Rok se mi kratkym zdal ...
Temer ve stejny rijnovy cas jako vloni ocitl jsem se
opet, diky letecke spolecnosti KLM, v Praze. Tentokrat jsem musel
v Amsterodamu cekat ctyri hodiny, ale byl pak za to odmenen.
Nedlouho pote, co se letadlo vzneslo z letiste Schiphol,
mohl jsem se pokochat nesmirne pitoreskni podivanou. V takove
mire a delce trvani se mi jeste nikdy podobna podivana nenaskytla.
Letoun se ocitl nad mraky, svitilo slunce a dopadalo na nekonecne
bilou plochu vsude pod nami, jakoby to udelal nejaky kouzelny
velevyrobce cukrove vaty, ale nikoli te zname, naruzovele, ale
bile jako snih. Nadychane chuchvalce ruznych tvaru kam oko dohledlo
a to moje se nemohlo na tu nadheru vynadivat.
Predpokladal jsem, ze letoun poleti po primce Amsterodam-Praha,
ale sotva, co se misto mraku objevila krajina, obce, pole, obcas
reka, letoun se naklonil tu na jednu, tu na druhou stranu a tak
se vznasel ku Praze v jakemsi tanci, jakoby se tim pilot bavil.
Pristali jsme ale jen s petiminutovym zpozdenim.
Nezli se zminim o tom, co se v Cechach a hlavne v Praze zmenilo
ci nezmenilo za uplynuly rok, mala reportaz o kratke navsteve
rodneho mesta a zeme ceske.
Den po priletu navstivil jsem hrob rodicu a jako vzdy se zastavil
i u hrobu Jana Palacha. Zda se mi, ze neni zapomenut, hrob neni
zpustly a zanedbany.
Ac tentokrat v Kulturnim prehledu chybi nekolik divadel
a literarnich kavaren, Semafor tam je. Predstaveni Hodiny
jdou pozpatku bylo vyprodane, ale stesti mi pralo, snad diky
tomu, ze J. Suchy a J. Molavcova navstivili Kanadu pred casem
v ramci cinnosti tehdy existujici agentury Art Pacific Production,
jiz jsem byl clenem, na predstaveni jsem se dostal. A to jsem
mohl obdivovat co snad nejlepe nazvat fenomen J. Suchy.
Dnes osmdesatilety zpevak, herec, dramatik, malir, spisovatel
a basnik, rok co rok vytvori pro sve divadlo (dle jeho slov je
to soucasne nejlepsi, jake dosud mel) nove predstaveni. A po shlednuti
nejnovejsi inscenace se mi zda, ze s pribyvajicim casem uroven
nijak neklesa, mozna naopak. Dej je umisten do konce tricatych
let, ziva hudba hraje vyborne, soubor ma radu krasnych a pekne
zpivajicich herecek, stejne jako zpivajicich hercu a jako vzdy
Jitka Molavcova je kouzelna.
Docela nahodou, listuje v Kulturnim prehledu, uvidel jsem, ze
v divadle U hasicu den po navsteve Semaforu hraji Divci
valku F. R. Cecha, uvadenou jeho divadlem a v jeho rezii.
Vydal jsem se tam a setkal se s autorem, ktery pred nekolika lety
dal pozehnani zameru naseho vancouverskeho Divadla Za rohem
uvest tuto hru (napsana asi pred triceti lety) a mne osobne i
souhlas k uprave a zversovani. Po zaslani zaznamu dostal jsem
tehdy od pana Cecha velmi mily a pochvalny dopis.
Ted jsem se tedy mohl setkat osobne s autorem. Prijal mne vice
nez pratelsky, popovidali jsme si a mohl jsem pak zasednout ve
vyprodanem hledisti.
Nasledujici sdeleni si ctenar muze vylozit po svem. Ale kdyz jsem
se na predstaveni dival, brzy jsem pochopil to nadseni v dopise
pana Cecha, reakci na nasi inscenaci jeho dila. Z divadla jsem
odchazel nadmut pychou nad schopnostmi vancouverskych kolegu a
tehdejsi reziserky Divci valky Nory Linhartove. Nicmene,
pan Cech slibil poslat svou novou hru pro tri osoby a tak jen
zbyva, abych mu poslal zpravu, ze jsem zpet ve Vancouveru a na
zasilku jeho noveho dila se tesim.
Z ciste nostalgickych duvodu vyjel jsem si autobusem (opet gratis)
do Slap, kde jsem stravil par let mladosti v domku, nez jej otec
prodal po nasazeni najemnika, pomahace na stavbe slapske prehrady.
Oproti navsteve pred lety domek je zchatraly a mozna i neobydleny.
Chybi kus omitky a po zivote v nem ani stopa.
Podobny osud postihl i restauraci U Zajicku. Budova omsela,
po hostinci ani stopa. Dosel jsem ale az na samy konec male obce
a vesel do restaurace U Neuzilu. Zastihl jsem tak vnuka
manzelu Neuzilovych, dnes majitele restaurace. Dal jsem se s nim
do hovoru, optal se na prarodice, hlavne na pani Neuzilovou, jeho
babicku, milou pani, ktera, donasejic objednana jidla, rikavala:
-Tenhle blazinec, to neni nic na moje nemocne srdce!- Jeji vnuk
sdelil, ze babicka se dozila devadesati osmi let.
Jidlo, co jsem si tam objednal, bylo dobre a cena velmi solidni.
Marne jsem v Praze shanel DVD filmu dle J. Skvoreckeho Rytmus
v patach. Stejny nezdar jako pri lonske navsteve.
Zato jsem ale koupil, krome nekolika jinych, dve knizky: Hrac,
povidani o Stanislavu Konopaskovi, slavnem hokejistovi a jinou,
drazsi a tezsi ... Skutecny pribeh hokejove legendy, venovany
V. Zabrodskemu. V ni jsem si potvrdil svuj nazor na to, ze tento
Vova, at uz mel ty ci ony jiste vlastnosti, byl ve sve dobe nejlepsim
evropskym hokejistou, stejne jako skvelym tenistou. Pri cetbe
jsem si opet pripomnel, v souvislosti s tim znamym uveznenim skvelych
hracu, obludnost tehdejsiho rezimu, stejne jako onu zvlastnost,
ze jediny Zabrodsky nesel do kriminalu, jen pozdeji do dolu za
svou ucast v sazkovych podvodech. Snad je ale v te veci z roku
1950 skutecne nevinen ...
A jednoho posmourneho odpoledne jsem vesel do prostor Libri
prohibiti (Senovazne namesti 3.), veledilo to pana Gruntorada.
Tam lze nalezt skutecne unikaty z doby temna let normalizacnich.
Pan Gruntorad mi ukazoval dila mnoha mistru ceske literatury psane
tehdy v pruklepech na stroji. Je tam v podstate vsechno, i ten
nas Vancouversky zpravodaj! I tento Satellite, do
ktereho jsem uz leta prispevatelem. V duchu jsem panu Gruntoradovi
za jeho cinnost slozil hlubokou poklonu.
Ac mam nekdy k vydobytkum nejnovejsi informacni techniky vyhrady,
ocenil jsem, ze diky nedavnemu zapojeni do elektronickeho casopisu
Czechfolks, mohl jsem se setkat s nekolika zajimavymi lidmi
do CF prispivajicimi, jmenovite tedy s ing. M. Dubskym, dr. V.
Vondrackem a panem M. Siglem, autorem mnoha pojednani kupr. o
Batovi a nebo V. Caslavske (nedavno vychazejicich v Novem domove).
Kdyz ve Vancouveru na jare hostovali R. Hrusinsky, J. Svandova
a J. Carda, na rozlucovacim vecirku s nimi v podniku pritele Jiriho
Semory, pravil J. Carda, abych se, budu-li v Praze, zastavil v
Divadle Bez zabradli, kde vsichni ted pusobi. To se mi
skutecne podarilo a videl jsem vsechny tri ve vtipne francouzske
komedii Blbec k veceri, v niz J. Carda v hlavni roli podal
kouzelny vykon! V kavarne divadla mel jsem pak moznost mu k vykonu
blahoprat.
Jednoho vecera jsme s bratrancem moji choti navstivili vystoupeni
J. Putky v Balbinove poeticke hospudce na Vinohradech.
Mnohdy jsem mel pocit, ze by bylo lepe, kdyby sve texty jen recitoval
bez doprovodu kytary. Ale jeho dlouha basen na konci programu
se mi libila. V letadle pak, kdyz jsem si cetl v knizce Nanebevzeti
K. Kryla jsem se dozvedel, ze pan Hutka nemel ke Krylovi nijak
pekny vztah, ani k jeho tvorbe. Dle meho nazoru, Kryl a Hutka,
jsou docela jini basnici/pisnickari. Ten co ma mnohem vice co
rici, hlavne jako basnik, je pro me K. Kryl. (Vloni jsem si koupil
jeho skvelou knizku basni Ostrav pokladu).
Navsteva nadherneho podzemniho podniku na Staromestskem namesti.
Luxus, poloprazdno. Vstupne ulozeno do ceny obcerstveni. Hral
tam saramantni muz Petr Kroutil, kdysi vystupujici ve filmu dle
J. Skvoreckeho Prima sezona. Pred par lety jsem ho slysel
hrat a zpivat na vernisazi obrazu na jakemsi statku nedaleko Prahy
a protoze mam pamatovaka jako Z. Sverak ve hre Zaskok,
sel jsem do Bileho konicka. Doprovazel P. Kroutila vyborny
pianista (jmeno jsem zapomnel). Smutne bylo, ze posledni pulhodinu
jsem byl v tom luxusnim prostredi sam plus jeden par, zamilovanosti
asi sotva vnimajici cokoli kolem sebe. S obema hudebniky jsem
o prestavce kratce pohovoril, mel jsem pocit, ze zmenu pomeru
si predstavovali malinko jinak, ale nijak vyrazne si nestezovali.
Jenom potvrdili muj pocit, ze V .Klause za jeho negativni nazor
na EU s hlediska dnesnich dnu neni spravedlive povazovat za mamlasa.
Opet v divadle Semafor na predstaveni Kytice. Je to zdarily
muzikal, po mocne aplaudovanem skonceni a improvizacnim skeci
J. Sucheho a J. Molavcove (rikaji tomu bonus), J.Suchy
pravil: Vzdycky jsem rikal, ze kapitalismus je lepsi nez socialismus,
ale ted vidim, ze je horsi nez jsem cekal!
Pokochal jsem se pohledem na dum v Parizske ulici, kde jsme
bydleli, Dum u dvou malorusek, nove natreny, s reliefy,
nadhera! Zdalipak bychom si v byte v tom dome dneska lebedili,
nebyt onoho srpna, pomyslel jsem si, porizuje foto.
Tohle je skutecne zajimava nahoda, ktera ale muze potesit jenom
mne!
Kratce po umrti B. Hrabala jsem napsal basen Pabitel neumira.
Mam nekolik kopii a proto tedy ten, mozna posetily, napad ...
jit do hostince U zlateho tygra, kde mel B. Hrabal domovske
pravo a tam snad vrchnimu nebo vedoucimu predat to svoje malinkate
dilo.
V tom hostinci jsem nikdy nebyl. Predstavoval jsem si ho vetsi.
Naproti vchodu je na stene busta B. Hrabala a jeho foto s V. Havlem.
Posadil jsem se na jedine prazdne misto, objednal si pivo. Naproti
sedel inteligentne vypadajici muz s knirem. Zahy prisedl si jiny
muz, stejne sympaticky vyhlizejici. Sedel jsem naproti a chte
nechte slysel, co si povidaji. Literati. A tak jsem se jemne vmisil
do jejich rozhovoru, rekl, ze nejsem posuk, ale zda by mi dali
vedet, jestli bych tady mohl prenechat basen Hrabalovi venovanou.
-Jiste, mate to s sebou?-
Mel jsem a obema po vytisku dodal. A seznal, ze ten mladsi je
autor knihy Cesty, venovane B. Hrabalovi!
Vyjel jsem si za pribuznymi moji zeny do Vlasimi. Podobne jako
v jinych ceskych mestech, i tady se mnohe zmenilo. K lepsimu.
Vsude cisto, domy upravene.
Bratranec moji zeny je vasnivy sberatel brouku. Ma jich 25,000,
dokonale preservovanych, ulozenych ve vitrinach, popsanych, radost
pohledet. Od exemplaru zvici dvou ci tri milimetru po t.zv. nosariky,
v podstate rohace s jednim bodcem navic, dlouhe jsou asi tri nebo
ctyri centimetry, jejich tykadla a krunyr jsou tvrde, ze je nasinec
nemuze zmacknout. A podniky, zabyvajici se vyrobou materialu pro
letadla, jak sberatel sdelil, badaji nad tim, jak napodobit a
synteticky vyrobit neco takoveho, jako je krunyr techto brouku.
A povidal mi i jine zajimavosti, synovec me choti. Hovnival napriklad
kouli kulicku mnohonasobne vetsi nez je sam ve spolupraci s partnerkou.
I jiny brouk se jakymsi vlasecnicovym tykadlem napichne do dreva,
kde sidli larva jineho zivocicha, presne ji najde, bodne a usmrti,
naklade vajicko, to se pak zivi obsahem predchudce a nakonec se
dostane opet ven, ac jde o tvrde drevo! A zivot brouka je pry
maximalne 14 dni. To, co tomu predchazi, je mnohem delsi trvani
...
S pritelem jsem si vyjel do Jizerskych hor. Autobusem do Liberce,
pak vlakem do Jiretina. Vyslapali jsme na kopec, z nehoz se lyzuje
(Tanvaldsky spicak). Sjezdovky vypadaly docela pekne. Oproti divokemu
horstvu zde, kopcovita krajina ma mekky, romanticky puvab.
Na prestupni stanici Smrzovka jsme posedeli v malinkatem
prostoru hostince zvanem Kufr ... tri stoly, na stene na
papundeklu napsana dve lehka jidla v cene 20 Kc.
-Tohle je zlatej dul,- pravil pritel. -Minimalni naklady, klientela
dobra, je na to ten chlapik sam, dan zanedbatelna!- Nepochyboval
jsem o pravdivosti informace.
V kine Lucerna jsem shledl film Muj otec George Voskovec.
Vystupovaly v nem i dve adoptovane dcery pana Voskovce. Film mi
nerekl nic noveho a J. Voskovec tam byl pritomen jen obcas svym
hlasem. A ovsem, ze stal za videni.
Do maleho podniku U Valsu jsem se na predstaveni J.Fouska
dostal az ve druhe puli. Bylo vyprodano, ale sledoval jsem z chodby
a byl rad. V sale panovalo desne vedro. Pan Fousek je vtipny,
prijemny a jeho basen na konci programu se mi velice libila.
Stejne jako pri lonske navsteve Prahy jsem si na Karlove moste
(snad turisty nejucpanejsi misto v Praze) poslechnul combo Bridge
Band. Pristi den, na koncerte popularniho Ondreje Havelky
a jeho Melody Maker's (pripominka let tricatych, ctyricatych
a R. A. Dvorskeho), povsiml jsem si dvou muzikantu, ktere jsem
videl na Karlove moste klarinetisty/saxofonisty a trumpetisty.
Za samostatny clanek stoji Narodni technicke museum, po
rekonstrukci otevrene v unoru t.r. snad takovy strucny clanek
brzy dodam. Je to pozoruhodna podivana.
Ted uz ke zmince zbyvaji dve akce: V galerii U kamenneho zvonu
na Staromestskem namesti je velika a pozoruhodna vystava fotografa
Andrease Feiningera. Zabery jsou vetsinou ze ctyricatych a padesatych
let, vse cernobile. Foto plaze na Coney Islandu pripomnelo mi
basen L. Ferlingettiho stejneho jmena. Za desne preplnene plaze
jsem dosud povazoval plaze evropske, ale tahle fotka vse prekonala!
A jeste se mi podarilo shlednout pozoruhodny experiment, ktery
patrne bude slavit ve svete uspechy, film Alois Nebel,
natoceny normalne a digitalni technikou prevedeny do animovane
podoby. Ac k obsahu bych mel neco pripominek, jako napad je to
dilo pozoruhodne a originalni.
Slibene vecne pozorovani:
Metro stale zustava tim dobrym, cim se byvaly rezim naveky na
tvari Prahy podepsal.
Verejna doprava, a to pro starika, je uplna balada, navic poskytovana
zdarma.
Ceny potravin, ba i pohostinstvi, se oproti minulemu roku vyrazne
nezvysily. Dostatek zbozi vsude je veru pozoruhodny.
Stejne tak obsluha v restauracich, kde personal se pohybuje s
krajni ucinnosti.
Ac o stiznosti na drahotu a pomery neni nouze, hospody jsou plne,
zadne knihkupectvi (krome jednoho na Vaclavskem namesti) nezkrachovalo,
divadla mnohdy vyprodana.
Ve Vancouveru sotva znam, ze by mi mladik nabidl misto k sezeni.
V Praze jsem se az cervenal a ochotu mladiku a slecen nejednou
odmital, dodavaje si zdani jury.
V ne prave nejvetsim obchode Billa lze nalezt sortiment
zbozi, jaky ve Vancouveru mohou nabidnout snad jen ty nejvetsi
supermarkety a to jeste nikoli v oddeleni peciva ci uzenin.
Korupce mnohych cinitelu, to je ovsem problem a ostuda.
Vsichni zamestnanci ruzynskeho letiste, vcetne tech u bezpecnostni
kontroly, byli velice prijemni a mili.
Do Vancouveru jsem dorazil presne podle slibu letecke spolecnosti.
Privitalo mne pocasi nikoli slunecne, ale bez deste a vlidne.
A moje zena s nasim automobilem jiz letitym cekala u prevozu lodi
z downtownu tohoto dnes jiz ve svete dobre znameho mesta.
Vladimir Cicha - Vancouver