O kyci dle Hermanna Brocha
(prednaska na pude
evangelickeho sboru ve Msene dne 11. 1. 2013)
Dodnes, chce-li se kdo zabyvat problemem kyce, nemuze
se vyhnout tomuto rakouskemu spisovateli a filosofickemu esejistovi
(1886 Viden 1951 USA).
V dlouhe rade praci na tema "kyc" nenajdete snad
jedinou, ktera by ho alespon nezminila. Ne snad proto, ze byl
prvni, kdo o kyci psal uz v dobe mezi svetovymi valkami,
ale zejmena proto, ze, po mem soudu jako prvni, podal i sve pojeti
vzniku a pricin tohoto fenomenu.
Mne vsak prislo jako zvlast hodne pozoru, ze kyc hodnoti eticky
jako zlo, dokonce jako radikalni zlo (v tom ho uz zadni dalsi
autori nenasleduji) a ze jeho priciny spatruje v upadku krestanstvi
(coz je zvlast pikantni proto, ze Broch sam byl Zid).
Co se tyce vyrazu kitsch se vsichni shoduji, ze je to nemecke
slovo a ze vzniklo nekdy kolem r. 1870 v Mnichove mezi obchodniky
s levnym umenim, ale z ceho vzniklo, o tom panuji jen
dohady. Vyraz kitsch prejaly do svych slovniku vsechny
evropske jazyky, neujala se ani zadna synonyma, u kazdeho je patrne,
ze uz miri jinam a to, co kycem minime, nevystihuje.
Spolecny termin tedy mame, horsi je to s vymezenim kyce jako
pojmu. Vsichni mame nejakou predstavu kyce (zrejme proto, ze nam
uz nekdo o necem rekl, ze je to kyc), dokazeme si i priznat, ze
neco je kyc, trebaze jsme to predtim povazovali za umeni, kdyz
nas o tom odborny kritik presvedci, kdyz ale ma tentyz kritik
odpovedet na otazku "co je to kyc?", pak nam v nejlepsim
pripade poda nektere charakteristicke rysy kyce, ktere nam jednak
svou obecnosti moc nepomohou, ale hlavne i tyto rysy hned lze
zpochybnit.
Tak napr. i nas nejvetsi soucasny znalec, ktery prednasi estetiku
na filosoficke fakulte, Tomas Kulka, stanovuje tri podminky ke
vzniku kyce: 1) Kyc zobrazuje temata, ktera jsou vseobecne
povazovana za krasna, nebo ktera maji silny emocionalni naboj.
2) Tema zobrazovane kycem musi byt okamzite identifikovatelne.
3) Kyc substantivne neobohacuje asociace spojene se zobrazovanym
tematem. Sami vidite, ze kazdou z techto podminek lze
okamzite zpochybnit. Copak nemuze byt tematem kyce boure na mori
s potapejicim se korabem? A copak naopak prave umeni nemuze
mit okamzite identifikovatelne tema jako napr. portret?
A konecne, co to ma byt "podstatne neobohacuje asociace?
Ze obohacuje jen malo, zatimco skutecne umeni vic? Je to tedy
jen otazka miry?
(To vede nektere k tvrzeni, ze o tom, co je kyc rozhoduje
vetsina, nebo intelektualska elita, nebo dokonce, ze je to kazdeho
soukroma vec vkusu.)
Jak je videt ony tri podminky nam poslouzi k bezpecne identifikaci
takovych obrazku jako jsou roztomila kotatka, hezka holcicka na
louce s veneckem z kviti na hlave ci onen povestny trpaslik
v trave. Na to bychom ani definici kyce nepotrebovali.
Neco zcela jineho mel Hermann Broch na mysli, kdyz rika, ze kyce
existuje cela skala: kyc spatny, dobry, dokonce i genialni, takze
v oblasti kyce se mu ocitaji i skladatele jako von Weber, Berlioz
ci malir Salvator Dali a za vrchol povazuje hudbu Richarda Wagnera
(a Cajkovskij pry nema k nemu daleko). Presto je to kyc.
Broch uvazuje takto: obklopen masovou kulturou tricatych let,
kdy kina plnily hollywoodske trhaky, radia a gramofonovy prumysl
chrlil jeden slagr za druhym (zkratka komerce), se pta, jaky je
umelecky vyraz nasi doby? Umeni prece bylo vzdy vyrazem zivotniho
stylu a ducha doby, jak to mohou historikove umeni dokumentovat
napr. na gotice, renesanci ci baroku. Broch rozhodne nerika, ze
by v jeho do dobe neexistovalo prave umeni vysokych kvalit,
ale poukazuje na to, ze si jednotlive obory umeni (vytvarny, literarni,
hudebni) vytvorily svuj vlastni uzavreny hodnotovy svet a jen
v nem se vyvijeji, takze spolu nevytvareji jednotny umelecky
vyraz (Gesamtkunstwerk) doby, jako napr. baroko, kde malirstvi,
socharstvi, architektura, hudba, poezie i literatura vyjadruji
duchovni svet barokniho cloveka naprosto jednoznacne. kvalitni
umeni se navic stalo zalezitosti malych skupin odborniku a tudiz
umeleckym vyrazem doby byt proste nemuze.
Tento rozpad jednotne kultury vsak neni momentalnim stavem rozporu
plne spolecnosti mezi dvema valkami. Broch trva na tom, ze to
je dedictvi celeho 19. stoleti, nejplodnejsiho stoleti v historii.
To je velmi zvlastni, 19. stoleti, ktere se vyznacuje neuveritelne
rychlym rozvojem techniky ("stoleti pary") a zejmena
prumyslu, prekotnym rozvojem mest a tovaren, rozvojem vedy, filosofie
i umeni, nejenze nevytvorilo v umeni zadny jednotny vyraz,
za to dalo vzniknout kyci, jaky predchozi staleti neznala.
V tom, ze kyc jak mu dnes rozumime, vznikl jiz v prvni
polovine 19. stol. se shoduji vsichni, o pricine se vsak mineni
ruzni. Napr. jiny velmi znamy historik umeni zabyvajici se kycem,
Clement Greenberg ma za to, ze velkym prilivem venkovskeho obyvatelstva
do mest a vznikem mestskeho proletariatu vznikla poptavka po levnem
umeni a tu rozvijejici se prumysl rychle vyuzil. Prave umeni se
tak stalo zalezitosti jen tech, kdo meli penize a cas navstevovat
umelecke vystavy ci kupovat cenna dila. Takovy sociologicky vyklad
se vsak spise kloni k nazoru, ze vkus chudinskych ctvrti
zkazili obchodnici, tedy byznys. Venkovan prece ve venkovskych
kostelech (vetsinou baroknich) zadny kyc nevidel. Kdo ale zkazil
vkus obchodniku?
Broch naopak tvrdi, ze hlavnim konzumentem kyce byla stredne a
vice bohata vrstva mest, tzv. burzoazie, ktera se stala vudci
silou spolecnosti po zanikajici feudalni slechte prave v 19.
stoleti.
Prestoze kyc vtiskl svuj cejch celemu 19. stoleti, sam je produktem duchovniho
stavu, kteremu se rika romantismus. Ten jakozto umelecky smer
panoval v prvni puli 19. stoleti a vydal nesporne velikany jako
treba Goethe a Schiller (tzv. preromantici) v Nemecku, Puskin
a Lermontov v Rusku, Balzac, Dumas a Hugo ve Francii, Dickens
v Anglii, Edgar Alan Poe v Americe atd. (u nas pak Karel
Hynek Macha), Broch vsak tvrdi, ze ti uz zili v duchovnim
prostredi kyce, ktere naopak svym dilem prekonavali, takze jsou
to vlastne vyjimky. Pouzivaji romanticke namety, utapi se v hlubokych
citech a pocitech, ale kazdy, kdo by je chtel v tom napodobit,
nemaje jejich genialitu, stvori uz jen a jen kyc.
V tom je dle Brocha velky rozdil oproti predchozi dobe barokni,
ci barokniho klasicismu. Tam existoval velky pocet umelcu, kteri
nedosahovali umeleckych kvalit Bachovych ci Handlovych (jako u
nas treba Jan Jakub Ryba) presto je jejich dilo hodno ucty a poslech
je umeleckym zazitkem. Romantismus prumerne hodnoty nema. Bud
genialni dilo nebo kyc (a v nem pak jeho ruzne stupne).
Ta hranice je pritom tak uzka a pad do kyce tak rychly, ze se
muze prihodit i kvalitnimu umelci a to dokonce i uprostred dila.
Broch to dokumentuje na Eichendorffove (Machova soucasnika) basni
Vecerni krajina:
Zpiva si pastyr kdesi
a v dali vystrel pad
tlumene sumi lesy
a reky v hlubinach.
Jen na horach ve vyskach
cervanky zlati svet
To je dle Brocha ukazka mistrne lyriky. Basnik ale pridal
dvojversi:
o, mit tak, mit tak kridla
a tam se rozletet!
To je banalni sentimentalni povzdech.
Uz na teto ukazce si muzeme vsimnout o co Brochovi jde: co citil
basnik pri pohledu na vecerni krajinu, to uz vyjadril v jejim
popisu. Proc ho musel vyjadrit jeste primo v banalnim povzdechu,
ktery kazdy zna? Tim uz nic noveho v te krajine neobjevil.
At uz si basnik ci malir vybere jakykoli namet, pak proto, ze
v nem tusi vic, nez se na prvni pohled jevi. To touzi objevit
ne namalovat ci napsat neco krasneho. Kdyz pracuje dobre,
pak to tusene objevi a krasa mu ve vysledku, jak rika Broch, "spadne
do klina" jako odmena.
Pracuj dobre byl prikaz umelcum predchozich stoleti. Maluj, pis,
skladej krasne je prikaz kyce. Podle Brocha je prikaz pracuj dobre
eticky, pracuj krasne je prikaz esteticky. Z toho vyvozuje,
ze kyc je primarne eticke selhani, nikoli esteticke. Touto tezi
se Broch zasadne odlisuje od vsech ostatnich teoretiku umeni ci
kyce.
Teze je jedna vec, jeji dolozeni je vec druha. Broch se o to pokousi
nekolika zpusoby, ktere se castecne prekryvaji.
Jednak poukazuje na skutecnost, ze mestanstvo, ktere sebevedome
prebiralo vedouci ulohu v dejinach, se vedome chtelo odlisit
od feudalni slechty a to hlavne vyssi moralkou. Predevsim tim,
ze bohatlo usilovnou praci a nezilo ze statku a privilegii darovanych
kdysi panovnikem. Puvodne puritanska moralka byla take vzdy spojena
se strizlivou (nikoli mnisskou) askezi. (U katoliku se to nazyvalo
ctnost a ta byla motivovana hlavne odporem k uvolnene moralce
Velke francouzske revoluce, ktera byla jeste v cerstve pameti).
Askeze ma vsak vzdycky sexualni jadro (cim vic askeze tim vetsi
pokuseni) a tak burzoasie nahradila pozitky zhyrale aristokracie
pozitkem vyssiho radu. Vynasela lasku (ovsem horouci, cistou lasku
az za hrob) az do nebes. Tim z citu tak veskrze pozemskeho a koneckoncu
konecneho ucinila vec nekonecnou a nebeskou. A to je kyc.
(Komentar si odpustim; jen pripominam, ze laska v romantismu
je predevsim touha, tedy neco zcela jineho nez to, o cem mluvi
apostol Pavel).
Druhy vyznamny moment vidi Broch ve skutecnosti, ze reformace
zrusila prostrednickou roli cirkve mezi Bohem a clovekem. Stredoveky
clovek nemel co dumat o Bohu jakozto nejvyssim dobru a krase (to
za nej delali teologove), cirkev mu rekla, co ma delat a krasu
(tj. spaseni) mu za to cirkev garantovala. Reformace, ktera postavila
cloveka do primeho vztahu s Bohem, dala mu narocny ukol,
ktery clovek nezvlada, zmocnuje se ho strach a touha vratit se
do bezpecneho luna cirkve. Touha po navratu stareho je problem
kazdeho konzervativismu. Nostalgie po tom co bylo a uz neni, je
jednim z hlavnich citu romantismu. Idealizace minulosti,
kdy udajne panoval pevny rad, se projevila v romantismu zalibou
v rytirskych romanech a historickych "idylek", v architekture
pak novogotikou (zamek Hluboka). Konzervativismus tak stal u kolebky
kyce. V cem je jeho eticke selhani? Podle Brocha jsou velke
nabozenske systemy jako je krestanstvi eticky otevrene systemy,
ktere se neustale vyvijeji s cilem v nekonecnu. Jako priklad
uvadi desatero, ktere je jen sbirkou zakazu, nikoli hodnotovym
cilem. Ten zustava stale otevren a v nedohlednu i kdyby tech
zakazu pribyly stovky. Konservativismus je pokus tento system
jednou provzdy uzavrit vlozenim cile do minulosti.
Na tom by nebylo nic tak objevneho (ostatne v umeni je to
naprosto jasne, pokud by melo jen opakovat dokonale vzory, mohli
jsme zustat u egyptskeho umeni, ktere uz beztak dokonale bylo),
kdyby Broch az umanute netvrdil, ze opakem "etickeho"
jednani je jednani "esteticke". Jak tomu rozumet?
To lze interpretovat asi takto: K minulym etickym hodnotam
se lze opravnene vratit jedine eticky tj. tak cinit. Lze
se k nim vsak vztahovat i jen esteticky tj. tak, ze se nam
libi. Vztahovat se eticky napr. k Husovi znamena vstoupit
do zapasu o pravdu. Je ovsem mozno se k nemu vztahovat i
pouze esteticky tj. ze se nam libi jak pekne to o te pravde napsal.
A to je pristup kycovity.
Tim se dostavame k tretimu a po mem soudu nejzavaznejsimu Brochovu
tvrzeni. Podle nej, kazdy hodnotovy system (i ten otevreny) obsahuje
uz v zarodku i system opozicni. Kdyz se v prubehu casu
eticke rozpory vyjevi, cili "opozice" identifikovana,
pak zpravidla nastane ocistny proces.
Pokud se ale stane (a podle Brocha je to nevyhnutelne), ze system
nema zadnou viditelnou "zlou" opozici, kterou by bylo
mozno vytesnit (vsichni naopak vyznavaji stejne hodnoty), a nelze
se vymlouvat ani na zadne vnejsi vlivy a presto dochazi k upadku
a cely system se rozklada jakoby vlastni sebedestrukci, pak to
znamena, ze je napaden radikalnim zlem a tim zlem je prave
kyc.
Jeho sila je v principu napodoby. Eticke ciny, ktere jedine
posouvaji kazdy hodnotovy system vpred (jak v zivote tak
v umeni) jsou jen napodobovany jejich estetickou nahrazkou
- pouze na efekt. Ne nadarmo je efekt symbolem kyce. Broch zde
primo uziva metafory Kristus Antikrist. Kyc jako antikrist.
Vypada jako Kristus, mluvi stejne, jedna stejne a presto je to
Lucifer.
Co dal? Broch uz toho mnoho o antikristu nerekl. Osobne v triatricatem
roce veril, ze dojde k ociste spolecnosti od kyce, ze vznikne
novy zivy hodnotovy system. Pak byl rad ze zachranil holy zivot.
Vedel, ze kyc muze byt cukratkovy, ale i krvelacny. Hitlera nazyval
Kitschmensch. Rozhodne kycem neminil prostou pretvarku. Kyc je
necim, cemu verit chcete, protoze je to hezke. Kycar to mysli
uprimne, proc by se pretvaroval sam pred sebou? Jiste; bez trochy
kyce se neobejdeme - ani v mezilidskych vztazich. Rozhodne bychom
si to ale meli umet priznat.
Existuje kyc moralni, kyc vlastenecky, politicky a nabozensky
a to s velmi neblahymi nasledky.
Proto si na zaver dovolim uvest priklad vrcholneho nabozenskeho
a politickeho kyce primo z obdobi romantismu.
V r. 1815 po porazce Napoleona u Waterloo sesli se tri vitezove
prusky kral, rakousky cisar a rusky car, aby spolu sepsali
smlouvu o tzv. Svate alianci:
Ve jmenu presvate a nerozdilne Trojice.
Jejich Velicenstva cisar rakousky, kral prusky a cisar veskere
Rusi dosli v dusledku velkych udalosti, ktere v Evrope vyznacovaly
beh poslednich tri let, a zejmena v dusledku dobrodini, kterymi
Bozska prozretelnost racila obstastnit jejich staty, jejichz vlady
ji jedine venovaly svoji duveru a nadeji, k naprostemu presvedceni,
ze je nezbytne urcit zasady, jez by si Mocnosti osvojily ve svych
vzajemnych vztazich v duchu nejvyssich pravd, jez nas uci vecne
nabozenstvi Boha spasitele.
Prohlasuji slavnostne, ze tato listina nema jineho cile, nez vyjadrit
pred tvari veskerenstva jejich neochvejne rozhodnuti, ze za pravidlo
sveho jednani, at uz ve sprave svych vlastnich statu nebo ve svych
politickych vztazich ke kazde jine vlade, neprijmou nez uceni
tohoto svateho nabozenstvi, prikazy spravedlnosti, lasky k bliznimu
a miru, ktere se zdaleka netykaji jenom soukromeho zivota, nybrz
maji naopak primo ovlivnit rozhodnuti vladaru a vesti vsechny
jejich kroky, nebot jsou jedinym prostredkem, jak upevnit lidske
instituce a odstranit jejich nedostatky.
V dusledku toho Jejich Velicenstva se dohodla na nasledujicich
clancich:
Cl. 1. Podle slov Pisma svateho, ktera prikazuji vsem lidem, aby
se na sebe navzajem divali jako na bratry, tri panovnici uzavirajici
tuto smlouvu, zustanou spojeni svazky opravdoveho a neoddelitelneho
bratrstvi a budou se povazovat za lidi stejne vlasti, poskytnou
si za vsech okolnosti a vsude podporu, pomoc a posilu; shlizejice
na sve poddane a armady jako otcove na rodinu, budou je vest ve
stejnem duchu bratrstvi, ktery je naplnuje, aby chranili nabozenstvi,
mir a spravedlnost.
Cl. 2. Dusledkem toho jedinou platnou zasadou, at uz mezi recenymi
vladami nebo mezi jejich poddanymi, bude poskytovat si navzajem
sluzby, dokazovat si nemennou dobrotivosti vzajemnou lasku, jiz
maji byt naplneni, povazovat se vsichni za cleny jednoho a tehoz
naroda krestanskeho, tri spojeni vladari se pak povazuji pouze
za povolane Prozretelnosti, aby vladli trem vetvim stejne rodiny,
totiz Rakousku, Prusku a Rusku, a tak vyznavaji, ze krestansky
narod, jehoz cast oni i jejich narody tvori, nema ve skutecnosti
jineho vladare nez toho, jemuz jedinemu patri plne moc, protoze
jenom v nem jsou vsechny poklady lasky, vedy a nekonecne moudrosti,
totiz Boha, naseho bozskeho Spasitele Jezise Krista, nejvyssi
slovo a slovo zivota. Jejich Velicenstva doporucuji v souhlase
s nejneznejsi laskou ke svym narodum, jako jediny prostredek k
uziti tohoto miru, ktery se rodi z dobreho svedomi a ktery je
jediny trvaly, upevnovat se kazdeho dne vice v zasadach a vykonavani
povinnosti, kterym bozsky Spasitel naucil lidstvo.
Cl. 3. Vsechny Mocnosti, ktere se budou chtit slavnostne prihlasit
k posvatnym zasadam, jez diktovaly tuto listinu, a ktere poznaji,
jak je dulezite stesti narodu, ktere byly prilis dlouho znepokojovany,
aby tyto pravdy vykonavaly na lidske osudy vsechen vliv, ktery
jim patri, budou prijaty spesne a s laskou do teto svate aliance.
Vyhotoveno trojmo a podepsano v Parizi leta spasy 1815, 14./26.
zari
L. S. Frantisek; L. S. Fridrich Vilem; L. S. Alexandr
Co k tomu dodat? Tri predstavitele nejreakcnejsich rezimu
se tu zaklinaji nejneznejsi laskou ke svym poddanym ve jmenu Pisma
svateho, Spasitele a bozske Trojice. Je to z jejich strany
cynicka lez? Nikoli. Je to vyraz jejich skutecne viry? Take ne
(vsichni uz byli vychovani v duchu osvicenstvi, ktere s krestanskou
virou nepocita). Je to kyc, jaky v politice i nabozenstvi
pusobi dodnes.
Jan Kozlik