Po dvaceti letech
"Revoluce nevznikaji v okamziku, kdy je utlak
nejsilnejsi, ale v okamziku, kdy utlak povoli," slysel
jsem nekdy na prelomu roku 1968 a 1969 na zimnich kurzech evangelicke
mladeze v Herlikovicich. Prestoze to v tu dobu vypadalo jako ze
uz jsme se vyporadali s normalizaci, ze nejhorsi je za nami a
ze prece jen neco zustane z Prazskeho jara roku 1968, kleste se
stale vic sviraly. Rozhlas jeste odvysilal velmi odvazneho Silvestra.
Misto Literarni listu, ktere nahradily Literarni noviny, ted vychazely
pouze Listy. Svobodna Evropa se rusila, ale spise jen symbolicky.
Do zahranici se stale mohlo cestovat. Pravda, mel jsem na krku
prvni politicky proces za demonstraci 7. listopadu 1968, ale byl
jsem snad jediny. Jakysi nadstrazmistr Zamecnik mne obvinil z
verbalniho napadeni prislusniku VB, mel jsem jim rikat, ze jsou
gestapaci, ale u soudu to prohral.
Nikdo z nas netusil, jak daleko tato pliziva normalizace pujde.
Sinusovka, ktera do srpna 1968 smerovala pomalu nahoru k vetsi
svobode, zacala stale s vetsi strmosti smerovat dolu. Tezko rici,
kdy dosahla nejnizsiho bodu, ale pravdepodobne to bylo nekdy,
kolem roku 1977, kdy vznikla Charta 77, ci kolem roku 1979, kdy
byli zavreni predstavitele VONSu.
Pak jakoby nejakou dobu zustala na bode mrazu a pomalu se zacaly
objevovat jako prvni kvetiny na jare ostruvky svobody. Tamhle
nekde nekdo mohl vyjet do zahranici. Obcas se i nejake dite disidenta
dostalo na skolu. Pri benzinove krizi se najednou mohlo jet pres
zakazanou Jugoslavii. V rozhlase se opet zacaly hrat nektere zapadni
skupiny. Divadla malych forem obchazela zakazy. Ale porad veznili
disidenty. Ve vezeni zemrel Pavel Wonka. Svobodna Evropa a Deutsche
Welle (proc prave ta, to je mi dodnes zahadou) byly stale ruseny,
ale Hlas Ameriky znel o devate vecer z kazde domacnosti.
Marne jsem se snazil ve Svobodne Evrope vysvetlit, aby zkusili
i vecer vysilat na kratsich vlnovych delkach v 13, 16 a 19 metrech.
Odpoved byla vzdy stejna: "V tu dobu neni nejvhodnejsi prenos
na techto frekvencich." Nikdo z tech byrokratu nechapal,
ze v tu dobu nebyl ani dobry prenos rusiciho signalu. Vzpominam
si, jak jsem byl jeste v Praze vzteky bez sebe, kdyz konecne byla
Svobodna Evropa dobre slyset a jak se od mikrofonu ozvalo: "Z
technickych duvodu koncime prenos v pasmu 13 metru, pokud chcete
nas program nadale poslouchat, preladte si prijimac do pasma 16,
19, 25, 31, 41 a 49 metru." Kdyz jsem tak ucinil, nebylo
v hluku rusicky slyset naprosto nic. Po chvili se ozyvala jednotliva
slova, pak vety. Pak jiz to bylo docela srozumitelne, dokonce
dobre slysitelne a opet znama veta: "Z technickych duvodu"
Tak se to den co den opakovalo. V okamziku, kdy byla Svobodna
Evropa konecne slyset, prestala vysilat.
Karel Kryl mi jednou vypravel, ze si stezoval na to, ze byla odvysilana
nejaka nepresna informace. Tehdejsi jeho nadrizeny mu podal nasledujici
vysvetleni: "Preco sa pan Kryl takto rozculujete, ved to
tam stejnak nikdo nemoze pocut."
Jenze nekdy v polovine roku 1988 prestalo nejprve ruseni rozhlasove
stanice Svoboda, ktera vysilala do Sovetskeho svazu a pak
jiz i Svobodne Evropy do Ceskoslovenska.
A jak na to zareagovali technici ve Svobodne Evrope? Presunuli
vysilani do zahlcenych vyssich pasem 41 a 49 metru, takze opet
posluchaci nemohli temer nic slyset. Jeden muj znamy mi po listopadu
rekl: "Po celou dobu jsem Svobodnou Evropu poslouchal, ale
v listopadu 89 jsem se ji marne pokousel chytit."
Jeho slova mohu potvrdit i z Toronta. Prestoze jsem pravidelne
prejimal zpravy ze Svobodne Evropy, v dobe kolem listopadu 1989
nebyla Svobodna Evropa zachytitelna. Kdyz jsem jim volal, ze nejsou
slyset, dostalo se mi logicke odpovedi: "My zde nejsme pro
Severni Ameriku, ale pro lidi v Ceskoslovensku." Na muj argument,
ze ani tam nejsou poradne slyset, misto odpovedi nasledovala protiotazka,
jak to muzu v Torontu vedet.
O tom, ze tlak povoluje svedcil nejeden lakmusovy papirek. Stale
vic a vice nezavislych publikaci (i kdyz opet byl Frantisek Starek
odsouzen k tvrdemu trestu dvou a pul roku vezeni a k tomu dvoulety
ochranny dohled). Svobodna Evropa vsak jiz v lete roku 1989 s
oblibou vysilala Jakesuv projev, kde place, ze je jak kul v plote.
Zatimco Chartu 77 podepsalo za dvanact let asi jen dva
tisice lidi, pod manifest Nekolik vet se podepsalo behem
par mesicu 30 000 obcanu. Na Zapade se najednou objevovali disidenti.
Signaly prichazely nejen od Gorbacova, ale i z Polska, kde byly
prvni svobodne volby, v nichz se stal premierem Tadeusz Mazowiecki;
z Madarska, kde prestrihli draty do Rakouska, z vychodniho Nemecka,
odkud lidi utikali na zapadonemecke velvyslanectvi do Prahy, nasledoval
vlak svobody a pad Berlinske zdi.
Bylo to ve vzduchu, ale stale se to nejak nemohlo rozhybat. Primo
se k tomu nabizel 28. rijen 1989, ktery se stal opet statnim svatkem,
ale disidenti a revolucionari vyuzili statniho svatku k zaslouzenemu
odpocinku a kdyz prislo oznameni o demonstraci studentu, ktera
se mela konat 17. listopadu 1989, nikdo to nebral moc vazne.
Pamatuji se, ze 17. listopadu 1989 jsem si opet jako kazdou hodinu
pustil zpravy a dovedel jsem se, ze v Praze se konala pokojna
demonstrace studentu, kteri si pripomneli 17. listopad 1939 a
zacal jsem pracovat na novinach. Najednou zazvonil telefon. Volal
Vladimir Dufek a rozcilene mne rika: "Oni je zmlatili!"
Snazim se mu to vysvetlit, ze to bylo docela pokojne, ale ve zpravach
uz jsou zabery z Narodni tridy. Revoluce pomalu zacala.
Po nekolika pokusech jsem vyfotil v televizi polaroidem rozzurene
policajty, jak mlati demonstranty. Druhy den dorazila zprava o
smrti studenta Martina Smida. Pak se pro zmenu Martin Smid objevil
v ceskoslovenske televizi. Mezitim se zacalo v Praze demonstrovat.
Novy domov, kde jsem byl redaktorem, jde na dracku.
Pocet lidi se zvetsuje. Na demonstraci do Prahy prijizdi z Mnichova
Pavel Pechacek ze Svobodne Evropy. Vraceji se i zakazani zpevaci:
Jaroslav Hutka, Karel Kryl Lidi se schazeji na Vaclavskem namesti.
Na balkonu se objevuje Marta Kubisova. Dochazi ke kurioznimu setkani
Karla Gotta s Karlem Krylem a oba zpivaji statni hymnu. To vse
prenasi kanadska televize a komentuje to Joe Schlesinger.
Nejen v Praze, ale i v Torontu se demonstruje. V revolucnim nadseni
svolava predseda torontske odbocky Ceskoslovenskeho sdruzeni v
Kanade John Hasek tiskovou konferenci do Kampelicky. Pred 740
Spadina stoji prenosove vozy. Kamery bzuci a John Hasek se ujima
slova: "Pozvali jsme vas sem, abychom vas informovali o smrti
studenta Martina Smida." Trochu mne zamrazilo a chtel jsem
zachranit situaci a upresnit, jak to bylo, tak rikam: "Martin
Smid nebyl zabit." John Hasek vsak plny revolucniho nadseni
se nedal odradit: "On vlastne ne, ale desitky dalsich!"
Kdyz prisla vecer CTV do meho podnajmu u pana Skoka na Ossingtonu,
ptali se me, odkud mam informace. Ukazal jsem s hrdosti na male
tranzistorove kratkovlnne radio Sony, ktere bylo pripojene k magnetofonu.
Moc je to nenadchlo.
Mezitim jiz temer vsechny torontske rozhlasove stanice vysilaly,
ze se v North Yorku bude konat velka demonstrace, na ktere promluvi
mimo jine Josef Skvorecky. Pri demonstraci se tam kdosi objevil
s kasickou a tak se zacalo vybirat na Obcanske forum.
Karel Ruzicka
Novy domov zacal vychazet jednou tydne, za coz
jsem byl pokaran, ze jsem to udelal bez souhlasu reditelske rady
MMI.
Nastal vsak dalsi problem. Uvedomil jsem si, ze moje misto neni
v Torontu, ale ze musim do Prahy. Mezitim vsak Pavla Pechacka
z jeho improvizovaneho studia v Melantrichu na Vaclavskem namesti
vypovedeli. Nechal tedy v Praze mikrofon a magnetofon Petru Pospichalovi
a odjel. Revoluce uz byla rozjeta a ted ji chteli komunisti pribrzdit,
ale nevedeli jak. Jirimu Sykorovi z Hlasu Ameriky odmitali dat
vizum.
I rekli jsme si, ze to zkusime se tam taky dostat. Na velvyslanectvi
v Ottawe sedel syn generala Martina Dzura. Toho generala. ktery
mel na svedomi potlaceni demonstraci v roce 1969. Zavolal jsem
do Ottawy a chvili jsem slysel, jak si sluchatko predavaji jako
horky brambor. Nakonec jsem dostal samotneho mladeho Dzura. Vysvetlil
mi: "To je velmi slozita procedura, to musime poslat na ministerstvo
zahranicnich veci. To nedelame my." "A jak dlouho to
muze trvat?" "Asi ctrnact dnu!" "Vy jste se
zblaznil, v tuhle dobu mam cekat ctrnact dnu! Uz jste nekdy nekomu
novinarske vizum nedali?!!" Dzur zamektal: "Kdyz nektery
novinar o Ceskoslovensku nepravdive informoval!" "To
se snad ani nedalo!" zarval jsem na skripleho diplomata.
"Tak zavolejte zitra." Mezitim jsme si u pana Varleyho
na Bloor St. v International Travel vyrizovali letenku. Pan Varley
se tvaril jako ze ma na velvyslanectvi tak dobre kontakty, ze
nebude s letenkou ani vizem zadny problem. Letenka byla vystavena,
ale vizum z Ottawy stale neprichazelo. A k nasim zadostem o vizum
se pripojil i John Hasek, ktery byl jako vojak z povolani dobrodruzne
povahy.
Demonstrace pokracovaly. Konecne prislo vizum. Vse bylo hotove.
V 68 Publishers jsem si dohodl, ze budou tisknout noviny v me
nepritomnosti.
Udelal jsem tedy dalsi cislo novin, pripravil ho, kdyz vtom prisla
necekana zprava z vedeni Masarykova ustavu, ze me nepovoluji cestu
do Prahy. Zustal jsem jako opareny. Smysl meho exiloveho zivota,
to, ze jsem delal noviny, mel byt v tom, ze budu pri teto zmene
a najednou mi to chce nekdo zakazat. V ten okamzik jsem oznamil,
ze rezignuji.
To zabralo. Vedeni MMI tedy pristoupilo na kompromis, ze mohu
jet do Prahy, ale pouze jako soukroma osoba a ze mi poskytuje
mimoradnou dovolenou. Musim vsak podepsat revers, ze nikoho nebudu
reprezentovat a ze tam jedu na vlastni nebezpeci. Coz jsem podepsal.
Oplatkou melo byt, ze MMI nebere vazne moji unahlenou vypoved.
Na to jsem odpovedel, ze jsem vse promyslel a ze trvam na sve
vypovedi. Jelikoz jsme meli dohodu, ze zruseni pracovni smlouvy
se musi oznamit s sestimesicnim predstihem, skoncila moje prace
v Novem domove 31. kvetna 1990. Tyto podrobnosti pisi jen kvuli
tomu, ze jsem se pozdeji v Cechach dovedel, ze jsem byl z Noveho
domova vyhozen.
Zcela opacna byla situace v Ceskoslovenskem sdruzeni. Milos Suchma
mi nabalil vsechna prohlaseni Sdruzeni snad od roku 1948. Nesmele
jsem namitl, ze na to mozna nebude cas. Milos byl vsak neustupny:
"Tak si ho udelate a bod po bodu to s Havlem proberes. Uz
jsem nic nenamital."
John Hasek
Moje cesta do Prahy byla tedy otevrena. John Hasek pripravoval
slavnostni odjezd. Chtel, aby nas odjezd byl prenasen primo do
nejakeho salu, kde Nove divadlo konalo akci na podporu OF. Na
letiste nas doprovodil Ivan Znasik. Prenos se sice nekonal, ale
dovedeli jsme se, ze odstoupil Gustav Husak. V litostivem projevu
vyslovil prani, abychom na nej v dobrem vzpominali, protoze ne
vse, co komunisti ucinili bylo spatne. I v tomto poslednim projevu
se tento byvaly advokat mylil.
9. prosince 1989 odpoledne jsme tedy s Lufthansou vyrazili pres
Frankfurt do Prahy. Asi pul hodiny pred pristanim byla nekde pod
nami hranice a tak jsme si pripili. Byl to zcela jiny pocit nez
kdyz jsem pred deviti lety odletal s British Airways.
Na letisti v Praze cekala jiz televize. John Hasek si myslel,
ze je to kvuli nam. Omyl, bylo to kvuli Batovym predjezdcum, kteri
skromne s nami cestovali letadlem. Na nas jako na zastupce exilu
nikdo nebyl moc zvedavy.
Jelikoz zastupci od Bati zrovna nemeli moc casu, ci jestli mel
byt Batuv triumfalni navrat prekvapenim pro televizni divaky,
nevim, ale z letiste jsem se rovnou dostali do strediska OF a
pak do televize na Kavcich horach, kde nas patricne nasminkovali,
abychom v televizi nedelali exilu ostudu a vypadali lepe nez ve
skutecnosti.
Zatimco vojak z povolani major John Hasek byl pripraven na tvrdy
protikomunisticky projev v severoamericke cestine, ktery mel vyprovokovat
narod k vetsi tvrdosti, moje pozice byla spise ve varovani pred
brakem, ktery lidem ze Zapadu prijde. Kdyz jsem s touto nesmelou
teorii zasedl pred kamery a spustilo se nataceni (nevim, jestli
mi major Hasek zcela rozumel), ukazal vsak rychle nove rodici
se demokracii, jak ma vypadat a prerusil vysilani. Pravil, ze
o zaporech Zapadu se nesmi v teto situaci hovorit a bylo to. Tak
jsem pozdravil posluchace a pani redaktorka dodala na vysvetlenou:
"Radeji tam nebudeme zminovat ani tu Chartu 77, Svobodnou
Evropu a Hlas Ameriky. Nebudeme provokovat."
Mezitim Jirka Sykora z Hlasu Ameriky stale nemohl dostat vizum
a v Praze byl American John Negly, ktery hovoril velice dobre
cesky, takze se porad cekalo, az budu moci neco udelat pro vysilani.
Svobodna Evropa pro zmenu jiz zde mela svoje jezdce, kteri chodili
od jedne rozhlasove besedy k druhe. Byl jsem zkratka novinarem
bez novin, rozhlasovym reporterem bez rozhlasu. Vlastne mi to
ani nevadilo. Castokrat se totiz stavalo, ze kazdy byl tak plny
revoluce, ze se treba ve dve rano zjistilo, ze vsichni mluvime
najednou, ale ze nikdo nikoho neposloucha. Obrovske veseli zpusobilo,
kdyz jsem si pripravil nejaky rozhlasovy porad a pak jsem rozmontoval
mikrofonovou vlozku a napojil se kolicky na pradlo pres mikrofon
do studia. To v Praze pri kazdem rozhlasovem prenosu byl pri nejmensim
autobus.
Mezitim se zacalo budovat nezavisle kulturni stredisko v Bolzanove
ulici. Revoluce probehla tak, ze se mistnosti nejprve vyklidily
a vymalovaly. Trochu jsem se nad timto revolucnim pocinanim podivil,
ale dostalo se mi vysvetleni, ze se nebude zacinat v bordelu.
Jednou se za dvermi zjevil nejaky pan v brylich a v balonaku.
Byl to nejaky American. Revolucionari prave byli zabrani do natirani
podlahy, kterou prokladali jemnymi erotickymi hratkami. V televizi
bezel hokejovy pohar Izvestiji a pan v balonaku tam chvili postaval,
aniz by si ho nekdo vsimnul. Tak se s nim Marie zacala bavit,
aby to nebylo prilis trapne, ze si ho nikdo nevsima a ten American
se ptal, jestli neco v tom tiskovem stredisku nepotrebuji. Nekdo
si vzpomnel, ze kdyz jsou ted to nezavisle tiskove stredisko,
ze by bylo dobre mit pocitac.
Cizinec se pak zeptal, jestli je to vse. Nepotrebovali nic. Pro
jistotu, kdyby prece jen neco potrebovali, tak tam nechal vizitku
a omluvil se, ze ma jeste nejakou praci. Na vizitce stalo jmeno
GEORGE SOROS. Druhy den skutecne nejake pocitace do redakce dorazily.
Pravda nikdo na nich moc neumel a nez se to naucili, tak tvrdili,
ze jedou v linii undergroundu a nikdy jinak. Kdyz se to konecne
trochu naucili, tak jiz nezalezelo tolik na obsahu, ale na forme
a zacalo se to jmenovat Respekt, ale to jeste chvilku trvalo
a dnes je to krasny barevny casopis.
Mezitim se Vaclav Havel rozhodoval jestli bude prezidentem. Mel
pocit, ze je k tomu predestinovan, ale nebyl si jist, jestli o
tomto udelu vi i narod. Jedinym jeho protikandidatem a zkusenym
politikem byl Alexandr Dubcek. Historie vsak nezna kdyby a nebudeme
spekulovat s tim, kdyby se stal prezidentem muz prazskeho jara.
Tak se stal Vaclav Havel ke konci roku 1989 prezidentem a na Silvestra
se vsichni akteri revoluce sesli v Dome zeleznicaru na Smichove.
Byla to snad posledni prilezitost pro komunisty provest Bartolomejskou
noc, jenze nekam se vytratili.
Tehdy jsem mel konecne moznost promluvit kratce s Vaclavem Havlem,
ale zapomnel jsem u znameho stoh papiru, ktere mi dal s sebou
Milos Suchma, takze tato agenda do dnesniho dne zustava neprobrana.
Behem vecera si nechal hrat do ouska od Jimi Certa a Marie mu
poseptala: "Prosim vas, nezmente se!" Vaclav Havel prislibil,
ze se nezmeni.
Mezitim se oteplilo a byl zacatek ledna a cas vratit se zpatky.
Tak jsem vezl svoje zimni boty v igelitove tasce, a aby nebyla
tak prazdna, dal jsem do kazde boty flasku s tuzemskym rumem;
tu mi nekdo v Montrealu na letisti ukradl. I revoluce ma sve
obeti.
Po prijezdu do Toronta mne vzkazali ze Svobodne Evropy, ze jsem
toho moc neudelal a v Masarykove ustavu se rozcilovali, ze noviny
mely vychazet kazdy tyden. Pouze Hlas Ameriky jel ze setrvacnosti
dal. To trvalo az do roku 2004.
Mel jsem mnozstvi materialu a fotek z Prahy a vydal jsem
tehdy prazske dvojcislo Noveho domova. Mozna, ze je dodnes
nekde v archivu na Masaryktownu.
Ales Brezina - Toronto
Komunismus na smetisti dejin
Foto z roku 1989: Maria Gabankova