Reci

Reci
ano reci. Slova, ktera ztratila smysl a vyznam. Ani za jedno slovo ve hre Neila Simona Reci nelze dat ruku do ohne. Nekdo si prostreli ucho. Co s tim? Zavolat doktora? Ale, co kdyz v ten okamzik bude mit slovo vahu. Neni problemem pistole, strelna zbran, ani samotne strileni, ale vazne minene slovo. Ve hre se rika pravda, jen tehdy, kdyz se nekdo splete. Pokud je nejaka lez odhalena, je nahrazena jinou lzi. Je to presny opak Solzenicynova ziti v pravde. Zatimco v Jednom dnu Ivana Denisovice, hlavni hrdinove nachazeji svoji identitu: Baptista Aljosa objevi radost v malych vecech, Ivanovi se toho behem dne tolik povedlo Aljosa zustava Aljosou, Ivan Ivanem Denisovicem, prestoze jsou oznacovani pouze vezenskymi cisly. U Neil Simona hrdinove svoji identitu ztraceji. V pripade potreby muze jeden zaskakovat za druheho, jak vidime v zaveru hry.
Tragedie lharu spociva v tom, ze sami uveri svym vlastnim lzim. Tragedie nositelu pravdy spociva v tom, ze si neustale kladou otazku, jestli je pravda pravdou. Pravdu provazeji pochyby, vahani. Neustale je zapotrebi pohledu odnekud odjinud, z nejakeho bodu ve vesmiru nebo od vedlejsiho stolu. Divadlo neni od toho, aby stereotypne deklamovalo pravdy. Malokdy se divak ve hre pozna, takze ani nenastavuje zrcadlo, jak tvrdivala hlasatelka vzdy pred promitanim nejakeho zapadniho filmu v Ceskoslovenske televizi pred listopadem 1989.
Prestoze jsou to jen reci, presneji receno lhani, je to celkem pravdive odpozorovano ze skutecneho zivota. Presto mi ve hre neco vadilo. Nechci pravdiveho hrdinu, ale aby se alespon na maly okamzik v nekom ozvala prirozena touha po pravde. Aby nekdo aspon na maly okamzik zpochybnil sladky zivot ve lzi.
Chybi zde neco, co vidim u Josefa Topola nebo Milose Formana v sedesatych letech. V Simonovych Recech se tragedie sebevrazdy meni ve frasku. Misto prostrelene hlavy, pouze prostreleny usni boltec, neco jako propichnute ucho, dnes tolik popularni piercing. V Toplove Konci masopustu, ktery jsem nedavno videl v Praze se z nevinne nehody stane tragedie. U Formana v Laskach jedne plavovlasky, hleda Hana Brejchova uprostred mnozstvi komickych scen neco hlubsiho. Ten maly okamzik, kdy zatrne, kdy se clovek zastavi a rekne si, cemu se ja blbec smeju, mne nejak chybel. Ale mozna to byla moje chyba, mozna tam ten okamzik byl, ale ja ho nepostrehl. Zkratka i policajt se necha oblafnout a lez akceptuje a jeho kolega vse nalezite zapise, Vysledkem je nekonecne dlouhy popsany kus papiru.
Pokud divak tuto absenci pravdy postrehne a pociti jakousi frustraci ci neuspokojeni, je to alespon castecna odpoved na zakladni otazku po smyslu divadla. Vzdyt divadlo neni staticke a stale se vyviji, coz bylo patrno i na tomto predstaveni a potvrdil mi to i hostujici reziser Vilem Dubnicka z Plzne, ktereho jsem zastihl po druhem predstaveni v sobotu odpoledne.
ABE: Absolvoval jste jiz dve predstaveni, byl rozdil mezi nimi?
VD: Meni se to a bylo skvele, ze jsme mohli skoro mesic pravidelne pracovat. Vetsinou to je, ze host prijede pouze na tyden. Podminky se podobaly tomu, co znam z domova. Premiera a tri reprizy pak vyuziji k tomu, abych s herci mohl pracovat dal. Skupina ma potencial, coz se nam do premiery podarilo zurocit pomerne slusne, ale reprizy jsou k tomu, aby se stale neco noveho zkouselo a vylepsovalo. Po premiere se sice mnoho pripominek nedava. Ja to respektuji. My jsme si neco prece jen rekli. Mam pocit, ze to herci plni a ze do toho slapli jeste s vetsi razanci a doufam, ze to vecerni predstaveni bude lepsi nez to odpoledni. Jsou to drobnosti, ktere se daji udelat presneji, ale funguji. Hra je pak plynulejsi.
ABE: Proc Neil Simon?
VD: U zrodu teto myslenky byl Antonin Prochazka, ktery zde jiz trikrat byl. Tento titul vybral on spolu s Dasou Belacikovou a se souborem. Z nekolika nabidek, byly Reci nejzhavejsim kandidatem. Je to situacni blazniva komedie, na ktere se da hodne pracovat, da se na ni i hodne herecky naucit, coz delam nejradeji, protoze jsem vystudoval herectvi. Neco, co mohu predat. Nechci vymyslet zadne rozmachle rezijni koncepce, ale soustredit se na praci s herci, aby to mohli zurocit i pozdeji.
ABE: Kdyz nepocitame ceske policajty, tak obsazeni je fifty-fifty: jeden cesky par, jeden slovensky a dva smisene pary; nebylo to obtizne udelat cesko-slovenskou produkci?
VD: Hra byla prelozena do cestiny a udelal jsem upravu textu. Slovenskou upravu delala hlavne Zuzka Borovjakova. Posledni upravu si pak delali herci sami. Myslim si, ze je to prave jedinecne tim, ze je to cesko-slovenske. Toronto a zahranicni komunity jsou prave mistem, kde existuje jeste Ceskoslovensko. V Cechach i na Slovensku je jakysi stesk, po tomto obdobi. Je rada ceskoslovenskych manzelstvi a moje rodina patri do teto skupiny, protoze otec byl Slovak. My v Cechach i na Slovensku spolu vychazime, ale tady jsou oba elementy v jednom predstaveni. Je to spravne, protoze vetsina lidi emigrovala z Ceskoslovenska a jsou to ceskoslovensti emigranti. Drzi tu dohromady spolu, divacka zakladna je vetsi a vzajemne neprichazeji o kontakt. Zde stale jedna skupina druhe rozumi.
ABE: Mate pocit, ze v Cechach se prestava rozumet slovenstine?
VD: Stoprocentne. Vim to s jistotou. Zazil jsem rozdeleni Ceskoslovenska, kdyz uz jsem byl dospely. Navic jsem ze smiseneho manzelstvi. Moje manzelka je o neco mladsi a uz nektere vyrazy nezna a je ucitelkou. Jeji studenti si uz nemaji, co pamatovat, zkratka neumi slovensky. Rikaji: "Odkud to mame znat?" Je to podobne jako s polstinou, ktera je take blizky jazyk. Nikdo jim nerekne detaily. Znaji nejake speky jako cucoriedky ci tavy, ale nevedi ze iba je jenom. Neznaji rytmus reci, zvuk reci, pro ne je to bariera, kterou kdyz neproniknou, tak pro ne je to sum.
ABE: Co vas v Torontu prekvapilo pozitivne a co negativne?
VD: Mne se v Torontu libi. Jsem poprve v severni Americe, zdejsi herci mi toho hodne ukazali. Mozna je to jen pocit turisty, ale myslim si, ze mnoha vecem mohu vic verit. Vidim tu jakousi slusnost. Ta zmizela z ceske politiky, ale i na ulici se k sobe lidi chovaji zde lepe. Slusnejsi jsou k sobe treba i ridici. Spatne veci si vetsinou nepamatuji. Ale napriklad ted pred druhym predstavenim vypadly pojistky a neni tu nikdo, kdo by to opravil nebo ze se zapnou svetla, kdyz nemaji. To, ze sem prselo, i kdyz je to po rekonstrukci, to se stane. Mrzi mne problemy, ktere by se v divadle resit nemely, protoze bychom chteli udelat ctyri pekna predstaveni. Potkal jsem zde jednu herecku, ktera byla v Cechach a ta mi vypravela o situaci zdejsiho divadla a take to tady neni jednoduche.
ABE: Jste z Plzne, zde v Kanade odchazi rada hercu do Ameriky, netrpi Plzen tim, ze rada hercu odchazi do Prahy?
VD: Ano, zatim to tak bylo, ale my doufame, ze se nam to podari v Plzni zmenit. V roce 2015 bude Plzen mestem evropske kultury a mimo jine chceme podporit zpetnou migraci umelcu do Plzne popripade podporit umelce, aby zde tvorili. V Cechach je ted problem, ze ekonomie valcuje kulturu. Kultura je ale to, co zijeme.
ABE: Satellite pise pravidelne o Plzenskem filmovem festivalu Finale; na co byste je pozval vy?
VD: Jiz ctyri roky tam existuje v cervenci Letni divadelni festival pod otevrenym nebem. Kazdym rokem jde o novou inscenaci a hraje se vzdy na novem miste. Napriklad na namesti pred radnici jsme hrali Revizora. Je to velky zazitek.
Ales Brezina