Vzpominka na nerijnovou
a nesametovou revoluci
Byva zvykem, ze se rodice staraji o vychovu sveho ditete, ale
v mem pripade, ac rodice se take starali vzorne, nejvetsi vliv
na me mel dedecek a Karlicka Janeckova, o te bude zminka pozdeji.
Dedecek v prvni valce svetove nejdrive bojoval v armade rakousko-uherske,
pak prebehl do ruskeho zajeti a posleze se stal legionarem a kdyz
ta slamastika skoncila, vratil se s kolegy legionari pres Vladivostok
domu, do prave se rodici Ceskoslovenske republiky. O tom, ze
si svoji ucast na svetovem konfliktu nevymyslel svedcila patrna
jizva po prustrelu na jeho leve ruce. Onen prvni veliky konflikt
dvacateho stoleti mu tak pripominal navzdy ochrnuty malicek.
K presvedcivemu dukazu patrila i jeho uniforma s nekolika stuzkami
vyznamenani. Visela ve skrini v pokoji se zasklenou knihovnou
a pianinem v byte v ulici U libenskeho pivovaru c.13 v Praze-Libni,
ten byl jen pres chodbu od naseho bytu.
Jednou mi dedecek ukazal i jakysi kriz ulozeny v male krabicce
vystlane tmavym sametem a pritom mi vypravel o svych zazitcich;
nejradeji jsem tomu naslouchal za sychravych zimnich podveceru,
kdy z americkych stalozarnych kamen salalo do pokoje prijemne
teplo.
Dedecek sledoval prubeh druhe svetove valky, obdivoval marsala
Stalina, nemaje tuseni o tom, co pozdeji na toho cloveka povyseneho
na generalissima vyjde najevo. Otec, ktery nikdy nebyl vojakem,
dedeckovi v jeho nazorech neodporoval, uznaval jeho vojenskou
zkusenost, jen obcas poznamenal: -At tak ci onak... jen to snad
nas zachrani, ze tech Rusu je tolik!-
Z jara na sklonku valky doslo k nekolika naletum na vysocanske
zavody Ceskomoravska Kolben-Danek a kdyz bylo po vsem,
vysli jsme z krytu ve sklepe domu a s jinymi obyvateli vystoupili
na vrsek Na hajecku a z nej se divali na doutnajici zavod
a prumyslovy konglomerat. Oranzove doutnal na temnem pozadi oblohy
a ve vzduchu byl citit spaleny material. Vdechoval jsem to s pozitkem
jako nejakou drogu a mel jsem pritom rozcilujici pocit svedectvi
vyznamne udalosti. A pak pod svahem pod nami projel vlak a do
pachu spalenin tovarny misil se pach koure z lokomotivy a ja jsem
se jeste naposledy zadival na to dilo zkazy, na to fantasticke
divadlo. Konecne jsem se otocil, abych nasledoval rodice. A v
tom okamziku jsem uvidel takovou hezkou pani, sedela na svahu
a divala se k horicimu zavodu, mela cerne saty a vypadala jako
vdova a mne se v tu chvili naskytla zneklidnujici podivana, to
co jsem zahledl pod okrajem jejich satu zustalo mi jeste dlouho
v pameti. Dokonce jsem se zastavil, ale mati me vzala za raminko
a postrkovala me po svahu nahoru za otcem, sel jsem poslusne,
ale jako lunatik, jako v transu, devastovany tusenim cehosi nejasneho
a tajemneho...
"Za jistych okolnosti mohli jsme byt ve valce a takhle by
mozna vypadala cela Praha, Brno, Pardubice" pravil otec
cestou domu.
"Ano, pan president asi nakonec rozhodl spravne," souhlasila
mati.
Cas malinko pokrocil, bylo teple jaro, zacinal se kveten a jedne
soboty najednou bylo rusno, z rozhlasu znely prosby o pomoc a
pak dokonce i vystrely. To vsechno uvedlo dedecka do raze. Vysel
se mnou do ulic a na Primatorske v Libni jsme videli jak
lide strhavaji nemecke napisy a reklamni stity a bilou barvou
vsechna ta nemecka slova zamazavaji. V oknech se objevily ceskoslovenske
vlajky, vsude bylo rusno a nervozita. Muzi s majzliky a kladivy
na staflich, s kbeliky barev a kdyz jsem se podival na dedecka,
zdalo se mi, ze jeho tvar hori vzrusenim, nutkanim pustit se take
do te demolice.
A rozhlas dal vysilal svoje prosby, v ulicich se vrstvily barikady
z dlazebnich kostek, z vetese, z knihoven bez literatury, starych
pohovek. Kdyz jsme se konecne vratili domu, hlavne proto, ze jsem
mel hlad, mati se na dedecka oborila: "No tohle, zblaznili
jste se, kde se to motate, kdyz je revoluce? Jakoby sis valky
uz dost neuzil!" karala sveho otce byvaleho legionare a jak
to povidala videl jsem oknem naseho prizemniho bytu jak pan Svitorka
ze tretiho patra specha ulici s puskou v ruce, v klope trikoloru,
pripominala trochu dedeckova vyznamenani. Z rozhlasu dale znelo
volani o pomoc, vzruseny hlas oznamoval, ze od Benesova se ku
Praze blizi nemecke tanky. A pak jsem zaslechl cosi o Vlasovcich
a byl jsem z toho zmateny, mel jsem zato, ze se jedna o nejake
lidi s dlouhymi vlasy...
Na barikadach se zacalo strilet, byli mrtvi a raneni, to uz se
mluvilo a Prazskem povstani a druhy nebo treti den od jeho zacatku
prisli do naseho domu tri nemecti vojaci a odvedli pana Kociana,
ktereho jsem pak uz nikdy nevidel. A jeho zena, krasna pani Kocianova,
jmenovala se Sona, plakala a dokonce uhodila jednoho vojaka pestickou
do ramene az se ji z tizianovych kaderi malinko svezl elegantni
kloboucek. Vojak stroze rekl: -Nochmal und ... meine Dame!- a
vymluvne pohnul puskou. Dedecek pak trval na tom, ze taky pujde
na barikady, dozadoval se klicu od sklepa, kam do uhli zahrabal
kver, kdyz zacala okupace, v dobe heydrichiady se nekolikrat snazil
ulozit pusku jinak, ale neudelal to v obavach, ze prave v tu chvili,
v ten kriticky moment, mohli do domu a sklepa vejit nemecti vojaci
konajici prohlidku. Mati mu podavala klice od sklepa a volala:
"Tak jen jdi, jestli chces privest rodinu do nestesti! Ten
kver uz mel davno bejt ve Vltave!"
A pak, za par dni, jednoho slunecneho rana, objevily se na namesti
dr. Vaclava Holeho tanky Rude armady, zapraseni vojaci s automaty,
nekteri s lahvemi cire tekutiny v rukou, zeny plakaly a hazely
na vojiny kvetiny. Bylo jaro. A dalsi den vodil me dedecek ulicemi
plnych spadlych dratu a prachu a kdyz jsme se nachomejtli do blizkosti
ruskych vojaku, dedecek na ne volal: "Spasibo, molodci! Zdravstvujte!"
a salutoval jim dvema prsty ke slidovemu stitku svoji cepice a
vojaci mu nekdy odpovidali usmevem, jindy nechapavym pohledem.
A ja jsem se hlavne dival na ty bubnove zasobniky na jejich samopalech
Vladimir Cicha - Vancouver
Z dosud nepublikovaneho samizdatu
(Psano pro CF a Satellite)