Frank Tesar -Batovec a vojak
Nekteri ctenari si mozna budou pamatovat clanek Milostne dopisy
z Nigerie aneb Frank Tesar - 95 romantickych let, ktery v
tomto casopise vysel zacatkem prosince minuleho roku. A budou
si mozna pamatovat romanticky pribeh Franka Tesare, batovce v
Nigerii a Svatavy Kapounove v CSR, ktery zacal tim, ze Frankuv
spolubydlici pan Neumann poslal domu fotografii, na ktere byl
i Frank, ta se dostala k Svatave, Svatave se Frank na fotografii
libil, poslala mu pohlednici a on ji odepsal, pak se to zkomplikovalo
valkou a ta kdyz skoncila, Frank poslal rodicum Svatavy pametihodny
dopis, v nemz je pozadal o Svatavinu ruku a zakoncil nesmrtelnymi
slovy: "Jiste je pro Vas velmi tezke dat nekomu dceru, koho
neznate a ktereho nezna osobne ani Vase dcera" (a kterou
osobne neznal on). Vzali se v Nigerii v roce 1947, meli spolu
dva syny, kterym dali biblicka jmena Petr a Pavel a zili spolu
stastne, nejdrive v Nigerii a potom do dubna 2005 v Kanade, kde
Frank dosud zije se vzpominkami a s dopisy, ktere si vic nez pred
sedesati roky vymenili..
V onom clanku jsem se zminil, ze si jeste popovidame o Frankovi
batovci a vojaku. I to je pribeh, hodny zaznamenani, uz proto,
ze je znamenite zaznamenany ve Frankovych dopisech i v drobnych
studiich, jako treba "Employment with Bata" a "Cesta
do Afriky a Kanady".
Frank se narodil 2. prosince 1914 v Nedakonicich u Uherskeho Hradiste.
V srpnu 1934 zacal pracovat jako prodavac v Batove prodejne obuvi
v Prostejove; rok nato byl prelozen do Zlina na hlavni prodejnu
na Namesti Prace a pozdeji prevzal damske oddeleni jako vedouci.
Pozici vedouciho zastaval i na svem poslednim miste ve Zline,
v Americke Etazi. Poslali ho take do kurzu hindustanstiny (myslil
si, ze ho poslou do Indie). Stalo se neco jineho. Necham mluvit
Franka, ponevadz jeho popis vystizne zachycuje batovsky styl prace:
"Mezitim ale, v pondeli 14. unora 1938, me zavolali do kancelare;
prvni otazka byla, mate cestovni pas? Odpovedel jsem, ze nemam,
rekli tak dobre, my Vam ho obstarame. Poslali me do Batovy nemocnice
na prohlidku na oddeleni pro tropicke nemoci a pristi den (prohlidka
dopadla dobre) mi rekli, v nedeli 20. unora jedete do Lagosu,
v Nigerii, v Zapadni Africe. Vlak odjizdi ze Zlina v 6 hodin rano.
Zustanete zde v exportnim oddeleni, pripravite si cestovni rad
a ruzne informace co se tyka Nigerie. Ve stredu jsem spakoval
svych par svestek a jel jsem domu do Hradiste. Kdyz me maminka
otevrela dvere, tak se podiva, co vsechno mne nesou z nadrazi
a pta se, jestli jsem skoncil u Batu. Kdyz jsem ji rekl ze nekoncim,
ale jedu lodi do Nigerie, "ale Boze a kde to je?" Kdyz
jsem ji ukazal na mape Afriku a Nigerii, zalomila rukama a hned
se krizovala. Kdyz se z toho vzpamatovala, pta se, jestli zustanu
ted par dni doma, ale ja musel vzit hned druhou lokalku a jet
zpet do Zlina, odpoledne k Neherovi nechat usit nejake sortky
a lehky oblek, pak prace v kancelari, vsechno pripravoval na odjezd.
Bratry jsem ani nevidel, poslal jsem jim listek z Londyna na rozloucenou.
V Exportnim oddeleni se pilne pracovalo, prace bylo hodne, ale
nikdo se me nezeptal, jestli umim anglicky, to je nezajimalo.
V kancelari jsem zjistil, ze ja jedu v nedeli rano a jedna slecna
odjizdela tez do Nigerie, ale v sobotu vecer, ale jinou lodi,
proc nejedeme stejnou lodi? Jela se totiz vdavat za jednoho naseho
zamestnance. Na moji otazku se panove jen usmali, ovsem batovska
taktika: zadny z nas neznal anglicky, kdyby jsme jeli stejnou
lodi, mluvilo by se jen cesky, kdyz jsme jeli zvlast, tak za tri
tydny lodi jsme se neco anglicky museli naucit.
Zacneme odjezdem; nedele 20. unora 1938 v 6 hodin rano lokalka
do Otrokovic, rychlik do Prahy, dale do Norimberku, kde jsem presedal
na Schnellzug nach Ostende (vse co jsem znal nemecky), dal lodi
pres kanal do Doveru a vlakem do Londyna. Tam jsem prespal (v
Grosvenor Hotelu) dve noci a toulal jsem se po Londyne, kde jsem
musel najit cestovni kancelar, kde mi vystavili listek na lod.
Nastesti, kdyz se se mnou nemohli domluvit, nekde tam nasli nejakeho
Cecha, ten mi vsechno vyridil a dal mi adresu, kde bydli, abych
prisel na veceri, jeho pani byla Anglicanka. Odjezd z Londyna
rychlikem 23. 2. 38 do Liverpoolu na lod. Tento vlak byl specielni,
ktery stavel jen na jednom miste, v Coventry, bral cestujici jenom,
kteri jeli na tuto lod."
Ve vlaku si v jidelnim voze prisedl k dvema panum a kdyz prisel
cisnik s jidelnickem, vybral si neco cenove uprostred, cisnik
prines flasku vina, pani se s nim skamaradili (podle Franka to
udelala ta flaska vina) a ponevadz take jeli do Nigerie, leccos
mu ukazali. Napriklad, kdyz se jejich lod (jmenovala se ACCRA,
patrila spolecnosti Elderdempster Line a byla potopena nemeckou
ponorkou behem valky) pozdeji zastavila v Las Palmas na Kanarskych
Ostrovech, vzali ho sebou do mesta, aby poznal vecerni zivot.
Mista, kde jejich lod stavela: Madeira, Kanarske ostrovy, Dakar,
Konakry, Freetown, Monrovia, Abidjan, Takoradi, Accra a Lagos,
hlavni pristav Nigerie, kde pristali 11. brezna (na jinem miste
udava 13. brezen jako den pristani) 1938. Frankovi se zivot na
lodi zamlouval: "Porad se jen jedlo, popijelo a slunilo,
take ruzne hry na palube a koupaliste."
V Lagosu nastoupil v Batove prodejne jako zastupce vedouciho.
"Ubytovani jsme meli nahore prodejny. Vedouci byl Slovak,
za tri mesice jel na dovolenou, ja jsem prevzal prodejnu a deset
zamestnancu, ucetni, pokladnice a prodavaci a prodavacky, ovsem
vsichni cerni. Od vedouciho jsem taky koupil auto, Hudson-Teroplane,
Americke, jezdit jsem neumel, ale brzy jsem se naucil. Koncem
roku 1939 jsem byl poslan na sever Nigerie (KANO), kde jsem otevrel
novou prodejnu. Jel jsem autem (doma nemel ani kolo) z Lagosu
do Kana uplne sam, cesta pralesem, zadna asfaltka, vzdalenost
pres 1000 km. Zadna hospoda, zadna benzinova pumpa, jidlo pokud
mozno sebou, benzin taky, kdyz bylo stesti a nekde ve stanici
stal vlak, tak se slo do vlaku na nejake jidlo. Po ceste nekde
se uvidela cedule (slon jede na kolobezce), vystraha, ze prechazeji
sloni, jinde zas vystraha na opice a podobne."
A pak prisel rok 1940 a Frank se v rijnu dobrovolne prihlasil
do ceskoslovenske armady v Anglii. Ve sve Ceste do Afriky a Kanady
to Frank popisuje takto: "Firma me uvolnila. Prijel jsem
lodi zase do Liverpoolu, tam jsem cekal asi tri dny, az pro mne
prijel nas oficir a odvezl me do kampu, pak jsem zacal vojancit.
Za nejaky cas jsem byl pridelen k dopravnimu vedoucimu dustojnikovi
jako sofer, tam stravil delsi dobu jako sofer. Absolvoval jsem
parasutisticky kurz, tri tydny u Anglicanu, to byl kurz, kde se
nesmelo chodit pomalu, vsechno klusem i kdyz se slo fasovat jidlo,
az jsme toho meli dost, tak jsme sli skakat, napred nekolik skoku
z balonu a pak na letadla. Vse dopadlo dobre, ani jeden raneny,
jen jeden ztratil hodinky pri skoku, ale ty jsme pak taky nasli.
U tankove roty jsem jezdil s tankem. Az po dobu, kdy se armady
vylodily ve Francii, jsme jezdili po Anglii, Skotsku a Walesu
po manevrech, nenechali nas dlouho sedet na jednom miste. Po vylodeni
armad nas prestehovali do Francie, kde jsme drzeli Nemce v obsazenem
Dunkerque.
(Z teto doby pochazi zajimavy novinovy vystrizek - mozna z Kanadskych
Listu - s fotografii nemeckych vojaku vzdavajicich se jine
skupine vojaku a timto textem:" Cs. obrnena brigada pod vedenim
gen. A. Lisky podnikla na pocest '28. X. 1918' peclive planovany
utok na nekolik mensich farem obsazenych Nemci koncem rijna 1944
u Dunkerque. Nasim se podarilo zajmout na sto nepratelskych vojaku
a tuto scenu zachycuje nas obrazek. Pri jejich vyslechu se dobre
uplatnili prislusnici brigady mluvici cesky a nemecky. Jakykoliv
material o nasich vojacich u Dunkerque lze poslat na: Guz Rommelaere,
15, Vallee I' Yser, 594 70 Esquelbercq, Francie. Pujde do tamniho
vojenskeho muzea.")
"Kdyz prisel mir, nase armada se pripravovala na odjezd do
Prahy. Kolona jela pres Francii a Nemecko do Prahy. Co se tyka
mojich medalu, mam jich asi sest, ale to nejsou zadne velke medaly
jako Valecny Kriz a podobne..."
Nasli jsme tri dokumenty, kterymi byly Frantisku Tesarovi udeleny
medaile:
1. Pametni medaile k osvobozeni Dunkerque, udelenou mestem Dunkerque
Frantisku Tesarovi za ucast v bitvach za osvobozeni Dunkerque
v kvetnu 1945.
2. Cskoslovenska medaile za zasluhy II. stupne v uznani vynikajicich
vojenskych cinu mimo boj, jimiz se zaslouzil o ceskoslovenskou
armadu. Tento dokument, datovany 21. cervence 1945, nese podpis
pozdejsiho prezidenta Republiky Ceskoslovenske, gen. Ludvika Svobody.
(Myslim si, ze pres zvucnost titulu muze, jenz tento dokument
podepsal, ten, jemuz byla medaile udelena, ho lidsky vysoce prevysuje.
Takto Svobodu ve svych Pametech videl prof. Vaclav Cerny:
Na rozdil od celeho naroda jsem nikdy ani minimum narodni nadeje
nespojil s osobou generala Svobody, vedel jsem od unora, ze postrada
mravni primosti, ma myslenkovy obzor a potencial podrizeneho velitele
stredni vojenske jednotky. Narodni neinformovanost, zijici z legend,
promenila ho v symbol narodni brannosti, a on pouze sam uveril
kolektivnimu omylu, vzal za bernou minci metaly na svem kabate
a funkce, jimiz ho postupem doby ovesili.)
3. Pametni medaile k 55. vyroci konce II. svetove valky za ucast
v boji za narodni osvobozeni v letech 1939 - 1945. Udelujici dokument
je datovan v Praze 8. kvetna 2000 a podepsal ho predseda vlady
CR Milos Zeman.
"Mozna, ze jste i doma cetli, jak se povysuji legionari,
napred jsem byl povysen jako porucik a v dalsim povyseni jsem
podplukovnik. Tady si to Frank - ktery mimochodem valku skoncil
jako staff - sergeant - trochu spletl: mezi jeho dokumenty
jsme nasli Vypis cislo 244 z Federalniho ministerstva obrany CSFR
ze dne 3.prosince 1992, podepsany ministrem obrany CSFR, Ing.
Imrichem Andrejcakem, povysujici Frantiska Tesare do hodnosti
nadporucika ve vysluzbe. Na podplukovnika ve vysluzbe byl povysen
28. rijna 1999 ministrem obrany (ted uz jen Ceske Republiky),
Vladimirem Vetchym.
Ale nazpet k Frankovu vypraveni. Je konec valky, Frank se vratil
s ceskoslovenskou armadou do Ceskoslovenska a jeste porad jako
clen armady, zacal pracovat pro UNRRU, vratil se do Anglie, a
ridil nakladni auta ze skladiste do Portmouth, pak je dopravil
do Ostende a zase po silnici do Prahy. V Anglii kontaktoval British
Shoe Co. v Tilbury, kde si vyjednal navrat do Nigerie, kam
priplul tesne pred vanoci 1945.
1. ledna 1946 v Abu prevzal od sveho predchudce pana Svehlika
dve prodejny, a dalsi dve - kazda vzdalena pres 100 km od Aby
- tam potom otevrel. V Abe take nakupoval gumu a vedl gumovnikove
plantaze. A bylo to v Abe, kdy...
Ale nechme mluvit naseho hrdinu: v jeho crte Cesta do Afriky a
Kanady. Stryc Franta Tesar: Pri cundrovani pralesem a po plantazich
jsem si vzpomnel, ze pred valkou jsem si vymenil dopis s nejakou
slecnou z Brna, kdyz jsem nasel jeji adresu, rozhodl jsem se,
ze te slecne napisi, ale jak zacit, jednoduse MILA SLECNO NEBO
PANI. Dal nemusim popisovat, byla jeste slecna, ale tohle uz zname
z predesleho clanku. Tak jen heslovite: "Kdyz jsem dostal
telegram, kdy teta (Svatava) prileti (byl jsem v Abu), vzal jsem
letadlo a letel do Lagosu. " To uz nas hrdina zase zni jako
Clark Gable v Jihu proti severu. "Tam me (5. listopadu 1947)
cekala na letisti slecna Svatava Kapounova s jednim Batovcem,
predstavili jsme se (prvni setkani zenicha a nevesty), podali
si ruku, dali pusu (z tohohle scenare by se mozna mohla neco priucit
i tak skvele organizovana firma jako je ta, jiz byl Frank Tesar
zamestnancem), tak jsme zacinali nas dlouhy zivot spolu. Casto
o tom spolu mluvime a jak nam to vsechno dobre vyslo." V
teto crte svym synovcum a neterim se Frank zapomnel zminit, ze
se se Svatavou vzali v malem katolickem misijnim kosteliku v Abe
8. listopadu 1947 (museli si pospisit, vizum bylo Svatave udeleno
s podminkou, ze se do 72 hodin po prijezdu do Nigerie vda). Oslavili
svou svatbu v Evropskem klubu, ktery se nachazel hned vedle Frankova
bungalovu. Na oslavu pozvali vsechny mistni rezidenty v celkovem
poctu 30.. A hned po svatbe musel Frank vsecko predat novemu vedoucimu,
ponevadz byl prelozen do Benin City, kde prevzal stanici, ktera
kupovala gumu a prodejny obuvi v Sapelle (v Sapelle byla take
stanice na vykup gumy a pristav, z nehoz se guma odvazela do Evropy),
Benin a Warri. Dlouho se tam nezdrzel - o necely rok pozdeji (v
rijnu 1948) byl prelozen jako vedouci do Jos ridit prodejnu obuvi
v Jose a Zarii (Zaria byla od Jos vzdalena 200 mili). Svatava
byla tehotna (cekali to v prosinci) a to byl hlavni duvod, proc
Frank zadal o prelozeni do Jos: bylo tam nejlepsi klima v Nigerii.
V Jos se jim narodil syn Petr. Po delsi dovolene koncem roku 1949
(vratili se do Lagosu az 5. ledna 1950) presidlili do Kano, kde
Frank prevzal hlavni sbernu kuzi (s dvema pobocnimi sbernami v
okoli, a dve prodejny obuvi v Kano (jednu velkoobchodni a jednu
maloobchodni) a jednu prodejnu v Zarii. 1950 byl dobry rok na
kuze: jen kozich kuzi za tyden nakoupili az 8.000 - vedle tisicu
kuzi hovezich a ovcich a dokonce i znacny pocet hadich. V Kanu
se manzelum Tesarovym narodil (29. rijna) Pavel, druhy syn.
V roce 1956, kdy manzele Batovi navstivili Nigerii, Frank Tesar
zazadal o prelozeni z Nigerie do Kanady. Hlavnim duvodem jeho
rozhodnuti odejit z Nigerie byli jejich deti. V Nigerii pro evropske
deti proste nebyly skoly. Ale nez-li Frank a jeho rodina opustili
Nigerii, dve epizody stoji za zaznamenani: v roce 1953 doslo v
provincii Kano k potyckam mezi severnimi Hausasy, kteri byli vetsinou
mohamedani a jiznimi krestany a Frank Tesar byl na jeden rok ustanoven
zvlastnim policejnim komisarem. Po deseti dnech se vsecko uklidnilo
a tak Frankova policejni kariera rychle skoncila.
O dva roky pozdeji , v cervnu 1955, Frank (a pravdepodobne vsichni
zamestnanci firmy Bata) dostali dopis od Tomase Bati. Dopis (bez
carek a bez hacku) je datovany 29. cervna 1955 a Tomas Bata v
nem pise:"...Jak jste zajiste slyseli, podnika komunisticka
vlada Ceskoslovenska rozmanite akce za tim ucelem, aby lide ceskoslovenskeho
puvodu navstivili ruzne sportovni a kulturni podniky v Ceskoslovensku.
Mnohym je naznacovano, ze jest to pro ne vhodna prilezitost navstivit
sve pribuzne... Dovedu si predstaviti, jak mnoho z Vas touzi po
tom zase jednou uvidet sve rodice nebo sourozence. Chapu dobre,
jak je to tezke byti stale odloucen; chapu to tim lepe, ze ja
sam za posledni valky jsem neslysel od sve matky celou radu let...
Povazuji za svou povinnost varovat pred cestou do Ceskoslovenska...
Duveru verejnosti v nasi organizaci a tedy ve vsechny ostatni
spolupracovniky nema nikdo pravo poskozovat a proto cestovani
do Ceskoslovenska za dnesnich okolnosti neni slucitelne se spolupraci
s nami. Durazne Vam proto doporucuji, abyste se nenechali zlakat
peknymi sliby komunisticke vlady..." Zajimavy je zacatek
posledniho paragrafu Batova dopisu (pripomenme si, ze byl psan
sedm roku po komunistickem puci a 34 roky pred padem rezimu):
"Nepovazuji za vylouceno, ze snad prece jenom se dockame
vsichni toho, co si jiste kazdy touzebne preje, totiz novou organizaci
Evropy a sveta, organizaci, ve ktere i narod cesky a slovensky
se budou moci pokojne vyvijet a ktera bude povazovat osobni svobodu
za jednu ze svych zakladnich prav."
V breznu 1957 Tesarovi opustili Nigerii na dobro. Zastavili se
v Lisabonu a v Parizi, v East Tilbury v Anglii, kde Batova firma
mela tovarnu i ustredni kancelar, si Frank vyridil premisteni
do Kanady. Jak jsme se zminili, pozadal Frank o prelozeni do Kanady
Tomase Batu, kdyz manzele Batovi v predchozim roce navstivili
Nigerii. Pan Bata - po navratu do Anglie - vec predlozil rediteli
v Tilbury, ktery me pak sprdnul, ze jsem sel za jeho zady, to
ze se mu jeste nestalo, presto ze mi pomuze do Kanady. A pomohl.
Zaridil cestovne do Kanady, veskera zavazadla - tech bylo pres
dve tuny, to vsechno platila firma... V Kanade zacinal v prodejne
ve Val d'Or v Quebecu, ale v kvetnu 1958 byl prelozen do Toronta
jako vedouci prodejny. Tech pak vystridal nekolik, nez v roce
1979, po 45 letech u firmy Bata - odesel do duchodu. Ale ne uplne.
Zatimco Svatava pracovala v bance, Frank jeste tu a tam pristich
pet let zaskocil u Batu. K Frankovym 75. narozeninam syn Petr
rodicum zaplatil cestu kolem sveta. Trvala 18 dni. A stala za
to.
Frank je porad stihly a rovny, i kdyz ho mozna minuly rok trochu
pocuchal. A uz se tesi, ze az dokoncim tento clanek mu vratim
ty nadherne milostne dopisy z Nigerie, ktere mi k napsani tohoto
clanku (dost nerad) zapujcil.
Josef Cermak