Pavel Taussig a Sonja Veg
Portret Pavla Taussiga
Jmeno Pavla Taussiga mohou ctenari v Kanade znat z nakladatelstvi
68 Publishers z knih Blbe, ale nase a Jedinecna
svata - Nerealne pribehy z realneho socializmu. Osmasedmdesatileteho
autora jsme mohli videt v nedeli 5. unora 2012 v The Papermill
Theatre v Torontu. Pavel Taussig prozil konec druhe svetove
valky v Osvetimi, coz bylo vzpomenuto v uvodu vecera, ktery pripravili
manzele Tothovi a Ivan Znasik. V prvni casti poradu ucinkovali
Ivan Razl, Dusan Toth, Sonja Veg a na saxofon hrala Bea Labikova.
V druhe casti vecera pak s autorem rozmlouvala Sonja Veg.
Behem prestavky jsem Pavla Taussiga poprosil o kratky rozhovor.
ABE: Na jak dlouho jste v Torontu?
PT: Prijel jsem minulou stredu a ve stredu odjizdim. Dusan
se o nas pekne stara. Ukazal nam Toronto, italskou ctvrt, videl
jsem Art Gallery of Ontario a pochopitelne i Niagaru.
ABE: Do roku 1968 jste zil v Bratislave, kde ted pusobite a
co soudite o soucasne situaci na Slovensku
PT: Od roku 1968 jsem ve Frankfurtu na Mohanem. Na Slovensko
nejezdim tak casto jako do Prahy. O situaci tam nemam dostatek
informaci. To, co vim je z druhe ruky a tak to nechci hodnotit.
Pravidelne ctu Lidove noviny a Neviditelneho psa.
Pro slovenskou televizi nemam satelit a rozhlas nemohu poslouchat,
protoze mam v kazdem uchu zarizeni pro nedoslychave.
ABE: Na cem nyni pracujete?
PT: Letos mi ma vyjit roman, ktery se odehrava v Bratislave.
Roman se jmenuje Hana a odehrava se to v letech 1956-1958 v nakladatelstvi.
Byla to doba meho mladi, coz bylo krasne, ale bylo to mizerne
obdobi, ktere se zlepsilo az v obdobi Prazskeho jara. Jak
to dopadlo si vsichni dobre pamatujeme.
ABE: Co se vam na Frankfurtu?
PT: Je to odjakziva krizovatka cest. Zde nasli azyl vsichni
pronasledovani at z nabozenskych nebo politickych duvodu. Vzpomenme
treba hugenoty, jindy to byli zase katolici, ktere nekdo odnekud
vyhanel. Proto tam meli i dobry vztah k nam emigrantum. Kdyz se
nam narodily deti, tak to bylo jeste jednodussi, protoze ty chodily
do nemeckych skol. Neni to nejhezci mesto, ale da se tam zit.
Navic socialni demokrati meli dobre vzpominky na Prvni republiku,
kdy v ni mnozi nalezli pristresi.
ABE: V Torontu vam vysly dve knihy, vite na stalo nakladatelstvi
68 Publishers?
PT: Misto samotne jsem nevidel, ale poslal jsem pani Skvorecke
pozvanku, bohuzel ma ted jine starosti.
A jeste, jak Pavel Taussig v druhe polovine vecera popsal cenzuru
pred rokem 1968: "V redakci Rohace, kde jsem pracoval od
roku 1964, jsme byli vsichni naladeni na stejne vlnove delce.
Usilovali jsme se kritizovat pomery, tak jak to cenzura dovolila.
Vzdy se vse nepodarilo, jak jsme si prali. Rohac i Dikobraz
mely prezdivku Usmevy strany a vlady. Obe tiskoviny
podobne jako Pravda a Rude pravo patrily pod UV.
V tech dobach cenzura existovala, ale nebylo to jako za Prvni
republiky, ze zustalo po vyhozenem clanku prazdne misto, ale muselo
se to nahradit necim novym. Nikdo tak nemohl zpozorovat, ze tam
neco chybi. Navic se ani nesmelo prozradit, ze to vyhodila cenzura,
protoze ta oficialne neexistovala. Kdyz tedy neexistovala, tak
nemohla ani nic zakazat. Prakticky to vypadalo tak, ze cislo melo
vyjit ve ctvrtek, ale jiz v pondeli muselo byt cele cislo na Hlavni
sprave tiskoveho dozoru na Oktobrovom namesti v Bratislave.
Tam byli zamestnanci ministerstva vnitra, kteri se na clanky a
obrazky podivali a to, co smelo jit do tisku, orazitkovali na
zadni strane zelenym razitkem. Tam bylo pismeno a dve cislice,
coz byl kod prislusneho urednika, ktery rucil za to, ze clanek
neni statu nebezpecny. Vsechny prispevky se musely davat dvakrat.
Ty, co orazitkovali, sli do tisku a kopie zustala na Uradu
tiskoveho dozoru. Takto bylo mozne zjistit, jestli se v clancich
nic nezmenilo, popripade jestli tam byly udelane dohodnute zmeny.
Kazdy tyden s tresoucimi se koleny namasiroval sefredaktor a jeden
sluzbu konajici redaktor na Oktobrove namesti, kde jim rekli,
ktera slova maji skrtnout nebo ze z reditele musi udelat
skolnika a pak ze to pujde. To se delo dopoledne a odpoledne
se musely neschvalene texty nahradit jiz predem schvalenymi, aby
se nestalo, ze by i ty nove nove nebyly schvaleny. Takto to chodilo
az do jara 1968, kdy cenzura prestala existovat. Pak jsme z tech
zadrzenych veci udelali jednu dvoustranu a vysvetlili jsme, proc
neco nemohlo vyjit. Kdyz jsme to skladali, tak uz to skoro nikdo
nechapal. Cenzori totiz ve vsem videli neco spinaveho. Takze se
jim nedalo vyjit vstric. Velice casto se take menila kriteria.
Jednou nam zakazali nejaky vtip o Vatikanu, coz jsme nechapali
a strasne dlouho trvalo nez jsme se dovedeli proc. Konecne jsme
dostali zduvodneni: Ceskoslovensko potrebovalo obili z Kanady
a kdosi se za to musel zarucit. Nikdo nechtel, krome Vatikanu
a soudruzi za to slibili, ze nejaky cas nebudou delat ateistickou
propagandu. To jsme ovsem netusili, ale za dva tydny uz to bylo
dovolene.
Dodam jen jednu prihodu z roku 1968. Tehdy se konala diskuse ve
Slovanskem dome v Praze mezi marxisty a krestany
a filosof Milan Machovec vypravel nasledujici pribeh: "Mam
radsi Capka nez Havlicka, ale volali do jednoho casopisu z Uradu
tiskoveho dohledu, ze jiz to nemusi posilat prispevky v dvojim
vyhotoveni, ale pouze jednou. A vite, co oni jim odpovedeli: ,Jdete
do prdele!'" A tehdy sklidil potlesk, jak od krestanu, tak
i od neznabohu. Vnejsi cenzura byla skutecne v roce 1968 zrusena.
Po ni prislo mozna jeste neco horsiho: Noviny byly pokutovany
nasledne za vse, co by mohlo byt protistatni a sebecenzura a vnitrni
cenzura udelaly na dvacet let divy.
Ales Brezina