Navrat na hlavni stranu

Blanka Rohnova, zena nevsednich hodnot, slavi osmdesatku
Jsou lide, kteri by ji nazvali ozdobou sve komunity. Pravdepodobne i to je, ale Blanka je rozhodne daleko vic, nez jen ozdoba cehokoliv, i kdyz ma vkus a elegantne se obleka. Je take bojovnice a duse soucitna (ale musite si to zaslouzit). A mozna, ze ani neni tak moc soucitna. Mozna, ze i o ni plati slova francouzskeho basnika: "Tys nikdy nebyla vsak milosrdnou, zeno, o zeno, soucite, hromadko neznych kras..." Hromadka neznych kras? To bych se asi Blance do oci rict nedovolil. Jak vidite, mam s portretem teto pozoruhodne zeny potize. Bezpecne mohu rici jen tolik, ze Blanka ma radu zajimavych vlastnosti a ackoliv ji znam tak dlouho, ze uz si ani nepamatuji, kdy jsem ji neznal, vetsinu jich jeste porad asi neznam. (Mimochodem, narodila se 15. zari 1930 v Praze - ale to neni vlastnost, to je zivotopisne datum.) O Blancine detstvi a mladi bych nevedel vubec nic, kdyby ji jeji rodina nedonutila napsat alespon par poznamek o svem zivote, a ja mel prilezitost si jeji poznamky precist. A ty jsou korektni az hruza, jak se konecne u Blanky musi predpokladat (tady ale musim specifikovat - jinak bych dostal vynadano: Blanka odmita byt korektni politicky - proste si od nikoho neda predpisovat, co je spravne a co ne.
Blanka o svem detstvi: Leto stravene na chate, parta kamaradek, s kterymi jsem travila vetsinu casu u reky, na lodickach a hraly jsme ruzne hry. Vylety s rodici, pri kterych se muselo vetsinou "pracovat": sbirat houby, jahody a drivi, sisky a pod. To vsem nam zkazil prichod nemecke okupace. Jelikoz v blizkosti byla zbrojovka, kterou Nemci zabrali, do jejiho okoli smeli jen mistni obyvatele... Take si pamatuji to casne rano po zavrazdeni Heydricha, kdy na nase dvere zabusili dva muzi a odvedli moji sestru k vyslechu. Podle vypovedi svedka, do skupiny, ktera mela byt za vrazdu zodpovedna, patrila i mlada divka, ktera vedla kolo, ktere snad vzala a nebo predala jednomu z muzu te skupiny. A tak z blizkeho okoli byly divky v podobnem veku sebrany a musely chodit s kolem pred osobou, od ktere se cekalo, ze pozna tu, kterou videla.
Blanka o vanocich: Vanoce, to opravdove kouzlo mohou mit jen v detstvi. Na Stedry den odpoledne jsme musely se sestrou ven. Bud jsme sly bruslit a nebo sankovat. Tehdy jsem netusila, ze rodice potrebovali ten cas na ozdobeni stromecku, ktery zustal skryty za dvermi pokoje. Na stedrovecerniho kapra prisla take babicka a mamincina sestra s manzelem. Vecere trvala vecnost a ja z celeho napeti nemohla poradne jist. Konecne prisel ten nezapomenutelny okamzik, kdy jsme byly zavolany do ztemneleho pokoje, ve kterem stal ozdobeny stromecek, ozareny svickami a prskavkami. A pod nim vytouzene darky. Jen jednou jsem byla nesmirne zklamana - a to jsem musela byt hodne mala, jelikoz jsem si prala slapaci auto - ktere jsem pod stromeckem nenasla. Nevim, zda duvod byla cena auta a nebo to rodice pokladali za darek pro kluka. Dostala jsem jen asi dvaceticentimetrove auticko.
V teto epizode je mozna zakleta jedna z odpovedi na otazku: Kdo je Blanka? Bylo jeji zklamani tak velike, ze v jeji dusi vytvorilo protilatky, ktere ji pomohly, aby se v budoucnosti snadneji vyrovnala s uklady, ktere ji zivot prichystal, ze se zda byt vzdycky ve strehu pripravena odrazit i jen naznak utoku (s tim mam osobni zkusenosti ze schuzi Ceskeho a Slovenskeho sdruzeni v Kanade), ale dela to zpusobem, ktery ji ziskava vseobecny respekt. Bylo jeji zklamani tak velike, ze zpochybnilo pristi ocekavani, ze skoro vsechna budouci zklamani (krome tech nejtezsich) se zdala snesitelnejsi, ze se naucila nest bolest zklamani? Naseptalo toto velke rane zklamani jejimu detskemu podvedomi, ze vsecka jeji ocekavani nebudou splnena, ze osud je frajer, na ktereho neni mozno spolehnout a ze je moudre prijimat zivot se znacnou davkou stoicismu?
Blanka o konci valky: Valka konecne skoncila, ale nadeje na pokojny zivot nevydrzela dlouho. Maminka kratce po valce, po rocnim utrpeni, zemrela. Starost o moji mladsi sestru, tehdy triletou, padla na nekolik mesicu na mne. Tak i fronty na nakupy a domacnost. Ale brala jsem to jako samozrejmost a byla jsem velice nestastna, kdyz nekdo z pribuznych rozhodl, ze o sestru se bude starat teta, tatinkova sestra, ktera zila v Podebradech. Ale byly v te dobe chvile, na ktere jsou krasne vzpominky. Tanecni, Sokol, kamaradi.
Blanka o komunismu: Na sokolskem slete jako dorostenka v roce 1948 (tak Blanka i sokolovala, to jsou novinky! A jak to, ze jsem ji tam nevidel?) jsem pozorovala prvni priznaky, jak bude nase budoucnost vypadat. Po dokonceni nasi casti pruvodu jsme se postavily mezi divaky lemujici pruvod a vyvolavaly hesla jako: At si kdo chce co chce rika, my jsme deti Benese a Masaryka! At zije prezident Benes!' Po chvili k nam prisel muz v tmavem kabatu a rekl, ze bychom take mely volat "At zije prezident Gottwald!" My na to odpovedely, ze my ale jsme deti Benese a Masaryka! (Skvostna odpoved, Blanko!) A on nas varoval, at si dame pozor, co rikame. Po dokonceni prostneho cviceni jsme pri pochodu pod tribunou odvratily hlavy a opet vyvolavaly hesla. (Jan Waldauf, ja a hromada jinych dnes Torontanu delala totez. Jak to, ze jsme se tam nevideli?). Kdyz jsme vychazely ze stadionu, nase vedouci byly odvedene pryc... Prisly doby znarodnovani, zatykani, tyrani lidi jen proto, ze jejich nazory a mysleni nesouhlasilo s ideologii novych panu. Muj budouci svagr (Bedrich) byl jeden z postizenych; na vyber mel jen vezeni a nebo odchod za hranice. Rozhodl se pro to druhe a my se sestrou (Libusi) jsme odesly s nim. Povedlo se nam to az pri tretim pokusu.
Blanka o uprchlickem taboru v Nemecku: Po prechodu nas zivot zacal ve vezeni v prvnim, malem mestecku. Jelikoz jsme hranice presli na velikonocni pondeli, americke urady byly zavrene a nemecke penize na hotel jsme nemeli. Bylo to poprve za tu nebezpecnou, napjatou dobu, co mi povolily nervy. Branu otevrel valecny veteran, kteremu chybela hnedle pulka leve strany obliceje. To samo o sobe bylo otresne. Spinava cela, kybl misto zachodu a deky, ze kterych se spina nechala skrabat nehtem mne privedly do zpupneho breku (to je moc pekny obrat, ten si budu pamatovat). Behem zachvatu Blancina breku vesel do cely pan, ktery se dozvedel, ze presli hranice Prazaci a chtel vedet, jestli neznaji jeho znameho z Prahy. Neznali, ale kdyz se ptal, proc Blanka place a ona mu to rekla, dal jim penize na pokoj v mistni hospode. Blancin komentar: Nikdy jsem nebyla nikomu tak vdecna. Byl to prvni zazitek laskavosti v zapadnim svete. Pak Blancinu skupinu poslali do sberneho tabora v Lechfeldu u Augsburku, kde jim Libusina schopnost mluvit anglicky (a ucit druhe uprchliky anglicky) dopomohla k lepsimu ubytovani. Jediny problem: na oknech nebyly zaclony. Blanka: Vzala jsem tedy roli toaletniho papiru, natrhala na pruhy vysky okna, nakreslila na ne rtenkou cervene puntiky, prilepila na zed nad oknem a bylo po problemu. Prvni ukazka me budouci kariery.
Za nejaky cas Bedrich dostal misto sofera u filmove spolecnosti a Blanka a Libuse si v Mnichove najaly mistnost a zacaly sit na zakazku. To delaly do doby, nez vsichni tri dostali povoleni vycestovat do Kanady. Zacatkem cervna nastoupili v Bremenhafenu na starou namorni lod Nelly. Bylo to k veceru (a tady objevujeme dalsi Blancin talent - mazlit se s rodnou reci) slunce se blizilo k hladine more a zapadlo nad Evropou. Bude to trvat nekolik let, nez na ni opet pristaneme a 41 let, nez stoupneme na nasi rodnou pudu.
Nelly byla statecna, ocean preplula a svuj vzacny naklad vylozila v Halifaxu. A potom vlakem pres celou Kanadu do Vancouvru. Vedela jsem, ze Kanada je velika zeme, ale mit tu zkusenost poznat ji od Atlantiku az k Pacifiku pri prvnim vstupu na jeji pudu, byla nezapomenutelna zkusenost. Ve Vancouveru Blanka zila ctyri a pul roku, poznala tam Jiriho Rohna a vzali se (pred casem Blanka s neznou ironii poznamenala: Musela jsem preplout ocean a prejet Kanadu do Vancouveru, abych si vzala Cecha). Jiri dokoncil univerzitu a dostal misto reditele saskatchewanske odbocky Canadian Mental Health Association (CMHA) v Regine; po dvou letech presidlili do Toronta, kde se Jiri stal reditelem programu v hlavni kancelari CMHA a pozdeji generalnim reditelem cele organizace (prvni generalni reditel, ktery nemel doktorat v medicine). Narodily se jim tri deti, dva synove a dcera (k nimz dnes pribyla ctyri vnoucata). Hodne cestovali - cestovani je Blancina velka laska (navstivili pet kontinentu).
Dokud byly deti male, Blanka byla doma. Jak odrustaly, zacala pracovat v obchodech, mimo jine pro velkoobchod se sportovnim zbozim. V 54 letech se vratila do skoly. Vzala si tri roky vecernich kurzu v oboru interior design, coz ji umoznilo delat praci, kterou miluje a kterou dela dodnes.
To je vsecko hezke, ale tahle zdravice mela spis byt odou na jeji zasluhy o krajansky zivot. 35 roku byla clenkou Damskeho Odboru Ceskeho a Slovenskeho Sdruzeni v Kanade (CSSK). A ted zacnu opisovat - v prekladu - co o ni napsali (anglicky) v knizce It All Began With Prince Rupert : "Obrovsky kus neopevovane prace byl vykonan Damskym Odborem Ceskeho a Slovenskeho Sdruzeni v Kanade, zalozeneho na podzim 1960. Za ucinneho vudcovstvi jeho predsedkyn, Ruth Petrickove, Ericy Vieznerove a Blanky Rohnove, clenky Odboru sbiraly penize a obleceni pro ceske a slovenske uprchliky v taborech v Nemecku, Rakousku a Italii, se zvlastnim zretelem na uprchliky, kteri bud pro stari nebo nezpusobilost meli malou nadeji na emigraci. Take poskytovali pomoc a radu uprchlikum, kteri byli Kanadou prijati a hledali praci nebo ubytovani. Mezi jejich nejuspesnejsi projekty sbirani penez a satstva byl kazdorocni bazar v Masarykove hale a kucharska kniha oblibenych narodnich jidel, ktera vysla v roce 1965. V roce 1964 byla cinnost Damskeho Odboru poctena za sluzbu komunite cenou Chatelaine Award. Blanka by mela dostat osobni medaili za mimoradne zasluhy pri sbirce pro postizene povodnemi v Ceske republice v roce 1997 i za charitativni praci, kterou spolu s Jirim delali v Ceske republice (jestlize se nemylim, pomahali i na jednom z projektu A. K. Velana). Blanka velmi elegantne dve volebni obdobi sedela v kresle predsedkyne CSSK a v roce 2002 byla - spolu s Janem Waldaufem, Milosem Suchmou a Josefem Dobrovolnym, clenkou panelu, ktery se na winnipegskem kongresu zabyval problemem elektronicke virtualni kancelare a jeji webova stanky.
Blanka - a to ovsem neplati jen o ni - je vic nez soucet funkci a zivotopisnych dat. Vlastnost, ktere si u ni vazim nejvice, je otevrenost a primost. Jestlize u mnohych z nas alespon cast nasi verejne reakce je diktovana dojmem, jaky si myslime, ze vyvolavame, Blance jde snad vyhradne jen o vec. Tusite v ni jistotu vlastni hodnoty a sve pravdy - ponevadz ji nebyl dan dar utechy viry, nese vesmir na vlastnich ramenech. V zaveru sveho vypraveni o vlastnim zivote cituje hrst slov ze slavne pisne: "what's too painful to remember, we simply choose to forget" Pisnicku proslavila Barbra Streisand. Jmeno pisnicky? "The Way We Were". We still are, Blanka, we still are...
Nevsedni zena, jejimz osmdesatinam muzeme jen z povzdali tleskat (bude asi na zahradce plit travu).
Josef Cermak

 

Navrat na hlavni stranu