Navrat na hlavni stranu

K torontske navsteve Vilema Precana
(Setkani dvou vln jedne generace)

Unor 1948 vynesl na breh ruzne vlny: vlnu pachatelu unora, strujcu popravy Milady Horakove a Heliodora Piky, zniceni vesnice, vlnu Gottwaldu, Zapotockych, Nejedlych... ; vlnu lidi, kteri v ruznem rozsahu na sve kuzi okusili blahodarnost rezimu a nekterym se podarilo uprchnout; a vlnu nekdy idealistu a jindy prospecharu, kteri v unoru a dlouhou dobu po unoru, vedome (a nekdy snad nevedome) delali stafaz pachatelum a pokracovatelum unora, z nichz nekteri pozdeji (hlavne po 21. srpnu 1968) se s komunismem rozesli a casto se zaslouzili o zhrouceni komunismu ve sve zemi. Zacatkem brezna 2012 doslo v knihovne kostela sv. Vaclava v Torontu ke schuzce mezi predstavitelem te casti treti vlny, ktera se nakonec zaslouzila o zhrouceni rezimu, prof. Vilemem Precanem a skupinou exulantu, z nichz alespon jeden, Ales Brezina, se stal znalcem komunistickych kriminalu a jiny, prof. Josef Svoboda, stravil v komunistickych vezenich devet roku (1949-1958). Ponevadz Josef Svoboda sdili s Vilemem Precanem povolani - po uteku z Ceskoslovenska v Kanade dostudoval a svoji mimoradne uspesnou akademickou karieru (byl mimo jine kanadskym zastupcem a narodnim koordinatorem Mezinarodniho tundroveho experimentu, organizatorem dvaceti vyzkumnych expedic do kanadske Arktidy a autorem rady knih) zakoncil jako emeritni profesor Torontske univerzity - jejich vymena nazoru pri torontskem setkani byla zvlast zajimava.
Vilem Precan priletel do Toronta dojednat planovany prazsky seminar k stym narozeninam pred jedenacti lety zesnuleho profesora Torontske univerzity, H. Gordona Skillinga, ktereho Precan povazuje za pokracovatele dila cizincu tak vyznamnych pro nase dejiny jako byli americky prezident Woodrow Wilson, frarncouzsky historik Ernest Denis a anglicky historik Seton-Watson. A ponevadz na dobu jeho torontskeho pobytu bylo planovano minisymposium v Munkove centru na torontske univerzite nejen k oslave Skillingovych narozenin, na ktere z Vancouveru priletel Skillinguv syn David, ale i vzpominka na nedavno zesnuleho jineho profesora teze univerzity, slavneho ceskeho spisovatele Josefa Skvoreckeho, Vilem Precan i David Skilling byli pozvani k ucasti v programu minisymposia (a Vilem Precan i k setkani s krajany v kostele sv. Vaclava v Torontu). O dile Josefa Skvoreckeho (jak Ales Brezina uvedl ve svem clanku "Nadsenci, na ktere by se nemelo zapominat" v poslednim cisle Satellitu z 8. brezna 2012) hovorili hlavne Sam Solecki, Paul Wilson a Paul R. Magosci, o H. Gordonu Skillingovi uvedl zajimave epizody Vilem Precan a Josef Cermak pripomnel, ze mezi Skillingovy zasluhy patri i iniciativa zalozit na Torontske univerzite Program ceskeho a slovenskeho jazyka a literatur - navrh na zalozeni Programu byl dojednan na schuzce profesoru Skillinga a Kathryn Feuer se zastupcem Ceskeho a slovenskeho sdruzeni v Kanade, J. Cermakem, a zavazek univerzity pokracovat v Programu byl potvrzen prezidentem univerzity, Claude Bissellem, datovanym 21. brezna 1967. Byl promitnut i televizni zaznam pripraveny Alesem Brezinou o Havlove navsteve v Convocation Hall Torontu v unoru 1990 (byl uvitan prof. Skillingem) a zabery z posledniho televizniho interview Nove vize s Josefem Skvoreckym.
Minisymposium na Torontske univerzite melo neformalne akademicky raz. Pekne navstivene setkani v kostele sv. Vaclava druhy den (v sobotu 3. brezna) bylo zcela neformalni (k neformalnosti prispelo i to, ze clovek, ktery mel profesora Precana privitat a "zpovidat "- ja - prisel o pul hodiny pozde). Mezitim profesor Precan se rozhovoril o prof. Skillingovi: v dobe mccarthismu mu byla odebrana zelena karta pro neamerickou cinnost (sledoval jsem cinnost senatora McCarthyho a jsem si naprosto jist, ze kdybych tehdy mel zelenou kartu, byla by mi odebrana take). V Torontu Skilling zalozil katedru Vychodoevropskych studii, napsal knizku o Charte 77, nekolikrat na 'hradecku' navstivil Vaclava Havla, ktery mu v roce 1992 udelil Rad bileho lva. Profesor Precan popsal svoji zivotni drahu, z ktere vybirame: Vilem Precan promoval na filozoficke fakulte Karlovy univerzity v roce 1955. Po ukonceni studia prednasel kratce marxismus-leninismus na Komenskeho univerzite v Bratislave. V roce 1957 presel do Historickeho ustavu CSAV, kde pusobil az do roku 1970, kdy byl propusten pro spoluautorstvi knihy o sovetske invazi Sedm prazskych dnu: 21.-27. 8. 1968 a byl trestne stihan. Nekolik roku pracoval jako pomocny delnik. V letech 1976-1990 v Scheinfeldu zalozil Ceskoslovenske dokumentacni stredisko a pripravil patnact dokumentacnich publikaci o Charte 77. Po navratu do CSR v roce 1990 zalozil Ustav pro soudobe dejiny Akademie ved, vydal radu publikaci a dostalo se mu cetnych vyznamenani.
K vymene nazoru mezi Josefem Svobodou a Vilemem Precanem doslo v okamziku, kdy Precan si pochvaloval stav sveho manzelstvi a Svoboda vyslovil nazor, ze bychom se meli venovat vecem verejnym a specificky uvedl problem s pruhlednosti politicke cinnosti Vaclava Havla. Ponevadz jsem se kratce predtim v tisku zabyval nepruhlednosti (pro mne) Havlova postoje v poslednich mesicich r. 1989 a jeho aktivity behem torontske navstevy v unoru 1990 (schuzka s predstaviteli Svetoveho kongresu Slovaku v Romanove katedrale v dobe, kdy byl ocekavan v Convocation Hall Torontske univerzity tisici krajanu a predstaviteli univerzity a vlady), rad jsem se ke komentari prof. Svobody pripojil. Nevim, co si z odpovedi prof. Precana odnesl prof. Svoboda, ale pro mne to vyznelo jako technicka odpoved historika, zatimco mne slo o politicke souvislosti a pohnutky.
Uz dlouhou dobu se me jako kliste drzi otazka, proc se chovame, jak se chovame. Z jineho uhlu: Za co jsme odpovedni? Pro sebe jsem prijal filozofii slavneho vynalezce radaru Roberta Watsona-Watta (alespon predpokladam, ze to byl on): "Nesoudim druhe, ponevadz je mozne, ze jsou predeterminovani; sebe soudim, protoze o sobe jsem presvedcen, ze mam svobodnou vuli. Nesoudim Havla, ale myslim, ze kazdy z nas ma pravo analyzovat kroky a ciny lidi, kteri na sebe prevzali zodpovednost za nasi pritomnost a budoucnost. Pozoruji-li Havlovo chovani v listopadu a prosinci 1989 i pozdeji doma a v unoru 1990 v Torontu, neubranim se dojmu, ze sleduji dramatika, sepisujiciho novou hru. Nebo rezisera Havlovy hry na zkousce torontskeho Noveho divadla. Citim, ze jeho mozek pracuje na plne obratky. Jde mu o to, aby hra dobre dopadla: jako hra. Necitim v nem Masarykovu vasen po pravde a spravedlnosti. V tom, myslim, jsem za jedno s prof. Svobodou.
Tento clanek - i kdyz rozbehany do mnoha stran - jsem chtel psat jako setkani dvou vln jedne generace. A specificky jako setkani dvou muzu, dvou univerzitnich profesoru, kteri se stali kapacitami ve svych oborech. Ale jestlize sdileji ucitelske povolani, beh jejich zivotu nemohl byt rozdilnejsi. Vilem Precan zacal svuj zivot na rude strane barikady. I to chapu, jestlize jeho pohnutky byly idealisticke: za druhe svetove valky jsem byl totalne nasazen v Poldovce - pracoval jsem se soustruznikem Karlem Daubnerem. Vedel jsem, ze je komunista (byt komunistou za nacistu nebyla prave zbabelost). Na nocnich sichtach jsme meli vasnive debaty - jednou jsme se chytli o vesnici, Karel byl pro kolchozy, ja pro svobodne vlastnictvi pudy. Nakonec rekl: "Ted uz bych Ti musel dat par facek." Tak vasnive a idealisticky veril ve svou pravdu, ze jsem jeho slova nebral jako hrozbu, ale jako vyraz intenzity jeho viry. Precan svoji minulost neskryva a toho si vazim, Kdyz mu bylo sedmdesat, rekl o sobe redaktorovi Svetoveho prehledu tisku, ze je stastny clovek, ponevadz nasel spravnou cestu driv, nez bylo pozde. Ukazal se statecnym v zalezitosti srpnove invaze a stalo ho to zamestnani. Udelal ve svem oboru velky kus prace a dostalo se mu za to mnohe uznani.
Zivotni beh Josefa Svobody byl velmi rozdilny. Z meho hlediska velkolepe rozdilny. Svoboda stravil peknou cast sveho mladi v komunistickych kriminalech, v dobe kdy byly hnizdy pomstychtivosti, kdy nejbrutalnejsi pudy mravne nejprimitivnejsich skupin obyvatelstva si bohate prisly na sve. Co dokazal po prichodu do Kanady (vetsinu az po svem 45. roku) je prikladem jednak obrovskych ztrat, ktere rezim na narodu napachal popravovanim, veznenim a vystvanim do vyhnanstvi tolika svych nejschopnejsich lidi, ale snad i trochu odpovedi na moji otazku: kdo vlastne jsme, do jake miry jsme tvurci svych osudu a do jake miry jsou osudy ciste vyslednici sil mimo nas. Ale neutlumuje to urputnost naseho pideni se po pravde a spravedlnosti. Neodpovida to na Svobodovu (i moji) otazku o pruhlednosti role Vaclava Havla. To, ze si tuto otazku znovu klademe, je mozna nejdulezitejsim prinosem torontske navstevy prof. Precana.
Josef Cermak

 

Navrat na hlavni stranu