Torontsky festival: Podle mobilu poznas cloveka
Z filmu: Galerianki
Polsky basnik Cyprian Norwid si v druhe polovine 19. stoleti
stezuje, ze mu mladsi generace nerozumi a vyslovuje nadeji, ze
ho pochopi az generace jeho vnuku. Svym zpusobem mel pravdu. O
sto let pozdeji nazpival Czeslaw Niemen radu jeho basni, temer
v soulove podobe a skutecne jeho desky se staly necim, co melo
dusi.
Je tezke si predstavit, ze pred ctvrt stoletim to byla polska
Solidarita, ktera svym durazem, nekdy az patetickym, nastavila
neuveritelne vysoko latku idealum ve spolecnosti. Zapas o svobodu
slova, nabozenskou svobodu, svobodne volby a politicke svobody
se promenil v zapas o dzinsy a mobilni telefony. Nechapeme to.
A presto takova je skutecnost ve filmu Katarzyny Roslaniec Galerianki,
coz bychom cesky volne prelozili Kocky z obchodaku. Jiste,
i v dobe Solidarity byly u nas Tuzexy a obchody
s luxusnim zbozim. Presto jedna generace hledi zmatene na druhou.
Obe se nedokazi vyrovnat se soucasnosti. Jedna zije v minulosti,
druha o ni nechce nic vedet. Mlada generace se nema ceho zachytit,
uchyluje se do sveta nakupnich stredisek, reklama do ni pumpuje,
ze stesti nalezne v mobilnich telefonech, ktere maji neuveritelne
mnozstvi funkci. Kvalitni mobilni telefon je znakem spolecenskeho
postaveni. Jedna z divek, ktere travi cas v nakupnich centrech,
to definuje docela presne: "Podle mobilu poznas cloveka."
Uspech je mozne ziskat sexem. Vzdelani neni dulezite.
Slovinka
V podobnem duchu je i slovinsky (v slovinsko-srbsko-chorvatsko-nemecke
koprodukci vytvoreny) film Damjana Kozole Slovinka. Opet
neni dulezita budoucnost, ale pritomnost. Skoro by se dalo rici,
ze se jedna o pokracovani vyse uvedeneho polskeho filmu. Tentokrat
se nejedna o divky ze stredni skoly, ale o vysokoskolacku. Uz
take nejde o mobilni telefon, ale o to, ze sexem se da vydelat
i treba na byt. Opet se za to plati ztratou vztahu s nejblizsim
okolim. Ztratou identity. Dusledky jsou podobne. Nikoho dnes neprekvapi,
jestlize filmy vznikaji v cesko-slovenske koprodukci, ale film,
ktery vznikl v koprodukci tri zemi byvale Jugoslavie je skutecne
raritou.
Honeymoons
Pokud vsak na torontskem festivalu neco bylo prulomem do mezinarodni
koprodukce, pak to byl srbsko-albansky film Gorana Paskaljevic´e
Honeymoons. Paskaljevic´ vystudoval prazskou FAMU
a natocil v roce 1976 Plavcik v zime. Libanky, jak bychom
opet volne mohli prelozit nazev jeho posledniho filmu, vypravi
paralelne pribeh dvou paru mladych lidi. Jeden se odehrava na
albanskem venkove, druhy v Belehrade. V prvnim jede pocetnejsi
rodina do hlavniho mesta Albanie Tirany na svatbu. V druhem jedou
novomanzele za stejnym cilem na srbsky venkov. V obou pribezich
se jedna o to, ze se svatebcane dovedi, ze byli v Kosovu zabiti
dva vojaci KFOR a ze se nikdo neprihlasil k atentatu. Reakce
svatebcanu je podobna, zacnou obvinovat druhou stranu z barbarstvi.
Jak Albanec Nik, tak srbsky violoncellista Marko, se otazi, odkud
zfanatizovani nacionaliste vedi, ze to byla druha strana, ktera
spachala atentat. A jiz jen za tuto otazku se setkaji nejen s
nepochopenim, ale primo s fanatickym nepratelstvim. Oba pary se
snazi zacit novy zivot nekde jinde, v normalnim svete. Albanska
dvojice utika do Italie. Srbska pres Madarsko do Rakouska. Zatimco
zeny kontrolou projdou, ackoliv nehovori zadnym jinym jazykem
nez svou materstinou, muzi jsou na hranicich zadrzeni pohranicniky,
prestoze maji prave pasy. Zelezna opona se posunula trochu na
vychod, na hranice zemi Schengenskeho prostoru.
Na letosni Torontsky mezinarodni filmovy festival dopadla krize.
Jednak ekonomicka, ani jednou jsem nevidel na promitanem filmu
rezisera nebo herce, cimz nerikam, ze zde nikdo z nich nebyl,
ale krize se hlavne projevila pri vyberu filmu. Vyjimkou byl madarsky
film Györgyho Palfyho Nejsem tvym pritelem. Film vznikl
rucni kamerou behem sestnacti dnu a vypravi o rozpadu lidskych
vztahu v jakemsi sestiuhelniku. Nikdo nema respekt k nikomu. Palfy
dokazuje, ze se da udelat novy, zajimavy film i v dobe ekonomicke
krize.
Melodie pro kolovratek
Naopak nejen delkou filmu, ale i delkou zaberu oplyval ukrajinsky
film Kiry Muratove Melodie pro kolovratek. Pribeh dvou
deti, bratra a sestry, kteri hledaji o vanocich sveho otce ve
velkem meste. Ackoliv vsichni se raduji, nikde pro ne neni mista.
Nikdo pro ne nema slitovani.
Hipsters
Muj pritel Martin Dvorak v roce 1965 mel maler kvuli tomu, ze
na skolnim lyzarskem zajezdu zpival se spoluzaky pisnicku Swinging
Blue Jeans - Hippy Hippy Shake v rustine (Prijdi k nam
sejk, o chorosij sejk, my nadejem sini bruky i sejk budem tancevat,
znela ruska verze rokove pisnicky - v prekladu asi: Prijd k nam,
sejku, skvely sejku, obleceme si modre kalhoty a budeme tancovat
sejk.) Martin Dvorak musel prestoupit na jinou skolu,
coz mu neuskodilo. Ucil se tam misto rustine anglictine, stal
se detskym lekarem v Ceskem Krumlove, pozdeji senatorem. Vzpomnel
jsem si na tento pribeh, kdyz jsem videl film Valerije Todorovskeho
pod nazvem Hipsters (Stiljagi). O milovnicich rock
and rollu v roce 1955 v Moskve. Parodie na dobu, kdy umrel Stalin,
ale milovnici teto hudby byli stale jeste pronasledovani. Slyset
Woogie Boogie v rustine je i dnes zazitkem, podobne jako
v roce 1965 Hippy Hippy Shake. Torontskemu publiku muselo
lahodit, kdyz se zpivalo Nam nrjavitsa woogie boogie, svobodno
sagat, prosto kanadskij styl - libi se nam woogie boogie, volne
stepovat, zkratka kanadsky zivot). Neni divu, ze film byl
pri posledni reprize vyprodan. V Moskve jsem nikdy nebyl a tato
doba je pro mne obestrena mlhou. Faktem je, ze na prelomu padesatych
a sedesatych let byl v Moskve kvartet Benny Goodmana a natocil
zde legendarni desku Benny Goodman in Moscow, takze neco
se zde o Charlie Parkerovi vedet muselo.
Hipsters
Jestli to bylo z pasovanych gramofonovych desek nebo z ciziho rozhlasu, je otazkou, ale pochybuji o tom, ze by to bylo na lpeckach, jak nam to chce namluvit film. Mozna, kdyby byl posazen do zmineneho roku 1965 v dobe Chruscovovy perestrojky a odhaleni kultu osobnosti, tak by to bylo verohodnejsi. Film vsak v zadnem pripade verohodny byt nechce. Jedna se o muzikal a jako kdyby tato hudba z te doby chybela a Todorovskij se snazi tuto mezeru po pul stoleti vyplnit.
Police, adjective
Je to sverazny pokus o nahlednuti do minulosti, ktere se vychodoevropska
kinematografie tak zoufale vyhyba. Tato otazka se vytratila podobne
jako otazky po svedomi, vire, nadeji a lasce. Jednou z mala vyjimek
byl rumunsky film rezisera Corneliu Porumboiu Police, Adjective.
Pribeh mladeho policajta, ktery po svem revoltuje, chce se
ridit podle sveho svedomi, ale nenalezne pochopeni u svych nadrizenych.
Prijde den
Na rozdil od vychodoevropskeho filmu, ktery chodi kolem nedavne
minulosti jako pes kolem horke kase, se nemecky film k minulosti
vraci velice casto. Susanne Schneider se ve filmu Es Kommt
der Tag (Prijde den) zabyva vztahem generaci. Vztahem matky
s nejasnou minulosti, jez byla zapojena do teroristicke organizace
a ktera udelala za touto minulosti tlustou caru a dcery, ktera
se s ni po letech setka a nuti ji vzit na sebe zodpovednost. Na
jedne strane pravda a spravedlnost, na druhe strane znicene mladi
dcery a zniceni rodinneho stesti sourozencu.
Otazkou viry v sekularizovanem svete se zabyvaly hned dva francouzske
filmy. Jessica Hausner (v rakousko-francouzsko-nemecke koprodukci)
uvedla film Lourdy a francouzsky reziser Bruno Dumont se
pokusil o nelehkou ulohu analyzovat vztah krestanstvi a islamu
ve filmu Hadewijch. Pribeh mlade studentky teologie Celine
a islamskeho fundamentalistickeho ucitele Nassira, je zajimavy
prave tim, ze oba mladi lide naleznou vice spolecneho, nez by
se na prvni pohled zdalo. Dumont se jaksi umyslne vyhyba intelektualni
reflexi, coz on sam poklada za silu, ale ve skutecnosti je to
spis neco, kde je slabina filmu.
Muj pes Tulipan
Zajimavy je osud americkeho tvurce Pavla Fierlingera, ktery se
narodil 1936 v Japonsku v rodine ceskeho diplomata, vyrustal v
Podebradech a vystudoval keramickou skolu v Bechyni, kterou vystudoval
i Karel Kryl. V roce 1967 emigroval do Holandska, nejakou dobu
zil ve Francii a v Nemecku. Na festivalu jsme mohli videt jeho
animovany film Muj pes Tulipan, ktery udelal se svou druhou
manzelkou Sandrou. Film je podle romanu anglickeho spisovatele
J. R. Ackerleyho a muzeme zde videt radu humornych scen a situaci.
Pri tom se Fierlinger neboji sahnout k jednoduche kresbe, ktera
nepusobi rusive. Behem festivalu jsem se pokusil s nim udelat
rozhovor, ale v tu dobu byl jiz Pavel Fierlinger mimo Kanadu.
Mozna nekdy priste.
Muj pes Tulipan
Vetsinou jsme se na Torontskem filmovem festivalu venovali ceskemu
filmu. O Hrebejkove filmu Nestyda jsme psali minule a pri
reportazi z festivalu Finale v Plzni. Zustava otazkou,
proc byl tento film vybran do Toronta. Nejedna se ani o dobry
film, ani o novy film.
Jeste nepochopitelnejsi bylo pro mne vybrani dalsiho filmu, ktery
mel byt v cesko-francouzsko-britske koprodukci Solomon Kane.
Anglicky reziser Michael J. Bassett zrejme pouzil levne ceske
exteriery a technicky stab. Snad jen hudba mela filmovou dramaticnost.
Jedna se o horor, kde po dobu 104 minut vidime znetvorene tvare,
krev a nasili. Dej je neuveritelne nudny a plny stereotypu. Kdyby
to nebylo uvedeno jako cesky film, odesel bych po prvnich deseti
minutach. Takhle jsem film protrpel do konce, abych se neco dovedel
ze zaverecnych titulku. Jestlize se pri filmu Nestyda mohli
alespon divaci bavit, pri odchodu z tohoto filmu jsem se pro zmenu
stydel ja, za to, jak nekdo muze vyrobit neco takoveho, co urazi
lidskou inteligenci.
Prestoze na festivalu bylo nekolik dobrych filmu, byl vyber filmu
asi tou nejvetsi slabinou letosniho festivalu. Otazkou je, jestli
neni v krizi i svetovy film.
Ales Brezina-Toronto
Foto: Torontsky filmovy festival