Prazsky dopis panu Alesi
Brezinovi
Knihu "Retez blaznu" jsem si koupila a stahla
do ctecky a od te chvile jsem uz krome cteni skoro nic jineho
nedelala. Priznavam, ze uz jsem hodne dlouho nemela v ruce
neco tak literarne nekonvencniho a snove dynamickeho a i hltave
zajimaveho pro precteni a zaroven sloziteho pro pochopeni
vic to rozebirat nebudu, nebot na zadnou profesionalni kritiku
nemam. Vse, co jsem ve svem zivote dosud precetla si docela obstojne
pamatuji pokud si myslim, ze to za to stoji a dal uz to
nezapominam. Chci se priznat, ze podobne jako "Retez blaznu"
mne kdysi hodne davno oslovil Petr Rakos s dilem "Korvina
aneb kniha o havranech" a take Tom Robbins. Od teto
doby k tomu pridavam take "Retez blaznu".
S pribyvajicimi strankami jsem jednak litovala, ze prectene
pribyvaji, na druhou stranu jsem se vsak dokazala lepe pohybovat
v dejovych myslenkach a snech a uplne jsem take prestala
myslet na to, zda se licene veci mohly opravdu stat. Uz jsem o
nicem nepochybovala a netrapila jsem se s tim.
V mnoha popsanych situacich se mi vyjevily i obdobne situace
mnou zazite. Par jich uvedu. Rok 1973 a moje uplne prvni
more v Rumunsku a ohromne zklamani. Na Sinaji strasne
lilo a byla zima, stan nesel postavit, jacisi rumunsti delnici
mi tam v horach v mlze nabidli rum, jen tak z lahve,
chutnal, ale nevonel namalovanou plachetnici. Pod horami pred
jednim kramem cekala fronta az dovezou chleba, take jsem si stoupla.
Pak se uvnitr divili, ze chci jen jeden bochnik a ne vic. Kdyz
jsem vitezne vysla pred kram, byla tam na nejakem sloupu cedule,
na ktere bylo napsano "Traiasca partidul comunist roman"
a ja blbka, koupila chleba jen jeden! Kousek od toho sloupu zebrala
mala a spinava rumunstata zvejky. Zvejky jsem pro ne mela.
28. cervence 1976 uz od rana byla v Praze obloha ozarena
sluncem a nebe jak modre oci. Na osmou hodinu jsem jela na ruzynske
letiste, abych tam komusi predala nejake podklady k jednani
v Bratislave. Komusi uz cekal na odbaveni, byl vesely, smal
se a lichotil mi. Moje papiry narval do tasky. Dohodli jsme se,
ze se u mne sejdeme po jeho odpolednim priletu a vypijeme spolu
lahev dobreho vina. Cely den jsem se tesila, navic se mi Komusi
hodne libil a vsechny rozpravy s nim byly napadite a chytre.
Odpoledne jsem zacala pripravovat podpultove bifteky, z tranzistoraku
mi hrala nejaka muzika. Najednou zmlkla. "Dnes doslo k leteckemu
nestesti a letadlo CSA, ktere smerovalo z Prahy do Bratislavy
z dosud nezjistenych duvodu spadlo do jezera Zlate Pisky."
Rekl pateticky hlas. Volala jsem na letiste a pak jsem zacala
cekat na zazrak, ten se vsak nekonal.
18. srpna 1988 jsem sla do nemocnice za svym nejlepsim celozivotnim
kamaradem, ktery ten den vzdal boj s rakovinou. Oba jsme
vedeli, ze je konec. Rekla jsem mu, ze maly a nenapadny ostrov,
na kterem tajne mnoho roku provozuje detsky skauting pod zasterkou
rude osatkovanych pionyru ponese jeho jmeno. Kecala jsem. Pri
me navsteve umrel. Nevim, jestli jsem mu posledni okamziky mou
lzi ulehcila. Prala bych si to.
Na Boha neverim i kdyz jsem chodila na nabozenstvi. Take me pokrtili
a obdarili dvema jmeny a take pozdeji jmenem tretim, birmovacim.
To posledni mi pridelil pan arcibiskup JB, ktereho pozdeji uz
z Vatikanu nepustili zpet domu. V nabozenstvi me upoutavaly
hodne "pohadky" Stareho zakona, ale predevsim uzasny
muj pan katecheta, pusobici pod jmenem Rehor v Brevnovskem
klastere a pak jako administrator u sv. Markety, ktery nam cetl
z cizi literatury a kteremu rezim nejak nemohl odpustit
toho Huckleberry Finna a Toma Sawyera a dalsi hrdiny.
Zajimalo by mne, zda jeste plati ono vypraveni o sedmi tucnych
a sedmi hubenych letech. Mam takovy dojem, ze se nachazime stale
jen v letech hubenych neznam nikoho, kdo by mi to
rozumne vysvetlil; panu katechetovi uz davno sviti svetlo vecne
a urcite by to nedokazal vysvetlit nikdo z nasi slavne vlady.
A k ministerstvu spravedlnosti ted uz take nema cenu podat
podnet pro setreni. Mozna, ze by nasli odpoved na financich, ale
tem bych neverila ani nahodou.
"Pane katecheto, bylo nekdy Ninive, to mesto uhlavnich zidovskych
nepratel? A prisel prorok Jonas opravdu do toho mesta, aby jim
tam kazal jejich zkazu? Ze si nejste jist? To je ale divne, to
byste mel vedet uplne presne. Jak to pak mame vedet my, jen chybujici
ovecky."
Prvni slovo me dcery nebylo mama nebo tata, ale Lala.
V davne fotbalove dobe se v Praze vypravel vtip, ze
je cestina nesmirne slozita a ze je to s ni jak s anglictinou:
jinak se pise a jinak se cte. Pise se Dynamo a cte se Slavie.
Pamatuji si vyrok meho muze po sestupu Slavie do druhe ligy: "Kdybych
nemel rodinu, tak bych to tak nenechal".
Pamatuji si i jeho rozcarovani, kdyz jsem ho uhanela, aby si mne
vzal a jela s nim do Struncovych sadu do Plzne na utkani
Plzen - Slavie. A tam jsem zarvala "Lopata do toho".
Tehdy s tim zenenim zavahal. Skoro cely svuj zivot jsem se
potacela v rodine, ktera nemela jednotne fotbalove vyznani.
Prijimala jsem tak drsne soudy jednoho Spartana, ktery si po prohre
rozprostiral na koberec spartanskou vlajku a slapal po ni a kteremu
nekolikrat musela moje matka davat na hlavu mokry obklad; pak
jednoho zcela mladeho a tehdy i nezkuseneho obdivovatele Spartaku
Trnavy, kteremu jsem obcas financne vypomahala, aby se mohl dojet
podivat na sveho oblibeneho Adamce; a nakonec jsem si privedla
domu geodeta, ktery zameroval kdysi davno i nejake ty zminovane
vrty na tezbu uhli kdesi na Slansku a ktery obohatil nasi rodinu
o sve nezlomne celozivotni slavisticke presvedceni.
To, co je v knize nazvano fotbalovymi pasijemi, je uzasne.
Tak trochu si pamatuji, ze pasije predstavuji vlastne cele utrpeni
Jezisovo to prirovnani i kdyz samo o sobe je trochu drsne,
nema chybu.
Take bych si prala, aby sportovni vitezstvi byla poctiva, silna,
zdrava a cloveci. Bohuzel to moc neplati. Nekdy mne napada, ze
urcitou zvlastnost ma v sobe Jaromir Jagr puvodem docela
obycejny kladensky kluk a to jeho klukovstvi ani moc nestarne
a viditelne s nim hokej hraje nejaky jeho Buh, kteremu on
veri.
Svoje poznatky a hlavne situace, ktere jsme prozili a ktere tvori
nas zivot nesmime zapomenout. Vlastne jsou to pribehy a meli bychom
je bud umet napsat a netrapit se, ze je treba nikdo nikdy neprecte.
Ja myslim, ze je to primo nase povinnost a nejake takove nabadani
na mne zautocilo i z Retezu blaznu. Jen se vsak chci zeptat, Eriku
Claptone, co ale maji delat osameli lide, kteri nemaji ani kytaru,
ani nedovedou malovat, ani nic moc nedokazou napsat, no, porad.
Jednou jsem cetla, ze clovek je chodec a nema-li se stat zbloudilym
poutnikem a zahynout odcizenim, ma mit jeho chuze smysl a cil.
Mame tedy jedinecnou moznost stat se vlastnimi legendami na ceste
k naplneni zivota. Z retezovych krouzku to tak na mne
dychalo.
Retez blaznu je mi blizky pro svoji pravdivou absurditu, pro moudro
fantazie, pro propojeni deje s evangeliem, pro lidsky smutek
a predevsim pro viru v pravdu a slusne jednani, pro trvale hledani
vlastni svebytnosti.
A urcite od Vas budu pozdravovat na Zlatem kopci, Bozim Daru,
Abertamech, Perninku, Nejdku, - jen to uz neudelam v Karlovych
Varech, protoze kdyz jsem videla uz i nad hospodou napis "Nas
bar" provedeny nabytkovym pismem a u kliky cedulku "Otkryto",
tak jsem si tohle mesto vyskrtla z meho seznamu milych mist.
Tak dik, pane Alesi Brezino!
Jana Fafejtova - Praha