Tempo jak se zivot zije,
ukazou fotografie
Udalosti v nasem zivote delime do dvou trid: jednak ty, ktere
jsou udalosti okamzite a snazim se je vyfotit jako je svatba,
auto nehoda, narozeni vnuka ci vichrice; a druha trida obsahuje
ty pomalejsi, ktere se vyvijeji jaxi z niceho a pozdeji mam vztek,
ze jsem ten pocatek nezachytil na foto; takove jsou jaro, otehotneni,
anebo pratelstvi.
Do pytle tech druhych - co vyvijeji z krtince do kopce - patri
Sjezd mych spoluzaku-maturantu v dubnu, ktereho jsem se nezucastnil,
protoze jsem se o tom dozvedel tyden pred konanim, ale zavolal
jsem do kavarny Metropol, kde se konal maturitni vecirek i Sjezd
po osmactyriceti letech, a s nekterymi pokecal. Tim jsem se kvalifikoval,
aby mi spoluzacka Milena poslala po internetu digitalni fotky
spoluzaku. Fotky jsem si s gustem prohledl, porovnal parametry
starnuti a usporadal do sveho fotoarchivu.
O tyden po sjezdu mne spoluzacka Milena skajpem pozadala, abych
ty sjezdove fotky poslal spoluzacce Eve K., kterou neznam ci nepamatuji,
ale adresu zna, a fotky jsem odeslal.
Nasledujici den jsem dostal od Evy podekovani za fotky a otazku
kdo jsem, kdyz ji posilam fotky z Ostravy pres Ontario do Ostravy?
Ihned jsem podekoval za podekovani, kdo dnes jeste za drobnustky
dekuje?! a upresnil jsem, ze jsem chodil do tridy C, anglicke,
a ona odpovedela, ze chodila do tridy A, nemecke a optala se,
zda nemam nejake fotky z gymplu jak jsem tehdy vypadal?
Cernobile fotky z mladosti mame v krabici; napocital jsem jich
82, skenoval tri a poslal digitalnim skajpem. Odpovedela, ze si
na podobu z chodeb gymnazia na Hladnove vzpomina, beztak zalhala,
a pozadala o vic fotek.
Tak se stalo, kvuli spoluzacce Eve, ze jsem skenoval a prevedl
do digitalniho archivu vsechny cernobile fotky pred emigraci,
tedy do srpna roku 1980.
V uprchlickem lagru v Rakousku jsem moc fotil, rodice prahli po
fotkach v dopisech, ale fotky byly barevne. Kdyz jsme se usadili
v Sudbury a rodice neprestavali prahnout po fotkach, zacal jsem
ukladat fotky do fotoalba. Ted jsem spocital listy v albu, album
ma 40 stranek, zpravidla ctyri fotky nalepene na stranku, coz
dela 160 fotek v albu a na spodni polici knihovny v obyvaku je
35 alb.
Musim napsat, ze kdyz si hosi zacali vodit domu devcata, tak mockrat
jsem je videl s hlavami u sebe jak si listuji v albech a prohlizeji
fotky a bavi se tim jak vypadali a rostli.
Za leta 1980 az 2001, kdyz moji rodice umreli a vic po fotkach
neprahli, kdy Rostik promoval a odesel z domu do sveho a Petr
byl na univerzite ve Windsoru a prestal jsem fotky lepit do alb.
Spocital jsem ze pocet barevnych fotek v tech albech je okolo
5000.
Otazka je nabiledni, kdy ty fotky oskenuju a prevedu do digitalniho
archivu? Nemusim, uz je to udelano. Petr, nez se odstehoval do
Edmontonu skenoval vsechny alba se slovy, ze se s bratrem Rostikem
nebude hadat, kdo si vezme suda a kdo licha alba a tak mame rodinnou
fotohistorii v digitalni forme.
V puli prvni dekady 21. stoleti si vsichni clenove nasi rodiny,
kde se fotilo na film dle receptu George Eastmana z roku 1884
z firmy Kodak, tedy si koupili digitalni fotaky a jak kazdy vi,
firma Kodak sla nedavno bankrot.
Etapa klasicke fotografie na film a fotky na papir zanikla; ovsem
ne kvuli nam, ale kvuli desitkam milionu uzivatelu digitalni kamery.
Prestal jsem fotit? Naopak, kde jsem udelal snimek, dva, ted udelam
snimku deset nebo dvacet, kdyz je to tak snadne a nestoji to ani
cent.
Kdyz jsme minuly rok stali v Rime u Kolosea, prijel autokar, vystoupil
houf lidi, kazdy mel kameru, zvuky kamer cvrlikaly jako hejno
kanarku; fotografovani se stalo vskutku masovou zalezitosti a
kvalitu fotek si netroufam posuzovat...
Jen mne napadlo porovnat, ze za prvnich 35 let zivota mam 92 fotek,
za dalsich 20 let mame ulozeno 5000 a pokud vim, tak syn Petr
se zenou Helgou udelali za tyden na dovolene v Cancunu tisic fotek
easy, jak se rika, snadno.
Znam par lidi, kteri vzdoruji pokroku a zaklinaji se, ze fotografovani
na film ma lepsi kvalitu; neverte tomu ani vterinu, protoze digitalni
fotka ma desetkrat, stokrat vetsi rozlisovaci kvalitu nez fotka
podle Eastmanova receptu.
A na stare moudrosti, ze obrazek je lepsi nez tisic slov se dosud
nic nezmenilo, i kdyz se zda, ze pribyva lidi, kteri nefotografuji
ani nepisou - asi nemaji co zaznamenat o svem zivote, ale to je
uplne jine tema na jiny den.
Rosta Firla - Sudbury