Blanka Rohnova, zena nevsednich
hodnot, slavi osmdesatku
Jsou lide, kteri by ji nazvali ozdobou sve komunity. Pravdepodobne
i to je, ale Blanka je rozhodne daleko vic, nez jen ozdoba cehokoliv,
i kdyz ma vkus a elegantne se obleka. Je take bojovnice a duse
soucitna (ale musite si to zaslouzit). A mozna, ze ani neni tak
moc soucitna. Mozna, ze i o ni plati slova francouzskeho basnika:
"Tys nikdy nebyla vsak milosrdnou, zeno, o zeno, soucite,
hromadko neznych kras..." Hromadka neznych kras? To bych
se asi Blance do oci rict nedovolil. Jak vidite, mam s portretem
teto pozoruhodne zeny potize. Bezpecne mohu rici jen tolik, ze
Blanka ma radu zajimavych vlastnosti a ackoliv ji znam tak dlouho,
ze uz si ani nepamatuji, kdy jsem ji neznal, vetsinu jich jeste
porad asi neznam. (Mimochodem, narodila se 15. zari 1930 v Praze
- ale to neni vlastnost, to je zivotopisne datum.) O Blancine
detstvi a mladi bych nevedel vubec nic, kdyby ji jeji rodina nedonutila
napsat alespon par poznamek o svem zivote, a ja mel prilezitost
si jeji poznamky precist. A ty jsou korektni az hruza, jak se
konecne u Blanky musi predpokladat (tady ale musim specifikovat
- jinak bych dostal vynadano: Blanka odmita byt korektni politicky
- proste si od nikoho neda predpisovat, co je spravne a co ne.
Blanka o svem detstvi: Leto stravene na chate, parta kamaradek,
s kterymi jsem travila vetsinu casu u reky, na lodickach a hraly
jsme ruzne hry. Vylety s rodici, pri kterych se muselo vetsinou
"pracovat": sbirat houby, jahody a drivi, sisky a pod.
To vsem nam zkazil prichod nemecke okupace. Jelikoz v blizkosti
byla zbrojovka, kterou Nemci zabrali, do jejiho okoli smeli jen
mistni obyvatele... Take si pamatuji to casne rano po zavrazdeni
Heydricha, kdy na nase dvere zabusili dva muzi a odvedli moji
sestru k vyslechu. Podle vypovedi svedka, do skupiny, ktera
mela byt za vrazdu zodpovedna, patrila i mlada divka, ktera vedla
kolo, ktere snad vzala a nebo predala jednomu z muzu te skupiny.
A tak z blizkeho okoli byly divky v podobnem veku sebrany a musely
chodit s kolem pred osobou, od ktere se cekalo, ze pozna tu, kterou
videla.
Blanka o vanocich: Vanoce, to opravdove kouzlo mohou mit jen
v detstvi. Na Stedry den odpoledne jsme musely se sestrou ven.
Bud jsme sly bruslit a nebo sankovat. Tehdy jsem netusila, ze
rodice potrebovali ten cas na ozdobeni stromecku, ktery zustal
skryty za dvermi pokoje. Na stedrovecerniho kapra prisla take
babicka a mamincina sestra s manzelem. Vecere trvala vecnost a
ja z celeho napeti nemohla poradne jist. Konecne prisel ten nezapomenutelny
okamzik, kdy jsme byly zavolany do ztemneleho pokoje, ve kterem
stal ozdobeny stromecek, ozareny svickami a prskavkami. A pod
nim vytouzene darky. Jen jednou jsem byla nesmirne zklamana -
a to jsem musela byt hodne mala, jelikoz jsem si prala slapaci
auto - ktere jsem pod stromeckem nenasla. Nevim, zda duvod byla
cena auta a nebo to rodice pokladali za darek pro kluka. Dostala
jsem jen asi dvaceticentimetrove auticko.
V teto epizode je mozna zakleta jedna z odpovedi na otazku: Kdo
je Blanka? Bylo jeji zklamani tak velike, ze v jeji dusi vytvorilo
protilatky, ktere ji pomohly, aby se v budoucnosti snadneji vyrovnala
s uklady, ktere ji zivot prichystal, ze se zda byt vzdycky ve
strehu pripravena odrazit i jen naznak utoku (s tim mam osobni
zkusenosti ze schuzi Ceskeho a Slovenskeho sdruzeni v Kanade),
ale dela to zpusobem, ktery ji ziskava vseobecny respekt. Bylo
jeji zklamani tak velike, ze zpochybnilo pristi ocekavani, ze
skoro vsechna budouci zklamani (krome tech nejtezsich) se zdala
snesitelnejsi, ze se naucila nest bolest zklamani? Naseptalo toto
velke rane zklamani jejimu detskemu podvedomi, ze vsecka jeji
ocekavani nebudou splnena, ze osud je frajer, na ktereho neni
mozno spolehnout a ze je moudre prijimat zivot se znacnou davkou
stoicismu?
Blanka o konci valky: Valka konecne skoncila, ale nadeje na
pokojny zivot nevydrzela dlouho. Maminka kratce po valce, po rocnim
utrpeni, zemrela. Starost o moji mladsi sestru, tehdy triletou,
padla na nekolik mesicu na mne. Tak i fronty na nakupy a domacnost.
Ale brala jsem to jako samozrejmost a byla jsem velice nestastna,
kdyz nekdo z pribuznych rozhodl, ze o sestru se bude starat teta,
tatinkova sestra, ktera zila v Podebradech. Ale byly v te dobe
chvile, na ktere jsou krasne vzpominky. Tanecni, Sokol, kamaradi.
Blanka o komunismu: Na sokolskem slete jako dorostenka v roce
1948 (tak Blanka i sokolovala, to jsou novinky! A jak to,
ze jsem ji tam nevidel?) jsem pozorovala prvni priznaky, jak
bude nase budoucnost vypadat. Po dokonceni nasi casti pruvodu
jsme se postavily mezi divaky lemujici pruvod a vyvolavaly
hesla jako: At si kdo chce co chce rika, my jsme deti Benese
a Masaryka! At zije prezident Benes!' Po chvili k nam prisel muz
v tmavem kabatu a rekl, ze bychom take mely volat "At zije
prezident Gottwald!" My na to odpovedely, ze my ale jsme
deti Benese a Masaryka! (Skvostna odpoved, Blanko!) A on
nas varoval, at si dame pozor, co rikame. Po dokonceni prostneho
cviceni jsme pri pochodu pod tribunou odvratily hlavy a opet vyvolavaly
hesla. (Jan Waldauf, ja a hromada jinych dnes Torontanu delala
totez. Jak to, ze jsme se tam nevideli?). Kdyz jsme vychazely
ze stadionu, nase vedouci byly odvedene pryc... Prisly doby znarodnovani,
zatykani, tyrani lidi jen proto, ze jejich nazory a mysleni nesouhlasilo
s ideologii novych panu. Muj budouci svagr (Bedrich) byl jeden
z postizenych; na vyber mel jen vezeni a nebo odchod za hranice.
Rozhodl se pro to druhe a my se sestrou (Libusi) jsme odesly s
nim. Povedlo se nam to az pri tretim pokusu.
Blanka o uprchlickem taboru v Nemecku: Po prechodu nas zivot
zacal ve vezeni v prvnim, malem mestecku. Jelikoz jsme hranice
presli na velikonocni pondeli, americke urady byly zavrene a nemecke
penize na hotel jsme nemeli. Bylo to poprve za tu nebezpecnou,
napjatou dobu, co mi povolily nervy. Branu otevrel valecny veteran,
kteremu chybela hnedle pulka leve strany obliceje. To samo o sobe
bylo otresne. Spinava cela, kybl misto zachodu a deky, ze kterych
se spina nechala skrabat nehtem mne privedly do zpupneho breku
(to je moc pekny obrat, ten si budu pamatovat). Behem zachvatu
Blancina breku vesel do cely pan, ktery se dozvedel, ze presli
hranice Prazaci a chtel vedet, jestli neznaji jeho znameho z Prahy.
Neznali, ale kdyz se ptal, proc Blanka place a ona mu to rekla,
dal jim penize na pokoj v mistni hospode. Blancin komentar: Nikdy
jsem nebyla nikomu tak vdecna. Byl to prvni zazitek laskavosti
v zapadnim svete. Pak Blancinu skupinu poslali do sberneho
tabora v Lechfeldu u Augsburku, kde jim Libusina schopnost mluvit
anglicky (a ucit druhe uprchliky anglicky) dopomohla k lepsimu
ubytovani. Jediny problem: na oknech nebyly zaclony. Blanka: Vzala
jsem tedy roli toaletniho papiru, natrhala na pruhy vysky okna,
nakreslila na ne rtenkou cervene puntiky, prilepila na zed nad
oknem a bylo po problemu. Prvni ukazka me budouci kariery.
Za nejaky cas Bedrich dostal misto sofera u filmove spolecnosti
a Blanka a Libuse si v Mnichove najaly mistnost a zacaly sit
na zakazku. To delaly do doby, nez vsichni tri dostali povoleni
vycestovat do Kanady. Zacatkem cervna nastoupili v Bremenhafenu
na starou namorni lod Nelly. Bylo to k veceru (a tady objevujeme
dalsi Blancin talent - mazlit se s rodnou reci) slunce se blizilo
k hladine more a zapadlo nad Evropou. Bude to trvat nekolik let,
nez na ni opet pristaneme a 41 let, nez stoupneme na nasi rodnou
pudu.
Nelly byla statecna, ocean preplula a svuj vzacny naklad vylozila
v Halifaxu. A potom vlakem pres celou Kanadu do Vancouvru. Vedela
jsem, ze Kanada je velika zeme, ale mit tu zkusenost poznat ji
od Atlantiku az k Pacifiku pri prvnim vstupu na jeji pudu, byla
nezapomenutelna zkusenost. Ve Vancouveru Blanka zila ctyri
a pul roku, poznala tam Jiriho Rohna a vzali se (pred casem Blanka
s neznou ironii poznamenala: Musela jsem preplout ocean
a prejet Kanadu do Vancouveru, abych si vzala Cecha). Jiri
dokoncil univerzitu a dostal misto reditele saskatchewanske odbocky
Canadian Mental Health Association (CMHA) v Regine; po dvou
letech presidlili do Toronta, kde se Jiri stal reditelem programu
v hlavni kancelari CMHA a pozdeji generalnim reditelem cele organizace
(prvni generalni reditel, ktery nemel doktorat v medicine). Narodily
se jim tri deti, dva synove a dcera (k nimz dnes pribyla ctyri
vnoucata). Hodne cestovali - cestovani je Blancina velka laska
(navstivili pet kontinentu).
Dokud byly deti male, Blanka byla doma. Jak odrustaly, zacala
pracovat v obchodech, mimo jine pro velkoobchod se sportovnim
zbozim. V 54 letech se vratila do skoly. Vzala si tri roky vecernich
kurzu v oboru interior design, coz ji umoznilo delat praci,
kterou miluje a kterou dela dodnes.
To je vsecko hezke, ale tahle zdravice mela spis byt odou na jeji
zasluhy o krajansky zivot. 35 roku byla clenkou Damskeho Odboru
Ceskeho a Slovenskeho Sdruzeni v Kanade (CSSK). A ted zacnu opisovat
- v prekladu - co o ni napsali (anglicky) v knizce It All Began
With Prince Rupert : "Obrovsky kus neopevovane prace byl
vykonan Damskym Odborem Ceskeho a Slovenskeho Sdruzeni v Kanade,
zalozeneho na podzim 1960. Za ucinneho vudcovstvi jeho predsedkyn,
Ruth Petrickove, Ericy Vieznerove a Blanky Rohnove, clenky Odboru
sbiraly penize a obleceni pro ceske a slovenske uprchliky v taborech
v Nemecku, Rakousku a Italii, se zvlastnim zretelem na uprchliky,
kteri bud pro stari nebo nezpusobilost meli malou nadeji na emigraci.
Take poskytovali pomoc a radu uprchlikum, kteri byli Kanadou prijati
a hledali praci nebo ubytovani. Mezi jejich nejuspesnejsi projekty
sbirani penez a satstva byl kazdorocni bazar v Masarykove hale
a kucharska kniha oblibenych narodnich jidel, ktera vysla v roce
1965. V roce 1964 byla cinnost Damskeho Odboru poctena za sluzbu
komunite cenou Chatelaine Award. Blanka by mela dostat
osobni medaili za mimoradne zasluhy pri sbirce pro postizene
povodnemi v Ceske republice v roce 1997 i za charitativni praci,
kterou spolu s Jirim delali v Ceske republice (jestlize se nemylim,
pomahali i na jednom z projektu A. K. Velana). Blanka velmi elegantne
dve volebni obdobi sedela v kresle predsedkyne CSSK a v roce 2002
byla - spolu s Janem Waldaufem, Milosem Suchmou a Josefem Dobrovolnym,
clenkou panelu, ktery se na winnipegskem kongresu zabyval problemem
elektronicke virtualni kancelare a jeji webova stanky.
Blanka - a to ovsem neplati jen o ni - je vic nez soucet funkci
a zivotopisnych dat. Vlastnost, ktere si u ni vazim nejvice,
je otevrenost a primost. Jestlize u mnohych z nas alespon cast
nasi verejne reakce je diktovana dojmem, jaky si myslime, ze vyvolavame,
Blance jde snad vyhradne jen o vec. Tusite v ni jistotu vlastni
hodnoty a sve pravdy - ponevadz ji nebyl dan dar utechy viry,
nese vesmir na vlastnich ramenech. V zaveru sveho vypraveni o
vlastnim zivote cituje hrst slov ze slavne pisne: "what's
too painful to remember, we simply choose to forget" Pisnicku
proslavila Barbra Streisand. Jmeno pisnicky? "The Way We
Were". We still are, Blanka, we still are...
Nevsedni zena, jejimz osmdesatinam muzeme jen z povzdali tleskat
(bude asi na zahradce plit travu).
Josef Cermak