Dvacet let Satellitu a jina
vyroci
Stara pravda rika, ze nejlepsim fotbalovym rozhodcim je ten, ktereho
neni na hristi videt. Neco podobneho je i s novinami. V pozadi
je rada lidi, kteri nejsou videt. Spatne je, kdyz neco nefunguje,
to je hned znat. V posledni dobe velice pocitujeme neprizen kanadske
posty. V lete jsme dostali omluvu od prezidenta kanadske posty
za stavku a za skodu, kterou nam tato stavka zpusobila. To jsme
netusili, ze skutecny horor nas teprve ceka. Veci, ktere funguji,
pak bereme za samozrejmost. Po celych dvacet let jsme u jedne
tiskarny, ktera tiskne zaroven Korea Times. Je na ne spolehnuti
a vetsinou, kdyz jdou noviny jeden vecer do tiskarny, jsou druhy
den na poste. Pak trva ctrnact dnu az tri tydny nez noviny dorazi
k ctenarum.
Za novinami stoji rada lidi. Jsou to prispevatele, korektori,
autori clanku, spolupracovnici. Lide, kteri nam davaji sve mineni,
kteri je kritizuji, ctenari, kteri podporuji noviny predplatnym,
podniky a firmy, ktere v nich inzeruji. A jestlize nektere noviny
takto existuji vic jak dvacet let, je oslava dvacatych narozenin
zaroven podekovanim vsem, kteri nam v minulosti pomohli a uvedomuji
si, ze to neni samozrejmosti. Mnohe z nich jsem v zivote nevidel
anebo je znam pouze pres e-mail ci telefon.
Puvodne jsem predpokladal, ze pri teto prilezitosti bude v kostele
sv. Vaclava i krest me jedine knihy Retez blaznu, ktera
bude obsahovat i DVD a andele jeho bojovali; tato posledni
vec se v nakladatelstvi trochu zpozdila, takze na veceru
uslysime pouze ukazky z knihy a bude mozne si ji objednat.
V prubehu vecera budou na poradu kratke vzpominky, rozhovory
s pametniky, ukazky z filmu, fotografie a ziva hudba, pohosteni,
a zaverem i darky pro vylosovane ucastniky vecera. Zaroven bych
chtel podekovat ceskemu vysilani Nove vize za porad, ktery
k tomuto vyroci uvedla premierove v sobotu 19. listopadu
2011.
Den 10. prosince, kdy se oslavy v Hale kostela svateho Vaclava
konaji, je take Svetovym dnem lidskych prav. Letos odesli dva
moji vrstevnici, signatari Charty 77, jez jsem osobne znal: Marketa
Fialkova a Ivan Martin Jirous, ktery byl presne pred rokem na
navsteve zde v Kanade. Snad bychom meli vzpomenout i na ne a pripomenout
si, ze svoboda tisku a slova neni samozrejmosti.
Podivejme se tedy na jubilejni roky:
Rok 2011
Dokonceni knihy Retez blaznu pro nakladatelstvi Eman. Predmluvu
ma na starosti Jan Kozlik, s kterym jsem byl vyloucen z Komenskeho
evangelicke fakulty v roce 1972. Obrazy jsem si pujcil z dvou
poslednich vystav sve manzelky Marie Gabankove Podobenstvi
tela v Hradci Kralove a Puzzle v Torontu. Kniha bude
doplnena filmem: a andele jeho bojovali na DVD. Krest knihy
je stanoven na jaro 2012.
Rok 2006
Priprava obrazove publikace Marie Gabankove body broken, body
redeemed, ktera vysla v roce 2007 v anglickem nakladatelstvi
Piquant. Obrazy pochazeji ze dvou vystav v roce 2004 a
2005 na Redeemer University College v Ancastru a Institute
for Christian Study v Torontu.
Rok 2001
21. cislo Satellitu se objevilo na internetu 15. listopadu 2001.
Jednalo se o prvni pokus. Tehdy jsme nemeli jeste vlastni internetovou
adresu. Vyhledavani bylo pomerne komplikovane a v te dobe nebyl
internet jeste zdaleka tak popularni jako dnes. Rovnez pripojeni
na internet bylo pomale a totez plati i o pocitacich. Prvni vydani
v PDF se objevilo na internetu o dva roky pozdeji. Od te doby
lze vyhledat vsechna cisla na internetu a doufame, ze se nam tam
podari dodat na internet i zbytek novin od roku 1991.
Nejprve jsme meli internetovou adresu www.satellite1-416.com
. Nyni mame ctyri internetove adresy. K puvodni pribyly postupne
jeste: zpravy.org, zpravy.ca a letos slovenska verze spravy.ca.
Krome toho muzete na internetu nalezt i zpravodajstvi z hokeje,
kdyz pred hlavni adresy date tri pismenka nhl a tecku. Napriklad
nhl.zpravy.ca. Zde byva zaznam zaveru torontskeho utkani
v Narodni hokejove lize. Dale jsou zde rozhovory s ceskymi a slovenskymi
hokejisty, fotografie a komentare.
Od roku 2005 mame take stranku venovanou Novemu divadlu; tu naleznete,
kdyz date pred nasi adresu slovo divadlo (napr. divadlo.zpravy.ca).
Dalsi dulezitou webovou strankou je kalendar (kalendar.zpravy.ca).
Zde byvaji vsechny udalosti v komunite v chronologickem poradi,
vcetne barevnych upoutavek, ktere muzete nalezt i v nasich novinach
v cernobile verzi.
Rok 1996
Chtel jsem uvest, ze Satellite jako jedny z prvnich novin zacal
pouzivat digitalni fotografii. Pri overovani tohoto faktu, jsem
vsak zjistil, ze to bylo az v srpnu 1997. Jednalo se o fotoaparat
Sony s rozlisenim 640x480, ktery fotil na 3,5 palcove diskety.
Na jednu disketu se veslo asi 30 snimku. Jednou z prvnich obeti
byla zpevacka Lenka Lichtenbergova. Tento fotoaparat mne byl odcizen
v Palermu v roce 2003. Nasledoval pak dalsi fotoaparat Sony, ktery
jeste nekdy pouzivam, protoze ma vynikajici teleobjektiv.
Rok 1991
15. dubna vyslo prvni cislo Satellitu. V Cechach bylo zvykem,
ze pokud zacal vychazet novy casopis, objevilo se nejprve nulte
cislo. Tentokrat jsem sel jeste dal a udelal jsem krome nulteho
cisla jeste minus prve a minus druhe. Takze prakticky prvni cislo
Satellitu vyslo az v cervenci. Byl to osmistrankovy mesicnik.
Prvni cislo bylo zaplacene z kreditni karty, kterou jsem pak mohl
splatit diky tomu, ze jsem vybral penize za inzerci. Timto zpusobem
postupovalo vydavani behem prvniho roku. Druhym rokem jiz rada
statecnych predplatitelu uverila, ze by noviny mohly prezit dalsich
365 dni a tak mohly zacit vychazet jako ctrnactidenik. Dalsi zmenou
bylo, ze pribyly dalsi ctyri stranky. V te dobe take fungovala
spoluprace s Janem Hrabinou (Hombre) a kazde rano jsme delali
zpravodajstvi z NHL, coz bylo i zdrojem dalsich prijmu. Od zacatku
se Satellite tiskl v korejske tiskarne KT Publishers. Letos tedy
oslavujeme take dvacet let spoluprace s touto tiskarnou.
Rok 1986
Prvni pocitacova grafika prihlasena do soutezte (1988)
Masarykuv ustav a Ceskoslovenske sdruzeni v Kanade zakoupily prvni
pocitace znacky Macintosh. Tyto pocitace nemely pevne disky
(hard discs). Vse se delalo na dvou disketach, z nichz na jedne
byl program (800 kb) a na druhe (400 kb) byly vznikajici noviny.
Tehdy nebylo ani ceske ci slovenske pismo na pocitaci. To se postupne
vytvarelo. Tisklo se nejprve na jehlickove tiskarne. Teprve v
druhe polovine roku 1986 se koupila za deset tisic dolaru laserova
tiskarna, ktera byla v kancelari Sdruzeni. Vytisteni poloviny
stranky trvalo jednu hodinu. Cele noviny se tiskly zhruba 12 hodin.
V praxi to vypadalo asi tak, ze se udelala horni polovina prvni
stranky a s tou jsem jel na kole do 4 km vzdalene kancelare Sdruzeni.
Vlozil jsem disketu do pocitace, zacal tisknout, pak jsem jel
domu delat spodni polovinu strany. Timto zpusobem se noviny mohly
udelat behem jedne noci od peti vecer do osmi hodin rano. Takto
pripravene noviny se odvezly do tiskarny. Vyhodou bylo, ze tehdy
posta noviny dorucila do druheho dne. Dnes mame noviny odeslane
do tiskarny za dvacet minut, ale posta je doruci za tri tydny.
Prvni Macintosh
1981
Po prichodu do Kanady jsem chtel zacit pracovat v novinach. Prekvapilo
mne, ze v mem kanadskem vizu bylo misto pobytu urceno do Ottawy
a ze sponzorem je Czechoslovak Association of Canada, coz,
jak jsem se pozdeji dovedel, bylo Ceskoslovenske sdruzeni v
Kanade. Na torontskem letisti mne cekal pan Reinis z Kitcheneru
a po tydnu jsem se ocitl v Ottawe, kde me rodina Tomcikovych poskytla
ubytovani. Na praci v novinach to vsak nevypadalo. To byl rijen
1980. Po mesici jsem zacal chodit do skoly a pani Pinkeova mi
zajistila male privydelani uklidem v obchodu s elektronikou. Podarilo
se mi spachat dva clanky, jeden pro Zapad a druhy pro Narodni
politiku v Mnichove, a zacal jsem spolupracovat s ottawskym
televiznim vysilanim, ktere vedl Arnost Wagner. Prace tehdy bylo
pomalu a krajane mi radili: "Napred si musis udelat ekonomickou
zakladnu a pak si muzes cestovat, jak budes chtit" Neposlechl
jsem je a vydal se stopem na cestu pres jih Spojenych statu do
Kalifornie a pak na sever pres Vancouver az na Yukon. Na ekonomickou
zakladnu cekam dodnes.
Dr. Karel Jerabek s premierem Petersonem
Vysledkem byla posledni povidka z pripravovane knizky Retez
blaznu Kosmicky cyklista. V okamziku, kdy jsem ji dopsal,
tak mi nekdo rekl, ze v Novem domove hledaji redaktora.
Zavolal jsem tam a kdyz jsem dostal k telefonu doktora Karla Jerabka,
tak zvolal: "Vas nam sem sam pan Buh poslal." A tak
jsem se stal v zari Leta Pane 1981 za plat 7500 kanadskych dolaru
rocne zamestnancem Masaryk Memorial Institute Inc. Noviny se tehdy
tiskly v 68 Publishers nebo-li v nakladatelstvi u Skvoreckych
a na toto obdobi velice rad vzpominam.
Manzele Skvorecti na Kongresu SVU v Bostonu
1976
Na pocatku bylo slovo. Spise zprava v Ceskoslovenskem rozhlase
a tolik uspesne papouskovana volovina, ze vse je o penezich. Jedna
z tech zprav rikala, ze Holandsko je na tom ekonomicky tak spatne,
ze si nemuze dovolit natocit ani jeden celovecerni film. Tuto
zpravu odvysilala stanice Hvezda a ja jsem vzplanul spravedlivym
hnevem. V ten okamzik jsem se rozhodl natocit celovecerni film.
V casopise Film a doba jsem objevil inzerat, ze nekdo proda
vychodonemeckou kameru AK16. Objektivy byly skvele. Cena primerena,
6000 Kcs. Vybral jsem z vkladni knizky polovinu dedictvi a odjel
stopem do Ceskych Budejovic. Zpatky jsem se vratil vyjimecne autobusem.
Mel jsem kufr s kamerou, stojan bez kamery a baterii k motocyklu,
ktera mela pohanet kameru. Ted jiz zbyvalo jen natocit celovecerni
film. Koukal jsem na to jako v Jirikove videni. Koupil jsem si
tedy za 66 Kcs film a za dalsich 33 Kcs jsem ho nechal vyvolat.
Podle toho jsem dospel k zaveru, ze dve a pul minuty filmu stoji
sto korun. Za desetinu mesicniho platu se dalo tedy natocit pet
minut filmu. Za dva roky by se timto zpusobem dal udelat film
celovecerni. Jelikoz byl i nejaky ten odpad, vyslo nataceni na
tri roky a stacilo se to do pamatneho roku 1976.
Kdyz clovek potreboval natocit more, tak nestacilo Machovo jezero.
Ve ctvrtek jsem vzal patnactikilogramovou kameru a odjel na vypadovku
za Prahu. Pres Drazdany a Berlin jsem jel stopem cely den a noc,
az jsem se dostal do Stralsundu. Tam jsem vypotreboval ty dve
a pul minuty za 66 Kcs a zase celou noc a cely den jsem jel stopem
domu. Pak jsem kotouc odnesl do Fotochemy a tyden jsem
trnul, jestli z toho neco zustalo. A svete div se, zustalo. A
timto zpusobem vznikal tri roky film. Nesmelo se nic zkazit. Neexistovala
repriza nebo deset, dvacet nataceni. Vzdy na ostro. Kdo tehdy
mohl vedet, ze z patnactileteho Michala Kocaba bude rockova hvezda.
Jedine snad Milos Rejchrt mel zkusenosti s filmem, protoze hral
Aljosu v Jiresove Zertu. Konecne byl film sestrihan. Ted
se musel jeste ozvucit. Doposud se poustel zvuk k filmu z magnetofonu
Sonet B4. Podle zasady JPP (jedna pani povidala) jsem se dovedel,
ze na Pankraci existuje clovek, ktery ma patent na lepeni magneticke
stopy. Skutecne existoval, a kdyz jsem mu film prinesl, nevedel,
co si ma myslet. Pred tim mel zakazky pouze od Barrandova. Tohle
se mu nestalo. Chvili nevericne kroutil hlavou a pak za smesnou
cenu 1000 Kcs mi magnetickou stopu nalepil. Nastala posledni faze
- ozvuceni filmu. Stara promitacka, koupena v bazaru, nejen magnetickou
stopu prehravala, ale i na ni nahravala. Bylo nutne to jen trochu
synchronizovat. At jsem odpocitaval okynka, jak odpocitaval, vzdy
se to po chvili rozeslo a muselo se zacit od zacatku. Nakonec
film s temer peti sty slepkami byl hotov. Doslo asi k dvaceti
projekcim a kdyz film videli zastupci prazskeho undergroundu,
kdosi pronesl: "Underground ano, ale takto ne!" Bratislavsky
sochar V. H. vsak tvrdil, ze se jedna o nejlepsi film stoleti.
Asi jsem si sveho dila vazil, kdyz jsem ho tahl s sebou do exilu.
Jenze zde zapadl nekam na pudu a lezel tam pres dvacet let.
Teprve ke konci minuleho tisicileti se u mne zastavil Radovan
Holub a ja mu film pustil. On se zamyslel a rekl, ze v Plzni je
novy reditel festivalu Ivan Jachim a ze tam maji sekci Osameli
bezci. A tak se film dostal poprve na festival a diky Kratkemu
filmu na Barrandove a pani Simove byl zrestaurovan.
Velorex sehral dulezitou ulohu ve filmu ...a andele jeho bojovali.
Rok 1971
Retez blaznu v samizdatovem vydani
V tu dobu zacaly vznikat samizdaty, prvni povidky,
basne, ale zaroven take prvni procesy. Dulezitou soucasti tvoreni
byl kopirak a nejlepsi psaci stroj byl ten, do ktereho se veslo
aspon sedm tenkych papiru a sest kopiraku. Skutecnosti bylo, ze
ta posledni kopie byla jiz tezko citelna, ale o to byla cennejsi.
V tu dobu se take konal prvni Husakuv monstrproces. Mezi obvinenymi
byli stredoskolsky profesor ing. Petr Uhl, Petruska Sustrova,
polistopadovi politici Jaroslav Basta a Ivan Dejmal. Mezi obhajci
byli i pozdejsi ministri spravedlnosti Otakar Motejl a Dagmar
Buresova. Soudcem pri procesu byl JUDr. Antonin Kaspar. Soud se
konal na Karlove namesti a zacinal v osm hodin rano. Po vzoru
Andreje Sacharova jsme cekali pred soudni mistnosti. Pak nasledovaly
dlouhe politicke diskuse na chodbe. Obcas se na procesu objevil
i inzenyr Rudolf Slansky, syn popraveneho Rudolfa Slanskeho. Pravidelne
tam byval Jan Sling, syn Otty Slinga, odsouzeneho k smrti ve stejnem
procesu se Slanskym.
Vzpomnel jsem si na to, kdyz jsem dostal oznameni, ze Honza Sling
dnes zemrel. Tak jsem mel tehdy z prvni ruky moznost slyset i
svedectvi o tom, jak Antonin Zapotocky mel jiz podepsany zatykac
na jeho otce, ale pri tom s nim mazal karty, jako kdyby se nechumelilo.
V lidovem vypraveni vsak byl prezentovan jako prezident dobrodej
narozdil od ukrutneho Tondy Novotneho. Honza vsak pasivne nepostaval.
Pronasledoval predsedu senatu JUDr. Antonina Kaspara a vzdy se
mu predstavil jako Jan Sling, syn popraveneho Otty Slinga. Jednou
to predseda Kaspar nevydrzel a zamknul se pred nim na zachod.
Osobne jsem zazil situaci, kdy jeho bratr na dotaz prislusnika
StB, proc je zde, odpovedel: "Protoze jste v padesatych letech
popravili meho otce!" Estebak se nedal odbyt a hbite odpovedel:
"Dejte si pozor, aby se neco podobneho nestalo i vam!"
Od te doby az do dnesniho dne jsem o Janu Slingovi neslysel, a
v roce 1971, tedy pred ctyriceti lety, jsem psal prvni povidky.
Rok 1966
VTM v internetove podobe
Posledni zastaveni je nekdy pred 45 lety. Nevim, jestli to
bylo v roce 1966 nebo v roce 1967. Doba normalizace se vyznacovala
tim, ze pro kotlety se chodilo do Zelinarstvi a pro pneumatiky
k reznikovi, aspon tak mi to vzdycky rikal soucasny ministr vnitra
Jan Kubice. V sedesatych letech zase psal Jan Hanus o fotbale
v Literarnich novinach a Veda a technika mladezi psala o autostopu.
Dokonce vyhlasila soutez, kdo stopne nejstarsi automobil. Vyhrala
to nejaka kocka, ktera stopla Pragovku z roku 1924. Za odmenu
byla vyfocena na prvni strance casopisu. Muj stryc Josef z Kutne
Hory mel Opla z roku 1934, ktery jezdil az sedesatikilometrovou
rychlosti, ale predelal to na tudora a uz to nebylo ono. S autem
z roku 1934 bych se dostal do top-ten.
V tu dobu se dokonce nadsenci pokouseli po vzoru polskych kolegu
vytvorit organizovany autostop. Ridici sbirali kupony a stopari
se za ne vozili. Na konci roku se konalo slosovani a vitez ziskal
novy automobil. Napad to byl dobry, ale neujal se. Poradali se
dalkove stoparske zavody Praha-Brno-Praha. Dvakrat jsem skoncil
na druhem miste. Vzdy jsem byl porazen divkou, ktera mela lepsi
exterier.
V te dobe stopari pouzivali ruznych triku. Muselo se presne vedet,
kde stat. Stopar nesmel byt prilis agresivni, musel vypadat uboze,
ale nikoliv spinave. Osobne se mi osvedcila motocyklova prilba.
Tehdy se jezdilo hodne na motorkach a prilba pro tandemistu nebyla
povinna. Motocyklista videl v takovem stoparovi s prilbou
kolegu, nikoliv bridila, ktery mu v prvni zatacce spadne a zastavil
mu.
Prilbu jsem pouzil i pri cestach na Balkan do Rumunska a Bulharska.
Jednou, kdyz jsem se z takove expedice vracel, zastavil mne pobliz
Komarna celnik. Byla mu napadna moje prilba. Snazil jsem se mu
vysvetlit, proc ji mam a on to nechtel chapat. Kdyz jsem videl,
ze ho tezko presvedcim, tak jsem mu ukazal na vnitrek prilby,
kde bylo napsano MADE IN CZECHOSLOVAKIA. Naivni celnik, ktery
se nejmenoval Rousseau, vsak nechtel ustoupit a vynesl svuj trumf:
"To nic neznamena, mohl jste to ukrast nasemu turistovi v
zahranici!"
V tu dobu mne napadlo udelat vedecky rozbor autostopu. Prace byla
obohacena mnozstvim statistik. Nejrychlejsi mesice byly brezen
a listopad, nejpomalejsi prosinec a srpen. Spis ze srandy jsem
to poslal do tehdy prestizniho casopisu Veda a technika mladezi
a zapomnel jsem na to. Jednou ve ctvrtek prijdu do skoly a
spoluzaci jsou rozruseni nad nejakym casopisem. V uzasu jsem zjistil,
ze je to VTM s mym clankem. Koupil jsem si za dve koruny jedno
cislo, ukazal ho svemu bratrovi Jeronymovi a ten to oznacil za
prusvih a ze otec z toho bude mit pravdepodobne infarkt, abych
to pred nim peclive tajil. Jenze rodice jsou nevyzpytatelni a
otec Jeronym casopis objevil a koupil si ho na nadrazi hned trikrat.
Mene nadseny byl reditel Stredni prumyslove skoly spojove techniky
Cestmir Hledik, ktery mne chtel pozdeji vyloucit ze skoly, ale
to jiz je rok 1967. A sam nedokazi dnes rici, jestli to bylo v
roce 1966 nebo o rok pozdeji. Skutecnou vedeckou praci o autostopu
a cenu ministerstva zahranici in memoriam by zasluhoval muj bratranec
Jiri Svoboda, ktery napsal o tomto tematu radu knih ve specialnim
jazyce a svet objel nejmene petkrat. Jeho vedecke dilo se take
tisklo u Skvoreckych. Jiri Svoboda byl nejvetsim ceskym stoparem
vsech dob. Skutecnosti vsak take je, ze muj clanek ve VTM byl
prvnim.
Kazdopadne prijdte na oslavy 10. prosince 2011 v 19 hodin v hale
kostela sv. Vaclava. Je co slavit!
Ales Brezina