na leto.
Casto jsem sla kilometry a kilometry mezi poli, ted uz zoranymi,
jen ptaci mi byli spolecniky a poslouchala jsem hudbu prirody.
Byly tu ale take vetsi mesta jako Pamplona, Burgos, Leon a dalsi
mensi s historickymi stredy, ktere staly za navstevu a prozkoumani
s krasnymi katedralami v kazdem z nich. Mesta sama jsou atrakci,
jeden nemusi atrakce hledat, jen jit ulicemi a divat se. Pocasi
mi na cestu pralo, zprvu to bylo pouze na tricko, slunicko na
obloze, jen obcas drobny dest, ranni mlhy. Posledni tyden, to
uz v Galicii, silne prselo, pridalo to ceste na dobrodruznosti.
Mapa vedla z velke vetsiny jen po prirodnich cestach i stezkach,
kdyz to bylo nevyhnutelne, tak nekdy se slapalo I po asfaltu.
Poutnictvi zrejme prinasi dobry zdroj obzivy lokalnim obyvatelum,
protoze o bary, restaurace, obchudky, ubytovny kolem cesty neni
nouze, az na vyjimky, kdy dlouhe kilometry neni nic a tak vodu
I potravu bylo nutne si vzit sebou. Domaci jsou k poutnikum vstricni,
parkrat se mi stalo, ze jsem dostala na cestu par jablek
nebo zemle i zdarma piti se kolikrat objevilo. A nebo to bylo
donativo (tzn. trochu mi zaplat). Zatezkavajici zkouskou
pro vetsinu z nas byl prvni den, prechod z Francie do Spanelska,
z 170 metru nad morem to vyslapnout nahoru do 1450 metru. Byl
to zaber!, ale pak jeste dolu, poradny sesup, jeste, ze jsem si
koupila do vybavy dve hole! Ta namaha za to ale stala,
slunce svitilo a rozhled byl uchvacujici. Po sestupu, muj prvni
albergue! Jen jsem se vysprchovala, najedla v lokalni restauraci
- Menu pro poutniky - a v pul devate uz jsem spala. A to nejen
ja, ale vsichni kolem mne. Rekla bych, ze ten prvni tyden, nez
si telo a nohy uvykly, byl nejtezsi. Ubytovny jsou vetsinou moderni
- postele nad sebou, horka voda, spolecne koupelny, kuchynky,
pracka, susarna (dulezita v dobe deste!!!), internet.
Sice obcas to nekde zaskripe, ale s tim se musi pocitat. Plati
zde pravidlo, ze poutnik zde muze prespat jen jednu noc a rano
v osm uz musi byt vsichni z budovy venku. Otevira se znova az
ve tri odpoledne. Pocet posteli je v kazdem albergue jiny,
takze se take muze stat, ze jeden prijde k ubytovne a uvita ho
cedule: Plno! Nezbyva, nez jit do jine, nekdy treba I dalsich
par kilometru. Stalo se mi to jenom jednou, ze jsem musela slapat
o kus dal. V dobe prazdnin, kdy je na ceste nejvice poutniku-turistu,
to pry jsou uplne zavody, aby jeden dostal postel!
Mela jsem jeden den volno, ale bylo to vynucene tak nejak okolnostmi.
Jeden den totiz poradne prselo. Mela jsem na sobe sice kvalitni
Gortex, vcetne pohor, ale malo platne, do albergue v Astorga jsem
prisla promocena na kuzi. I spacak byl mokry. A to nejen ja. Takze
nastalo velke hromadne suseni a tenhle den zustane v me pameti
jako jeden z tech nejprijemnejsich. Susili jsme vsichni neco,
pujcovali jsme si navzajem suche obleceni, sedeli jsme kolem velkeho
krbu, varila se spolecna vecere - ten kdo mel suche obleceni dosel
koupit zasoby - vypilo se nekolik lahvi vina, povidalo se do noci.
Neznali jsme se a presto panovala mezi nami velka solidarita,
porozumeni a hodne jsme se nasmali. Druhy den nase obleceni bylo
jeste zavlhle a tak nekolik z nas jsme zustali v tomto zajimavem
meste o den dele a meli tak prilezitost si ho prohlednout a ochutnat
zdejsi cokoladu, ktera ma byt jednou z nejlepsich na svete, ze
by?
Tady, prave v honbe za cokoladou, jsem si vyvrkla kotnik a s bolavym
jsem pak sla dal. Elasticke obinadlo a Advil hodne pomohly. Toto
mestecko lezi v horske oblasti, kde muzeme jeste spatrit zbytky
Maragato kultury, hlavne v pestrych odevech a v jidle.
Kdyz tedy byl cas, tak jsme s moji francouzskou kamaradkou zasly
na obed ochutnat to, o cem cele mesto si povida. Velmi stylova
spanelska restaurace, prinesly nam plny talir ruzneho masa a trochu
zeleniny, takze jsme se s radosti pustily do jidla: Ona maso,
ja to zeli, ktere bylo velmi zvlastni chute. Na zaver jsme dostaly
gratis bylinkovy horky liker, inu, ten urcite spalil vsechny bacily
v tele! Rozradostneny jsme se pak vydaly na toulku mestem. Jeste
jednou jsem smele ochutnala lokalni specialitu a sice v Galicii
chobotnici, spanelsky pulpa. Obsluhujici ji prinesla na
kousky nakrajenou na taliri, ocesnekovanou, koukam na to, tuhle
oko, tuhle dalsi, oci jsem odkrojila, zbytek snedla. Za nedlouho
jsem byla v jinem mestecku a na namesti velky stanek, kde se prodavala
pulpa, oblibeny, ale ne laciny pokrm Spanelu. Dlouha fronta,
lidi pribyvalo. Kouknu na to, chobotnice byly v kadi, prodavajici
ji vytahl, pak nuzkami rozstrihal na male kousky, okorenil a podaval
cekajicimu v rade. No tak na tohle ja stat frontu nebudu, jednou
jsem ochutnala, to uz stacilo! Ty oci mi nejak vadily, haha! Je
dobre umet aspon trochu spanelsky, s anglictinou se dojde daleko,
ale ne nejdal, pokud jeden nenarazi na anglicky mluvici jednotlivce.
Koho jsem potkala cestou, tak nejvice to byli Spanele a ti vetsinou
anglicky nemluvi - proc by taky? -jsou ve vlastni zemi. Je zde
ale i dost Americanu, take Kanadane, Australane, hodne Evropanu,
ale i Japonci a prekvapive dost lidi ze Severni Koreje. Cestinu
jsem nikdy nezaslechla. Moje francouzska kamaradka znala jen par
slov anglicky, ja malo spanelsky, dorozumivani nebylo snadne,
ale mozna, prave proto jsme se spolu hodne nasmaly. Kdyz jsme
se loucily v Santiagu, slz bylo plno.
Na tuto pout jsem se vydala tak jako vetsina sama. Myslim si,
ze je to tak nutne, protoze jednim z duvodu teto cesty, je odlehcit
si svoji mysl od vedlejsich vlivu a otevrit dvere k sobe samemu,
objevit svobodu byt sam sebou. Jedine tak jsme pak schopni prijimat
do sve duse a mysli poselstvi, ktera k nam prichazi. Kazdy z nas
mame jine psychologicke, spiritualni iemocionalni potreby. Tim,
ze uvolnime nasi vnitrni blokadu, nase prave JA vyjde ven. V konverzacich
s prateli poutniky nejcastejsi otazka byla: "Proc jsi se
vydal na tuto cestu? Jake pohnutky?" Odpovedi nebyly jednoznacne.
Pro mnohe to byla celkem lacina, prijemna dovolena, cesta za zdravim.
Pro druhe - vycistit si hlavu, ujasnit si myslenky, najit pripadne
odpovedi k otazkam, jakou zivotni cestu si zvolit nebo jak dozit
svuj zivot? Pro ty dalsi a nebylo jich malo - prava pout s dikuvzdanim
za uzdraveni a nebo prosba o uzdraveni. V poslednich par tydnech
naseho putovani se zacalo mluvit o tom, co pro nas Cesta
znamenala, jaky vliv na nas ma/mela, zmenilo se neco v nasem mysleni,
v nas?
Odhodili jsme stranou starou zakorenenou "pravdu", abychom
mohli prijmout nove a vyssi perspektivy? Zmenil se nas nazor na
zivot, na jeho podstatu, nase priority, zmenili jsme se my? Odpovedi
na vsechny tyto otazky se casem objevi, pokud se jeste neobjevily,
myslim si, ale jedna vec, o ktere vsichni mluvili, byla pokora,
skromnost, porozumeni, tolerance, vsechny tyto lidske vlastnosti,
ktere v normalnim nasem zivote nejsou jiz skoro viditelne a tak
doufejme jen, ze se opet pevne zakoreni mezi nas zijici. Nikdo
jsme nevynechal navstevu katedraly v Santiagu - zucastnit se mse
a podekovat za bezpecne dokonceni nasi poute.
Zaverem - ano, byla to zajimava a nezapomenutelna nova zkusenost,
ale co dalo Ceste te jedinecnosti, byli ti lide, ktere
jsem cestou potkavala a s nekterymi se pak i vice sblizila. Ti
byli tou tresinkou na dortu, ti udelali moje Camino specialnim.
Na dalsi Cestu se opet vydam, nevim, jestli tato bude stejna
a nebo jina, ale mam ted silnou motivaci se ucit dal spanelsky
a viru, ze uvidim opet svoje nove Camino pratele!
Nada Humlova, rijen 2013