K torontske navsteve Vilema
Precana
(Setkani dvou vln jedne generace)
Unor 1948 vynesl na breh ruzne vlny: vlnu pachatelu unora, strujcu
popravy Milady Horakove a Heliodora Piky, zniceni vesnice, vlnu
Gottwaldu, Zapotockych, Nejedlych... ; vlnu lidi, kteri v ruznem
rozsahu na sve kuzi okusili blahodarnost rezimu a nekterym se
podarilo uprchnout; a vlnu nekdy idealistu a jindy prospecharu,
kteri v unoru a dlouhou dobu po unoru, vedome (a nekdy snad nevedome)
delali stafaz pachatelum a pokracovatelum unora, z nichz nekteri
pozdeji (hlavne po 21. srpnu 1968) se s komunismem rozesli a casto
se zaslouzili o zhrouceni komunismu ve sve zemi. Zacatkem brezna
2012 doslo v knihovne kostela sv. Vaclava v Torontu ke schuzce
mezi predstavitelem te casti treti vlny, ktera se nakonec zaslouzila
o zhrouceni rezimu, prof. Vilemem Precanem a skupinou exulantu,
z nichz alespon jeden, Ales Brezina, se stal znalcem komunistickych
kriminalu a jiny, prof. Josef Svoboda, stravil v komunistickych
vezenich devet roku (1949-1958). Ponevadz Josef Svoboda sdili
s Vilemem Precanem povolani - po uteku z Ceskoslovenska v Kanade
dostudoval a svoji mimoradne uspesnou akademickou karieru (byl
mimo jine kanadskym zastupcem a narodnim koordinatorem Mezinarodniho
tundroveho experimentu, organizatorem dvaceti vyzkumnych expedic
do kanadske Arktidy a autorem rady knih) zakoncil jako emeritni
profesor Torontske univerzity - jejich vymena nazoru pri torontskem
setkani byla zvlast zajimava.
Vilem Precan priletel do Toronta dojednat planovany prazsky seminar
k stym narozeninam pred jedenacti lety zesnuleho profesora Torontske
univerzity, H. Gordona Skillinga, ktereho Precan povazuje za pokracovatele
dila cizincu tak vyznamnych pro nase dejiny jako byli americky
prezident Woodrow Wilson, frarncouzsky historik Ernest Denis a
anglicky historik Seton-Watson. A ponevadz na dobu jeho torontskeho
pobytu bylo planovano minisymposium v Munkove centru na torontske
univerzite nejen k oslave Skillingovych narozenin, na ktere z
Vancouveru priletel Skillinguv syn David, ale i vzpominka na nedavno
zesnuleho jineho profesora teze univerzity, slavneho ceskeho spisovatele
Josefa Skvoreckeho, Vilem Precan i David Skilling byli pozvani
k ucasti v programu minisymposia (a Vilem Precan i k setkani s
krajany v kostele sv. Vaclava v Torontu). O dile Josefa Skvoreckeho
(jak Ales Brezina uvedl ve svem clanku "Nadsenci, na ktere
by se nemelo zapominat" v poslednim cisle Satellitu z 8.
brezna 2012) hovorili hlavne Sam Solecki, Paul Wilson a Paul R.
Magosci, o H. Gordonu Skillingovi uvedl zajimave epizody Vilem
Precan a Josef Cermak pripomnel, ze mezi Skillingovy zasluhy patri
i iniciativa zalozit na Torontske univerzite Program ceskeho a
slovenskeho jazyka a literatur - navrh na zalozeni Programu byl
dojednan na schuzce profesoru Skillinga a Kathryn Feuer se zastupcem
Ceskeho a slovenskeho sdruzeni v Kanade, J. Cermakem, a zavazek
univerzity pokracovat v Programu byl potvrzen prezidentem
univerzity, Claude Bissellem, datovanym 21. brezna 1967. Byl promitnut
i televizni zaznam pripraveny Alesem Brezinou o Havlove navsteve
v Convocation Hall Torontu v unoru 1990 (byl uvitan prof. Skillingem)
a zabery z posledniho televizniho interview Nove vize s Josefem
Skvoreckym.
Minisymposium na Torontske univerzite melo neformalne akademicky
raz. Pekne navstivene setkani v kostele sv. Vaclava druhy den
(v sobotu 3. brezna) bylo zcela neformalni (k neformalnosti prispelo
i to, ze clovek, ktery mel profesora Precana privitat a "zpovidat
"- ja - prisel o pul hodiny pozde). Mezitim profesor Precan
se rozhovoril o prof. Skillingovi: v dobe mccarthismu mu byla
odebrana zelena karta pro neamerickou cinnost (sledoval jsem cinnost
senatora McCarthyho a jsem si naprosto jist, ze kdybych tehdy
mel zelenou kartu, byla by mi odebrana take). V Torontu Skilling
zalozil katedru Vychodoevropskych studii, napsal knizku o Charte
77, nekolikrat na 'hradecku' navstivil Vaclava Havla, ktery mu
v roce 1992 udelil Rad bileho lva. Profesor Precan popsal svoji
zivotni drahu, z ktere vybirame: Vilem Precan promoval na filozoficke
fakulte Karlovy univerzity v roce 1955. Po ukonceni studia prednasel
kratce marxismus-leninismus na Komenskeho univerzite v Bratislave.
V roce 1957 presel do Historickeho ustavu CSAV, kde pusobil az
do roku 1970, kdy byl propusten pro spoluautorstvi knihy o sovetske
invazi Sedm prazskych dnu: 21.-27. 8. 1968 a byl trestne
stihan. Nekolik roku pracoval jako pomocny delnik. V letech 1976-1990
v Scheinfeldu zalozil Ceskoslovenske dokumentacni stredisko a
pripravil patnact dokumentacnich publikaci o Charte 77. Po navratu
do CSR v roce 1990 zalozil Ustav pro soudobe dejiny Akademie ved,
vydal radu publikaci a dostalo se mu cetnych vyznamenani.
K vymene nazoru mezi Josefem Svobodou a Vilemem Precanem doslo
v okamziku, kdy Precan si pochvaloval stav sveho manzelstvi a
Svoboda vyslovil nazor, ze bychom se meli venovat vecem verejnym
a specificky uvedl problem s pruhlednosti politicke cinnosti Vaclava
Havla. Ponevadz jsem se kratce predtim v tisku zabyval nepruhlednosti
(pro mne) Havlova postoje v poslednich mesicich r. 1989 a jeho
aktivity behem torontske navstevy v unoru 1990 (schuzka s predstaviteli
Svetoveho kongresu Slovaku v Romanove katedrale v dobe, kdy byl
ocekavan v Convocation Hall Torontske univerzity tisici krajanu
a predstaviteli univerzity a vlady), rad jsem se ke komentari
prof. Svobody pripojil. Nevim, co si z odpovedi prof. Precana
odnesl prof. Svoboda, ale pro mne to vyznelo jako technicka odpoved
historika, zatimco mne slo o politicke souvislosti a pohnutky.
Uz dlouhou dobu se me jako kliste drzi otazka, proc se chovame,
jak se chovame. Z jineho uhlu: Za co jsme odpovedni? Pro sebe
jsem prijal filozofii slavneho vynalezce radaru Roberta Watsona-Watta
(alespon predpokladam, ze to byl on): "Nesoudim druhe, ponevadz
je mozne, ze jsou predeterminovani; sebe soudim, protoze o sobe
jsem presvedcen, ze mam svobodnou vuli. Nesoudim Havla, ale myslim,
ze kazdy z nas ma pravo analyzovat kroky a ciny lidi, kteri na
sebe prevzali zodpovednost za nasi pritomnost a budoucnost. Pozoruji-li
Havlovo chovani v listopadu a prosinci 1989 i pozdeji doma a v
unoru 1990 v Torontu, neubranim se dojmu, ze sleduji dramatika,
sepisujiciho novou hru. Nebo rezisera Havlovy hry na zkousce torontskeho
Noveho divadla. Citim, ze jeho mozek pracuje na plne obratky.
Jde mu o to, aby hra dobre dopadla: jako hra. Necitim v nem Masarykovu
vasen po pravde a spravedlnosti. V tom, myslim, jsem za jedno
s prof. Svobodou.
Tento clanek - i kdyz rozbehany do mnoha stran - jsem chtel psat
jako setkani dvou vln jedne generace. A specificky jako setkani
dvou muzu, dvou univerzitnich profesoru, kteri se stali kapacitami
ve svych oborech. Ale jestlize sdileji ucitelske povolani, beh
jejich zivotu nemohl byt rozdilnejsi. Vilem Precan zacal svuj
zivot na rude strane barikady. I to chapu, jestlize jeho pohnutky
byly idealisticke: za druhe svetove valky jsem byl totalne nasazen
v Poldovce - pracoval jsem se soustruznikem Karlem Daubnerem.
Vedel jsem, ze je komunista (byt komunistou za nacistu nebyla
prave zbabelost). Na nocnich sichtach jsme meli vasnive debaty
- jednou jsme se chytli o vesnici, Karel byl pro kolchozy, ja
pro svobodne vlastnictvi pudy. Nakonec rekl: "Ted uz bych
Ti musel dat par facek." Tak vasnive a idealisticky veril
ve svou pravdu, ze jsem jeho slova nebral jako hrozbu, ale jako
vyraz intenzity jeho viry. Precan svoji minulost neskryva a toho
si vazim, Kdyz mu bylo sedmdesat, rekl o sobe redaktorovi Svetoveho
prehledu tisku, ze je stastny clovek, ponevadz nasel spravnou
cestu driv, nez bylo pozde. Ukazal se statecnym v zalezitosti
srpnove invaze a stalo ho to zamestnani. Udelal ve svem oboru
velky kus prace a dostalo se mu za to mnohe uznani.
Zivotni beh Josefa Svobody byl velmi rozdilny. Z meho hlediska
velkolepe rozdilny. Svoboda stravil peknou cast sveho mladi v
komunistickych kriminalech, v dobe kdy byly hnizdy pomstychtivosti,
kdy nejbrutalnejsi pudy mravne nejprimitivnejsich skupin obyvatelstva
si bohate prisly na sve. Co dokazal po prichodu do Kanady (vetsinu
az po svem 45. roku) je prikladem jednak obrovskych ztrat, ktere
rezim na narodu napachal popravovanim, veznenim a vystvanim do
vyhnanstvi tolika svych nejschopnejsich lidi, ale snad i trochu
odpovedi na moji otazku: kdo vlastne jsme, do jake miry jsme tvurci
svych osudu a do jake miry jsou osudy ciste vyslednici sil mimo
nas. Ale neutlumuje to urputnost naseho pideni se po pravde a
spravedlnosti. Neodpovida to na Svobodovu (i moji) otazku o pruhlednosti
role Vaclava Havla. To, ze si tuto otazku znovu klademe, je mozna
nejdulezitejsim prinosem torontske navstevy prof. Precana.
Josef Cermak