Navrat na hlavni stranu

Prizraky minulosti na 20. Mezinarodnim festivalu vychodoevropskych filmu v hlavnim meste vychodoevropskeho filmu (Cottbus)
V dobe festivalu v Chotebuzi na tyden prozari mesto modra barva nadeje. Modra je tu vsude ­ v poulicnim osvetleni, modre jsou linie spojujici jednotliva kina, modre jsou kvetiny ve vazach. Tak to pred nekolika lety vymysleli studenti mistni Technicke univerzity a festival tenhle "modry" napad prijal. Dnes je MFF vychodoevropskych filmu v Chotebuzi uznavany festival, i kdyz krize byly ­ treba v roce 1992 nemel festival k dispozici ani jedno kino. Dnes ma mistni Stadthalle, multiplex a pro festival se obnovuje stare, historicke kino Weltspiegel.
Hrdinove vychodoevropskych filmu to ale vidi cerne. Dokonce i mladi a veseli reziseri dal pluji na vlne temnych filmu, ktera se vzedmula v 90. letech jako reakce na socialisticky realismus a vynuceny optimismus. Tedy v  dobe, kdy divaci od filmaru ocekavali spis pozitivni reakce na stredoevropsky prostor zbaveny dratenych zatarasu. Kriminalnici, prostitutky, opilci a prekupnici s lidmi dnes ve velkem zalidnuji svet filmu "na vychod od zapadu". Na vyrocnim 20. Mezinarodnim festivalu vychodoevropskych filmu v Chotebuzi (Cottbus), meste vzdalenem asi 100 km jihovychodne od Berlina, si nad timto jevem lamali hlavu producenti, distributori i reditele festivalu. Nakonec zustalo u konstatovani, ze vychodni Evropa se proste zabydlela ve svem vychodoevropskem  3D ­ "Death, Drugs, Depression" (smrt, drogy, deprese).
Bolestna vychodni Evropa
Na platnech festivalovych kin ve stotisicovem meste pobliz polskych hranic divaci sledovali opustene lomy se zrezivelymi obrimi rypadly nebo gymnazisty, kteri si pali vlasy, propichuji jazyky a struhatky drasaji kolena. Povazuji snad mladi lide bolest za neco REALNEHO ve VIRTUALNIM svete? Tezko rict. Ale takhle bolestna je filmova vychodni Evropa, tohle je svet nasich filmu jedenadvacet let po padu zdi, tohle filmari postkomunistickych zemi povazuji za nutne pripominat. "Je skoda, ze tu neni zadna mezinarodne sdelna komedie," pripomnela na spolecnem panelu koproducentu z vychodni a zapadni Evropy Connecting Cottbus Kirsten Niehuusova z podpurne organizace pro film Medienboard Berlin-Brandenburg. Na druhe strane se ve vychodni Evrope stalo hodne pozitivniho. Cela rada vychodoevropskych zemi - Cesko, Slovensko, Polsko, Madarsko, Rumunsko, Bulharsko, Slovinsko, Srbsko a Chorvatsko ­ bud uz maji nebo zakladaji funkcni filmove instituce, filmove fondy, filmove komise, prijimaji nove audiovizualni zakony. I na vychod od zapadu zacinaji driv naprosto ojedinele koprodukce. Producenty z vychodoevropskych zemi zacinaji zapadoevropsti partneri brat vazne a spolupracuji s nimi.
Letosni polsky film aneb analyza minulosti
Nejvetsi proporci na festivalu v Chotebuzi zaujimal polsky film. I v dobe financni krize ma Polsko kvetouci kinematografii, kde paradoxne vznika velke mnozstvi celovecernich filmu, hranych i dokumentarnich. To je pri vypadku jednoho z hlavnich financieru ­ polske verejnopravni televize TVP fenomenalni zalezitost. Nejvetsi filmarsky boom nastal v roce 2009 ­ natocilo se zhruba sedesat celovecernich filmu. A toci se dal. Velke a nakladne produkce typu Ohnem a mecem vsak zustavaji zatim stranou ve stadiu projektu ­ penize v Polsku jsou zatim jen na tzv. male filmy. A ty prinaseji Polsku jak domaci divaky, tak uspech na mezinarodnich festivalech. Nejvetsim koproducentem polskych filmu je Polsky filmovy institut (PISF), ktery investuje rocne do filmove produkce kolem 30 mil. Euro, coz je pri prumernych nakladech na jeden film 1 mil. Euro docela slusna castka. Navzdory mezinarodnim uspechum (nebo prave proto?) listuje polsky film v temnych strankach minulosti a ukazuje i smutne stranky pritomnosti. V jednom z nejlepsich filmovych debutu letosniho roku najdeme cenami ovenceny film Zero (rezie Pawel Borowski) prospikovany radou deviantnich existenci ­ je tu otec, ktery uda sveho vlastniho syna, prostitut, ktery obstastnuje starsi zeny nebo pornoproducent, ktery hleda detske herce tak, ze se vydava za pracovnika nadace pro pomoc chudym detem. Polsky film je dusledny a troufa si jak na tema soucasnych valek, tak na firemni kulturu soucasneho kapitalismu, tedy namety, ktere se v ostatnich vychodoevropskych kinematografiich temer neobjevuji (vetsina sponzoru si nepreje, aby praktiky velkych firem byly ve filmu jako tema).
Vzdor proti tomu, co bylo
Kontrola lidi za socialismu a estebactvi je tema, ktere polsky film zkouma pod lupou. Druha strana mince (Borys Lankosz) prezentovany uz na MFF Karlovy Vary se vraci do doby stalinskeho teroru, kdy se mlada redaktorka umeleckeho casopisu setka s agentem tajne policie, ktery ji zacne vyuzivat. Jeden z nejlepsich filmu letosniho chotebuzskeho vyberu Vsechno, co mam rad (Jacek Borcuch) se odehrava na malem meste u Gdanska v dobe po stavkach Solidarity v roce 1981, kdy na konci roku vyhlasuje general Jaruzelski v Polsku vyjimecny stav. Hrdinou je gymnazista Janek. Obycejny kluk, ktery se svymi tremi kamarady hraje v punkrockove kapele a chysta se vystoupit ve skole. Texty jejich songu jsou vsak nazvany "antisocialisticke", protoze se v nich mluvi svobode. Rodinny background je ve filmu skvele vymyslen: Jacek je optimisticky mlady muz (v dobe silici diktatury), jeho matka je odborarka s revolucnimi sklony, jeho otec kapitan namorniho vojska a tedy silne zavisly na politickem establishmentu. Zaroven ale sveho syna haji proti reditelce skoly, ktera se boji prusvihu. Jankova divka pochazi z disidentske rodiny, pricemz Janek se diky sazce s kamarady vyspi s atraktivni sousedkou, manzelkou vysoce postaveneho dustojnika. Prave tento muz se postavi proti rockovemu koncertu ve skole (ze zarlivosti i z duvodu ideovych) a Janek mu nakonec v paradni odvetne akci rozbije auto zeleznou tyci u betonovych garazi, temer presne takovych, kde se z velke casti odehravaji Sakali leta Jana Hrebejka. Borcuchuv film je nominovan za Polsko na Oscara a svym obsahem navazuje na cesky film Sakali leta, madarsky Made in Hungaria a slovenskou Muziku. Takze dnes mame dokoncene visegradske pasmo filmu o tom, jak hudba strhavala masky lidi i statni hranice. Polsky film zrovna tak jako jeho filmovi predchudci velmi pekne ukazuje, ze filmy o tragediich minulosti nemuseji byt tezke a srdceryvne.
Jeste hloubeji do minulosti se dostava predni reziser polskeho arthousu Jan Jakub Kolski ve filmu Benatky. Pribeh je vypraven z pohledu jedenactileteho chlapce. Rodice mu slibili vylet do Benatek. Je vsak rok 1937, blizi se napadeni Polska nacistickou armadou, muzi musi do zbroje. Prichazi valka, ale na statku jako by slo vsechno svym starym tempem. Jen okrajove sem zasahne bojovy stret, objevi se tu propagandista nemecke armady, ktery pro nacisticka media nataci, jak poklidne, ba idylicky ziji Polaci v dobe valky. Chlapec se utika do zatopeneho podzemi statku, kde si vytvori nahradni svet, sve osobni Benatky. A neni to nikdo jiny nez tenhle maly snilek, kdo nakonec zastreli mistniho kolaboranta. Film je prekvapive dovypraven az do doby osvobozeni. Je to pomerne pomaly, tichy a obrazove krasny film o zenach a jejich detech, ktere zustavaji samy na okraji valky. Mozna i film o hrdinstvi muzu ­ vysloveny bez obrazu valecne fronty. Film o vzdoru, ktery poznamenava tolik soucasnych polskych filmu.
Traumata soucasneho sveta
Polske filmove pribehy jsou v ramci vychodni Evropy skutecne nejzivotaschopnejsi. Je to dano jednak mnozstvim natocenych filmu, jednak rozvinutym systemem podpor, jednak autorskou odvahou. Polaci se potrebuji prostrednictvim filmu vyrovnat s minulosti plnou estebaku a stavkokazu, potrebuji rict, ze soucasna doba prinasi nove uzkosti. Rad bych tu zminil novy film Jerzyho Skolimowskeho Essntial Killing ­ film je natocen v polsko-norsko-irsko-madarske koprodukci. Skolimowski vystudoval v Polsku, pracoval take v Ceskoslovensku, umi cesky a zije v Los Angeles. Jeho posledni film se zabyva utekem bojovnika Talibanu, ktery byl chycen, zajat a je prevazen do sberneho tabora nekde na severu Polska (zajimave: hraje ho americky kultovni reziser, herec a zpevak Vincent Gallo). (Film byl uveden na letosnim Torontskem festivalu a jiz jsme o nem psali v psali v cisle 17/2010, pozn. red.) Tema Afghanistan se objevuje v letosnich polskych filmech jeste dvakrat. Ve filmovem hitu Jana Hryniaka Trik, kde se nekolik polskych politiku a armadnich cinitelu rozhodne najmout zrucneho falsovatele stodolarovych bankovek na padelani vykupneho pro Taliban, ktery v Afganistanu udajne zajal vysokeho polskeho diplomata. Samotne tema osuleni Talibancu je originalni. Nakonec se ale ukaze, ze politik unesen nebyl, vsechno byla jen hra politicke smetanky na to, jak nafasovat statni penize na domnele vykupne a rozdelit si ho mezi sebou. Valka na Strednim vychode laka i filmare, kteri na rozdil od Hryniaka nemohou pomyslet na komercni uspech. Zpetnechodny film Matka Tereza od kocek (Pawel Sala) bezel uz v soutezi MFF Karlovy Vary a vypravi v postupne se nabalujicich retrospektivach o dvou bratrich, jejichz otec si v sobe nese trauma z valky v Afghanistanu, kde bojoval a uz nikdy nebyl schopny prizpusobit se civilnimu zivotu. Oba bratri jim zacali pohrdat podobne jako svou matkou, ktera sbira kocky.
Emanuelle znovu v akci
Prekvapivou navstevnici 20. MFF vychodoevropskych filmu v Chotebuzi byla osmapadesatileta holandska star Sylvia Kristel. Zena, ktera v letech 1974-1984 a pak jeste jednou v roce 1992, to ji uz bylo ctyricet let, natocila ctyri pokracovani francouzskeho soft erotickeho melodramu Emanuelle. K jednomu dilu dokonce slozil hudbu Serge Gainsbourg, jeden dil byl natocen na Seychelech a vsechny pojednavaly o citlive divce, ktera se rada miluje. Pro nas byla ze zapadnich televizi pasovana Emanuelle symbolem svobody v dobe, kdy zeny smely nosit maximalne minisukne. Filmy o Emanuelle byly v devadesatych letech napodobovany, ale slo vesmes o plagiaty puvodniho filmu, napr. italska Cerna Emanuelle.
Kristelova, ktera byla zvykla ukazovat se na plazich v Cannes, prijela do Chotebuzi k filmu chorvatskeho rezisera Ognjena Svilicice 2 slunecne dny. Byl to bezesporu jeden z nejlepsich filmu festivalu. Svilicic potkal Silvii Kristelovou predloni na filmovem festivalu "Filmy od more" v holandskem Vlissingen. Byvala eroticka diva tam byla v porote festivalu. Svilicic ji nalakal na to, ze film bude komedie a ze se ji bude dobre hrat. Kristelova souhlasila. Pak uvidela, ze film je mnohem slozitejsi, ze je to psychologicke drama. Ale nevzdala to. Pri letosni premiere filmu na MFF v chorvatske Pule se s ni setkal reditel MFF vychodoevropskych filmu v Chotebuzi Roland Rust a pozval ji do Chotebuzi. Herecka prijala. Mesto s pozustatky socialisticke architektury na ni podle jejich slov zapusobilo pozitivnim dojmem, rekla, ze se tu citi "velmi dobre". Proc roli prijala? Lakal ji film, protoze pred kamerou dlouho nestala. V soucasne dobe hraje jen v divadelni hre Calendar Girls, pojednavajici o osamelosti starych lidi, hrajicich po kasinech. Libil se ji i scenar a nataceni samo, i kdyz se s vychodoevropskou nizkonakladovou produkci zatim jeste ve sve kariere nesetkala. "Vsechno slo rychle, strasne rychle," rekla. "A bylo strasne horko, ctyricet stupnu a vic. Byla jsem take prekvapena, jak nataceni ustal muj partner, kteremu je vic nez osmdesat let." Partnerem ji byl francouzsky herec Christian Marin, znamy roli prihloupleho cetnika Merlota v prvnich ctyrech filmech o cetnicich ze sedmdesatych let.
Ve filmu 2 slunecne dny jde o skupinu nekolika turistu, kteri do hor u chorvatskeho Zadaru prijedou na loveckou dovolenou. Maji k ruce mistni lovce, z nichz nekteri neumi anglicky. Asi ctyricetilety americky par sem prijet posilit vztahy. Peter si chce krome toho dobre zastrilet, ale zprava z domova mu neprida: dozvi se o obtizich ve sve americke firme. Jeho zenu Martinu zatim pozve jeden muz z chorvatskeho doprovodu. Pry ji ukaze "skutecny lov". Na zenu zapusobi lov eroticky a oba se sblizi - a prave v tu chvili je vyrusi Peter. Manzele se pusti do krizku, Martina utece do divociny a nemuze najit cestu zpatky. A ustkne ji had. Oba muzi, American i vousaty Chorvat ji zacnou hledat. Kazdy na svou pest. Hledani zeny loveckou vypravu velice zdrzi a dole u auta nastane tenze mezi dalsimi ucastniky lovecke exkurze ­ coz je napriklad Kristelova a Marin. Velmi dobre vyhroceny film pripomina letici jiskru. Jiskra napred zapali chomac travy, od travy chyti drevena bouda a od boudy dum. Dejove zvraty, komedialni i napinave momenty, to patri k vybave tohoto filmu.
Bahno zivota
Nemocni, zneuzivani lide, pasaci, prostitutky k nam promlouvaji z rumunskych, srbskych, madarskych, estonskych a dalsich vychodoevropskych filmu. Postavy totalne znicenych lidi se vyskytuji hlavne v ruskych filmech. Napriklad v souteznim filmu Zpatecka v rezii Andreje Stempkovskeho. Priblizne padesatileta zena zije sama, protoze jeji syn mel zahynout za valky v Cecensku. Syn se nakonec vrati, ale trpi demenci. Jeji kamaradka ma stanek nekde u zeleznicnich koleji a silnice z mesta ven. Jezdi k ni prekupnici a mafiani. Zena ve stanku nechava prespavat uprchleho uzbeckeho klucinu. Ten utekl od otrokaru, kteri mu davali spatne placenou praci. Nema rodice, doklady ani domov a nema se kam vratit.
Resignace, vodka, utrpeni. Kolem dokola kriminalnici, moc je v rukou byvalych agentu KGB, vskutku neradostny obraz. V nekolikanasobne ocenenem ruskem filmu Jine nebe se vypravi uzbecky pastevec se svym desetiletym synem do Moskvy potom, co jim pomrelo stado ovci a koz a utekla manzelka a matka. V Moskve projdou dezinfekci pro uprchliky a muz sezene nadenickou praci v drevarskem provozu, kde jeho syn nakonec umira. Ani v jednom z tehle totalne bezvychodnych filmu se moc nemluvi, neni tu ani hudba, jen kal, opilci, chudoba a dno zivota. Na koprodukcnim trhu Connecting Cottbus charakterizovali odbornici ze zapadni Evropy depresivni stav vychodoevropskeho filmu jako negativum a volali po nejake komedii. "Jde o ciste festivalove filmy a jejich potencial prekracovat hranice je maly," posteskl si Manfred Schmidt, sef podpurne organizace Mitteldeutsche Medienförderung. "Nejvetsi nebezpeci filmu z vychodni Evropy je provincnosti, nikoli lokalnost. Filmy mohou byt lokalni a dostat se za hranice, nicmene potencial vychodoevropskych filmu k prekracovani hranic je velmi maly. A my pritom hledame mezinarodne sdelne pribehy, excelentne vypravene story, vyborne remeslo. Chceme to, co bych nazval napinavy evropsky film." Mnohe vychodoevropske filmy se ale rozpadaji do na sobe nezavislych a nespojitych obrazu, jejich pribehova linka jakoby neexistovala, postavy ani pribeh nemaji jakoukoli perspektivu. "Vzdyt zadna dobra perspektiva v srbskem Boru neexistuje," postezoval si reziser vitezneho filmu Bily, bily svet Oleg Novkoviç "Driv to bylo prosperujici hornicke mesto, dnes je to mesto, ktere umira. Mne se libi, ze obyvatele mesta jsou sice v bezvychodne pozici, ale porad maji svou hrdost."
Slovaci a Cesi
Na panelu koproducentu zasedla i reditelka Narodniho kinematografickeho centra pri Slovenskem filmovem ustavu Alexandra Strelkova. Prozradila, ze jeji sen je videt "slovenske hrane filmy na velkych filmovych festivalech". Prekvapenim soutezniho programu v Chotebuzi byl cesky film Kajinek, ktery s  800 000 ceskymi divaky tri mesice po premiere patri mezi nejuspesnejsi filmy ceske porevolucni historie a znacny uspech zaznamenava i na Slovensku. V Chotebuzi nedala Kajinkovi cenu ani jedna z porot, presto bylo na vsechna uvedeni tohoto filmu plno. Slovensky film byl v Chotebuzi pritomen jen prostrednictvim dvanactiminutoveho kratkeho filmu Nora sa mi paci v produkci prazske FAMU a v rezii slovenskeho studenta rezie a sefredaktora magazinu Panic Button Aramisova.
Zvlastni prezentaci na koprodukcnim trhu projektu Connecting Cottbus mela mezi patnacti projekty z dvanacti vychodoevropskych zemi ceska "dobrodruzna komedie" Vanocni hvezda, kterou ma rezirovat talentovany herec Ivan Shvedoff v produkci filmove spolecnosti Cinemania. Shvedoff se narodil v Petrohrade, vystudoval ve Svedsku a zije v Praze. Hral uz v nekolika ceskych filmech, napriklad Mamas and Papas. Cesky producent Jiri Konecny (jeho poslednim pocinem je bravurni dokument Eriky Hnmikove Nesvatbov) se rozhodl vstoupit do koprodukcniho projektu madarskeho rezisera Gyuly Nemese s nazvem Zero. Film ma pojednavat o masove vrazde prirody a umirani vcel a licit pribeh sefa tovarny na vyrobu medu, ktery se vuci zabijeni prirody vzbouri. Rozhodne se anarchistickym zpusobem bojovat proti vymirani vcel a nakonec utece do Afriky. Slovensko melo ve hre projekt filmu Budme sa stretat v snoch. Pujde o love story umistenou do socialistickeho Ceskoslovenska roku 1987, rezii filmu ma mit Juraj Nvota. V Chotebuzi projekt zastupovala producentka Silvia Panakova z firmy Arina Film s.r.o. a spolu s ni autor scenare Daniel Pastircak.
Patnact projektu koprodukcniho trhu mezi sebou soutezilo. Vitezem souteze Connecting Cottbus se stal gruzinsky projekt Let Tbilisi-Tbilisi, je to take love story podle skutecnych udalosti a umistena do roku 1983. Milenci a pozdeji manzele Gega a Tina se prateli v byvalem Sovetskem svazu s disidenty z okruhu jazzmanu a tesne po svatbe se rozhodnou unest letadlo do Turecka. Letadlo se ale vrati do Tbilisi, je obkliceno armadou a vsichni pachatele jsou behem ctrnactidenniho exemplarniho procesu odsouzeni k trestu smrti krome Tiny, ktera dostane "jen" patnact let a po peti letech, kdy se Sovetsky svaz rozpadne, je osvobozena.
Vychodoevropske filmy budou mezinarodni
Z nekolika chotebuzskych premier je vsak patrne, ze filmy mohou pojednavat o krizovych tematech, a presto jejich zpracovani nemusi byt smutne a tragicke. Jejich story i produkcni zazemi je internacionalni. Vynikajici film oscaroveho bosenskeho rezisera Danise Tanovice Cirkus Columbia lici navrat bohateho bosenskeho fanfarona Divka Buntice (Miki Manojlovic) do rodne Bosny v roce 1991 po dvacetilete emigraci v Mnichove. Ve vesnici Smokve Donje jeste v te dobe ziji Bosnane a Srbove pospolu, ale prizraky valky z Chorvatska se rychle blizi, populace se rozdeluje, byvaly komunisticky starosta utika na Zapad, vznika bosenska domobrana a na okolnich kopcich se pripravuji k utoku Srbove. A do toho Divko koupi sve mlade milence kadernicky salon a v dobe, kdy cela jeho byvala rodina utika pryc, on zustava (film byl rovnez na Torontskem festivalu, pozn. redakce).
Ve vychodoevropskem filmu zcela zjevne dochazi k tezkemu zapasu mezi niternym vyzkumem lidske duse a brizantnimi politickymi tematy, natocenymi mezinarodne a z mezinarodni perspektivy. Jak tento boj skonci, nevi zatim nikdo z petadvaceti tisic divaku nebo z  peti set filmovych profesionalu, kteri festival v Chotebuzi navstivili. Jeden z dramaturgu festivalu Bernd Buder ale vidi v tezkopadnosti a smutku vychodoevropskeho filmu prednost: "Vychodoevropsky film je typicky predevsim tim, jak do hloubky zkouma duse svych protagonistu." Vsechno ale nasvedcuje tomu, ze se vychodoevropsky film s prilivem zapadnich koproducentu promeni a bude zajimavejsi a mozna i veselejsi. Reditel festivalu Roland Rust se dokonce pripravuje na situaci, kdy vychodoevropsti filmari budou tocit filmy s mimoevropskymi partnery nebo kdy reziser ze Zapadu po studiich ve vychodni  Evrope tu zacne tocit filmy. Pro dalsi rocniky festivalu pripravuje Rust novy program "Evropa regionu" (prvni na rade bude region mezi Polskem, Ukrajinou a Beloruskem) a "Evropa kultur". Planuje take rozsireni festivalu do dalsich nemeckych mest jako je Lipsko, Drazdany nebo Frankfurt nad Odrou.
Radovan Holub, Cottbus

 

Navrat na hlavni stranu