Prezidentske zastaveni u
pateho prikazani
(Pribeh bratri Masinu a Milana Paumera)
Skupine bratri Masinu se dostalo vysokych poct od skoro vsech
predstavitelu statni moci Ceske republiky, snad i proto, ze se
tvori legenda tretiho odboje, ktera vyzaduje obeti na zivotech.
S vyjimkou vyznamenani, ktere muze udelit pouze prezident republiky.
Neudelil je prezident Vaclav Havel a zatim ani prezident Vaclav
Klaus (za zminku stoji i to, ze roman Oty Rambouska "Jenom
ne strach", napsany po Rambouskove setkani s bratry Masiny
v New Yorku 1984, byl tehdy odmitnut nejvyznamnejsim exilovym
nakladatelstvim 68 Publishers v Torontu). Ta skutecnost je pro
mne jednim z nejvyraznejsich naznaku, ze Ceska republika se dostava
z faze kovbojskeho kapitalismu tak zdatne pestovaneho komunisty
(i jinymi) a prodejneho systemu vladnuti do oblasti, kde se alespon
nekteri obcane na chvili zastavi a hledaji prameny, ktere napajely
vznesenejsi obdobi nasich dejin. Je, myslim, duvodem k radosti,
ze mezi temi obcany jsou oba nejvyssi predstavitele statu.
Fakta pribehu skupiny bratri Masinu jsou obecne znama: bratri
Masinovi, kteri jako mladi chlapci byli v roce 1945 presidentem
Benesem vyznamenani za pomoc svemu otci v protifasistickem odboji,
se stejne jako jejich komplic Milan Paumer chteli dostat do vznikajici
zvlastni jednotky Ceskoslovenske armady, ale protoze ani jeden
z nich neprosel prijimacimi testy, rozhodli se (aby mohli bojovat
proti komunismu) ziskat zbrane, prostrilet se na zapad a vstoupit
do americkych jednotek Rangers (Vladimir Kapal, Jak jsem poznal
Milana Paumera ja). A prostrileli. (Epizoda na uzemi NDR -
tedy uz po uteku z Ceskoslovenska - je sympaticka svou janosikovskou
atmosferou: bylo proti nim zmobilizovano 20,000 prislusniku Volkspolizei
a armady.) Zanechali za sebou sest mrtvych. Do americke armady
byli prijati a zucastnili se valky v Koreji. Cast naroda je povazuje
za narodni hrdiny a druha cast (mozna vetsi) za vrahy. Ja bych
je rad videl jako hrdiny: jako oni, jsem povazoval (a povazuji)
komunisticky rezim v Ceskoslovensku - zvlast jeho prvnich pet
let - za zrudnost; a jako oni jsem z komunistickeho Ceskoslovenska
uprchl. Ale zabiti Oldricha Kasika, Jaroslava Honzatka a Josefa
Rosickeho je pro mne dost tezke nevidet jako vrazdy - snad i proto,
ze jsem nikdy neveril v onu pohodlnou poucku, ze ucel sveti prostredky.
Slysel jsem jejich pribeh srovnavat s pripadem parasutistu Kubise
a Gabcika, kteri v kvetnu 1942 provedli atentat na Reinharda Heydricha.
Jedina podobnost, kterou mezi obema pribehy vidim spociva v tom,
ze obe skupiny zabily. Rozdil je ovsem v duvodech zabijeni a v
jejich obetech: zatimco Masinove a Paumer privodili smrt jednotlivcu,
kteri se provinili pouze tim, ze se jim dostali do cesty a jeste
casteji si je Masinova skupina vyhledla, aby se zmocnila zbrani
nebo penez, Kubis a Gabcik sprovodili ze sveta jednoho z nejzbesilejsich
a nejmocnejsich predstavitelu nacistickeho rezimu. Argument, ze
Masinove a Paumer zbavili svet nekolika komunistu je pochybne
ceny. I kdyby vsechny jejich obeti byly cleny komunisticke strany,
nedelalo by to z nich nutne komunisty a jeste mene zlocince hodne
smrti. Nebyl clenem komunisticke strany i nedavny predseda ceske
urednicke vlady? Prchalo nas statisice, vetsinou beze zbrani.
My utikali z bojiste (stejne jako Masinove a Paumer, kteri ovsem
opousteli pouze bojiste v Ceskoslovensku), oni se dali vysadit
na bojisti (v Ceskoslovensku) skoro s jistotou, ze i kdyby se
jim podarilo Heydricha zabit, ceka je smrt. Pres obrovske obeti,
ktere nas narod po zabiti Heydricha byl odsouzen prinest, jeho
smrt zasadila Hitlerove treti risi nezhojitelnou ranu: i jeden
z nejprednejsich nadlidi byl smrtelny, ani nejmocnejsi policejni
aparat ho nemohl uchranit pred hnevem ponizenych. A smrt obeti
bratri Masinu a Milana Paumera?
Jestlize se argumentuje tim, ze v dobe, kdy Masinove a Paumer
prchali z Ceskoslovenska zeme potrebovala povzbuzeni a oni tim,
ze se prostrileli na zapad dokazali, ze komunistum je mozno vzdorovat,
nebyl daleko kladnejsim a vymluvnejsim prikladem "vlak svobody",
ktery na prazskem Wilsonove nadrazi se zbrani v ruce (samo o sobe
trestne popravou) ctyri vudci operace - Vaclav Trobl, jeho zena
Vlasta, jejich syn a Karel Ruml komunistum "uloupili",
prejeli hranice a skoncili ve Wildenau v Zapadnim Nemecku? Psaly
o tom noviny po celem svete. The Toronto Telegram to nazval "jednim
z nejvelkolepejsich uteku z tyranie v moderni historii".
A ani jeden nevinny mrtvy.
Argumentuje se take tim, ze zabiti sesti osob pri uteku je ospravedlnitelne
Zenevskym protokolem, i kdyz nekteri zastanci tohoto argumentu
si nejsou docela jisti, zda by prosel i pripad probodnuteho pokladnika
a podriznuteho prislusnika SNB. Nevim. A konecne mne (vic nez
pul stoleti pozdeji) ani nejde o to, zda technicky Masinove spachali
sest vrazd (vlastne mne zajimaji jen ty tri v Ceskoslovensku).
Spis se snazim pochopit, co povazujeme za hrdinstvi hodne ucty
naroda. Masinove a Paumer nepostradaji odvahu, zakladni a nezbytnou
prisadu hrdinstvi. Ale odvaha sama o sobe je moralne neutralni.
Zdobi zlocince stejne jako svetce. Svoji odvahu vyplytvali na
akci (utek za hranice), kterou statisice jinych (a toto neni nejpoctivejsi
argument) uspesne ukoncila bez zbrani. Kdyz se ho Vladimir Kapal
zeptal, proc se nepokusili spachat atentat na nektereho predstavitele
komunisticke moci, Paumer odpovedel, ze o tom ani neuvazovali.
Neuskutecnena treti svetova valka nebyla vybojovana nozi, revolvery,
tanky a letadly. Sovetsky system se zhroutil vlastni neschopnosti
prezit, trebaze byl ochoten - jako Masinove a Paumer (ospravedlnuje
je, ze byli na nasi strane argumentu?) - zabijet sve odpurce.
Byl porazen pravdou, obetmi milionu svych otroku, svedectvim
svych Solzenicynu a Pasternaku. K padu rezimu u nas prispeli (vedle
lidi jako Milada Horakova a general Pika a statisicu veznenych)
spisovatele z rodu Zahradnicku, Skvoreckych (a co rict o nakladatelstvi
68 Publishers, ktere v Torontu vydupali ze zeme Zdena a Josef
Skvorecti?) a Havlu a snad nad jine muzi tvrdosijneho vzdoru jako
byli Vaclav Cerny a Jan Zabrana, kteri odmitli opustit svoji
fyzickou i duchovni vyspu a neuhnuli ani o pid v nerovnem zapasu
s neurvalou totalitni moci.
Tohle vsechno jiste musi bezet hlavou nejvyssimu legitimnimu predstaviteli
statu pri rozhodovani o udeleni nejvyznamnejsi ceny, kterou stat
muze nabidnout. Myslim si, ze v pripade tak tehotnem otazkou
narodniho svedomi, jakym je pribeh bratri Masinu a Milana Paumera,
jeho zamysleni musi jit za sferu politiky i oblast narodniho
vedomi, do ponornych stol problemu nejbytostnejsiho, systoly zivota
a diastoly smrti, k dreni clovecenstvi. Kdy mame pravo vzit zivot,
kdy mame pravo zabit, a zabit tak brutalne? Biblicke prikazani
odpovida imperativnim zakazem: Nezabijes! Jezis dal svuj zivot
za druhe. Clovek se behem sve celkem nedlouhe historie na zemi
naucil obchazet bozske i vlastni zakony a spojovat neslucitelne
(kardinalove dvou valcicich narodu, kazdy zehnajici zbranim sveho
naroda) a postulovat, ze ano, jsou okolnosti, za kterych mame
pravo zabit: ve valce, v sebeobrane, pri obrane svych rodin a
domovu Ale nemyslim, ze nekdy sel tak daleko, aby vavrinem ovencil
nekoho za to, ze se vydal na cestu k uskutecneni sveho osobniho
snu, porazce komunismu (i kdyz treba sdileneho miliony), rozhodnut
zabit kazdeho, kdo by se mu postavil do cesty. (Kapal ve sve vzpomince
zaznamenava vymenu mezi sebou a Paumerem, ktery hlidal venku pred
straznici, kdyz Masinove vtrhli dovnitr pro samopaly a munici.
"Nesmeli existovat svedkove... Ptal jsem se (Paumera), co
by delal, kdyby k nemu prislo male decko a zacalo by si ho prohlizet,
jak deti u neznamych lidi delaji." "To by melo smulu,"znela
lakonicka odpoved. "Mam tomu rozumet tak, ze byste treba
sestilete dite zabil?" Znela ma dalsi otazka. "Melo
by proste smulu." opakoval svou prvni odpoved.)
Narod, ke kteremu patrime, vic nez kterykoliv jiny, hledal svoji
velikost v oblasti mravnich hodnot - jeho valecnici, Zizka a legionari,
bojovali za viru nebo pravo na vlastni stat. Takto nas videl americky
historik, S. Harrison Thomson, ktery o nas v clanku, uverejnenem
v University of Toronto Quarterly v cervenci 1949, Thomas
Garrigue Masaryk, Philosopher in Action, napsal: Cesi a
Slovaci maji duchovni tradici jedinecnou mezi evropskymi narody,
slovanskymi i neslovanskymi. Zatimco hrdiny vetsiny evropskych
narodu jsou jejich velci dobyvatele - Charlemagne, Napoleon, Bedrich
Barbarosa, Bedrich Veliky, Gustav Adolf, Petr Veliky - hrdiny
Cechu a Slovaku jsou muzi citliveho srdce a ducha. Nejvetsim je
Jan Hus, nabozensky reformator, milovnik pravdy, nebo Chelcicky,
mystik a pacifista, nebo Kollar, ktery chtel slovensky narod
vest k slave po stezce duchovni vznesenosti, nebo Palacky, historik,
ktery zivot stravil tim, ze svuj narod presvedcoval, ze byl veliky,
kdyz byl narodem krestanskym, nebo Havlicek, vasnivy a statecny
novinar, ktery svuj lid ucil verit, ze velikost se mu vrati jen
tehdy, kdyz si ji mravne zaslouzi. Tato tradice byla Masarykovou
inspiraci... (Dve poznamky redaktora: 1. Srovnejme jen ceskou
hymnu a bojove hymny ostatnich evropskych narodu. 2. Evangelici
maji toto prikazani jako seste.)
Snazil jsem se mezi hrdiny S. Harrisona Thomsona nalezt alespon
jednoho, ktery by, po mem soudu, Masiny a Milana Paumera ovencil
vavrinem. Nenasel...
Josef Cermak
***-