Stripky z TIFFU

Stripky z TIFFU
Tri filmy o historii
Burning Bush (Horici ker), Cesko/Polsko, 2013, rezie Agnieszka Holland, 206 minut
Home from Home: Chronicle of a Vision (Die andere Heimat), Nemecko, 2013, rezie Edgar Reitz, 225 minut
Pays Barbare (Zeme barbaru), Francie, 2013, rezie Yervant Gianikian a Angela Ricci Lucchi, 60 minut
Na film Horici ker upozornil Satellite ve svem predfestivalovem cisle a mela jsem pocit, ze si ho nemohu nechat ujit: tu dobu jsem prozivala jako tehdy skoro kazdy na filozoficke fakulte velmi intenzivne, a serioznich filmu o nasledne nenormalni dobe v Ceskoslovensku paradoxne zvane normalizace je pomalu.
Horici ker je hrany film, podle scenare Stepana Hulika, a neni historickym dokumentem. Dobu, hlavne ducha te doby, zachytil po mem soudu autenticky. Skoro celych 206 minut se v cloveku vsechno svira, presne jako tehdy, misty si jasne nebo matne uvedomuje, ze to bylo trochu jinak. Ale to se mi nezdalo az tak uplne dulezite. Neco jineho by byla snuska typu Argo...
Tridilny film je vlastne televizni serial, ktery vznikl diky podpore HBO, a je znamenity zejmena tim, jak se mu podarilo vystihnout tehdejsi nanovo prevraceny svet vicemene obycejnych lidi, jak reaguji na neobycejne i obycejne situace teto falesne doby, jak se s nimi vyrovnavaji, jak jim celi nebo jak si jimi nechavaji deformovat mysleni a jednani, a jak si tu deformaci uvedomuji nebo ne. Tahle reflexe doby, jejiz nasledky lze zcasti videt jeste dnes v mysleni lidi, je presne to, proc se mi film zdal inteligentni a krasny.
Zajimalo mne, jaka byla reakce v Cesku a pro rychly pruzkum (s rezervou) jsem tukla na http://www.csfd.cz/film/313105-horici-ker a namatkou vybrala ...
"Zivoty tech druhych" to sice nejsou, ale je to pohled do minulosti, na ktery za dvacet let nemeli koule stejne tak cesti filmari jako divaci.
O "Horicim keri" se toho mnoho napsalo, takze jsem se docela tesil, az ho konecne HBO bude vysilat. Prvni dil me totalne zklamal, protoze byl o nicem.... Byla to silena nuda... Druhej dil byl naprosto o hovne ... Treti dil mi pripadal asi nejlepsi...
Abychom ziskali patricny odstup (nejen) k Palachove cinu na literarnim poli, tak jsme potrebovali pohled zvenci Polaka Mariusza Szczygiela. A abychom odstup ziskali i na poli filmovem, tak potrebujeme pohled zvenci Polky Agnieszky Holland....
... Strasny trapas.. strasny.. Telenovelove dialogy a vubec vsechny postupy, jen v sedesatkovych kostymech a dekoracich... O politickem kontextu se toho moc nedozvime ... Takove plytvani casem...
... neco tak pusobiveho a vyborneho po vsech strankach... Technicky dokonale, skvela kamera, atmosfera, perfektni herecke vykony i hudba... Citila jsem ten vsudypritomny strach a tu tizivost a sklicenost doby...
Jan Hrebejk na "Cenach ceske filmove kritiky" prohlasil, ze projekt strci vsechny ceske filmy lonskeho roku do kapsy. V tu chvili se mi to zdalo dost necitlive a prehnane tvrzeni... Uz se mi to nezda...
Jeste k tomu zminenemu pohledu zvenci: Svandovo divadlo v Praze na Smichove ma v repertoaru vybornou satiru Gottland. Ceska povaha pod drobnohledem prave podle bestselleru novinare Mariusze Szczygiela. Malem jsem se nechala odradit, protoze je to muzikal, ale Gott v nem nastesti osobne nevystupuje. Predstaveni bylo vyprodane a o prestavce se zive diskutovalo. O prestavce torontskeho promitani jsme kupodivu zadnou cestinu nezaslechli.

Nemecky film Druhy domov: kronika vize jsem videla vlastne omylem. V programu tiffu jsem si letmo precetla, ze je o hledani noveho zivota v Brazilii v polovine 19. stoleti. Ejhle, pohled na emigranty z rodne hroudy. Navic pri cestach po Brazilii jsme na ruznych mistech narazeli na stopy nemeckych pristehovalcu, uprchliku pred hladem nebo fasismem, znamych osobnosti i lidi neznamych, a tesila jsem se na trochu jine objevovani teto krasne zeme, historie a sily lidskeho ducha. Film se cely odehrava v ponurem prostredi fiktivni vesnice Schabbach v oblasti Hunsrück v Poryni-Falcku, a Brazilie se mihne jen v jedinem dopise v zaveru filmu. Zivot je drina, chudoba, nevedomost a kostel. Jedna z hlavnich postav, Jacob Simon, vini v jedne vete prave nabozenstvi za mnohe zlo a bidu; je to urcite jedna z pricin, ale korenem je nevedomost, kterou panstvo i cirkev utuzuji. Prozitek umocnuje to, ze film je natocen cernobile; kratkych barevnych zaberu je minimalne a maji vzdy silny emocionalni naboj. V diskusi po promitani reziser Edgar Reitz (82) priznal, ze natocil celkem 31 filmu a skoro vsechny maji domov nekde v nazvu. Sam pochazi z oblasti Hunsrück a bylo zajimave, jak odpovedel na otazku, zda tam film take natacel. Po bohatych zbydou domy, hrady a zamky, ale po chudych toho moc nezbyde. Proto tocil ve studiich a jen zabery z polnich cest nebo ulicek mezi rozpadlymi stavenimi jsou z realu. Jacobu Simonovi se sice nakonec nepodari uniknout do Brazilie, ale unikne sveraci kazajce nevedomosti. Od detstvi samorostly a zvidavy, neustale cte a vzdelava se a nakonec si dopisuje s Alexandrem von Humboldtem, ktery ho dokonce prijede navstivit. Reitz tuto malickou roli velikana sveril podle svych slov jinemu velikanovi, Werneru Herzogovi, a objevuje se s nim v jedne kratke scene. A proc prave Brazilie, kdyz se odchazelo i jinam? Reitz vychazi z historicke skutecnosti 40. let 19. stoleti, kdy Brazilie mela po Evrope jakesi "imigracni agenty" a vetsina vystehovalcu sla prave tam. Necekala jsem, ze 225 minut bez prestavky zvladnu, ale stalo to za to. Film byl promitan mimo soutez na letosnim filmovem festivalu v Benatkach a do kin v Nemecku bude uveden v rijnu. Mimochodem, Reitz neni zadnou neznamou: uz v osmdesatych letech se pripojil k ctverici tehdy proslavenych nemeckych reziseru Fassbinder, Herzog, Schlöndorf a Wendern.

V zaveru festivalu jsem videla posledni z teto trojice filmu, ktery do ni jakoby nepatri, Neni to hrany film. Neni to ale ani v pravem smyslu dokumentarni film. Reziseri zdanlive jen vybrali a seradili zabery zachranene ze zruseneho archivu filmovych snimku o italske okupaci Libye a Etiopie do zhruba hodinoveho proudu, pricemz nektere se ve smycce opakuji vzdy nekolik minut. Film zacina snimky z Milana, z konce druhe svetove valky. Asi desetiminutovy sled zpomalenych zaberu davu lidi, proudicich ci postavajicich, bez jedineho slova komentare, je zvlastnim uvodem, od ktereho se zpetne odvijeji udalosti predchazejicich vice nez deseti let. Snimky propagandisticke (domorodci v krojich a usmevavy Il ducce) stridaji zabery znicene krajiny nebo krajiny posete mrtvymi, a zaznamy, ktere si zrejme nekdo poustel jako porno porad dokola, takze jsou hodne ponicene. K tomu hudba a suchy komentar typu 10 000 Libyjcu bylo v roce 1930 deportovano a vsichni na smrt zastrelenim. Nebo citat z telegramu od Musolliniho, kde dava souhlas k pouziti plynu proti etiopskemu obyvatelstvu. A zabery nasledku. A k tomu zensky hlas, ktery ted vesele prozpevuje slova telegramu. Reziseri pouzili i serii fotografii z italske valky ve vychodni Africe z let 1935-37. Proste jen podrzi fotografii pred kamerou, a pak dalsi; ucinek je silny. Teprve v zaveru komentar trochu hodnoti, ale vetsinou film nechava hovorit archivni zabery samy za sebe. Kdyz jsem odchazela z kina, honily se mi v hlave myslenky o historii, totalite, okupaci, kolonizaci, valce a mrazilo me pomysleni, kolik podobnych filmu jako tento by se dalo dat dohromady z dnesni doby.
Eva Mesticova - Toronto, foto TIFF

Navrat na hlavni stranu