Navrat na hlavni stranu

Unor bily, pole sili
Bylo to v unoru 1963. Tehdy se tomu rikalo pololetni prazdniny a napadl snih. Na tehdejsi pomery dost snehu. Navic mrzlo, takze se i kopce Bohdalce daly sjizdet na nasich prknech, ktera mela daleko k dnesnim lyzim. Placek pred garazemi na dvorku se spise podobal kluzisti a zidka ohranicujici ulici od betonoveho parkoviste garazi slouzila jako prirozeny mantinel. Bylo jen otazkou, jestli tenisak nahradi v tomto pocasi puk.
Nejvetsim problemem byli Faranzenovi; byli to starsi lidi a pan Faranzen pracoval v noci na draze, takze pres den spal za zatazenou roletou a nemel pochopeni pro nase hokejove souboje. Bydleli v prizemi hned nad hraci plochou. Kdyz se roleta zacala zvedat, byl to pro nas signal k tomu, abychom udelali komercni prestavku a rychle vyklidili hriste. Jakmile roleta sla dolu, byl to pro nas signal, aby puk nebo tenisak byl vhozen na stredovem bode a zapas, ktery trval nekolik hodin, mohl pokracovat. Za stredovy bod slouzil kulaty kanal a jelikoz byl mraz, byl zde led nejkvalitnejsi. Sedm dnu volna uprostred zimy bylo pro nas malym zazrakem. Cely prvni tyden prazdnin jsme navic ostatnim detem davali najevo, ze pro nas prazdniny nekonci, protoze cela trida jela po prazdninach do Jizerskych hor.
Autobus k tomu urceny vyjel z Prahy, ale nekolikrat uvizl v zaveji, takze jsme jej museli chvilemi tlacit ci jinak uvolnovat ze snehu. Jenze, kdyz jsme dorazili do Jizerek, dovedeli jsme se, ze nejen my budeme mit volno, ale ze i pro ostatni zaky ZDS i stredoskolaky nastaly uhelne prazdniny. Najednou jiz jsme nebyli privilegovani, ale byli jsme spise diskriminovanou skupinou, protoze jsme v dobe volna byli na lyzarskem vycviku, zatimco zaci z jinych skol meli lyzarsky vycvik az treba v breznu. Smirili jsme se s timto osudem. Na horach bylo taky dobre
Navic mezi vecerni zabavou byl i televizni zapas Sparta-ZKL Brno, coz byl pro mne skutecny zazitek, jelikoz jsme televizi doma nemeli. Cela trida fandila Sparte, jenom ja a Pepicek Dusatku jsme fandili Brnu. Ja to celkem prezil bez pohromy, ale Pepicka jeho spolubydlici vyhodili dvakrat z okna v prvnim patre horske chaty.
Jenze snezilo a mrzlo dal, coz nam na horach nevadilo. Jelikoz vse bylo nalezite naplanovano, konaly se nekdy lyzarske zajezdy, i kdyz nebyl snih. Tento rok bylo snehu dost a tak se pri lyzarskem zajezdu nejen lyzovalo, ale i zavodilo. A kdyz se blizil navrat do Prahy, prepadal nas opet pocit deprese z bliziciho se ranniho vstavani do skoly. Nebyla to jiz vzdalena minulosti, ale blizici se kysela budoucnost.
Jenze jako v pohadce o sudicce, ktera nemohla zmenit osud Sipkove Ruzenky, ale pouze ho zmirnit, tak i v nasem pripade byl osud ponekud zmirnen a kdyz jsme odjizdeli z hor, dovedeli jsme se, ze uhelne prazdniny byly prodlouzene o dalsi tyden, behem ktereho prisla obleva a tak navrat do skoly nebyl tak bolestny. To bylo snad pouze jednou, kdy byly prazdniny v unoru tri tydny. Unor bily neznamenal pouze posilneni druzstevnich usedlosti, ale i posilneni dusevniho zdravi mladeze. Jeste tvrdsi zima nastala snad jen ze Silvestra 1978 na Novy rok 1979, kdy na tom komunisti byli tak spatne, ze ani Svobodnou Evropu nemohli rusit.
Jenze ne kazdy unor byl radostny a bily. V dobe, kdy neexistovaly jeste pocitace a ruzne ipody, bylo pro mne nejnenavidenejsim predmetem na prumyslove skole technicke kresleni. Byl to predmet, ktery nemeli radi zaci, stejne tak jako ucitele. Nikdo tento predmet ze stredoskolskych profesoru nechtel ucit. Nakonec se k tomu propujcil nejaky Mirko Groser. Zli jazykove tvrdili, ze nedokoncil prvni rocnik CVUT. Skutecnosti bylo, ze se podepisoval Ing. C. Mirko Groser, ale mezi studenty se mu rikalo pro jeho cerne vlasy i oci Istvan. Istvan sedaval pravidelne ve vinarne u Piaristu nedaleko od skoly v Panske ulici, ci v jinem lokalu, coz byla bohuliba cinnost. Rozhodne tam nikomu neskodil. Mene chvalyhodne bylo, kdyz v spatne nalade pred pololetnimi prazdninami prisel do skoly a mel pocit, ze bychom se mohli behem prazdnin prilis flakat. Posledni lednovou hodinu se zachmuril a pak se usmal. Vedeli jsme, ze je zle. Istvan se nadechl a rekl: "Pres prazdniny udelate nasledujici obrazky: Na strane 121 vpravo dole, vsechny obrazky na strane 122, dale na strane 124, 125, 127, 128, 132, horni obrazek na strane 134, dolni na strane 135 udelat nejprve tuzkou a pak na pauzak. Celkem dvanact rysu, tuzkou, zbytek tusi. A my jsme cele pololetni prazdniny bez ohledu na to, jestli je unor bily ci jestli pole tentokrat nesili rysovali do trech do rana, az nas oci bolely. To byl asi nejhorsi unor v mem zivote.
Podle pametniku jeste horsi byl ten v roce 1948, ale to jsem nebyl jeste na svete. Rikalo se mu Vitezny unor. To bylo pred petasedesati lety a toto vyroci si pripomeneme v nedeli 24. unora 2013 v Hale kostela sv. Vaclava v Torontu. Po tomto mrazivem Unoru pole ani ceskoslovenske hospodarstvi nezesililo, ale poradne zamrzlo na dalsich 41 let az do mraziveho listopadu 1989. Prestoze i tehdy byla kruta zima, nejak to nevadilo a vsechny hruzy roztaly. Alespon na cas. Jenze ne kazdy unor je bily
Ales Brezina

Navrat na hlavni stranu