Navrat na hlavni stranu

Pomnicky u silnic
Stavet pomnicky v miste lidskych tragedii je obycej prastary. Tato mista totiz prestavaji byt bezejmennym kouskem louky, nezajimavym uhorem porostlym krovim ci obycejnym prikopem. Tato mista, bez ohledu na nasi viru nebo neviru, nabozenske presvedceni ci svetovy nazor, ziskavaji v nasich ocich zvlastni atributy: Tady byla prolita krev, tady se propojila pozemskost s vecnosti, prave tady byl osudem narysovan metafyzicky prusecik zivota a smrti nejake lidske bytosti.
V case miru prichazi nahla, nasilna smrt nejcasteji skrze tragicka dopravni nehody. Stale si to odmitame pripustit, ale jsou to prave silnice, ktere muzeme s trochou fantazie prirovnat k vecnym bojistim, kde se denne scitavaji skody a ztraty. A coz teprve prijde-li rec na vrazedne zbrane? ­ Inu, prece tak nemuzeme narknout ten drahy nablyskany zazrak techniky zaparkovany u domu. Ne, my, kazdy jeden, verime ve svou stastnou hvezdu, prestoze neni dne, abychom se svym ctyrkolovym milackem neprojeli hned okolo nekolika osudovych mist. Mist nejtragictejsich dopravnich nehod.
Tvrzeni, ze silnice jsou nase nejvetsi hrbitovy je pochopitelne jen obrazne. Pomnicky rozesete v jejich blizkosti maji s hroby spolecnou jen jistou symboliku. Navic jsou pokracovanim pradavne tradice, ke ktere se ovsem nikdo primo nehlasi. Tradice oznacovat mista lidskych nestesti kameny, mohylami a krizi. Takoveto klasicke pomnicky po obetech blesku a mordu, jsme zdedili spolu s krajinou po predcich. Muzeme je obcas nalezt i na mapach, a tu a tam se nejaka ta osvicena obec rozhodne je zachovat ci obnovit.
Moderni silnicni pomnicky na mapach nenajdeme. Ani ty nejosvicenejsi obce se o ne nestaraji. Vzdyt rostou samy jako houby po desti a svym poctem zcela zastinily ony historicke. Podel nasich silnic a dalnic jich muzeme objevit stovky, ci spise tisice. Statistika mlci. Jsou to spontanni pietni vytvory a stavbicky, ktere nikdo neeviduje. Tudiz se ani nikde nedocteme, kolik obeti z toho tisice rocne usmrcenych na ceskych a moravskych silnicich ma svuj pamatnicek. Muze jit o vazicku s kvetinami, dreveny krizek na odrenem strome, svicku s obrazkem, az treba o kamenny obelisk s vytesanymi daty a zvecnelymi portrety nebo o betonovy monument od prave hrobky k nerozeznani. Meze neexistuji.
Jak je videt, skala tohoto pietniho projevu je nesmirne siroka, postrada pravidla nejen legislativni, ale i zvykova, jak to zname ze hrbitovu. Zatimco se hrbitovy vyznacuji prisnou strohosti a zdobi je vice mene jen svice, kvetiny, pripadne smutecni venec, pomnicky u silnic doplnuji plysove hracky, casta jsou auticka a motocykly, vyjimkou neni naaranzovana pneumatika, tu a tam i textove sdeleni. Clovek se tak dozvi, ze zemrely mel rad rychlost a vitr v usich, anebo si precte zatrpklou poznamku o bezohlednem viniku dane nehody.
Asi nebudeme daleko od pravdy s tvrzenim, ze se takrka vzdy jedna o nelegalni vytvory na cizim pozemku, ktere jsou nasledne, pokud vyslovene neprekazi, tolerovany. Takhle to vsak nemusi zustat na veky. Vzhledem k rostoucimu jejich poctu, a take k jejich koncentraci v nekterych exponovanych usecich silnic, se zda, ze si spolecnost bude muset existenci tohoto fenomenu priznat, zabyvat se jim, pripadne jej i nejak regulovat.
Jednim z reseni, ktere se jiz v praxi uplatnuje, je budovani spolecneho pietniho mista pro tu kterou silnici, respektive jeji vymezeny usek. Ukazuje se vsak, ze tento zpusob neuspokojuje citove potreby pozustalych dotykat se fyzicky mista, kde duse jejich blizkeho opustila telo a tento svet.
Je v tom cosi tajemneho. Neco neuchopitelneho. Neco skryteho v hloubi naseho nevedomi. Vzdyt tu nenajdeme rozdilu mezi clovekem stredovekym a soucasnikem. Ani cela staleti, ani prevratne vedecke objevy, ani udajna moderni racionalita na tom zhola nic nemeni. Spolecne pietni misto zustava anonymni. Postrada prave tu jedinecnost a autenticnost mista tragicke nehody, ono mysticke fluidum, ktere nas pritahuje a desi zaroven.
Miroslav Petr - cerven 2010

 

Navrat na hlavni stranu