Za Stanou Vieznerem
Zivot je plny roztodivnych spojitosti: v roce 1924
se v Ceskoslovensku narodili, v naslednych mesicich tri muzi,
kteri se nakonec sesli v Torontu: v zari se narodil Josef Skvorecky,
v rijnu Stana Viezner a v listopadu ja. Letos na jare zemrel
Josef Skvorecky. 27. zari se v Hart Housu Torontske univerzity
konala vzpominkova oslava jeho zivota, ve spolupraci s ceskym
velvyslanectvim v Ottawe, konzulatem v Torontu a Torontskou univerzitou.
Oslavu organizovali Michal Schönberg a Sam Solecki a podrobnejsi
zpravu najdete jinde v tomto cisle.
Stana Viezner (Stanislav Petr Vizner) se narodil 14. rijna v Mlade
Boleslavi Viezner se z nej stal teprve, kdyz prisel do Kanady:
nemel doklady, tak emigracni urednik jeho jmeno spis omylem
nez umyslne - obohatil vsunutim pismena 'e' za pismeny 'Vi'. Ale
to bylo v daleke budoucnosti. Jako kluk zil s rodinou (s rodici
a sestrou) ve vesnici Repov, a pomahal, jak tehdy kluci rodicum
pomahali, sekanim travy pro kraliky, nosenim tezkych nusi a jak
se dalo. O par let pozdeji - behem valky - vystudoval v Mlade
Boleslavi Obchodni akademii a nastoupil v zelezarne jako vedouci
skupiny delniku, tvrdych chlapu, kteri se s mladym vedoucim nijak
nemazlili. Pozdeji pracoval jako obchodni vedouci v prazske elektrarne
a tam malem zakoncil svoji pozemskou pout: mazal prave s kamarady
karty, kdyz na ne padla bomba a odrovnala cast jejich mistnosti.
Po skonceni valky zacal pracovat pro Sklo Export, kde se
seznamil s Karlem Jerabkem (pozdeji se setkali v Torontu). Po
komunistickem puci sel na vojnu - jeho pani Erica si neni jista,
jestli to dotahl na nadporucika nebo skoncil jako porucik. Na
vojne se mu libilo, na skoleni ve "Vzdelavaci povinnosti
se," jak to Erika vtipne popisuje "naucil radne poroucet
a mluvit nahlas a prednaset jen tak dokola o nicem! Velice rad
vzpominal na ta leta stravena na vojne zrejme to jeho nature
vyhovovalo a nikdy se nezbavil te velitelske vlastnosti.
S nicim se nikdy nepatlal."
Jeho odchod z Ceskoslovenska v roce 1950 byl take zajimavy: presel
do Rakouska, v Salcburku ho hned pro nepovoleny prechod hranic
zavreli a kdyz ho pustili (a to ho opravdu dojalo) musel zaplatit
za jidlo a nocleh! Po pomerne kratkem pobytu v uprchlickem taboru
u Vidne se dostal na farmarsky kontrakt do Kanady (splnil ho na
farmarske farme ve Strathroy u Londonu. V roce 1951 prisel do
Toronta, v kapse mel deset dolaru a nez si nasel misto u firmy
Design Craft (budoval tam drevene vystavni stanky), spal
nekde v garazi na stare matraci.
V lednu 1952 doslo k setkani dvou mladych lidi, Ericy a Stani,
ktere navzdy poznamenalo jejich zivoty: Erica, dcera vyznamne
rodiny (jeji tatinek, Josef Chmel, zalozil Prenco Progress
Engineering, kde se uchytila pekna radka nasich lidi), prave
skoncila 13. rocnik High School. O tom, jak to zacalo,
Erica rika (vsecko, o cem se zminuje je s citlivym nadhledem,
skoro hrave, ale citite v tom hloubku citu i silu duse): "To,
jak jsme se vlastne poznali, je hrozne dlouha a zajimava historie,
ktera vede cloveka k tomu, ze musi verit, ze se nic nahodne
v zivote nedeje! Na kazdy pad, od te doby jsme zustali nerozlucni."
Stastni lide... Vzali se v kvetnu 1954. Otec nevesty, naruzivy
Moravsky Slovak, chtel, aby se na svatbu oblekli do moravskych
kroju (to jak Erica vitezne vzpomina se mu nepovedlo).
Stana pred tim presel do prodeje evropskeho skla a porcelanu pro
importera George Zimmer Ltd., a cestoval po cele Kanade
jako obchodni cestujici, ale brzy po svatbe zacal pracovat
(opet v prodeji) pro Ericina otce v Prencu a kdyz Josef
Chmel v roce 1962 zemrel, prevzal vedeni podniku, jehoz obchod
znacne rozsiril prakticky po celem svete; soucasne si otevrel
s nemeckym partnerem podnik Continental Gunsmithing, kde
se soustredili na vyrobu na miru udelanych strelnych zbrani, a
nejakou dobu prodaval pro firmu Aeroquip v Kanade a
Americe vysoce technicka hydraulicka zarizeni.
Jako dlouholety clen reditelske rady Masarykova ustavu se zaslouzil
o rozvoj Masaryktownu (postaveni prvnich obytnych domu atd.);
byl spoluzakladatelem loveckeho a rybarskeho klubu Nibowaka,
'kde se snazil udrzet tradicni ritualni postoj vuci zveri'; zaslouzil
se O uvedeni loveckych psu Ceskeho Fouska na severoamerickem
kontinente; v roce 1972 uskutecnil svuj davny sen: loveckou
vypravu do Afriky...
Erica a Stana meli ctyri deti: Sasu (nynejsi sef Prenca),
Anezku (bohuzel v peti letech zemrela), Marenku a Ericku. Erica,
s dustojnosti hrdinek reckych dramat, vzpomina: "Stana byl
velice dobrym a starostlivym otcem. Vyzadoval vzdy loajalitu
k rodine a pecoval o to, aby kazdy byl zabezpecen. Detem a mne
umoznil jit za nasimi vlastnimi cily."
Stana mel po dlouha leta problemy s pateri, ale letos v lete pomahal
s ostatnimi 80 hosty slavit Ericiny 80. narozeny. Zemrel pred
dvema tydny na nelecitelne komplikace v motolske nemocnici
v Praze.
Neznal jsem Stanu bliz, ale kdykoliv jsme se setkali, mel jsem
pocit jako bychom se stykali denne, jako bychom byli davnymi prateli.
Vyzarovala z nej otevrenost a cestnost nevsedniho cloveka. Pani
Erice a jeji rodine vyslovujeme uprimnou soustrast.
Josef Cermak, Foto M. Gabankova
***
Stanislav Viezner a podnik PRENCO byli take dlouholetymi
sponzory nasich novin. Erice Vieznerove a cele jeji rodine vyslovujeme
soustrast.
Ales Brezina, redaktor Satellitu.
***
