Posledni let Petra Ginze
V roce 2003 poslali z NASA do vesmiru raketu s osmi cleny t. zv.
Columbia Mission. Vsichni ztratili zivot pri pristavani.
Vcetne izraelskeho clena teto mise, Ilana Ramona, ktery na palubu
rakety vzal kresbu krajiny na mesici, dilo ctrnactileteho Petra
Ginze. I tato kresba vzala za sve...
16. brezna 2011 byl v Lincolnove Centru v New Yorku promitan pro
dve ste pozvanych hostu dokumentarni animovany film, The Last
Flight of Petr Ginz (Posledni let Petra Ginze). Film byl vytvoren
a prezentovan Wake Forest University. Jednim z recniku,
kteri film uvadeli, byla pani Tamar Zemah-Marom, Petrova neter,
ktera na oslavu priletela z Izraele.
Mezi 200 pozvanymi hosty byl torontsky John Freund, ktery sve
kouzelne detstvi v Ceskych Budejovicich i horka leta v nacistickych
koncentracich popsal ve vysoce cenene knize vzpominek Spring's
End - Konec jara (vysla anglicky a francouzsky v edici Azrieli).
Prvnim z tech taboru byl Terezin, kde John poznal nejen Petra
Ginze, ale i Karla Ancerleho, ktery pozdeji osmnact let stal v
cele - jako umelecky reditel - Ceskoslovenskeho filharmonickeho
orchestru a od roku 1968 do sve smrti v roce 1973, ridil Torontsky
symfonicky orchestr.
Petr Ginz byl prazsky rodak (narodil se v roce v 1928). V rijnu
1942 byl vyzvan, aby se dostavil do oblasti v blizkosti letenskeho
letiste, kde se 'shromazdovaly obeti, urcene k doprave do Terezina".
Doprovazel ho jeho otec Ota, ktereho do Terezina dopravili az
14. kvetna 1945. Ota Ginz byl z cele sve rozsahle rodiny jediny,
kdo valku prezil: "Dosli jsme spolu k mistu, kam bylo dovoleno
pruvodcum se priblizit, pritiskl jsem naseho Petra k sobe, polibili
jsme se a Petr zmizel v brane. Jak jsem se dostal domu, nevim."
V Terezine se Petr seznamil s ceskymi cetniky, kteri tam konali
sluzbu a nekolik z nich se nabidlo, ze jeho dopisy doruci v Praze
jeho rodicum. Dovedl si ziskat pratelstvi vsude. Vedouci detskeho
domova, ve kterem Petr bydlil, ho v jednom dopise popsal jako
okrasu naseho domova. A v jine zprave napsal: O Petrovi
Vam mohu hlasit jen vse dobre. Je to skvostny chlapec.
Bylo hlavne Petrovou zasluhou, ze po dva roky kazdy patek v Terezinu
vyslo dalsi cislo casopisu Vedem. (Terezin byl mistem,
kde bylo lecos dovoleno. Naciste tam totiz vodili zahranicni novinare,
aby ukazali, ze koncentraky jsou vlastne docela humanni instituce).
Do Vedem sam casto prispival, nekdy napsal cele cislo,
pod ruznymi jmeny, sam. "Casopis byl pro Petra veci osobni
cti. Venoval mu vsechen svuj volny cas; cely tyden, den po dni,
pracoval na novem cisle. A byla to opravdu nesmirna drina, zvlast
kdyz pak s pomoci dobrovolniku. a to byl myslim jediny Kurt Kotouc
- prepisovali veskere prispevky rucne. (Zdenek Ornest v knize
Je moji vlasti hradba Ghett? st..64),
Zapis v terezinskem deniku Petrovy mladsi sestry Evy (v teze knize,
st. 72) - "27. zari, 1944: Tak Petr a Pavel (Pavel byl Evin
a Petruv o rok starsi bratranec) jsou v transporte... Kdyz jsem
se dozvedela, ze Petr je v tom, udelalo se mi uplne spatne...
Maji pry jet nekam k Drazdanum, mam ohromny strach, aby se tam
nebombardovalo a aby se klukum nic nestalo. Maminko a tatinku,
moc se mi styska, ted hlavne, kdyz mi moje jedina opora odjede.
Kdo vi, zda se jeste jednou vsichni sejdeme..."
Ze vzpominek Petrovy matky, Mirjam, ktera nepochazela z zidovskeho
prostredi (v teze knize, st. 76); Kdyz jsem se ...dozvedela,
ze byl Petr z Terezina odvezen, padla na mne smrtelna mdloba.
Citila jsem, ze se stalo neco hrozneho. To nam bylo potvrzeno
teprve o deset let pozdeji - Jehuda Bacon, ktery odesel stejnym
transportem jako Petr z Terezina do Osvetimi, nam povedel, ze
na osvetimskem nadrazi, hned jak dojeli, tridili vezne na dve
strany. Napravo a nalevo. Ti nalevo sli do plynu. Tou cestou videl
jit Petra. Ty, o nemz rikaji, ze jsi milosrdny, jak jsi to mohl
dopustit!
Kdyz byl v plynove komore zavrazden, bylo Petrovi, basniku, romanopisci
a maliri,16 let. Zachovala se po nem rada basni, ctyri romany
a rada kreseb. Mnohe z basni a kreseb byly reprodukovany v knize
Je moji vlasti hradba ghett? Je to kniha basni, proz a
kreseb terezinskych deti, casto poprve zverejnenych na strankach
casopisu Vedem, dva roky redigovanem a casto i psanem,
Petrem Ginzem. V posledni vete sveho uvodu Vaclav Havel o knize
napsal: Je to dustojne pripomenuti hodnot, prekonavajicich
cas, smrt a zmar.
Ale na mne jeste silneji zapusobila jina veta Havlova uvodu: Kolik
z tech tehdejsich detskych autoru, kdyby se dozili, mohlo obohatie
svet, kolik basniku podava v teto knize dukaz o svem zrozeni.
Kolik z nich mohlo byt pokracovateli onoho nadherneho prazskeho
kulturniho milieu mezi dvema svetovymi valkami, v nemz ceske,
zidovske a nemecke kulturni proudy se nenapodobitelne misily.
Posledni slovo v teto crte pravem patri chlapeckemu basniku Petru
Ginzovi, jeho Vzpomince na Prahu:
Jak dlouho jiz je tomu
co videl jsem naposled
slunce zapadat za Petrinem.
Tu Prahu libal uslzeny hled,
kdyz halila se vecernim stinem.
Jak dlouho nezalehl v muj sluch
libezny sumot jezu Vltavy?
Davno uz Vaclavaku ruch
zapomenut vytratil se z hlavy.
Ta neznama prazska zakouti,
ve stinu jatek a slepych stok,
jak tem se vede? Sotva se pro mne zarmouti
tak, jak ja pro ne.- Je tomu temer rok.
Jiz skoro rok drepim v seredne dire
misto tvych kras jen par ulic mam.
Jak v kleci zajate zvire.
Praho, kamenna pohadko, vzpominam.
Josef Cermak