Film Kawasakiho ruze ziskal letosni hlavni cenu - Plzenskeho lednacka
Islandska sopka, zkraceny
festival a cesky pas
Po roce zase prisel cas plzenskeho festivalu Finale. Udalost na
kterou se jiz od Vanoc tesim. Nejprve zjistuji, kdy se festival
bude konat. Pak si s Festivalem vymenime inzerci. Zakoupi se letenka,
udelaji a odeslou se posledni torontske noviny. Pretahne se to
nejnutnejsi do pocitace, protoze kdyz se zapomenou vsechna tricka,
jako posledne, da se to vyresit, ale kdyz chybi nejaky ten program,
tak je zle. Vzdycky jsou veci, ktere se pred odjezdem staci a
ktere se nestaci. Dulezite je, aby se stacilo to dulezite. Tentokrat
to vypadalo, ze vse bude v poradku. Jenze maler, v patek rano,
v den odjezdu, mne boli v krku a pokousi se o mne vsechny mozne
choroby. Skoro bych si myslel, ze mam chripku, ale proti vsem
chripkam jsem byl vcas ockovany, takze zadna chripka, jen mala
neprijemnost. Musim to nejak prezit.
V ten patek vsak proskakuji dalsi zpravy, ze nektera letadla do
Evropy minuly vecer neodletela. Volam do Nitry. Tam maji informaci,
ze jiz ma vse letet normalne. Z Euronews hlasi seznam zemi, kde
je uzavren prostor. Mezi nimi i Holandsko. Uzavreni letiste ma
trvat do sesti hodin rano, ale moje letadlo ma doletet az po sedme.
Ke vsemu zavira i Praha. Predstava, ze budu lezet nekolik dnu
mirne nachcipany v Amsterodamu na letisti neni lakava, chci tedy
posunout letenku, ale pokud let nebyl zrusen, musel bych platit
poplatek. Navic nejblizsi letenka by byla za nekolik tydnu a znamenalo
by to, ze nestihnu Festival Finale. Jsem rozhodnut. I kdybych
mel dojet z Amsterodamu do Plzne stopem, poletim a balim dal.
Mezitim mne volaji znami a davaji ruzne protichudne informace.
Kdyz zavolam na KLM, dostanu odpoved, ze pokud neletim dnes at
radeji zavesim. Nezavesuji v nadeji, ze jsem v poradi. Omyl, zavesili
oni. Jdu na internet tam je ctyri hodiny stara zprava, ze letadlo
z Toronta do Amsterodamu leti. Sbalil jsem kufry, kdyz zvoni opet
telefon, opet vola pani Blanka z Nitry a rika, ze letadlo do Amsterodamu
neleti. "Kdy mohu letet nejdriv?" "Chcete letet
pres New York" "Tomu bych se radeji vyhnul." Predstava,
ze bych doletel do New Yorku a tam zkejsnul byla jeste horsi nez
doletet do Amsterodamu. Pokud by nic neletelo dal, musel bych
se vratit do Toronta. Tim by byl Festival definitivne pohrbeny.
Za chvili vola opet Blanka z Nitry. Nejblizsi let je ve stredu
pres Pariz. "Neslo by to driv?" To jsem jeste netusil,
ze driv stejnak nic nepoleti. Se smisenymi pocity, jsem zalezl
do postele a zacal lecit svou chorobu. Ne zcela, protoze tentokrat
jsem jako Wagnerovo kladivko kmital mezi pocitacem a posteli.
Chvili to bylo lepsi, chvili se zdalo, ze uz se to otevre a letadla
vzletnou jako vrabci, kdyz mezi ne nekdo streli. V zapeti mne
klati choroba. Misto toho radar na internetu ukazuje, ze vsechna
letadla, krome jihu Evropy, jsou na letistich jako lode za boure
v pristavu. Tentokrat festival odstartoval beze mne.
Teprve v utery rano se objevily prvni zpravy, ze nektera letedla
vyrazila z Evropy za ocean. Mezi nimi i tolik mnou sledovany let
Air France. Jenze odlet z Toronta do Parize se stale odkladal.
Nakonec letadlo leti s nekolikahodinovym zpozdenim, ale leti.
Ve stredu uz by se melo letat normalne. Z Nitry Travel
to dostavam potvrzene, ale mel bych tam byt tri hodiny pred odletem.
Nakonec jedeme s Marii na letiste autem. Pri sjezdu z Jamesonu
na QEW je rampa uzavrena. Musime jet po Lakeshoru. Coz by nebyla
takova tragedie. Jenze silnice je zacpana a jedeme krokem. Pomyslel
jsem si, ze ted by bylo ironii, kdybych se nedostal na letiste
kvuli provozu v Torontu. Nakonec se na Terminal 3 prece jen nejak
dostavame a kupodivu zpozdeni neni tak velke.
U prepazky Air France je houf lidi a nejaka pani v uniforme,
ktera dela poradek. Aspon to tak vypada, ale ve skutecnosti vsechny
posila pouze k jinemu panovi ve stejne uniforme. Ukazuji mu svoji
elektronickou letenku. Ten ji vsak odmitne a chce pas. Hledam
tedy kanadsky pas a podavam mu ho. Jako kouzelnik pristupuje k
zarizeni, ktere ma vydat palubni jizdenku, ale beda kouzlo se
nepodarilo a kouzelna skrinka stavkuje. Navrhuje reseni, abych
sel k prepazce, coz jsem chtel ucinit puvodne. Ale k prepazce
se musi pres pani v uniforme. Kdyz se k ni po druhe probojuji,
posila mi opet ke svemu kolegovi. Tentokrat jsem neustoupil jiz
ja a stoupam si do fronty, ktera se mezi tim zahustila. Nakonec
se dostavam k prepazce. Davam svoji elektronickou letenku, pan
chvili krouti hlavou pak preskakuje prepazku, nekam bezi, pak
se vitezne vraci s nejakym papirem v ruce. Po chvili jsem odbaven
a kupodivu letadlo zaplnene do posledniho mistecka odleta na vterinu
presne. Vedle mne sedi profesorka z Aberdeenu. Odskocila si do
Toronta na tri dny. Zajezd se ji protahl na deset a v Parizi ma
cekat, misto mych ctyr hodin, devet. Nezavidim ji to.
Z mikrospanku jsem se probudil pobliz Irska, byla snidane, letadlo
se odklonilo k jihu a zacalo stoupat do 12 km vysky. Timto zpusobem
jsme obelstili islandskou sopku. Z jihu jsme obleteli nejen Irsko,
ale i Anglii a sturmem jsme to vzali na Pariz. Torontsky spisovatel
a cestovatel Jiri Svoboda pouzival vyrazu prasknout to na Pariz,
coz tentokrat byl skutecne vyhodnejsi vyraz. V 12 km jsme doleteli
az nad francouzskou metropoli a pak to slo velice rychle dolu.
Takze cestujici vylezli z letadla nejen s rudejma ocima, ale i
s pokusenim koupit si ve free-shopu aparat pro nedoslychave.
Vystoupil jsem na letisti Karla d'Gaula a pomalu jsem se dopotacel
k tabuli, kde byl seznam odletu. Zelene svitilo to, co bylo v
poradku. To jsem se dovtipil, i pres velice chabe znalosti francouzstiny,
cervene svitily Istanbul, Helsinky a Praha. Jestli se jedna jen
o zpozdeni ci o zruseni letu, jsem vzhledem k nedostatku vtipne
kase pozivane v mladi a neznalosti reci obyvatel zeme galskeho
kohouta nerozlustil. Stoupnul jsem si tedy do fronty na informace.
Bylo prede mnou sedm lidi. Oznacil jsem toto cislo jako n. Kdyz
po hodine cekani byl pocet lidi prede mnou n-1, dospel jsem k
zaveru, ze by muj dotaz mohl byt zodpovezen za sest hodin, coz
by bylo v 15:30 stredoevropskeho casu a moje letadlo melo letet
v 12:45.
Rozhodl jsem se tedy k jinemu manevru. Zneuzil jsem prochazejici
zenu v uniforme. Bezohledne jsem ji zastavil. Vytahl jsem palubni
letenku a drze se zeptal, jestli toto letadlo leti dnes do Prahy.
Ta zmenila smer sve chuze a zamirila do jakesi kukane a dlouho
nevychazela. V ten okamzik jsem se vydesil pro zmenu ja. Co kdyz
jiz nikdy v zivote tuto puvabnou Francouzku nespatrim a ona v
ramci svobodneho pohybu v unii streli muj palubni listek nekomu
jinemu. Nestalo se tak. Po chvili se vratila a sdelila mi, ze
letadlo leti podle jizdniho radu z terminalu D-2.
Jako Indian v Cooprove Poslednim mohykanu, jsem vyrazil
po sipkach letistniho labyrintu. Po nejake dobe se sifra D-2 zmenila
ve zmet kodu s podobnym oznacenim. Tentokrat se vsak jednalo o
cisla ramp na terminalu D-2. Byl jsem temer u sveho cile, u exitu
D71A. A vskutku u nastupiste s cislem 71 byly tri vchody A, B,
C.
Jak tak bloumam po Karlove letisti a pozoruji vrabce, kteri jsou
soucasti snad vsech letistnich hal. Najednou vidim u zcela jineho
terminalu napsano Praha. Napadla mi dabelska myslenka, co kdybych
letel o tri hodiny drive a stihl jeste odpoledni promitani na
plzenskem festivalu. Ukazal jsem svou ochmatanou palubni jizdenku.
Oznamili mi, ze prave zavreli dvere a at si pockam na pristi letadlo,
cili na to s kterym jsem mel puvodne letet. Vyndal jsem tedy svuj
prirucni pocitac a poslal zpravu do Plzne, ze priletim v pul treti.
Tentokrat to fungovalo, ridic z Plzne na mne cekal u vychodu ve
stanoveny cas. A chcete-li slyset, ze letadlo bylo opet plne a
nejake dalsi zmatky, tak se nedockate. Letadlo Air France z
Parize do Prahy bylo dva dny po nejvetsim kolapsu v letecke doprave
s radou volnych mist, takze bych se klidne mohl natahnout na sedadlo
a spat jako Karafiatuv Broucek pres zimu, ale spete, kdyz je krasne
jasno a pod vami se klikati Ryn. Ani se nechce verit, ze do teto
krasne reky byl vhozen kdysi popel Mistra Jana Husa.
***
Ve ctvrtek ve ctyri hodiny odpoledne jsem tedy dorazil do Plzne.
Byl jsem zrejme poslednim, kdo ze zahranici do zapadoceske metropole
dorazil. Predjezdec Vaclav Taborsky spolu s byvalym torontskym
cestnym konzulem Lannym Rosickym a jeho manzelkou jiz byli davno
na miste. Vaclav Taborsky to okomentoval, ze jsem prijel na finale
Finale.
V krasnem hotelu Rous, jsem vsak podlehl pokuseni a na hodinku
jsem se prospal. Vydrzel bych spat az do rana, ale Festival neni
rekreace, festival je tu od toho, abych zde nacerpal energii o
filmech, ktere se za posledni rok natocili a pak mohl v Torontu
ze sebe delat chytryho. A toho vecera jsem zvladl jeste dva filmy.
Obcas jsem byl prekvapen z anglickych prekladu u ceskych filmu.
Hned na zacatek jsem videl film od Jitky Rudolfove Zoufalci,
ktery mel anglicky nazev Dreamers. Skupina sesti spoluzaku
z Jablonce nad Nisou zustane po studiich v Praze. Po case zjisti,
ze jim Praha nic nerika a odstehuji se do Jiznich Cech na zdevastovany
statek. Podobne jako hippies koncem sedesatych let, chteji zit
spolu, ale ono to nejak nefunguje. Cast z nich zustava, jini jdou
dal. Jak rikaji opilci po hospodach: "Pred sebou neuteces!"
Film je prave takovou vypovedi uteku pred sebou samym. A tak nekteri
opet utikaji. Sance je na Novem Zelandu. Nekteri jiz nemaji silu
jit dal. Je zajimave, ze film hovori k tem, kterym je dnes okolo
triceti, ale je pripominkou sedesatych let a kvetinovych deti.
Zcela zdecimovan, jsem byl rozhodnut podivat se pouze na zacatek
filmu Oko nad Prahou o architektovi Janu Kaplickem. Nejenze
jsem vydrzel cely dokument, ale i besedu po nem. Prestoze se jedna
o subjektivni svedectvi stranici architektovi a osobne mam problem
se skutecnosti, ze nebyly dodrzeny vsechny podminky zadani souteze,
je skutecnosti, ze v roce 2010 diky Vaclavu Klausovi Narodni knihovnu
nemame, za to se stavi pobliz parkoviste, ktere radnim z prazske
ODS nevadi. Ve filmu muzeme videt i souboj dvou prezidentu: prukopnika
Vaclava Havla a konzervativce Klause. Primator Bem napred vita
stavbu knihovny. Pozdeji po vystoupeni sveho nadrizeneho Vaclava
Klause bez jakehokoliv studu otoci. Jako dabel pokusitel pusobi
Jiri Paroubek, ktery nabidne Janu Kaplickemu misto poradce. To
jiz je videt, ze z Narodni knihovny se stala politicka zalezitost.
Uplne nejhorsi postavou je byvaly ministr kultury Jehlicka, ktery
diktatorsky odvola reditele Narodni knihovny Vlastimila Jezka
a stavbu knihovny zrusi. Ironii je, ze v Cine jiz dve knihovny
podle tohoto navrhu stoji.
***
Je jiz temer zakonitosti, ze festivaly jsou zajimavejsi v prvni
polovine, zatimco v zaveru jen pouze dobihaji jaksi ze setrvacnosti.
Letos byl skvely doprovodny program festivalu, ktery byl venovan
undergroundu a Plastikum. V patek pak jiz bylo vyhlaseni vitezu.
Presto bylo mozne odpoledne videt dva filmy. Herecky koncert Pavla
Landovskeho ve filmu Lenky Kny Stinu neuteces. Pribeh volynske
Cesky a Ukrajince z doby valky a stare tajemstvi, ktere je teprve
ve stari odhaleno. Ztrata identity v prostredi Sudet, doplnene
setkanim s nemeckym doktorem, ktery neni ani Cechem ani Nemcem.
Pribehy, ktere jsou vic jak sedesat let stare se misi se soucasnosti.
Druhy film Tango s komarmi se odehrava z casti v Bratislave,
z casti v Cechach. Reziser Miloslav Luther si zvolil postavu dvou
emigrantu, byvaleho podnikatele a byvaleho herce. Prestoze se
maji oba zdrzet kratkou dobu, dostihne je oba minulost a musi
se s ni nejakym zpusobem vyrovnat.
V patek vecer je jiz slavnostni vyhlaseni nejlepsich filmu. Zlateho
Lednacka letos ziskal film rezisera Jana Hrebejka Kawasakiho
ruze za emotivni interpretaci pribehu a la these o
dusledcich doby nedavno minule na lidske vztahy a zivoty, a zejmena
za nekolik skvelych filmovych scen, stojicich na vybornych hereckych
vykonech. Podobnym tematem se zabyval i film Radima Spacka Pouta,
ktery dostal zvlastni uznani za to, ze dokazal dusledne zachytit
sedivou atmosferu 80. let a vytvorit postavu, ktera ztelesnuje
nesmyslnou brutalitu politickeho systemu.
Katerina Krusova ziskala cenu Dagmar Taborske
Minule jsme psali o nadaci Vaclava a Dagmar Taborskych. Cenu Dagmar
Taborske ziskala reziserka Katerina Krusova za film Vzpominky
na Snovidky. Cenu Vaclava Taborskeho film Lukase Kokese 59/184/84,
o starem mladenci, ktery hleda pres internet partnerku (za
vesele zpracovani smutneho tematu a za pevny a rozhodny rezijni
pristup). Mezinarodni porota pro dokumentarni film ocenila Zlatym
lednackem film Krajina osudu a zvlastnim uznanim dokument
Karla Zaluda Prizrak svobody II. Divaci se pak rozhodli
pro Hrebejkuv film Kawasakiho ruze a ocenili herecky vykon
Ondreje Maleho ve filmu Pouta. Filmove kluby pak ohodnotily
jako nejlepsi film, film Marka Najbrta Protektor a jako
nejlepsi dokument Zapomenute transporty do Polska rezisera
Lukase Pribyla.
Sobota je venovana novym ceskym filmum mimo soutez. Odpoledne
je to film Jana Nemce Holka Ferrari Dino. Jan Nemec v nem
vypravi svuj pribeh ze srpna roku 1968, kdy se mu podarilo natocit
film z prvnich dnu okupace a pak tyto ctyri 120 metrove kotouce
propasovat do Rakouska. Vypravi, jak ze sebe na hranicich delal
pomateneho Itala, ktery ztratil doklady, zatimco skutecny Ital,
ktery sbalil krasnou Cesku se podelal strachy. Kdyz ho nepustili
predal film v okamziku louceni Italove milence. Pak priznal, ze
je Cech a proc udelal tu scenu. S ceskym pasem nemel problem a
dokument predal ve Vidni rakouske televizi. Dokument videla miliarda
lidi, coz se asi nepodarilo zadnemu filmari pred tim ani potom.
Milos Forman zfilmoval obnovenou premieru Dobre placene prochazky
tentokrat uvedene v Narodnim divadle.
Reziser Jiri Vejdelek, ktery je znam svou nekonvencni obhajobou
lidskych prav prisel s "pikantni komedii" Zeny v
pokuseni. Pravda souboj matky s dcerou o milence a do toho
chlipna babicka je asi trochu odlisny od Vaclava, kdy vypravel
o mentalne postizenem chlapci, ale nutno dodat, ze vzdy prijde
s necim originalnim.
V nedeli Finale osirelo. V hotelu Rous jsem zustal
sam. Vecer jsem dostal klice od hotelu a rano jsem mel jeste moznost
podivat se na DVD. Chtel jsem vstat brzy rano a zvladnout do odpoledne
aspon tri filmy. Po snidani jsem odesel do pokoje zabalit si veci.
Pro jistotu jsem zkontroloval doklady. Muj cesky pas vsak chybel.
Prosel jsem znovu vsechna zavazadla. Pas nebyl. Zaskocil jsem
do recepce. Ani tam pas nebyl. Znovu jsem prohledl vsechna zavazadla.
Pak jsem sel do festivalove recepce. Ani tam pas nebyl.
Rozhodl jsem se, ze po prijezdu do Prahy vse zkontroluji jeste
jednou, ale ze ted nesmim ztracet cas.
Podival jsem se tedy na vitezny film Kawasakiho ruzi a
musim rici, ze jsem nelitoval, i kdyz je to mirne receno "depka".
A zaroven musim rezisera Jana Hrebejka pochvalit. Jestlize jsem
byl rozpacity z filmu Nestyda, tak tentokrat se mu podarilo
dobre vystihnout postavy z osmdesatych let. Estebak Kafka zde
vystupuje jako filosof. Nikdy se nedopustil, zadneho nasili. Pouze
manipuloval s lidmi. Pri tom disidenti proti nemu pusobi neverohodne,
az na to, ze maji jizvy po Kafkovych cigaretach. Vzpomnel jsem
si na francouzsky film Past na popelku ze sedesatych let.
Hlavni hrdinove sice v urcitem momentu selhali, ale pak se vzchopili.
Mame brat jako smerodatne obdobi selhani anebo obdobi, kdy se
chovali statecne. Kazdy z nas vi, ze mel v zivote silna a slaba
obdobi. Trochu pusobi nepravdepodobne zaver filmu, kdy dojde k
pokani a odpusteni. Ale proc zavrhovat neco, po cem volame.
Kdyby Hrebejkuv film byl ocenen na nejakem vyznamnem festivalu,
zaslouzil by si to, je to po nemeckem filmu Zivot tech druhych,
opet neco, co se pokousi dat vypoved o dobe, ktera se neda popsat,
ale ke ktere se muzeme pouze priblizit. A Hrebejk se poctive k
teto dobe priblizil, jak nejlepe umel.
Na 144 minut trvajici film Radima Spacka Pouta, vsak jiz
nezbyl cas. Na stesti se stale hraje v Praze a snad o nem jeste
neco napisi.
Poslednich par minut jsem tedy venoval Vzpominkam na Snovidky.
Katerina Krusova se snazi zachytit svet, ktery zde byl pred
sto lety. Pouzila k tomu zvukoveho zaznamu sve pribuzne Jarmily
Kucerove (1906-2002). Ta s dokonalou pameti vypravi o zivote v
dobe prvni svetove valky. Cely film je konfrontovan s vizualnim
obrazem Snovidek dnes.
Vratil jsem se tedy do hotelu a opet jsem se podival do svych
zavazadel, jestli tam neni pas. Nebyl. Jiz ne tak peclive jsem
vse zabalil a odesel do recepce, odkud me melo odvezt festivalove
auto do Prahy.
Kdyz jsem prijel do sveho prechodneho domova, zacal jsem s vybalovanim
veci. Kazdy kapesnik, jsem protrepal. Nic. Ulozil jsem tedy saty
do skrine, s tim ze mi druhy den ceka behani po uradech a vyrizovani
duplikatu.
Nakonec jsem se rozhodl povesit i sve kalhoty do skrine. Jak je
tak peclive vesim, ze zadni kapsy vypadla fialova knizka. Nemohl
jsem uverit svym ocim. Jelikoz jsem pred casem byl okraden o kanadsky
pas v Praze, tak jsem byl stasten, ze nebudu bran jako mezinarodni
podvodnik a smelinar s pasy.
Ales Brezina-Plzen, Praha