Torontsky kalendar Josefa
Cermaka:
Zbytek rijna, zacatek listopadu
V poslednim cisle jsem si ukous' prvni tri tydny z mesice rijna.
A nejak citim, ze i kdyz se vydavatel Satellitu, Ales Brezina,
vratil z italske dovolene, ponevadz se tam jeste vrati, do konce
roku budu doplnovat jeho torontske zpravodajstvi.
28. rijna - oslava vzniku Ceskoslovenske
republiky - O tom uz psal
v poslednim Ales Brezina. Chci se zminit jen o jednom dojmu. Ceskoslovenskou
(a take ceskou) vlajku pred ontarijskym parlamentem v poledne
toho dne vztycovali dva vysoce vazeni krajane: legionar druhe
svetove valky (bojoval u Dunkerque) Frank Tesar a Jan Waldauf,
vudci sokolska osobnost a autor nedavno vysle sokolske kroniky.
Stali vedle sebe, 95lety Frank a 80lety Jan, v pozoru behem cele
ceremonie. Ten den byl vetrny, studeny a nevlidny. Ti dva stali
bez hnuti, jako dve sochy.
Ceska serenada - koncert Toronto
Sinfonietty se konal ve Walter Hall (Edward Johnson Building).
Ja se zvlast zaposlouchal do fletny Milana Brunnera...
30. rijna - Hlasy ve stenach
(Celebration of Voices) a koncert George Grossmana - Krasny vecer
v restauraci na Masaryktownu, az na to, ze si zaslouzil daleko
vice divaku a posluchacu. Film Zuzany Hahnove Voices within
Walls jsem tento vecer videl nejmene potreti. A pokazde se
mi zda lepsi a pozoruhodnejsi. Je zalozen na programu, ktery pred
dvema roky rezirovala Elley-Ray Hennessy a v nemz podala nezapomenutelny
vykon tanecnice na provaze Brandy Leary. Slysime svedectvi obeti
komunismu a jejich zen a deti z pul tuctu zemi. Pred promitanim
filmu - i po nem - jsme meli poteseni poslouchat kytaru George
Grossmana, piano Josefa Musila a hlasy Lenky Novakove, Majky Frankove
a George Grossmana.
31. rijna - Pamatka Reformace
- Slovenska upominka na Martina Luthera v Torontu se jako jina
leta konala v kostele sv. 'Pavla Evanjelickej a.v. cirkvi'. Zacala
svatecnimi bohosluzbami (kazani pastora Ladislava P. Kozaka bylo
venovano zivotu a uceni Martina Luthera) a pokracovala bohatym
slavnostnim banketem, na nemz o Lutherovi promluvila vedouci torontske
Slovenske televize, Katarina Homolova a vystoupilo Collegium Musicum.
Velmi uspesna udalost.
Navsteva Vladimira Galusky, zastupce ministra zahranicnich veci
v Kanade - vecere na jeho pocest na Masaryktownu se zucastnila
Blanka Rohnova za Ceske a Slovenske sdruzeni v Kanade, Frank Jecmen
za Masarykuv ustav a ja za Kanadsky Sokol. Vecer, na nemz byli
take pritomni velvyslanec Ceske republiky v Kanade, Karel Zebrakovsky
a Katerina Gregorova a Jana Brazdova z oddeleni pro americke staty
na ministerstvu zahranicnich veci, ridil generalni konzul Ceske
republiky v Toronte, Richard Krpac. Hned prvni veta pana namestka,
velmi sympatickeho muze, na nejz vsichni torontsti krajane, kteri
se s nim setkali, peli chvalu, jako by prede mnou otevrela propast
v prostoru a case a zanesla mne do unora 1948 (vasnivy projev
Vladimira Krajiny, pochod na Hrad, demonstrace) a doby nasledujici.
Ta veta mela 5 slov: "Muj otec byl levicovy intelektual".
Levicovi intelektualove mi nevadi o nic vic nez pravicovi intelektualove.
Co mi vzdycky vadilo jsou lide, kteri se podili na vykonu moci,
jez umensuje to nejcennejsi v nas, svobodu hledat pravdu a zit
v pravde, a soucitnost s krehkosti naseho clovecenstvi. Pan namestek
ovsem zacatkem padesatych let nebyl na svete. Jeho otec byl. Nevim,
do jake miry se v tech hroznych dnech a letech podilel na moci.
Vim, ze byl ministrem v Dubcekove vlade a komisarem pro skvostny
ceskoslovensky pavilon na Expo v Montrealu i jinde. Dnes uz me
zajima jenom to (a to je zvedavost, jiz ve mne pet pane namestkovych
slov vyvolalo), co jeho otec a jini levicovi intelektualove citili
(a jak reagovali), kdyz jejich rezim soudil Miladu Horakovou a
ulicemi tahly zastupy jejich soudruhu (hlavne soudruzek) zurive
vymahajicich smrt jedne z nejvetsich zen ceskych dejin. A snazim
se pochopit, jak lide narozeni ve stejnem hnizde a dedici stejneho
dejinneho pribehu se rozdelili do dvou mocnych skupin a prislusnici
jedne prchali za hranice nebo skoncili v pracovnich taborech a
kriminalech, a nekdy na popravisti, a prislusnici te druhe pomahali
(jakkoli neprimo) v nasi spolecne rodne zemi budovat sovetsky
raj, vcetne sibenic a koncentraku, pro prislusniky te prvni...
2. listopadu - Americke volby - I kdyz si demokraticka strana udrzela
vetsinu v senatu, v techto volbach utrpela citelnou porazku (president
Obama to nazval 'shellacking'). Na politicke deni a politiky je
uzitecnejsi divat se z dalky (v tomto pripade tak padesat let
po Obamove smrti), ale ponevadz v te dobe - i kdyz preziji konec
sveta v prosinci 2011 - tu uz asi nebudu, pokusim si sve dojmy
v hlave docela subjektivne srovnat ted. Pred dvema roky, v poslednich
mesicich Bushova druheho mandatu, USA (stat, ktery pro mnohe z
nas dlouho byl zarukou blahobytu a svobody na svete) staly na
pokraji hospodarske katastrofy, ktera hrozila zachvatit cely svet.
Bojovaly dve valky, ktere staly zavratne castky a tisice zivotu.
Byly jedinou zemi s evropskou civilizaci (a k tomu nejbohatsi
na svete) bez vseobecneho nemocenskeho pojisteni - 40 milionu
Americanu zilo bez pojisteni. Vyroba mnozstvi spotrebnich artiklu
se presunula do Ciny (kde komunisticky rezim umne - i kdyz v brutalnim
rozporu s jednim z hlavnich dogmat komunismu ['nebudes vlastnit
pudu ani vyrobni prostredky'] - si vypujcil kapitalisticky hospodarsky
system), jejiz banky se zacaly plnit americkymi dolary za lacine
vyrobky, ktere Americane (i jini) masove nakupovali, zatimco americke
tovarny propoustely miliony lidi; majetkove rozpeti mezi horejnimi
peti procenty a dolejsi polovinou obyvatelstva se zvetsovalo;
kvalita verejneho skolstvi stejne jako infrastruktury mest upadala...
V prezidentskych volbach proti vsemu ocekavani zvitezil Obama,
jehoz matka byla beloska a otec cernoch (a k tomu, nez se stal
agnostikem, muslim). Prvniho cernosskeho (alespon na polovic)
americkeho prezidenta jsem tehdy pozdravil - a zatim jsem nemel
duvod svuj nazor menit - jako nejvetsi nadeji USA. Imponovala
(a imponuje) mi jeho inteligence, intelektualni ponor, recnicky
talent, jeho pamet, jeho schopnost (take diky tomu, ze je ditetem
dvou ras) videt zivot v sirsi perspektive, jeho vedomi sounalezitosti
i s vydedenci tohoto sveta. Behem dvou roku sveho prezidentstvi
ukoncil valku v Iraku, vyznamne prispel k zastaveni ekonomicke
laviny, podarilo se mu uzakonit skoro vseobecne nemocenske pojisteni
(neco, oc se marne pokouseli americti vudci poslednich sedesati
let) a reformu bankovniho systemu. Letosni volby byly v podstate
docela pochopitelne na jedno tema: prace, jobs, jobs - a dane.
Krome toho se obchodnikum s pochybnym zbozim navzdory faktum podarilo
presvedcit ctvrtinu Americanu, ze Obama je muslim a skoro stejne
mnozstvi, ze se nenarodil v USA a tudiz ustavne vlastne neni prezidentem.
A snad tu hral roli i zatim neartikulovany pocit, ze teziste hospodarske
moci se zacina presouvat do Asie a kontradikcni iluze ze, vratime-li
se k systemu, ktery nas do dnesni krize privedl, nastane raj.
Obama udelal (pokud jde o vysledek voleb) jednu vaznou chybu:
slibil, jak mu jeho poradci radili, ze k ekonomicke obnove dojde
daleko rychleji, nez jak se stalo. Z meho hlediska pozorovatele
na druhe strane plotu, pristi dva roky budou nesmirne zajimave.
Myslim si totiz, ze nejlip pozname, z jakeho materialu je kdo
udelan, kdyz ho vidime v porazce. Skoro na kolenou...
6. listopadu - Sokolske hroby 2010 - Tuto krasnou tradici, navstevu hrobu
torontskych bratri a sester, kteri jiz ze svych strevicu setrasli
pozemsky prach, nekdy pred deseti lety inspiroval Jan Waldauf.
Letos jsme navstivili symbolicke sokolske hroby na Masaryktownu.
Cestou jsme se zastavili na hrbitove vedle St. Augustine Seminary
u hrobu ceskych knezi, P. Jaroslava Jandy a P. Rudolfa Neumanna,
u nichz zastupci farnosti sv. Vaclava v Torontu umistili pametni
venecky a zucastnili jsme se modlitby za mrtve, kterou vedl P.
Libor Svorcik. Na Masaryktownu jsme umistili pametni venecek pred
pamatnikem obetem komunismu mezi deskami na pamet br. Miroslava
Pliskeho a sokolskych obeti nacismu. Urnu s jejich popelem a dalsich
ceskoslovenskych veznu umucenych v Osvetimi do Toronta v roku
1947 privezla delegace Ceskoslovenske obce sokolske,ale jak urna
s jejich popelem, tak urna s popelem br. Pliskeho, byla bohuzel
koncem roku 1988 pri stavbe obytnych domu a strzeni Masarykova
pomniku, v jehoz blizkosti byly obe urny ulozeny, ztracena. Uctili
jsme take pamatku Jana Travnicka, dlouholeteho sokolskeho pracovnika
a predsedy Masarykova ustavu a jeho zeny Drucilly. Br. Waldauf
vzpomenul vsech clenu torontske jednoty, kteri nas letos opustili:
vedle Drucilly Travnickove to byli Ivan Prock, Anna Rezkova a
Mary Pavelkova. Spolu s br. Waldaufem se letosni pouti k sokolskym
hrobum zucastnili starostka torontske sokolske jednoty, s. Hana
Juraskova, predsedkyne torontske pobocky Ceskeho a Slovenskeho
sdruzeni v Torontu, s. Radmila Locherova, jednatelka jednoty,
s. Marie Crhakova s manzelem, s. Krajbichova a br. Josef Cermak.
10. -18. listopadu - oslava slovanske
(samozrejme i ceske) hudby v Torontu - Torontsky symfonicky
orchestr uvede v listopadu slovanskou hudbu ve trech koncertech.
V prvnim - 10. a 11. listopadu, vedle Cajkovskeho, Maratky a Prokofjeva,
a jako ustredni skladbu koncertu, Janackovu Glagolskou msi,
s nejlepsim Torontskym sborem, Toronto Mendelssohn Choir, v nemz
zpiva nas Karel Tamchyna. V druhem programu slovanske hudby, Dvorakuv
Klavirni koncert a ve tretim, Smetanovu Mou Vlast
a Tarase Bulbu Leose Janacka.
11. listopadu - Bazar Sokola Toronto.
Trochu v rychlem tempu se odehral letosni bazar a kdo prisel pozdeji,
nemel si kam sednout a take svickova zmizela rychleji nez se ocekavalo.
Za to na Mikulase cekala dlouha fronta deti. Karel Capek se v
tricatych letech mylil, kdyz tvrdil, ze Mikulas nevydrzi do konce
desetileti. Vloni bylo Mikulasu v Praze pres 40 000 a letos to
bude s certy i andely na Staromestskem namesti jeste mohutnejsi.
Toronto ma vsak jeden primat. Mikulas zde byl v roce 2010 jako
prvni (tuto zpravu doplnila red.).
Josef Cermak