Pripitek Malostranskym povidkam
a Novemu divadlu a Vlaste Troblove
V zivote neni nadbytek dnu, ktere bychom si chteli ulozit mezi
sve korunovacni klenoty. Pro mne (a myslim pro peknou radku clenu
a mozna pro cely soubor - torontskeho Noveho divadla) mezi
ne patri pred-predposledni tri dny posledniho rijnoveho tydne
L.P. 2012. V ty dny jsme hrali v divadle Burnhamthorpske knihovny
v Mississauze hudebni komedii na motivy z dila Jana Nerudy Malostranske
povidky. Psali jsme o tom pred premierou (a psali o produkci
i jini a upozornila na ni torontska ceska televize Nova vize)
v Satellitu i v CzechFolks.com Plus (v CzechFolks
i anglicky). Hrali jsme to ctyrikrat, v nedeli 28. rijna naposled.
Sobotniho vecerniho predstaveni se zucastnili velvyslanec CR Karel
Zebrakovsky (ktery si o prestavce hezky popovidal se souborem),
pani Georgina Steinsky - Schwartz (zastavala - jako prvni zena
vubec - urad zastupce ministra kanadske federalni vlady a hrala
vyznamnou roli v kanadskem i ceskem obchodnim svete) a neter Oskara
Morawetze, pani Eva Ledererova. Pred zacatkem (i po jeho ukonceni)
posledniho predstaveni v nedeli odpoledne jsme take v divadle
oslavili - v jeji pritomnosti - 100. narozeniny pani Vlasty Troblove
(narodila se 29. rijna 1912), zeny, ktera se se svym manzelem
a synem podilela na historickem pribehu 11. zari 1951, kdyz na
pokyn jejiho manzela Vaclava Trobla, strojvudce Jaroslav Konvalinka
odbocil na vedlejsi kolej, vlak prorazil zeleznou oponu a skoncil
u Americanu v Zapadnim Nemecku. V roce 1973 tehdejsi torontsky
denik Telegram to popsal jako "jeden z nejvelkolepejsich
uteku z tyranie v modernich dejinach". I o pani Vlaste Troblove
jsme psali jak v Satelitu, tak v CzechFolks.com
Plus, kde jeji pribeh vyvolal znacnou pozornost. Predni autor
techto elektronickych novin, Milan Dubsky, v nich uverejnil komentar,
z nehoz pretiskujeme: "Ten utek vlakem, o tom zde asi malo
lidi vi. A bylo to jiste ohromujici i pro ceske komouse a estebaky,
ze z toho museli byt vyjeveni. Proto to bylo utajovano. Jen se
divim, ze az do nynejska. Moc Vam za toto sdeleni dekuji. Bylo
by to skoro na povidku. Precetl jsem to s velkym potesenim. Diky
za radost, kterou jste mi timto prispevkem udelal. Pripojuji se
ke gratulaci redakce (CzechFolks.com Plus, pozn. J.C.) pani Vlaste
Troblove k jejim cilym narozeninam." Nez pani Vlasta (historicka
postava, jeji syn uz mene, ponevadz o planu unest vlak nevedel)
opustila budovu divadla, clenky souboru ji predaly karafiaty,
ktere dostaly pri dekovacce ... (A toto je vhodne misto k zpovedi:
v clancich v Satellitu i v CzechFolks.com vam
padne do oka fotografie muze a zeny romanticky do sebe zahledenych
a pod fotografii jsou uvedena jmena manzelu Troblovych. Tak Troblovi
to nejsou, je to jina dvojice z vlaku svobody. Ti sotkove si me
vypujcuji stale casteji ... a zasantrocuji mi v pameti novejsi
vjemy.)
Je velmi pravdepodobne, ze Malostranske povidky jsou poslednim
predstavenim Noveho divadla, v kterem jsem si zahral (zcela
prirozene to se mnou jde s kopce: v Komedii omylu, kde
jsme na jeviste nastupovali po schodech pres cele hlediste, jsem
to musel trenovat, abych nezakopl, a v Malostranskych povidkach,
kdyz jsem na jevisti vstal z zidle a podival se dolu do obecenstva,
se mi chvilku trepaly dolni okoncetiny). A je-li tomu tak, nedovedl
bych si vybrat laskavejsi roli: hastrman je dojimave lidska postava
a ja k tomu mel za partnerky dve neuveritelne mila a nadana devcatka,
Barunku a Elinku Fryntovy. Take bych si nedovedl vybrat lepsi
hru a lepsi soubor. Pozadal jsem vydavatele Satellitu Alese
Brezinu, aby pretiskl z programu jmena vsech hercu a herecek a
take jmena vsech, kteri pusobili za scenou (uz i proto, ze bych
nikoho nechtel vynechat, ani nikomu prekroutit jmeno). Vsichni
si zaslouzi, aby jejich jmena byla v analech ceskeho divadla v
Kanade spojena s timto mimoradnym predstavenim, ktere rozehralo
v hercich i obecenstvu struny rodneho domova.
Kdyz uz jsem u stareckeho rozjimani: divadlo v Torontu nezacalo
Novym divadlem. Nasi predkove hrali divadlo uz v roce 1933
(a mozna drive) v Polske hale. Zkouseli v hale Slovenskeho katolickeho
kostela a v rodinach (nejoddanejsi divadlu a narodni veci vubec
byli manzele Papezovi, kteri o mnoho let pozdeji byli take mezi
darci na ceskoslovensky program na Torontske univerzite). Nejcastejsim
reziserem v te dobe byl Bedrich Rezek a mezi herci se setkavame
s jmeny krajanu, kteri odvedli obdivuhodny kus narodni prace:
Ladislav a Eva Vavrovi, Rudolf a Marie Bustikovi, Frantiska Karlikova,
Anna Uhrinova (Gazdikova), Slava Sury... Po komunistickem puci
v unoru 1948 prisli do Toronta reziseri: Zdenek Dostal (Marysa
a Princezna Pampeliska), Jindra Zoder (R.U.R.),
Frantisek Sobotka, Ruza Karycova-Haisova a Frantisek Hanka, a
herci: Marie Gregorova, Zdenek Vykoukal, Jan Marr, Josef Rampacek,
Vlasta Liska, Dana Nohavica, Karel Nekola, Jindra Kubik, Milan
a Eliska Crhakovi, Josef Cermak, Inka Kubikova, Stanislav Redina,
Antonin Vecera, Josef a Gita Stalmachovi, Jan Dockalek a Jindra
Loudilova malir Antonin Lnenicka vytvoril nekolik scenickych
navrhu a tanecni a pevecka skupina Moravskych Slovaku predstaveni
obohatila folklorem. Vystoupili s nami i Alice Kubikova (pred
prichodem do Kanady operni zpevacka), a operni zpevak a filmovy
herec Jan Rubes). Jan Marr a ja a deti Jiriho a Slavy Cornovych,
Jirka (pozdeji znamy danovy advokat) a Slavka (myslim, ze dosud
clenka Kanadskeho olympijskeho vyboru) a snad i Janova zena Marie
jsme v roce 1951 hrali ve Svandovi dudakovi....
14. brezna 1970, zalozenim Noveho divadla, nastala zlata
era naseho divadla v Torontu. Jeho duchovni otcove, Adolf Toman
a Ferda Culik uz nejsou mezi nami (myslim, ze Malostranske
povidky by se jim libily). Neni mezi nami ani Ferdova zena
Irma (jejich manzelstvi jsem nazval nejhezci legendou Noveho
divadla), ani reziseri (a herci) Pavel Kral a Tomas Masek,
ani bohem nadany Bohous Maca, ani Jindra Polivkova... Na stesti
reziserske taktovky se ujali jini: Brigita Hamvasova v Komedii
omylu a Jana Fabianova v Malostranskych povidkach
a obema asistovala Dasa Belacikova, ktera bude rezirovat pristi
hru. Rad bych uvital nove cleny souboru: neuveritelnou rodinu
Jiriho Jancarka (Jiri stavel scenu a skvele zahral zpivajiciho
flasinetare Vojtiska, jeho syn - take Jiri - hral jednoho ze studentu
a pani Jancarkova nas zasobila moucniky), Martina Martona (hral
druheho ze studentu) a Daniela Lise (hral tretiho ze studentu).
Vsichni tri nejen dobre hrali (behem zkousek udelali velikansky
pokrok), ale staveli scenu, roztahovali a zatahovali oponu...
Vitam - za sebe i Adrienu Lisovou. Nejak (i kdyz se to zda
nemozne) se mi nepodarilo si ji povsimnout v drivejsich produkcich.
V teto byla jako smrst. Vlastne bych mel v jeji nove (reziserske)
roli privitat i reziserku Janu Fabianovou odvedla brilantni
praci. Kdyz jsem u dekovani, nemohu nepodekovat nasim divakum:
neznam cennejsi odmenu nez pocit souzneni s jejich ozvenou.
A docela na okraj: piseme a mluvime o ceskem divadlu. Neni to
docela spravne: pekna skupinka hercu a herecek je slovenskeho
puvodu a ja se ideove vzdycky pokladal za Cechoslovaka.
Ale toto predstaveni snad vic nez kterekoliv predesle -
ve mne vyvolalo jeste hloubeji skryte pocity nez etnickou prinalezitost:
skoro mysticky pocit, ze je vzneseny smysl v nasem byti, ze v
kazdem z nas je pokladnice dobra a krasy, ze cim vice rozdavame,
tim vice je nam dano.
Josef Cermak