Navrat na hlavni stranu

Pavel Taussig a Sonja Veg

Portret Pavla Taussiga
Jmeno Pavla Taussiga mohou ctenari v Kanade znat z nakladatelstvi 68 Publishers z knih Blbe, ale nase a Jedinecna svata - Nerealne pribehy z realneho socializmu. Osmasedmdesatileteho autora jsme mohli videt v nedeli 5. unora 2012 v The Papermill Theatre v Torontu. Pavel Taussig prozil konec druhe svetove valky v Osvetimi, coz bylo vzpomenuto v uvodu vecera, ktery pripravili manzele Tothovi a Ivan Znasik. V prvni casti poradu ucinkovali Ivan Razl, Dusan Toth, Sonja Veg a na saxofon hrala Bea Labikova. V druhe casti vecera pak s autorem rozmlouvala Sonja Veg.
Behem prestavky jsem Pavla Taussiga poprosil o kratky rozhovor.
ABE: Na jak dlouho jste v Torontu?
PT:
Prijel jsem minulou stredu a ve stredu odjizdim. Dusan se o nas pekne stara. Ukazal nam Toronto, italskou ctvrt, videl jsem Art Gallery of Ontario a pochopitelne i Niagaru.
ABE: Do roku 1968 jste zil v Bratislave, kde ted pusobite a co soudite o soucasne situaci na Slovensku
PT:
Od roku 1968 jsem ve Frankfurtu na Mohanem. Na Slovensko nejezdim tak casto jako do Prahy. O situaci tam nemam dostatek informaci. To, co vim je z druhe ruky a tak to nechci hodnotit. Pravidelne ctu Lidove noviny a Neviditelneho psa. Pro slovenskou televizi nemam satelit a rozhlas nemohu poslouchat, protoze mam v kazdem uchu zarizeni pro nedoslychave.
ABE: Na cem nyni pracujete?
PT:
Letos mi ma vyjit roman, ktery se odehrava v Bratislave. Roman se jmenuje Hana a odehrava se to v letech 1956-1958 v nakladatelstvi. Byla to doba meho mladi, coz bylo krasne, ale bylo to mizerne obdobi, ktere se zlepsilo az v obdobi Prazskeho jara. Jak to dopadlo si vsichni dobre pamatujeme.
ABE: Co se vam na Frankfurtu?
PT:
Je to odjakziva krizovatka cest. Zde nasli azyl vsichni pronasledovani at z nabozenskych nebo politickych duvodu. Vzpomenme treba hugenoty, jindy to byli zase katolici, ktere nekdo odnekud vyhanel. Proto tam meli i dobry vztah k nam emigrantum. Kdyz se nam narodily deti, tak to bylo jeste jednodussi, protoze ty chodily do nemeckych skol. Neni to nejhezci mesto, ale da se tam zit. Navic socialni demokrati meli dobre vzpominky na Prvni republiku, kdy v ni mnozi nalezli pristresi.
ABE: V Torontu vam vysly dve knihy, vite na stalo nakladatelstvi 68 Publishers?
PT:
Misto samotne jsem nevidel, ale poslal jsem pani Skvorecke pozvanku, bohuzel ma ted jine starosti.
A jeste, jak Pavel Taussig v druhe polovine vecera popsal cenzuru pred rokem 1968: "V redakci Rohace, kde jsem pracoval od roku 1964, jsme byli vsichni naladeni na stejne vlnove delce. Usilovali jsme se kritizovat pomery, tak jak to cenzura dovolila. Vzdy se vse nepodarilo, jak jsme si prali. Rohac i Dikobraz mely prezdivku Usmevy strany a vlady. Obe tiskoviny podobne jako Pravda a Rude pravo patrily pod UV. V tech dobach cenzura existovala, ale nebylo to jako za Prvni republiky, ze zustalo po vyhozenem clanku prazdne misto, ale muselo se to nahradit necim novym. Nikdo tak nemohl zpozorovat, ze tam neco chybi. Navic se ani nesmelo prozradit, ze to vyhodila cenzura, protoze ta oficialne neexistovala. Kdyz tedy neexistovala, tak nemohla ani nic zakazat. Prakticky to vypadalo tak, ze cislo melo vyjit ve ctvrtek, ale jiz v pondeli muselo byt cele cislo na Hlavni sprave tiskoveho dozoru na Oktobrovom namesti v Bratislave. Tam byli zamestnanci ministerstva vnitra, kteri se na clanky a obrazky podivali a to, co smelo jit do tisku, orazitkovali na zadni strane zelenym razitkem. Tam bylo pismeno a dve cislice, coz byl kod prislusneho urednika, ktery rucil za to, ze clanek neni statu nebezpecny. Vsechny prispevky se musely davat dvakrat. Ty, co orazitkovali, sli do tisku a kopie zustala na Uradu tiskoveho dozoru. Takto bylo mozne zjistit, jestli se v clancich nic nezmenilo, popripade jestli tam byly udelane dohodnute zmeny. Kazdy tyden s tresoucimi se koleny namasiroval sefredaktor a jeden sluzbu konajici redaktor na Oktobrove namesti, kde jim rekli, ktera slova maji skrtnout nebo ze z reditele musi udelat skolnika a pak ze to pujde. To se delo dopoledne a odpoledne se musely neschvalene texty nahradit jiz predem schvalenymi, aby se nestalo, ze by i ty nove nove nebyly schvaleny. Takto to chodilo az do jara 1968, kdy cenzura prestala existovat. Pak jsme z tech zadrzenych veci udelali jednu dvoustranu a vysvetlili jsme, proc neco nemohlo vyjit. Kdyz jsme to skladali, tak uz to skoro nikdo nechapal. Cenzori totiz ve vsem videli neco spinaveho. Takze se jim nedalo vyjit vstric. Velice casto se take menila kriteria. Jednou nam zakazali nejaky vtip o Vatikanu, coz jsme nechapali a strasne dlouho trvalo nez jsme se dovedeli proc. Konecne jsme dostali zduvodneni: Ceskoslovensko potrebovalo obili z Kanady a kdosi se za to musel zarucit. Nikdo nechtel, krome Vatikanu a soudruzi za to slibili, ze nejaky cas nebudou delat ateistickou propagandu. To jsme ovsem netusili, ale za dva tydny uz to bylo dovolene.
Dodam jen jednu prihodu z roku 1968. Tehdy se konala diskuse ve Slovanskem dome v Praze mezi marxisty a krestany a filosof Milan Machovec vypravel nasledujici pribeh: "Mam radsi Capka nez Havlicka, ale volali do jednoho casopisu z Uradu tiskoveho dohledu, ze jiz to nemusi posilat prispevky v dvojim vyhotoveni, ale pouze jednou. A vite, co oni jim odpovedeli: ,Jdete do prdele!'" A tehdy sklidil potlesk, jak od krestanu, tak i od neznabohu. Vnejsi cenzura byla skutecne v roce 1968 zrusena. Po ni prislo mozna jeste neco horsiho: Noviny byly pokutovany nasledne za vse, co by mohlo byt protistatni a sebecenzura a vnitrni cenzura udelaly na dvacet let divy.
Ales Brezina

Navrat na hlavni stranu