Neznamou identitu ma take divka ve filmu Mlada a krasna (Jeune&Jolie) od Françoise Ozona. Ozon, znamy provokater, se domniva, ze zijeme v brutalnim svete, kde tezko pozname, kdo je kdo. Jeho hrdinka je opravdu mlada a krasna a sedmnactileta - hraje ji svudna modelka z titulnich stranek letosnich francouzskych novin Marine Vacth. Doma ma vsechno, co potrebuje, jidlo, penize, prostor. Nepotrebuje penize. Isabelle se stava po prednaskach amaterskou prostitutkou jmenem Lea. Ma dve simkarty a dve identity. Erotiku za penize ma jen jako povyrazeni, jako experiment. Klientum tvrdi, ze je plnoleta. Je videt, ze eroticka prace ji moc netesi, az na kratky vztah s priblizne sedmdesatiletym muzem, ktery behem aktu zemre. Jedine s nim proziva neco jako rozkos. Jen tady je kratky okamzik pravdy, jen tady na chvilku vidime, kdo je kdo. Francouzsky reziser Ozon natocil dalsi ze svych provokativnich filmu, ktery je nejen o erotice, ale i stavu lidske duse.
Divka jmenem Miele ve stejnojmennem filmu italske herecky a nyni i reziserky Valerie Golino je divka dvou identit. Hraje ji herecka Jasmine Trinca. Divka je studentka, ale ve sve druhe, skryvane identite pomaha terminalne nemocnym lidem zemrit. Miele znamena v italstine med. Je to zaroven kodovaci jmeno Irene, ktera studovala medicinu a vydelava si ilegalni euthanasii. Prinasi starym lidem leky, vysvetluje jim jejich funkci a diskretne sleduje, kdyz si pacient vezme lek nebo kdyz mu ho poda nekdo z jeho blizkych. Irene je nezavisla, jeji matka zemrela, divka ma jen zenateho partnera. Zije v emocionalni izolaci. Coz je prvni krok k tomu, aby clovek mohl mit druhou identitu. Nerozumi svemu vlastnimu zivotu, svemu ja. Jednou se ji podari obstarat lek cloveku, ktery nemocen neni, chce jen zemrit. Irene veri, ze euthanasie neni zalezitost pro pravniky a pro policii, ale ze je to hluboce osobni vec, ktera se musi resit individualne. Mezi divkou a jejim okoli snima reziserka velmi casto sklenene zdi. Je tu odcizeni, vzdalenost, neporozumeni. Mozna odcizeni je to, co umoznuje, abychom na sebe brali roli nekoho jineho a pohrouzili se do ni.
Na druhe strane zdi
Bezenci a emigranti ziji vnitrne na druhe strane pomyslne sklenene zdi. Ve filmu Mezipristani (L'Escale) Kaveha Bachtiariho (programova sekce Ctrnyctidenik reziseru) sledujeme v polodokumentarnim, polohranem stylu jedenact imigrantu z Iranu, kteri zustali v Recku a snazi se dostat dal do zapadni Evropy. Hlavne touzi po Norsku, Nemecku nebo Svycarsku. Potrebuji k tomu penize. Musi proto napred pracovat. Na druhe strane zdi v pristavu (tentokrat to neni sklenena stena, ale drateny plot) sleduji turisty, jak nastupuji na lodi, ktere je odvezou do pristavu. Utecenci zadny pristav nemaji. Maji svuj pronajaty byt, nekteri v nem ziji uz nekolik let. Cekaji na turistickou sezonu, kdy je snazsi dostat se do proudu turistu. Nekteri z Irancu si proto nechavaji barvit duhovku, aby ji meli modrou jako Evropane. Neni jasne, kdo jsou. Podobne jako ve francouzskem filmu Mohamneda Hamidiho Homeland nevedi, jestli jsou spis Iranci nebo spis Evropane. Alziran Farid rika ve filmu Homeland: "Nevim nic o zemi, kde se narodili mi rodice, nic me sem netahne."
Svou identitu popiraji i tri utecenci z Guatemaly. Je jim patnact a jsou na ceste do Spojenych statu pres Mexiko. Mexicky reziser Diego Quemada-Diez ve filmu Zlata klec (La Jaula de Oro) sleduje cestu deti, ktere nemaji nebo nechteji mit zadnou identitu. Nevlastni zadny oficialni dokument, popiraji, ze by meli nejakou rodinu. Existuji zde a nyni, vzpominky nemaji. Neplanuji. Na cestu pribiraji i Indiana, ktery neumi ani spanelsky, natoz anglicky. Jsou neustale na strese nejakych vlaku, ktere kazdou chvili prepadavaji bud vojaci nebo gangy. Jedou "z nicoty do nicoty". V jednu chvili se objevi krasny obraz zeleznice, zasnezenych stromu a hor. Kamera se vzdali a my vidime, ze jde jen o model zeleznice. Realita je prasna, neni kde spat a neni za co jist. Ani to ale hrdinum nevadi. Jako by nemeli cit. Jsou to hrdinove na druhe strane zdi. Tu skutecnou zed mezi Mexikem a Spojenymi staty prolezou s pomoci prekupniku, dostanou se chodbou pod zemi do pasu nikoho (trochu pripomina pasmo mezi dratenymi zatarasy a statni hranici u nas za socialismu) a pred sebou maji vysoky, uhledny plot, kontrolovany elektronikou a helikopterou. Za nim jsou uz Spojene staty. Ale i na tenhle zataras maji mexicti prekupnici recept. Za zatarasem jsou v busi americti ostrelovaci. Je to film o tom, ze trojrozmerny cas ztratil smysl. Dulezity je jen pritomny okamzik. Okamzik, jak naskocit na vlak. Okamzik, kdy leti kulka. Okamzik, kdy se plati prekupnikovi. Okamzik, kdy se utika.
Konec casu
Student prav Fabian je take clovek na uteku. Ve ctyrhodinovem filmu Norte, konec historie (Norte, Hangganan Ng Kasaysayan) mluvi filipinsky reziser Lav Diaz (jeho film Batang West Side byl na MFF v Karlovych Varech) o tom, ze je nemozne mit nejakou identitu v situaci, kdy smysluplny vztah mezi vecmi a lidmi neexistuje. Uklidnujici je ve filmu jen pohled na domaci zvirata. Na zacatku filmu se mluvi dokonce o "smrti pravdy" a "smrti vyznamu". Norte, konec historie (programova sekce Urcity pohled) vypravi o studentovi prav Fabianovi, ktery vzdal studia, dostane se do financnich obtizi a zabije matku. Podezreni z vrazdy ale padne na jeho bratra Joaquina, ktery mel s matkou potycku chvili predtim. Film dlouze, ale strhujicim zpusobem lici, jak rodina po uvezneni Joaquina preziva, jake nasili panuje ve veznici, jak je mozno spoluvezne bit nebo ubit. A zatim Fabian chodi jako ziva mrtvola po mistech, kde zije rodina jeho bratra, aby nakonec v zoufalstvi znasilnil svou vlastni sestru, ktera se mu snazi v jeho mukach pomoct. Postavy chteji jen prezit. Jsou to lide bez identity. Uprostred filmu hleda Fabian spasu v krestanskem shromazdeni, na konci filmu sleduje prizracny obraz lidi, pobitych pod dalnici. Neni mozne presne rozeznat, o co jde. Bud z dalnicniho mostu spadl autobus nebo se skupina bezdomovcu stala obeti nejakeho nasili. Tezko rict. Neni zadna spasa. Je jen nekonecne vykoreneni lidi bez identity. "Vychovavaly nas sluzky, nase rodina vubec nefungovala," rika Fabian sve sestre, ktera ma na venkove hospodarstvi a rada by, aby se k ni Fabian nastehoval a rodina zacala znovu fungovat. Je to ale jen iluze. Jsou jen demoni. Nespokojenost s tim, jak jde svet. Neni mozne to ani zmenit. "Revoluce skoncily, levicaci zmizeli, nikdo nic nechce, masy budou vzdycky jen poslouchat," rika na jednom miste Fabian svym kolegum, kteri mezitim delaji karieru, zatimco on se trapi se situaci sveta. Na jednom miste ho vidime pracovat v bistru. Clovek v uniforme, s jmenovkou, s presnymi pohyby, bez identity.
Cizinci v tolika filmech letosniho festivalu v Cannes, kteri nechteji a ani nemohou najit, kdo jsou, povazuji za priznacny rys soucasne filmove krajiny. Jedou, prchaji, vrazdi, ale nevedi proc. Nechapou, jaky je smysl toho, co delaji. Mozna ztratili v globalni spolecnosti koreny, mozna jen meli smulu. Mozna jsou lide bez identity nemocni jedinci uprostred menici se spolecnosti, mozna je spolecnost nemocna. A mozna je nemocny jen film.
Radovan Holub, Cannes