Navrat na hlavni stranu

11.11.11.11
Letosni 11. listopad byl zvlast zajimavy. K trem jedenactkam vyroci formalniho konce 1. svetove valky v 11 hodin 11. 11. v roce 1918 pribyla letos ctvrta (to se stane jen jednou za sto let). Pise se rok 2011 a tim se udajne dostalo 11. hodine 11. listopadu 2011 zvlastni dulezitosti. Melo to byt datum prakticky zarucujici uspech vsemu, co jste v ten den delali, at uz jste uzavirali miliardovou transakci nebo hrali hokej (stredni utocnik Toronto Maple Leafs Philippe Dupuis je presvedcen, ze kdyby 11. listopadu Toronto hralo, urcite by byval skoroval (byla by to byvala jeho prvni branka za Toronto). Take jsme videli v ruznych mistech po svete, hlavne v Asii, dvojice lidi (tu a tam i stejneho pohlavi) slibovat si lasku az za hrob. Odvazni lide, kteri se nedali svest z cesty statistickymi prekazkami: tuhle jsem v televizi slysel - pravdepodobne si to uplne presne nepamatuji - ze v Hollywoodu pred svatebni cestou vstupuje do manzelstvi jen asi 25% "svatebcanu" a jen asi polovine z nich manzelstvi vydrzi cely jeden rok.
Ale o tom vlastne nechci psat. Uz asi padesat roku 11. listopadu pred jedenactou hodinou ranni si vyhledam misto pred torontskou starou radnici. Skoro vsude ve svete si v tom okamziku lide pripominaji nejen konec prvni svetove valky, ale i obeti vsech valek, ktere tuto udajne posledni valku nasledovaly, vzdaji hold vsem, kteri v tech valkach bojovali na obou stranach barikady a zamysli se nad absurdnosti zaminek (uneseni Heleny, zastreleni naslednika trunu...) casto pochodujicich pri prehlidkach jako duvody vyvrazdeni desitek milionu lidi a zpustoseni svetadilu. Do teto listopadove tradice jsem se zamiloval brzy po prichodu do Kanady. A teprve ted si zacinam uvedomovat proc. V mem podvedomi se prolinaji (i kdyz na ceske strane legie tvorili zbehove z rakousko-uherske armady a Kanadane bojovali za materske imperium) obeti ceskoslovenskych legii (hlavne v Rusku) se ztratami kanadskych jednotek ve Francii. Kanadske ztraty byly brutalni - ve skvelem zivotopisu Josepha Schulleho Laurier The First Canadian jsem nasel tento popis situace v roce 1915 (preklad): Na konci kvetna dvanact tisic Kanadanu bylo zabito, zraneno nebo byli nezvestni v oblacich plynu a kraterech po granatech v St. Julien, Festubert a Givenchy. Prapor Princezny Patricie, prvni prapor v linii, byl temer vyhlazen. I kdyz to ani netusili, i Kanadane se zaslouzili o zrod Ceskoslovenska. Vidim pred ocima fotografii skupiny Bohemian Detachment of the 223rd Battalion, Canadian Expeditionary Force, ktery vznikl brzy po zacatku prvni svetove valky a tedy nekolik let pred vznikem ceskoslovenskeho statu. A jeste jine fotografie vidim pred ocima: stovky ceskoslovenskych legionaru z Ruska pochodujicich Winnipegem v cervnu 1920 na ceste domu; fotografie Kanadanu ceskeho a slovenskeho puvodu z velkych mest i z mist jako Iron Springs nebo Fort William, v uniformach kanadske armady, kteri se dobrovolne prihlasili do armady na zacatku druhe svetove valky. Vzpominam na 11. listopady poslednich padesati let, kdy mezi pochodujicimi veterany pred starou torontskou radnici jsem zahledl i tvare pratel, nejcasteji vojaku z druhe svetove valky na vychodni fronte, Vladimira Dufka, bratri Kytlu a Josefa Hynka, ale take Pavla Skoka a Tibora Gregora a - myslim - i Frantiska Tesare, Rudolfa Sadlone a zakladatele kanadske obce legionarske, italskeho legionare, Vaclava Perinu. Uzvsichni svlekli uniformy, uz vsichni se (s vyjimkou Josefa Hynka, ktery tak nadherne popsal ceskoslovenske legie v prvni svetove valce a Frantiska Tesare, ktery z Nigerie psal neuveritelne milostne dopisy sve budouci zene v CSR) vytratili do noci. V Kanade - pokud vim - vedle Josefa Hynka a Frantiska Tesare ziji jeste dva krajane, kteri bojovali v druhe svetove valce, Josef Svaton a Karel Wolf. Vsem ctyrem byl loni tehdejsim generalnim konzulem Ceske republiky v Torontu, Richardem Krpacem predan Zasluzny kriz ministra obrany CR.
Na letosni listopadovou vzpominku se mi moc nechtelo: unava dlouheho zivota a silny studeny vitr radily zustat doma. Ale pak jsem na CNN slysel, ze prumerne 16 (ale mohlo to byt i 18) americkych veteranu spacha denne sebevrazdu. Jak bych mohl nejit?
Zdalo se mi, ze letosni vzpominky se zucastnilo vic lidi nez jina leta. Foukal silny studeny vitr a odnasel projevy, pisne, recitace, orchestralni hudbu pryc od ztichleho zastupu, takze vetsina tech, kteri nestali v blizkosti ucinkujicich, byla odkazana na svoji predstavivost, coz pro pravidelne navstevniky nebylo nesnadne. Program, vcetne projevu (letos to byl torontsky starosta Rob Ford), se rok od roku meni jen malo. Ani proste (a snad proto tak pusobive) verse In Flanders Field , kde rostou vlci maky nechybely. Jen ti veterani byli jini nez pred dvaceti lety. Jen hrstka tech, kteri bojovali v nejvetsi (zatim) valce lidske historie, pochodovala studenou Kralovninou ulici. A nikdo z nasich.
Josef Cermak

Navrat na hlavni stranu