Zapisky od Pacifiku (2013-5)
Neni to prilis davno, co se vetsina Kanadanu zaradovala nad ukoncenim
dlouhe a nucene prestavky v NHL. Mladici hrajici ledni hokej aktivne,
ci jen milovnici podivane na rychlou hru, stejne jako brichati
fotri sledujici zapasy na stadionech nebo na gauci pred televizni
obrazovkou. Vsichni s nadsenim privitali pokracovani v mnoha zapasech
vrcholne kanadsko-americke hokejove profesionalni souteze.
Ac v mladi jsem hokej hral i par let zavodne a byl jako
divak castym navstevnikem Zimniho stadionu v Praze, priznam, ze
v poslednich mnoha letech jsem NHL sledoval jen velmi sporadicky.
Hokej jako takovy pak vetsinou jen z mistrovstvi sveta nebo OH.
Stalo se mi ale nejednou, pri zapasech teto vrcholne souteze
profesionalu, pri pohledu na chabou strelu bekhendem, ze v takove
chvili jsem si pripomnel ony navstevy Zimniho stadionu v Praze,
kde vzdaleny strycek kontroloval vstupenky u vchodu a zajistil
mi vstup zdarma i na mezinarodni zapasy, vcetne pratelaku narodniho
tymu s anglo-kanadskymi profesionaly Wembley Lions nebo kanadskym
muzstvem Penticton Vees se skvelymi tremi bratry Warwickovymi.
A to jsem si pripomnel skvele bekhendy Vladimira Zabrodskeho,
jez byly postrachem brankaru pro jejich ne prilis snadne odhadnuti.
Nic podobneho jsem, ke svemu prekvapeni, u zadneho profesionala
ligy NHL nevidel.
Ano, Vladimir Zabrodsky, v letech ctyricatych a padesatych minuleho
stoleti nejlepsi evropsky hokejista, vyborny tenista, inteligentni,
ale poznamenany onou znamou nejasnosti, ac dnes k jeho obhajobne
objasnenou neucasti na postihu ceskych hokejistu, mistru sveta,
v padesatych letech, ale prokazatelnou ucasti na sazkovych podvodech
(ac v jeho pripade jde, jak sdeleno v dale citovane knize, jen
o jeden jediny fingovany zapas... Sparta-Ruda Hvezda), po odpykani
trestu v ostravskych dolech opet aktivni pritahoval divaky bez
rozdilu za jaky klub prave hral.
Jeho sledovanim ucil jsem se hokeji i tenisu. Tento muj sportovni
idol, Vladimir Zabrodsky, se 7. brezna tohoto roku dozil devadesati
let! Je jedinym zijicim z onoho slavneho teamu.
Pri posledni navsteve Prahy jsem si koupil dve knihy venovane
dvema slavnym ceskym hokejistum, Stanislavu Konopaskovi a Vladimiru
Zabrodskemu. Docetl jsem se, krome jineho, ze Vova pecoval
o sve zdravi, pil jen prilezitostne a denne jedl dve jablka. A
ze v roce 1965 jako dvaactyricetilety, v poslednim zapase hranem
v Cechach pred svou emigraci, porazil mladeho Jana Kodese, pozdejsiho
wimbledonskeho viteze 0:6, 6:4. 6:4.
A ze v roce 1997 byl uveden do Sine slavy mezinarodni
hokejove federace IIHF.
***
Od te doby, kdy jsem v dusledku neduhu nemohl spat a abych nerusil,
presidlil jsem do jine mistnosti, a tam i po zlepseni stavu obcas
se presunu a to si poustim na Youtube programu dostupna
dila i ceske filmove nebo televizni soucasne i davnejsi produkce.
A tu, nejednou a mozna prilis casto, smutek se mne zmocnuje misto
pobaveni, pozitku, ci zamysleni nad prave promitnutym filmem (diky
zazraku YouTube). Zasnu nad urovni filmu let sedesatych a tech
(jsou samozrejme vyjimky) natocenych v letech nastale svobody.
Jaky to, ve vetsine pripadu, rozdil! Jake plytkost a omselosti
nametu valne vetsiny filmu dnesni ceske produkce! Ano, jsou vyjimky,
ale jaky je jejich pomer k dilum, ktere neco skutecne hodneho
k zamysleni rikaji a nebo, pokud jde o jiny zanr, uchvacuji branice
a mysl divaka vtipnosti a humorem v tom nejvlastnejsim smyslu
v pomeru k tem plnych levneho zertovani!
Dojde k renesanci ceske kinematografie, aby se stala tak svetove
uznavanou, jako byla v letech sedesatych minuleho stoleti?
***
Mensi nehoda male vnucky zavedla mne do lekarske ordinace. Protoze
nehoda se stala v pokrocilejsi odpoledni dobe a moje chot, zdravotni
sestra, byla prave ve sluzbe v nemocnici, jel jsem se snachou
a postizenou vnuckou do Walking clinic, coz jsou ordinace,
ve kterych maji stridave sluzbu lekari krome svych zavazku ve
svych soukromych ordinacich, stejne jako ti, kteri svou lekarskou
praxi konaji jen v techto klinikach. Vznikly pred nekolika lety.
Ta klinika, kde tez pusobi nas rodinny lekar, prestehovala se
do vetsich prostor, patrne i s lepsim vybavenim. Cekarna je velika,
solidne vybavena. V recepci jedna, nekdy i dve sily.
Po nasem prichodu a minimalnich formalitach, byli jsme vyzvani
k vyckani v jedne z nekolika malych ordinaci, vesli do ni a cekali.
Na vstup lekare. Mohl jsem otevrenymi dvermi videt na ostatni
ordinacni prostory a spojovaci chodbu. Slouzici lekar vchazi
do ostatnich miniaturnich ordinaci, nikoli do te, kde jsme cekali.
A tu me neco napadlo, kdo je majitelem mista, kde se takto nove
zrizena klinika nachazi. Nepochybne jeji prostory nepronajimaji
levne pro krasne oci pani recepcni ci vtipnost zde se stridajicich
lekaru. A zde je chytacka, ktera mne napadla: Nespocet tech malych
ordinaci je samozrejme v relaci k vysi najmu. Proc ale pacient
nemuze pockat nez na nej prijde rada na pohodlnych sedadlech dosti
velike cekarny, misto v jedne z tech medikalnich kukani? Proc
by jejich pocet nemohl byt minimalizovan na dve, najem by se tim
snizil a cekani pacientu by se odbylo v cekarne, na pohodlnych
sedadlech, pripadne s magaziny dostupnymi ke zkraceni cekani jejich
cetbou?
***
O krasach mesta Vancouveru bylo uz leccos napsano. Melo by se
to, presneji, tykat hlavne mista, v nemz se mesto naleza. Vancouver
je nasim tretim domovem. Mnoho lidi by se rado stalo jeho obcany,
stejne jako se to podarilo nam. Nasinec, exulant, je ale svym
zpusobem schizofrenik. To jsem si opet uvedomil, kdyz jsem si
na monitoru pocitace prohlizel nadhernou serii fotografii nocni,
osvetlene Prahy. Nic takoveho jsem dosud o Vancouveru nevidel
a jsem si jist, ze bych ani videt nemohl, i kdyby fotograf zachycujici
nocni Prahu, mel moznost pocinat si stejne ve Vancouveru.
***
Do noveho komplexu Park Village ve Vancouveru patri i velika
restaurace. Cestou z Horseshoe Bay, od mladsi casti rodinneho
klanu, stavel jsem se zde na jedno pivo. Rozhodl se pro Granville
Island Lager. Cena v napojovem, dokonale vytistenem, solidnimi
deskami vybavenem listku byla $5.75 dolaru.
Byl pekny den, sedel jsem u stolu pred podnikem, cetl si, shodou
okolnosti dalsi z knih W. D. Gairdnera Oh, Oh, Canada.
Kdyz mi byl prinesen ucet a tu, nevim proc, nebot vetsinou takove
ucty podrobne nestuduji, prihodim minimalne 10 procent spropitneho
ke konecne cene a pripravim si onu kouzelnou plastickou karticku,
ktera pusobi dojmem, ze vlastne utrata je gratis. Nevim
proc, ale tentokrat jsem se na ucet nejak lepe podival. A cetl
jsem cena objednaneho piva sest dolaru plus dalsi dve dane,
ktere obyvatel teto provincie musi prijmout (tedy zaplatit) bez
protestu nebo s protestem, ktery ale na veci nic nezmeni.
Snad jeste mohu rict, ze cena toho jednoho piva, at je jakakoli,
mne, nastesti, nezruinuje. Ale princip je princip. Privolam tedy
t.zv. manazera. Jak jinak, byl to mladik, ktery mohl byt mym vnukem.
Podnik, ktery zrejme vede, veru neni maly.
Poukazal jsem na rozdil ceny napoje v napojovem listku a ceny
na mem uctu. Pravil, ze to je vec korporace vlastnici tento hostinec
a ze zrejme doslo k chybe.
"Je to vsechno v pocitaci, ja za nic nemuzu," pravil
a odesel, kdyz se jeste vlidne pousmal, vratil se pak s jinym
uctem na nemz byla dolarova sleva.
Dodal jsem sve obligatni spropitne, usmal se vlidne servirku,
ktera za ty nepresnosti nemuze, a sel k zaparkovanemu autu.
Kdyz se mi neco namane, co mne zajima, to veru nemam na mysli
centy ani dolary, ale princip. Stavel jsem se v tom podniku na
druhy den, kdyz jsem si v blizkem obchode kupoval oblibeneho kaprika.
(Az dopisi tuto cast Zapisku, doufam, ze si na nem pochutnam).
Objednal jsem si stejne pivo a dostal stejne upraveny ucet s dolarovym
oceneni prizne navstevnika. Nez jsem se nadal, naklanel se nade
mnou onen mladicky manazer, usmival se mile, ocekavaje reakci
na onen minus dolar na uctu. Zeptal jsem se, zda tato uleva bude
trvat vecne.
"Jen jeste nekolik dni. Chyba v systemu bude opravena,"
rekl.
"A jak dlouho uz tuhle nepresnost mate?" zeptal jsem
se.
"Oh ne vic nez tyden," rekl.
"A jeste nikdo na to neprisel jen ja?"
"Ano!" priznal.
"Takze vsichni ti, co byli uctovani o dvacet pet centu navic
byli osizeni a ti budouci, kteri kvuli me pozornosti uz osizeni,
jak rikate, nebudou, by mi meli podekovat, co rikate?" rekl
jsem.
Bylo mi s usmevem receno, ze by meli
Tento podnik uz existuje na miste cca pet, mozna i vice let.
A ze by se chyba vloudila do systemu pred tydnem? Nevim, kolik
zakazniku si denne koupi Granville Island Lager. A podnik
nezeje prazdnotou.
Je to samozrejme mala kradez oproti tem miliardovym, o kterych
se dozvidame, dneska vice nez kdykoli jindy. Jednak je to diky
informatice, jednak poklesu mravu. A je uz skoro jedno, o jakou
zemi se jedna .
Podvod maly nebo veliky, to je ovsem v konecnem dopadu veliky
rozdil. Ne tak ale s hlediska mravnosti a solidnosti.
***
Zacal jsem hokejem a zaroven s nim dnes koncim. Mnoho stranek
se popsalo o tom dnes neblaze proslulem lonskem finale NHL hranem
ve Vancouveru. Dlouho trvalo, nez ta divacka niciva chaska byla,
alespon zcasti, potrestana. Tehdy mnozi vancouversti chodili po
meste v dresech sveho klubu. Na mnohem z nich bylo jmeno brankare
Luonga.
Kde ale je tento byvaly hrdina dnes? Bezmala by se dalo rici,
ze ho zadny jiny klub nechce. Je mozna i obeti spatne sepsaneho
kontraktu. Na novinovych strankach mozne videt jinou tvar tohoto
muze dnes nez pred rokem.
Jeho osud neni ojedinely; obcas potka profesionalni hokejisty.
A tim spis se mi zda divoke fandovstvi tomu ci onomu klubu, jeho
hracum, bezmala az smesne. Je to vsechno jen otazka casu, kdy
se sestava promeni.
Co me dneska nejvice mrzi, je ta strasna smula nesmirne talentovaneho
Sidney Crosbyho, po dlouhou dobu vyrazeneho zranenim, ktery letos
v plnem zdravi opet ovladl pole strelcu a nahravacu s naskokem
deseti bodu, ale prisla dalsi neprizen osudu: rana pukem do tvare
s devastujicim nasledkem.
To je mi mnohem vic lito, nez promena slavy brankare Luonga ve
snad jen docasne smutno, postavu
Vladimir Cicha