Dr. Edvard Benes: Jak ho
videli jini
Dr. Edvard Benes skoro nikdy nepatril mezi nedotknutelne.
Byval tercem uz v dobe prvni republiky. Znovu po pomnichovske
rezignaci a jeste casteji po unoru 1948. Podle toho, jak se na
historii divame, do jake miry bereme v uvahu zdravotni - fyzicky
i dusevni - stav osobnosti, jiz se zabyvame, jak siroky je nas
zaber, jak nezvratitelne jsme presvedceni o vlastni neomylnosti,
a s jakou pokorou vnimame lidsky osud, vyzni nas soud.
V poslednich letech se na Benese (ale i na T. G. Masaryka) zle
rozcertila ve sve knize o Ceskoslovensku autorka Mary Heinmann,
ktera prvni dva ceskoslovenske prezidenty vidi jako prohnanou
dvojici, ktera umluvila spojence, aby vytvorili stat, slouzici
skoro vyhradne ceskemu obyvatelstvu. Benesovou roli, zvlaste v
letech 1945 48, se zabyvali i cesti autori, z nichz nekteri
povazuji jeho prijeti rezignace ministru 25. unora 1948 za zradu:
slibil, ze demisi ministru neprijme a prijal ji A tim zradil.
Kazdy ma pravo na svuj nazor. Nemam v umyslu se s nikym prit ani
nikoho presvedcovat, ale protoze jsem sva nejhezci klukovska leta
prozil v republice Masarykove a tedy i Benesove, zazil Mnichov
a valecna leta jako ne docela pasivni pesak, unor 1948 stravil
protestnimi prochazkami po Praze i na Prazsky hrad a byl na Benesove
pohrbu zatcen, citim moralni i citovou povinnost se o sve myslenky
(a hlavne o myslenky lidi, kteri s Benesem bud pracovali nebo
se s nim dobre znali) podelit s ctenari Satellitu.
Jak ho tedy videli jini?
T. G. MASARYK: "Bez Benese bychom republiku nemeli."
WINSTON CHURCHILL: "Zraly evropsky statnik, vzdycky verny
sve rodne zemi."
MARGARET MACMILLAN, kanadska historicka, nyni pusobici v Oxfordu,
v knize Paris 1919 pise s nejvetsim respektem o Benesove
praci pro Ceskoslovensko na parizske konferenci, na ktere se tvorila
nova mapa Evropy.
Ve letech 1945 48 patril mezi Benesovy caste navstevniky
profesor Univerzity Karlovy, VACLAV CERNY´. Cerny byl na
Benesovo prani jednim ze dvou stalych clenu schuzek spisovatelu,
kteri za prezidentem, v poctu ctyr ucastniku, jednou za ctrnact
dni chodili na debatni schuzky na Hrad. Ve ctvrtem dile svych
Pameti vydanych v cervnu 1983 nakladatelstvim Sixty-Eight
Publishers v Torontu jako 134. publikace (a kdyby Zdena a
Josef Skvorecky neudelali nic jineho, zaslouzili by se o ceskou
literaturu) popisuje sve dojmy. Nekolik citatu:
Demokratem byl president Benes naprosto opravdovym, pokladal
se za dedice a naplnovatele ideji Masarykovych, k jehoz odkazu
lnul nevyslovne. Radeji bych zemrel, nez abych se vzdal demokracie
v Ceskoslovensku, ta slova jsem z jeho ust vyslovne slychal, nestastnik
netusil, ze vlastne pronasi proroctvi. Masarykovi byl pritom povahove
naprosto nepodobny...
Demokratickym politikem Benes jiste byl, a to jednim z nejvyznamnejsich
a nejproslulejsich v Evrope, nikterak vsak samostatnym a originalnim
myslitelem politicke demokracie, teorii demokracie prejal od sveho
idolu Masaryka, aniz ji rozvinul a obohatil o to nejmensi, demokracie
pro neho v podstate byl parlamentarni stranicky pluralismus, udrzujici
pokojny beh statu a narodniho vyvoje smerem miroveho a umirneneho
socialniho pokroku metodou promenlivych vladnich majorit, ziskanych
dohodami mezi stranami parlamentu. Doba mezi obema svetovymi valkami,
kdy system takto pojate demokracie ve svete zobecnel, byla Benesovou
velikou dobou a prvni Spolecnost narodu jevistem jeho nejvetsich
uspechu v mezinarodni politice, tehdy a tam jsme zvonili na zvony
sveta a Ceskoslovensko bylo takrka svetovou politickou velmoci,
a to spis vahou principu, ktere predstavovalo a autoritou svych
vudcu a tvurcu, nez silou sve moci a sveho naroda. Na rozdil od
TGM vsak v Benesovi osobne-lidsky material nestal na vysi charakterovych
a mravnich principu, a demokracie, to v cloveku neni jen ideologie,
to je predevsim charakter a mravni podstata. Anebo, a jinak: za
demokracii v Benesovi nerucila mocna osobnost, nybrz pouze nabyte
presvedceni a profesionalni obratnost. V Masarykovi byla demokracie
ethosem a pathosem, v Benesovi jen poctivym politickym stranictvim.
Anebo i jinak: clovek v Benesovi nebyl hlubokeho a ryziho demokratickeho
razeni, a aby dosahl svych cilu, Benes nevahal, bylo-li treba,
pouzivat velmi nedemokratickych prostredku... Domaci pravice mu
vrazela po leta nuz do zad, nemel velkolepou kralovskou svrchovanost
a klidnou spravedlivou rovnovahu Masarykovu, byl povahou mnohem
a mnohem slabsi nez byl TGM Edvard Benes nebyl silackeho rodu
TGM. V kritickych letech 1945-1948 byl slaby dvojnasob. Byl nejprve
slaby slabosti rozeneho bazlivce. President Benes byl vskutku
clovek bazlivy, a prave proto neprimy, takticky, postranni, primo
fyzicky uhybavy, ostrazity a plachy. Kdyby mi bylo dovoleno jit
si pro prirovnani do sveta vesnickeho realismu, Edvard Benes byl
z rodu muzu, co se boji facek. A byl podruhe slaby svou nemoci:
vratil se z emigrace vazne churav, a nemoc tise pokracovala, az
ho v krizi 1948 srazila...
Aby vsak bylo take jasno: president Edvard Benes byl ceskoslovenskym
demokratickym taborem spatne podporovan. Nikoliv pro nedostatek
oddanosti. Nybrz pro slabou kvalitu vudcu nasi politicke demokracie...
Naposledy jsme se sesli 12.brezna 1948 v jeho soukromi v Sezimove
Usti
President vypadal strasne, zestarl o 20 let, vpadl se, zhroutil.
Muzicek jakoby navleceny do cizich satu, boty si zrejme nesneroval
sam. Tvar popelava, oci vydesene, zalite vodou. Pohyby loutky,
mechanismu pokazeneho ditetem: pri kroku vpred se mu noha sama
vymrstila, nepruzna, v kolenu neohnuta, jako by padal sikmo na
tvar, zbaveny rovnovahy. Mluvi neobratne, spatne hlaskuje, v ustech
se mu tvori sliny a co chvili huste a bile pliva do misky na zemi
po jeho pravici. Odvracim uzkostny mlcenlivy pohled, tak jsem
si predstavoval Hachu na konci valky.
A toto je jeho verze udalosti: Prijmout demisi ministru byl prinucen,
hrozili mu obcanskou valkou. Nechtel 'pripustit nove Lipany'.
Odmita odpovednost za vysledky krize, nebyl informovan o umyslu
demokratickych ministru demitovat, byl by jim poradil nedelat
to. Postavili ho pred hotovou vec. Nemel armadu za sebou. Ministri
demisionari sli do krize lajdacky pripraveni, 'ani dva Sokolove
nebyli k disposici pro Vaclavske namesti!, kdyby tam mela byt
usporadana demokraticka protidemonstrace - (vim, ze byl v hroznem
stavu, ale radovi Sokolove si tento citat nezaslouzi: z peti studentu,
kteri se zucastnili pochodu na Hrad a pozdeji se usadili v Torontu,
byli nejmene tri: Dagmar Staflova, Jan Janku a Josef Cermak a
mozna ctyri - Vrata Stafl, cleny Sokola -poznamka J.C). - Neni
tedy clovekem, jenz opustil v nouzi sve pratele! Pta se znovu
a znovu, je-li narod nalezite informovan, rozumi-li narod jeho
chovani, je-li si narod vedom, ze byl znasilnen proti sve vuli.
Budoucnost vidi temne: jsme vsazeni bez moznosti napravy na rozjety
vuz, na ten nepravy, nemame jiz volnost o svem osudu rozhodovat,
jdeme do katastrofy, bude valka a v ni 'budou komuniste rozdrceni
v meritku svetovem...' Na muj dotaz, poklada-li valecnou katastrofu
za nevyhnutelnou a jak ji lhutuje, odpovida, ze jakekoliv zastaveni
vyvoje je nemyslitelne, Moskva po Ceskoslovensku nemuze uz zabrzdit
a obratit, automat jiz pusobi; valku ocekava do ctyr let, ale
ta mez je nejzasi...
Nebyl jsem na zpatecni ceste zrovna mluvnym spolecnikem Prozival
jsem velike zivotni jitreni: opravdovou litost nad tim zmucenym
a zoufalym starim; hluboky smutek z porazky slechetnych predstav
o narodnim zivote, ktere Edvard Benes predstavoval; prudke rozhorceni
na nase i cizi viniky, kteri dovedli cloveka, jenz se obetoval
vlasti a myslence, az k potupnemu kulu a privlastnili si pravo
metod, jez jsou sama nizkost; a opovrzeni k zbabelcum a prebehlikum.
V patek dne 3. zari v 18.10 hodin zemrel. Nasledujiciho dne to
bylo verejne oznameno V samotny den oznameni ... prinasely noviny
zpravu, ze docent Krajina, hlavni postava benesovskeho odboje
za valky, je odsuzovan na petadvacet let tezkeho zalare, navrh
znel na smrt.
Na otazku, nese-li president Benes podil viny na debaklu nasi
demokracie v unoru 1948, odpoved zni nepochybne: ano. Je sice
pravda, ze na tom nasem miste v srdci Evropy, na rozhrani dvou
svetu, kde jsme se meli v unoru 1948 stat obeti velmocenske hry,
jsme se octli bez jeho viny. Ale on nas do te hry namichal a postrcil.
Jeho povaha jeho osobni traumata mnichovska jeho nepronikave
poznani stalinismu jeho konjunkturalni falesne hracstvi
s demokracii vse spolupracovalo na vysledku a k vysledku.
Zadna omluva s neho nesejme znameni poctare, jenz se prepocital.
VIKTOR MIROSLAV FIC, profesor emeritus, Brock University v St.
Catharines v Kanade, byl jednim z delegatu prijatych prezidentem
Benesem po projevu profesora Krajiny v Obecnim dome po pochodu
studentu na hrad 23. unora 1948 (dalsim byl dosud zijici Vratislav
Stafl). V rozhovoru zaznamenanem torontskou ceskoslovenskou televizni
skupinou Okno Fic popisoval stav prezidenta Benese skoro
stejne jako profesor Cerny. Fic i Stafl se zhrozili jeho vzezreni.
Mne z jejich vzpominek v pameti utkvel jeden detail: prezident
Benes mel potiz kontrolovat pohyby svych nohou i rukou. Svoji
pravou (nepamatuji si presne, zda Fic mluvil o Benesove prave
ci leve ruce) ruku se pokousel kontrolovat tim, ze jeden jeji
prst zastrcil do knoflikove dirky sveho saka... Vypadal jako clovek
na konci svych sil. Delegaci skoro jako v transu ujistoval, ze
demokracie bude zachovana...
Myslim-li na Benese, citim predevsim litost: litost nad zivotem
cloveka, ktery svuj zivot zasvetil svemu narodu, jehoz stat pomohl
tvorit a jemuz nad jine vdecime za to, ze prvni republika byla
povazovana za skoro svetovou politickou velmoc... Cloveka, ktery
dvakrat poznal horkost porazky i exilu poprve v cizine a
podruhe ve sve vlastni zemi. Citil podobne jako Winston
Churchill (poznamenal k dceri Diane: 'Docilil jsem hodne, jen
abych nakonec nedocilil nic'), ze svuj zivot prohral Co by asi
citil, kdyby vedel, ze nekdo po nem hodil ohyzdnym slovem 'zradce'?
Muj pohled na Benese se lety menil. Ten zakladni dojem zustal
(a neni nepodobny portretu, ktery nacrtla profesorka MacMillan:
celkem sedy, nevyrazny clovek, ale dric, ktery vedel, co chce
a vydal ze sebe vsecko, aby to docilil. Prvne mne zklamal, kdyz
pripustil, aby Hacha umiral na Pankraci. Pak prisla svedectvi,
ktera ho ukazovala jako muze stvaneho jesitnosti (byl presvedcen,
ze dovede cist budoucnost: predpoved treti svetove valky) i zarlivosti
a obcas i pomstychtivosti. Vidim ho ale take jako obet okolnosti,
ktere byly nad lidske sily a tedy i nad sily jeho idolu, TGM.
Nikde jsem nevidel navrh reseni, ktere by umoznilo ceskoslovenskemu
politiku zastavit Hitlera nebo Stalina. Snad v obou pripadech
jsme mohli padnout s vetsi cti. V Mnichove jsem citil, ze v nasem
narode tech, kteri byli ochotni padnout s vetsi cti, byla vetsina.
V unoru na nas z prazskych oken volali: "My nemame tak horkou
hlavu."
At tak ci onak, za to obvineni ze zrady se pamatce prezidenta
Benese omlouvam. Uz i proto, ze alespon dvakrat v narodu vyvolal
naladu povysenou nad individualni sobectvi okamziku: kdyz se vracel
domu na konci druhe svetove valky; a kdyz svoji pozemskou pout
dokoncil. V obou pripadech co jsme citili, vyjadril Jaroslav Seifert:
Kdyz jste jel mostem, ktery mame radi, v privalu slavy hucel
vody spad. A reka nelze, jeji rec je jina a je v ni vernost zeme
odveka. Tak vita matka ztraceneho syna, ktery se stastne vraci
z daleka. I achaty se v kapli rozprsely, ja jsem je videl, ja
znam jejich trpyt. Vsak slzy stesti tekouci v te chvili, jsou
vzacnejsi. To plakal stestim lid.
A v zari 1948: Mesici revy, mesici brazd, mesici zamzene sedi,
znovu a znovu budem' si klast otazku bez odpovedi
Josef Cermak