Chvala sokolstvi
Nejnezaslouzenejsi poctou, ktere se mi kdy dostalo, bylo zvoleni
starostou Sokolske zupy kanadske. Vim, ze jednim z duvodu me volby
byla generacni vymena strazi, a ze najit funkcionare na jakoukoliv
funkci zacina byt obtizne. Ale vsechny duvody dohromady neprevazi
mindrak nekvalifikovanosti, ktery pocituji, kdykoliv si uvedomim
rozsah svych nedostatku: nikdy jsem nepatril mezi zvlastni cvicence.
Moje sokolovani bylo vzdycky dost kuse (jednou nebo dvakrat jsem
delal jednatele jednoty), moje znalost dejin Sokola zhutnela teprve
behem posledniho roku cetbou sokolskych dejin Jana Waldaufa, ktere
vyjdou v cervnu tohoto roku v nakladatelstvi Atelier IM Publishing
v Luhacovicich (a jsou mnohem vic nez jen dejinami jedne, jakkoliv
vyznamne, organizace). Nemam ani touhu neco ridit, ani nutkani
vest druhe. Vic, nez-li velitelske mustky, mne pritahovala anonymita
radoveho cvicence a pri spolecenskych podnicich jsem nejradeji
vesel kabaty v satne nebo sklizel prazdne talire. A najednou pred
dvema roky jsem byl zvolen starostou.
Jestlize si uvedomuji sve nedostatky, uvedomuji si jeste silneji,
ze Sokolu vdecim za nekolik nejnadhernejsich okamziku ve svem
zivote. S cim se da srovnat sletovy pruvod Prahou (zvlast ten
pred prvnim sletem po padu komunismu), ten pocit (po padesati
letech odlouceni) sesterstvi a bratrstvi a vpravde vselidske sounalezitosti,
ktery vas chyti za srdce a nepusti vas, dokud pruvod neskonci?
A nevim o nicem, s cim se da srovnat citove nabity okamzik na
Strahove, tesne predtim, nez zazni prvni akord vasi skladby. Nebo
ten jedinecny akt vzdoru pri sletu v ostudnem roce 1948, kdyz
bez povelu se vsecky hlavy pochodujicich Sokolu odvratily od tribuny,
na ktere sedeli unorovi vitezi, Gottwald, Nejedly...
Tohle vsechno mi bezelo hlavou v nedeli, 18. dubna 2010, kdy
jsem se jako divak zucastnil jarnich sokolskych slavnosti v kostele
sv. Vaclava v Torontu. Bylo to - pro mne -setkani nejen s dnesni
generaci, hyrici energii, ale i s davno zapomenutym vlastnim detstvim,
ktere, jak pred vami defiluje detstvi dneska, se nahle dere k
povrchu pameti. Dival jsem se na tvare deti, na pysne oci jejich
rodicu (hlavne maminek), soustredeny vyraz cvicitelu a v duchu
se vracel do doby pred 75 lety. A bylo mi dobre.
Sestry Fryntovy
Slavnosti zahajila (a ridila) starostka jednoty, Hana Juraskova
(obdivuhodna zena, ktera by mela byt komunitou daleko vic vyuzita
- vsecko, co zatim dela (vedle normalniho zamestnani) ji proste
nemuze dostatecne zabavit: je starostkou Sokola, organizuje, cvici,
vari ve farni kuchyni, vybira v pokladne vstupne, je clenkou vyboru
zupy, je jednou z pravych rukou Otce Libora Svorcika, casto hlida
dve vnoucata... proste prakticky nedela nic a kdyz ji nase komunita
vic nezamestna, tak se nam znovu vda (nebo neco) a ani si nevzpomene,
ze nejaky Sokol nebo farnost existuje.
Program (po vybornem obede) se skladal z peti casti (to jsem si
nevymyslil, dal jsem se osvitit Petrem Hegerem, ktery porad (i
kdyz si stezuje na vselijake potize) zdatne sokoluje a pomaha
s vychovou mlade generace. Takze, kdyz neco popletu, nebude to
jeho vina, ale stejne doporucuji, aby jste si to vyridili s nim.
Prvni dve z tech peti casti Petr nazval "callisthenics performance"
a "tumbling all participants"- ja bych to prvni (s pomoci
slovniku) nazval "rytmika pro divky" (nemohu prisahat,
ze tam necvicil take nejaky kluk) a to druhe "delame premety".
Podle informaci z nekolika stran, tato dve cisla nacvicila a o
uspech provedeni se nejvic zaslouzila sestra Mary Ann Knibe.
Nekde, snad hned na zacatku (kdyz je vam skoro 86 (pokud jste
jeste nazivu), vsecko si pamatujete - pokud si to vubec pamatujete
- jinak, nez to bylo, se odnekud pred nami objevila vzdelavatelka
jednoty, Anna Janousova (kolik ta toho ma za sebou - myslim funkce,
slety a jine pekne cinnosti), s Emou Curillovou (a tady jsem na
naklonene plose, ponevadz tam mela byt i Alexia Kondelova, ale
te se udajne chtelo spat, tak spala v aute. Ja si jen nejsem jist,
jest-li v aute nespala Ema Curillova a s Annou Janousovou nevystoupila
Alexia Kondelova). A ty dve, co se pred nami objevily, mely hrozne
mily vystup: prisly nam, slovem a umnym preslapovanim (tanecnimi
krucky?) poprat "dobry den". Ja byl okouzlen.
Po rytmice divek a premetech, nastoupili pod dohledem instruktoru
Marka Syptaka, Timothy Takacse a Nicol Syptakove akrobati (v Sokole
proste nemuzete udelat krok, abyste nenarazili na jmeno Syptak:
zacalo to s Ervinem, ktery si v roce 1948, uz po puci si "vypujcil"
na letisti v Praze letadlo, kterym prave z Bratislavy priletel
Gustav Husak a pristal v Anglii). Ah, byt znovu mladym (a narodit
se jako sikovne dite!). Jestlize mi neverite, podivejte se na
fotku!
Po akrobatech nastoupla tri Fryntovic devcata, Julinka, Barunka
a Elinka a to maji jeste Tomaska a Jonaska. A to jsou Fryntovi
jeste mladi... A ta tri devcata nam nejdrive zazpivala nekolik
pisnicek ze Sound of Music a potom zatancila irske tance.
A delala vsecko fantasticky (s temi irskymi tanci: zrejme po mamince
je v nich nejaka irska krev - clovek nikdy nevi, ja mam podezreni,
ze je ve mne krev z Adama). Fryntovic deticky - ja je znam uz
dlouho, hrali jsme spolu divadlo. Kam se na ne talentem hrabu...
Telocvicny program odpoledne byl zakoncen odpochodovanim (se zpevem)
vsech ucinkujicich pod velenim sestry Janousove.
Podekovani patri i ostatnim instruktorum: Alanu Dixonovi, Anne
Janousove, Helene Ninavae, Robertu Tmejovi, Ivo Syptaku ml., Petru
Hegerovi a Ivo Syptakovi, st.
Pro mne to byl jeden z nejradostnejsich zazitku nekolika poslednich
let.
Josef Cermak
