O knihach a knize
Pred lety mivala v torontskem Novem domove pani Z. Skvorecka rubriku
Kdo cte, cist neprestane. To je velmi pravdive konstatovani.
Rikam to z vlastni zkusenosti.
Rekl bych, ze jsou ctenari dvojiho druhu: jedni knihu prectou,
maji vynikajici pamet a ponechavaji si jen ty knihy, ktere povazuji
za nejhodnotnejsi. Ty dalsi daruji pratelum nebo je nosi do antikvariatu.
Hodne si vypujcuji ve verejne knihovne.
Pak jsou takovi ctenari pro ktere je nezbytne vlastnit knihovnu.
Cim vetsi, tim lepe. K takovym se pocitam, ac v posledni dobe
dosti si tez pujcuji ve verejne knihovne. To ale neznamena, ze
bych se s klidnou mysli knih zbavoval, v posledni dobe snad k
velike radosti moji choti. Ta obcas jakkoli kratce pomysli na
presun do apartmentu nebo dokonce domova duchodcu. "Co pak
s tim vsim?" pta se.
Takovym ctenarum obcas probehne mysli vzpominka na kdysi prectenou
knihu, ale pamet nedodava dosti informaci. A tu se sahne do knihovny,
pokud je v ni abecedni poradek, hledane dilo je rychle nalezeno.
Byly doby, kdy jsem kupoval slibne vypadajici knihy s vedomim,
ze si je neprectu hned, ale ze cas se k tomu nekdy najde. Pro
nektere se nenasel dodnes. Jsou v knihovne, vzbuzuji pokuseni
dat se okamzite do jejich cteni.
V onech obcasnych diskusich o tom, zda udelat v knihovnach cistku
argumentuji tim, ze mnohe z knih a jine literatury zasluhuji si
pozornosti a ne mozna kazdy je ma (kupr. nostalgicke mayovky,
verneovky, nespocet knih z "68 Publishers", Indexu,
Konfrontace, Comenia, nekolik rocniku Svetove literatury pocinaje
rokem 1958, Plamene, dva silne svazky O. Spenglerova dila Decline
of the West).
Projevim ale dobrou vuli a snazim se o redukci poctu. Vetsinou
je dusledkem, ze usedam v klubovce s knihou v ruce, nevadi, ze
jsem ji treba pred lety cetl. Tu dochazi k jiste vyhode chatrajici
pamet ... a vybiram knihu, usedam a ctu ... po letech znovu.
A tak se opet stalo. Tentokrat to byla kniha Ferdinanda Peroutky
Oblak a valcik. F. Peroutka je uznavan jako brilantni novinar,
jeden z nejvyznacnejsich literatu a ceskych publicistu. Jeho uvahy
jsou logicke, styl originalni, osobity. Obcas me napadne, ze mozna
jeho pozornym ctenarem byl i Ludvik Vaculik.
Rad bych se ale zminil o te jeho zminene knize. Necetl jsem mnoho
knih, ktere tak zevrubnym zpusobem a z nejednoho pohledu, zachycuji
jednu z nejostudnejsich epoch moderni doby. Autor uvadi ctenare
do ruznych situaci, v mistrovske strucnosti, nekolika slovy, jednoduchym
obratem vykresluje prostredi, stejne jako osoby, charaktery.
Kniha zacina putovanim jisteho muze X mestem. Nabizi sve obrazy,
same budovy, je pozadan, at prijde znovu, tentokrat bohuzel nemame
zajem. Navrat do nocleharny, v depresi a bezradnosti. Ctenar muze
nad panem X snad pocitovat i litost. Ten pak na sklonku sve pouti
v nocleharne do knihy hostu pise: Hitler Adolf.
Postav a mist na nichz se nachazeji, na nichz jednaji, na nichz
trpi, stejne i tech, kteri utrpeni zpusobuji, je v knize hojne.
Zide, arijci, SS-mani, kapa v koncentracnim tabore. Letci bombardujici
Londyn. Pripominka bizarnosti dejin, fenomen Hitlerovy zlocinne
osobnosti, smrt a utrpeni milionu nevinnych. K odvraceni depresivniho
pocitu a stavu napomahalo mi hlavne Peroutkovo spisovatelske umeni,
jeho naprosto osobity styl. Nejsem odbornik a recenzent, mohu
ale sdelit jen sve ctenarske dojmy. Jenom mala ukazka: Zahrada
byla velka, se stribrnymi smrky. V jejich stinu na platenych rozkladacich
zidlich polosedeli, pololezeli pan a dama, zady k sobe. Pan byl
obracen na zapad, dama na vychod. Perletovym kukatkem dama pozorovala
okraj lesa.
-Liba ji ruku,-rekla. -Uz podruhe tento tyden. Co tomu rikas?-
-Nic,- odpovedel pan.
-To nema byt. Ona ma sveho muze, on ma svou zenu. Co si o tom
myslis?-
-Nic.-
-To neni mozne, aby sis nic nemyslil. Clovek si vzdycky neco
mysli. Ja si vzdycky neco myslim.-
-Ty jses zazrak.-
-Ja jen rikam, ze si clovek vzdycky neco mysli.-
-Nic si nemyslim a nic si nebudu myslit. Je na to horko.-
-Ja vim, ty jsi vzdycky na strane necudnych zenskych.-
-Ma zasada je zit a nechat zit.-
Jakkoli je pribeh, myslenka knihy podstatnou, pokud je vse
sdelovano zajimavym, neotrelym a navic srozumitelnym zpusobem
(tim nechci rict, ze pozitek mi nepusobi cetba treba dosti komplikovaneho
dila Joyceho Odyssea), originalnim stylem, ctenarsky pozitek
se umocnuje. V pripade knih F. Peroutky, ktere jsem precetl, je
tento pocit a pozitek trvajici az do posledni radky kazde jeho
knihy. Snad jeste ukazku z Oblaku a valciku (z koncentracniho
tabora): U zdi prasecince byla diskuse. Novotny se zastavil
v one sve vypocitane vzdalenosti, aby slysel, ale aby nemohlo
byt receno, ze se ucastnil. Zde panoval souhlas o tom, ze Hitler
je hlupak, ale profesor Baerenreiter vyrusoval. Povidal, ze, jak
on to vidi, nekolik lidicek se v nedeli sleza tady u prasecince
a aby se rozjarili, vypraveji si, ze Hitler je hlupak. Je treba
usuzovat z faktu. Jeden fakt je, ze Hitler stoji uz pred Parizi.
Druhy fakt je, ze pritel Konrad, ackoli je chytry, travi krasne
nedelni odpoledne tady u prasecince, a ne v Grinzingu. -Drz hubu,-
rekl Konrad.
A do tretice jeste jedna ukazka toho zcela osobiteho spisovatelskeho
stylu F.Peroutky:
Sekretarky bydlely pohromade nekde nablizku, objevily se temer
okamzite. Cupitaly na vysokych podpatcich, chichotaly se a silne
vonely. Dostaly sampanske a brzy vyskaly, jedna s podia zazpivala
pisen "Ich küsse ihre Hand, Madame". Pilo se rychle.
Divali se starostlive na drobneho stareho pana s vysokym naskrobenym
limcem a se zlatymi knofliky v manzetach. Otazka byla, zda bude
zvracet na levou stranu nebo na pravou stranu, bylo treba podle
toho se posadit.
F. Peroutka mel dostatecne materialu k napsani knihy Oblak
a valcik. Stravil v nacistickem koncentraku sest let.
Chtel jsem se zminit jen o teto jeho knize.
Ale pripomnel jsem si udalosti, dnes uz vcelku zname kazdemu,
jez nastaly tri roky po skonceni bednych casu nacismu a fasismu.
V Hitlerovych slepejich vykrocil soudruh Stalin, v jeho slepejich
Gottwald. Rozdil v pocinani je hlavne ten, ze tito nasledovnici
sice s nikym nevalci, ale masakruji sve kolegy a navdavkem obcany
zemi, ktere Ruda armada osvobodila. To je dilem nemoralnosti a
patolizalstvi komunistu, kteri se zmocnili zeme. Aby se svemu
novemu vudci zavdecili, pocinaji si podobne jako on.
Znovu v Cechach nastavaji bidne casy. Sibenice netrci k nebi
prazdne, v soudnich sinich zni ohnive obzaloby vinnych stejne
jako nevinnych. O tom, co nasledovalo po unoru roku 1948 v Cechach
a na Slovensku, informuje se stejnou brilantnosti jina Peroutkova
kniha, soubor jeho vysilani ze Svobodne Evropy ... Budeme pokracovat,
kniha vydana tez v dobach totality nakladatelstvim "68 Publishers"
manzelu Skvoreckych. Jejich zasluha byla novym rezimem v Cechach
po zasluze ocenena. Stejne jako oni F. Peroutka opousti svoji
domovinu, o dvacet let drive. Ze stejnych duvodu. Ale na rozdil
od vydavatelu jeho knih, po sesti letech nemeckeho koncentraku.
Nezbyva nez zachranit se pred dalsim veznenim, tentokrat definitivnim
upustenim zeme ceske.
Klasik napsal dilo Lesk a bida kurtizan. Jaky vlastne
lesk zustal vedle bidy, kterou nastolila Strana? Neco snad. Ale
to by bylo na dalsi uvahu. Pokud jde o knihy, pak jeji vlada byla
ostudne bohata na nespocet del zakazanych a nebo pred vydanim
stornovanych.
Myslim, ze je zbytecne pripominat ten Stranou zpusobeny vysmech
vsem nadejim, jez byly duvodne po skonceni masakru Druhe svetove
valky. Nadejim, ktere byly pohrbeny z duvodu, o nichz se mozna
dodnes mohou prit v teto veci jen mene ci vice zdatni odbornici.
K falsifikatorum skutecnosti nepatri Ferdinand Peroutka. V jeho
dile jsou fakta, presna logika, vtip, ktere jej nepochybne dovedly
do spolecnosti prezidenta Masaryka. V jeho uvahach je moudrost
K. Capka, znalost intelektuala, v nich je informovanost cloveka,
ktery nestal opodal deni. A ktery dovede myslet a o vysledky svych
uvah pozoruhodnym zpusobem ctenare informovat.
Tak vlastne musim podekovat sve choti, jez mne svymi obcasnymi
zadostmi o redukci nasich knihoven dovedla k opetovne cetbe v
ceske literature tak pozoruhodneho autora...
Vladimir Cicha - Vancouver