Tri vylety do minulosti
V poslednich dvou ci trech tydnech se v Torontu konaly tri podniky,
ktere mi pripomnely minulost: Vzpominka na Adolfa Tomana, Vecer
Programu ceskeho a slovenskeho jazyka a literatury na Torontske
univerzite v Batove muzeu obuvi, a oslava 60. vyroci zalozeni
farnosti sv. Vaclava v Torontu.
Vzpominka na Adolfa Tomana
Na Vzpomince na Adolfa Tomana jsem se mohl zdrzet jen kratce (byl
jsem, myslim, jediny ze zakladajicich clenu, ktery se Vzpominky
zucastnil), ponevadz jsem musel pelasit na koncert Borise Krajneho
a tak nevim, padla-li nejaka zminka o zalozeni Noveho divadla
v roce 1970. Zakladajicimi cleny vedle Adolfa Tomana byli Ferda
a Irma Culikovi (nazval jsem je nejhezci legendou Noveho divadla),
Milan Crhak, Zdena Salivarova-Skvorecka, Hugo Hasek, Joza Ligda,
Jindra Polivkova, Zlata Novotna, Jan Novotny a Josef Cermak. Adolf
dominoval svym nadhernym elanem a nakazlivou laskou k divadlu.
Prvni hra, v ktere jsme - vzpominam-li si dobre - vystoupili vsichni
(pamatuji si, ze Zdena Salivarova-Skvorecka se tam mihala s lucernou)
byla Jiraskova Lucerna. Premiera 14. brezna 1970 byla slavna a
uspesna, Adolf Toman hral mlynare a jaky to byl mlynar!
Behem let s nami vystoupili slavni herci: mezi nimi Jiri Voskovec
(v Dankove hre Ctyricet zlosynu a jedno nevinatko), Vaclav Postranecky
v Gogolove Svatbe; uvedli jsme Skvoreckeho hru Host do domu i
Pokouseni Vaclava Havla (obe svetove premiery). Zrno, ktere Adolf
Toman (a nezapomenutelny, alespon pro ty, kteri ho znali a kteri
s nim hrali) Ferda Culik na one zakladajici schuzce zaseli, vydalo
dobrou urodu.
Program ceskeho a slovenskeho
jazyka
Na veceru Programu ceskeho a slovenskeho jazyka a literatury na Torontske univerzite v Batove muzeu obuvi jsem nebyl, videl jsem jen cast v televiznim vysilani Nove vize. Vecer byl zrejme podekovanim legionari Tiborovi Gregorovi za dar UofT na podporu Programu a take mel upozornit na praci profesorky Veroniky Ambrosove. Vybavila se mi rada vzpominek jdoucich az k samemu pocatku Programu v roce 1967. V tom roce jsem mel cest se sejit (uz nevim, jestli to byl obed nebo vecere) s dvema vyznamnymi profesory Torontske univerzity, Gordonem Skillingem (mimochodem pritelem Vaclava Havla) a Kathryn Feuer. Vysledkem schuzky byl plan zalozit na Torontske univerzite program (kurz) ceskeho a slovenskeho jazyka. Kdyz nase komunita pripravovala seznam projektu k stemu vyroci Kanady, na prvnim miste byl dar Torontske univerzite, ktery mel byt pouzit na plat profesora ceske a slovenske literatury (druhy projekt byl dar potravin Indii a treti zbudovani koupaliste na Masaryktownu). Poslednim, sedmym projektem bylo zvlastni vydani Nasich hlasu (Jiri Hlubucek a Josef Kuril, kteri dlouhou radu let na vlastni naklad (stejne jako dnes Ales Brezina tyto noviny) Nase Hlasy vydavali. Patrili k onomu rodu pokornych a nezistnych vlastencu, kterych se nikdy mnoho nerodilo a dnes se jich rodi jeste mene. A na ctvrte strance toho zvlastniho vydani najdete pretisten dopis prezidenta Torontske univerzity, Clauda Bissella, datovany 21. brezna 1967 a adresovany: Mr. J.R.C. Cermak, Masaryk Memorial Institute Inc., c/o Wahn, Mayer, Smith....., ve kterem prezident Bissell dekuje za dar a zavazuje Torontskou univerzitu k pokracovani kurzu po dobu tri let a pote je "umyslem univerzity pokracovat bez omezeni, pokud by treba nedostatek studentu pokracovani neznemoznil".
Tento dopis jsme museli o peknou radku let pozdeji (v te dobe
byl profesorem teto katedry Gleb Zekulin) Torontske univerzite
pripomenout. Ceske a Slovenske sdruzeni v Kanade prispelo dalsi
castkou (i puvodni castka byla venovana Sdruzenim) a Program,
ktery nyni uci profesorka Ambrosova, zdatne pokracuje. O Program
a ceskou kulturu vubec se na Torontske univerzite vedle nasich
krajanu bohate zaslouzili Gordon Skilling, Robert Johnson a Robert
Austen. Profesor Austen uzce spolupracuje s Masarykovou univerzitou
v Brne, kde kazde leto porada prednasky pro kanadske studenty
o historii stredoevropske oblasti a kazdy vikend s nimi navstivi
jedno hlavni mesto stredni Evropy. Letos s nim do Brna prijelo
pres sedesat kanadskych studentu, kteri za svoje studium v Brne
dostanou kredit na Torontske univerzite."
S ceskou a slovenskou literaturou, a tedy i s Programem, souvisi
i knihovna ceske literatury a knih o Ceskoslovensku a Ceske republice,
zalozena ve jmenu jejiho syna Franka Josefa Scheybala v Robartsove
univerzitni knihovne Vlastou Scheybalovou, ktera na jeji udrzeni
a rozsireni prispela znacnou castkou i ve sve zaveti (zemrela
pred dvema roky ve svem rodnem Slanem). Symbolicky ji otevrel
prezident Vaclav Klaus, kdyz si do Kanady zajel pro cestny doktorat
Torontske univerzity. Pekny snimek, zachycujici jeho, Vlastu Scheybalovou,
a prezidenta Torontske univerzity, Roberta Pricharda, visi v Robartsove
knihovne v sini, rovnez nesouci jmeno Vlastina syna.
Vlasta Scheybalova v ucebne nesouci jmeno jejiho syna
A tak vecer organizovany profesorkou Ambrosovou jako podekovani
legionari Tiboru Gregorovi, a snad i pro zviditelneni vlastni
prace a oslavu jeji katedry, mne zavedl skoro 50 let do minulosti,
k samemu zalozeni Programu ceskeho a slovenskeho jazyka a literatury,
ktery dnes profesorka Ambrosova uci, a k vzniku knihovny Franka
Josefa Scheybala v Robartsove knihovne, vzdalene jen nekolik set
metru od jejiho pracoviste.
60 roku od zalozeni farnosti sv. Vaclava v Torontu
Posledni z mych tri vyletu do minulosti byl inspirovan oslavou
60. vyroci zalozeni farnosti sv. Vaclava v Torontu 25. zari 2011.
Oslavy jsem se zucastnil, byla mimoradne uspesna (snedlo se pres
220 veceri, skvela svickova, dilo Mileny Ulrichove a jejiho manzela
Vaclava, ktery obed take rozvazel, a Hany Juraskove, ktera obvykle
v kuchyni hraje hlavni ulohu), vyhravala znamenita moravska kapela
Zadruha z kraje, odkud take prisli biskup Esterka a Otec Svorcik.
Potesila ucast velvyslance Karla Zebrakovskeho, i jeho poznamka,
ze tento obed byl nejvetsi krajanskou seslosti behem jeho pobytu
v Kanade, a generalniho konzula v Torontu, Vladimira Rumla,
ktery prisel se svoji pani a dcerkou. Vybornym (uz i proto, ze
nehazarduje slovy) konferencierem, byl i zrejmy milacek farnosti,
Otec Libor Svorcik. Zminil se strucne o sv. Vaclavovi, a tim mne
primel k vyletu do historie tentokrat dost vzdalene, do doby,
kdy clenove vladarskych rodin s oblibou vrazdili jeden druheho.
A nebyl to jen Boleslav, ktery dal zavrazdit bratra Vaclava, ale
i Vaclavova matka Drahomira, ktera dala zavrazdit jeho babicku
Ludmilu. Knize Vaclav je znam jako dobrodinec, ktery zivil a oblekal
chude a chranil bezbranne, a kdyz rytir Radislav (jak to jedna
legenda traduje) napadl nasi pravlast s mocnou armadou, Vaclav
navrhl, aby se misto armad utkali oni dva a kdyz vyhral, misto
aby na zemi leziciho Radislava poslal na onen svet, nazval ho
bratrem a poslal ho domu. Hure to dopadlo, kdyz jeho zem napadl
sassky kral Friedrich. Vaclav uznal Friedrichovu svrchovanost
a zavazal se, ze mu kazdorocne posle stado dobytcat a davku zlata
a stribra, coz udajne byl jeden z duvodu, proc ho Boleslav dal
zavrazdit. Ale svetu je sv. Vaclav znam jako Good King Wenceslaus
z vesele koledy stejneho jmena, i kdyz jina verze tvrdi, ze onen
dobry kral (a to byl skutecne kral) byl Vaclav IV, ktery sice
chodil incognito mezi lidem a delal dobro, ale take dal zavrazdit
kralovnina zpovednika, ktery odmitl prozradit zpovedni tajemstvi.
Historie farnosti neni zdaleka tak dramaticka, ale nepostrada
zajimave okamziky. Na zakladani farnosti jsem nebyl, ackoliv pred
sedesati lety uz jsem v Kanade byl dva roky. Duchovni spravce
farnosti jsem znal vsechny. S Otcem Bernaskem jsem se utkal o
Husa tak divoce, ze jsem z katolicke cirkve novinovym clankem
vystoupil. Jsem rad, ze Otec Bernasek dosud zije a dokonce ma
svuj kostel. A jeste vic mne tesi slova, ktera kardinal Josef
Beran pronesl v projevu na Ekumenickem koncilu v sedesatych letech:
"...v me zemi katolicka cirkev dosud trpi za to, co bylo
ucineno v jejim jmene proti svobode svedomi, jako na priklad upaleni
kneze Jana Husa v 15. stoleti..." A omluva v podobnem duchu,
kterou snad nejvetsimu z Cechu adresoval polsky papez, Jan Pavel
II.
Byl jsem pritomen sveceni kostela v roce 1963, kdy farnosti "vladl"
pro mne nezapomenutelny Otec Jaroslav Janda. Doma se nesnasel
s nacisty a vetsinu valky byl veznen v jejich koncentracich; nesnasel
se s komunisty a musel odejit do exilu. V Torontu se staral o
lidi, o ktere komunita nestala a faru otevrel lidem, kteri nemeli
kam jit. Miloval sve dva psy a jeho saty byly plne jejich chlupu.
Kouril jako komin (vecer pred smrti jsem ho nasel v nemocnici,
jak kouri pod kyslikovou maskou). Obdivoval Rakousko-Uherske mocnarstvi...
A mel srdce ze zlata. Za jeho vlady farnost koupila pozemek se
starou budovou, kterou pouzivala, dokud nepostavila dnesni kostel.
Navrhl ho cesky architekt Frantisek Stalmach a postavil cesky
stavitel Vaclav Furbacher, ktery se zucastnil oslavy 60. vyroci
zalozeni farnosti. O tri roky pozdeji kardinal Josef Beran vysvetil
oltarni kriz. I u toho jsem byl. Hlavne proto, ze jsem chtel vzdat
poctu tomuto nadhernemu cloveku za jeho statecnost v dvou tragickych
udobich jeho i naseho naroda, ktera mu vynesla tri roky v Dachau,
kde se delil s druhymi o svou chudou porci a svoji jedinou prikryvku
dal svemu italskemu spoluvezni; v unorovych dnech 1948 apeloval
na komunistickou stranu, aby nenicila dilo Tomase Masaryka a Dr.
Benese; 14. brezna 1948 slouzil slavnou msi v svatovitske katedrale,
ktere se zucastnila (aby svetu dokazala, ze se v CSR nic nestalo)
cela komunisticka vlada! Josef Beran, tehdy arcibiskup, dal na
dvere katedraly vyvesit provolani, ze ackoliv cirkev nemuze nikomu
odmitnout pravo zadat Boha o pomoc, nemuze prijmout filozofii
strany nebo hnuti, ktera je v rozporu s ucenim cirkve. Kdo v te
dobe v Praze byl, vi, jake statecnosti bylo zapotrebi k podobne
akci. Naposled kazal v katedrale 19. cervna 1949. Ve svem kazani
prohlasil komunisty inspirovanou "Katolickou akci" za
podvod a ujistil posluchace, ze by nikdy nepodepsal neco, co by
bylo v rozporu s ucenim jeho cirkve a porusovalo lidska prava.
Kratce na to se stal prakticky veznem ve svem palaci, pozdeji
byl internovan na ruznych mistech a teprve v roce 1963, na intervenci
prezidenta Kennedyho a mnoha jinych osobnosti a organizaci, byl
propusten. Po jmenovani kardinalem 25. ledna 1965 mu vlada dovolila
cestu do Rima na instalaci a soucasne dala na srozumenou, aby
se domu nevracel. Tak se stal exulantem. Tak prisel mezi nas:
skromny, pokorny, nenapadny. Nejvic mi v pameti utkvela fotografie,
na niz vidime ceskeho primase s jinym peknym clovekem, Otcem Bohuslavem
Janickem, v taboru Hostyn rezat drivi...
Mel bych se zminit i o Otci Jaroslavu Blazkovi, ktery se v mladi
tezce rozhodoval mezi technickou a duchovni karierou a jehoz torontsky
pobyt nebyl nejstastnejsi. Mel bych se zminit i o Otci Svatovi
Rusovi, memu ponekud mladsimu spoluzaku ze slanskeho gymnazia,
ktery se svym bratrem (oba vyborni matematici) po roce 1945 chvili
uverili v komunistickou iluzi, ale brzy se dostali se stranou
do krizku, byli vylouceni a skoncili v exilu. Pak jsme se se Svatou
jeden druhemu ztratili, az prisel do Toronta - k memu prekvapeni
jako knez. Toronto bylo jeho posledni staci.
Kardinal Beran (vlevo) reze s paterem Janickem drivi
Nakonec jen nekolik slov o dnesnim duchovnim spravci farnosti
sv. Vaclava v Torontu, Otci Liboru Svorcikovi (oslavy se vedle
biskupa Petra Esterky a Otce Svorcika zucastnil nestor ceskych
knezi v Kanade, Otec Josef Sach, a tri slovensti knezi z farnosti
sv. Cyrila a Metoda v Mississauze, Fr. Josef Vano, jezuitsky knez
slovenskeho puvodu, profesor Fr. Mike Kolarcik a Fr. Gregory
Nowicki). Poprve jsem ho videl pri jeho prvni msi v kostele sv.
Vaclava, ktere predchazelo psychologicke stretnuti mezi stoupenci
jaksi vyhosteneho Otce Blazka a prichazejiciho Otce Svorcika,
radostneho a slunneho cloveka, ktery vdechl do umirajici farnosti
novy zivot a z farnosti sv. Vaclava vytvoril stanek, v kterem
se vedle sebe modli Cesi i Slovaci a kde se citi dobre i lide,
kterym nebyl dan dar viry.
Josef Cermak