A vlocky snehu padaly na
St. Vital
"A hele, tohle prislo dneska," pravila moje
zena a podavala mi cyklostylovanou pozvanku na tanecni zabavu
Sdruzeni.
"V ten den nic nemame!"
Ukazala na kalendar na stene, darek to firmy Firestone,
ktery mi dali snad pro pripad, ze bych nebyl spokojen se serizenim
motoru, ktery provedli. Navzdory vsem elektronickym analyzatorum
chodu motoru, pneumatickym pomuckam a dostatku nahradnich dilu,
po case jsem se sklanel k nazoru, ze skutecne vyborny mechanik
je tu vzacnost, neco na zpusob kouzelnika nebo internisty, kteri
zkusenym poslechem dokazi stanovit diagnozu pacienta nebo osmivalce.
"Dobra, pujdeme tedy," rekl jsem.
"Nemam ale zadne nove saty," informovala zena.
"Nedavno sis prece neco sila," rekl jsem.
"Ty jsou jenom na doma," odpovedela, netusic moje rozladeni
nad degradaci satu, ktere jsou na doma. Jakobychom prave doma
netravili vetsinu casu! A chtelo se mi zvolat: "Ovsem, zakoupime
satecky na tancovacku, ale jine na pondeli, a jine na utery a
patek!" Ale nerekl jsem nic.
V sobotu, v den zabavy, stoupla teplota az na minus dvanact
stupnu Celsia. V prubehu dne pak asi k minus sedmi. Na
vyklizene ulice se zacal sypat snih, prvotridni prasan, sen lyzaru.
A tady, v Manitobe, kdyz zacne padat snih tak pada a pada. A kdyz
padat prestane, mesto dostane az pohadkovy nadech a je to krasa.
A byla by to krasa nesmirna, kdyby nasledujici slunne dny nebyly
provazeny treskutymi mrazy, ktere tu bilou nadheru cini dostupnou
jen tem nejzarytejsim milovnikum prirody.
Vyjeli jsme a cerstve napadany snih dodaval jakousi velebnost
jizde v nasem obstaroznim automobilu. Motor bezi tiseji, perovani
je pojednou v dokonalem stavu. Je to chvile jako stvorena pro
pomalou jizdu. V tom belostnem nekonecnu je cosi uklidnujiciho,
zpomalujiciho.
Na miste jsme vystoupili do zlutave zare luceren prosivane stehy
padajicich snehovych vlocek, snasely se mekce a zvolna, jak nebe
oteviralo svou stedrou zimni naruc; padaly na domy a do ulic ctvrte
St. Vital s osvetlenymi okny obyvacich pokoju, kde obcas je mozno
zahlednout vasnostu pred televizorem nebo s knihou v ruce ci psikem
na kline.
V protismeru po zapadanem chodnicku prichazel pan ing. Pelech
s choti, muz, ktery se v novem domove dosti rychle dopracoval
nemaleho majetku jakymsi obchodem s Cinskou lidovou republikou,
jak o tom sla fama. Kozich s bobra a kozich minkovy, vlidne usmevy,
pohoda.
"Dobry vecer, milostiva, dobry vecer, pane inzenyre,"
zdravil jsem. Pani Pelechova rekla: "Bozinku, neni to nadhera?"
a jeji manzel se pridal a pravil bodre: "Takhle sem dorazit
na sanich, v trojce, to by bylo jiny kafe, co rikate?-
Potvrdil jsem, ze to by byla uplna pohadka.
Vesli jsme do salu a usedli ke znamym ke stolu pokrytem bilym
tuhym papirem. Pripomnel mi byvale pracoviste Cs. akademie ved,
prkno potazene podobnym papirem k nemuz jsem usedal v nepravidelnych
intervalech a caral na nej z financnich duvodu nakonec nerealizovane
napady.
Ucitil jsem nejaky pruvan a sel zakoupit reznou s limonadou. Tam,
kde se napoje prodavaly. Mila pani vymenovala penize za listecky
podobne tem, ktere v prazskych kinech vydavaly satnarky a vedle
pokladnik Sdruzeni pan Emanuel Haluska mackal packy automatu
na presne odmerovani davek rumu, rezne, skotske nebo brandy a
lahve zasunute v tom zarizeni hrdly dolu pripominaly laborator
nebo operacni sal, transfuzni stanici... a pan Haluska ji obsluhoval
s vlidnym usmevem, delalo mu zrejmou radost, ze muze podavat lahodne
napoje tem, kteri mu podavali modre listecky.
"A, poklona," usmal se pan Haluska a vzal ode mne listecky
a ja se ho zeptal, jak se mu dari "Jo, dobry je to, prima!"
odpovedel a ja jsem si uvedomil, ze uz se tady na podobne otazky
neozyva ono "Ale stoji to vite za co!" A nebo "Zdravas
kralovno, stoji to" Uvedomil jsem si, ze uz mnohem casteji
slysim ceskou obdobu onech kanadskych Fine, just fine! Not bad.
Very good. A napadlo me, cimpak to asi je ...
Do salu vesli panove Vrba a profesor Jindrich Noska, oba jiz sedmdesatileti,
pan Vrba s obvyklym hedvabnym satkem v rozepnute kosili, peclive
ucesan a jako ze skatulky, mohl vam bez okolku rict, ze vcera
oslavil padesatku a ani byste nemrkli okem pochybnosti! Kazdym
rokem po rozvodu ozival a mladnul a kdyz pak byl v penzi, hojne
cestoval a rad se rozdeloval o svoje poznatky.
"Jo, pane kolego, Toronto, to je dzungle, tam bych vam ani
neradil, stejne jako do New Yorku, i kdyz, pravda, tam si muzete
uzit vseho, tam je moc zajimavo, nebo Los Angeles, to tak na par
dni, ale ne natrvalo, dejte pokoj! Jo, Vancouver, to je jiny kafe
... nebo Victorie ... snad malinko ty drogy, ale jinak prima!"
A jeho kolega profesor, ten jakoby si odskocil z Capkovych povidek
Lulku neustale v koutku ust, nekdy horici, nekdy chladnou, ten
sice nevypadal ani na padesat ani sedesat, ale presne na svuj
vek. Ale: byl tim puvabnym a dokonalym reprezentantem toho nejpuvabnejsiho,
cim se muze vyznacovat starsi muz. Jeho tvar je vizitkou spokojeneho
zivota. Je to tvar, ktera provokuje k otazce: "Jak na to,
aby jeden byl v zivote spokojenej, pane profesore?" Snad
by i rekl, vyklada rad. Zvolna, rozvazne, s delikatni peclivosti
na volbu kazdeho slova, kazde vety. Kazde leto odjizdi do Evropy
a vraci se s nacrtnikem plnym skic, s namety i hotovymi obrazy.
Vozi si do sveho domku ve Winnipegu zakouti jizni Francie, parizske
ulicky a namesti, benatske domy a betonove mostiky klenouci se
pres kanal, svycarska udoli s jezery, kostelicky rakouskych vesnicek
pod Alpami.
Donesl jsem napoje ke stolu a pripil si s choti a prateli.
Hudebnici komba Jiriho Jegora usedli ke svym pultikum. Vse bylo
pripraveno k tomu, abychom veselym stehem vecera prosili obcasnou
nudu mesta, jehoz fadnost nezmeni mohyly mrakodrapu, luxusni automobily,
obchodni domy plne zbozi.
Jara Sima se ke mne naklonil a zeptal se: "Jak jde tenis,
hrajes hodne?"
"Mirne," rekl jsem a Jara pokracoval: "Covece,
ten nas hokej letos zacina mit uroven, prihravame si skoro jako
nasi!" Tak informoval o cinnosti hokejove skupiny, v niz
jsem donedavna take pusobil, v podstate slovenske, osvezene jen
Jarou a jeste dvema Cechy a dvema Kanadany. Kazdou sobotu o pulnoci
v pronajate hale.
"A co Venca?" zeptal jsem se..
"Venca je stale klasa," rekl Jara a orchestr zacal hrat.
Nastoupili malinko falesne, ale rychle to srovnali.
Na parkete s Evou. Pan Haluska u sve zivotodarne stanice. Exkluzivni
zadnice pani Bozenky Semeradove. Tanci se svym velmi uspesnym
manzelem. Na samem okraji parketu nerozlucni pratele, panove Noska
a Vrba v rozhovoru s panem ing. Pelechem. Pan profesor ve svem
typickem postoji, hlava mirne poklesla mezi ramena, tvare malinko
provesene, mezi nimi v hubince dymka. Tabak v ni bych odhadoval
na solidni a dymku na dunhillku. O cem asi hovori? Pan
profesor mirne, jakoby na souhlas, pokyvuje hlavou.
A pojednou, docela bezduvodne, pripominam si prvni tanec s Evou.
Hvezdami poseta obloha, v dohledu Narodni divadlo. Volne a blizko
plynouci Vltava. Oblek z umele strize, vyhrazeny pro navstevu
tanecnich podniku, vinaren, pajzlu.
Uz nikdy prvne ... a nikdy v Praze! napada me pojednou.
Hola! Viden a Winnipeg! Novy zivot, odpustme si co jsme si. Nejdulezitejsi
je budoucnost pokracovatele naseho rodu. Privinul jsem k sobe
Evu tesneji. Mlcel jsem a venoval se minulosti. Kratce. Ale ta
je nezapomenutelna prvotni. Tancil jsem jak nejlip jsem umel,
pohaneny snad vlastnim rouhacstvim a nevdecnosti osudu, ktery
me zavedl prave do teto velike zeme kde mozna kazdy muze skutecne
byt vlastniho stesti strujcem, do sveta bez domovnich duvernic
a udavacu, tajemniku strany, ale pritom jsem, alespon nakratko,
pocitoval takovou zvlastni marnost, pocit, jako bych slapal pohyblivym
piskem ...
Nekdy v polovine vecera jsem vysel v rozepnutem kabate na ulici,
na chodnicich bobtnala poduska cerstveho snehu, ktery dopadal
na mesto a na jeho ctvrt St.Vital. Bila pohadka. A v pohadce je
dovoleno vsechno. Pohadka osvobozuje. Citil jsem, ze mi chybi
dva, tri drinky od pana Halusky, k absolutni spokojenosti. A k
slzam radosti stejne jako smutku vykropenym do manitobskeho prasanu.
Vlocky snehu se mi usazovaly ve vlasech a na rasach, do polobotek
jsem si nabiral jemny prasan a moje nostalgie dosahovala pohadkove
podoby. Ocital jsem se v Krkonosich, ve Spindlerove Mlyne a Na
Miseckach, v Peci pod Snezkou Vchazel jsem do horskych chat krasne
vytopenych, vonicich spalenym drevem a pivem, na strechach tech
oaz blazenosti na metr belostneho snehu....
Vratil jsem se do salu. Pribylo v nem koure a horko vysvleklo
nejednoho pana na parketu ze saka. Panu Haluskovi se malinko lesklo
celo, byl u sve stanice velmi zaneprazdnen. V rohu parketu hezka
rusovlaska se mnohoslibne tiskla k pohlednemu panovi s knirkem,
o nemz jsem vedel, ze neni jeji manzel.
"Kdepak ses toulal?" ptala se zena.
"Byl jsem se venku nadechnout nadherne noci," rekl jsem.
"A s kym ses tam nadechoval?" ptal se Jara zovialne.
"S pani Pelechovou."
A pak jsem se chvili dival jak Janicka Veberova nadherne tanci
s uhlazenym eleganem o kterem se rika, ze v soukromi dava prednost
panske spolecnosti pred damskou. Obema to sluselo tak, ze ta fama
vzbuzovala pochybnosti. Ale lezernost jejiho manzela, povidajiciho
si klidne s panem Haluskou, takovou povest mozna malinko potvrzovala.
Takovy ale uz je zivot. A tak mi to vsechno v tu chvili bylo docela
jedno
Vladimir Cicha - Vancouver