On the Road
Rok od umrti
In memoriam stopare Svobody, 5. 9. 1937 (?) leden 2008 (?)
Cestovatele Jiriho Svobodu jsme mohli znat jako sveraznou postavu,
prodavajici sve knihy na Vaclavskem namesti. Jeho cestopisy, psane
fonetickym prepisem obecne cestiny, slouzi nejen jako zdroj praktickych
turistickych informaci ze vsech koutu sveta, ale vykazuji i znacnou
literarni hodnotu.
Zpravy o zivote a dile Jiriho Svobody, jednoho z nejvetsich
ceskych cestovatelu 20. stoleti, k nam z jeho kanadskeho exilu
dosly se znacnym zpozdenim, az na pocatku devadesatych let. A
rovnez pozde vesla ve znamost i zprava o jeho letosnim tragickem
umrti. Diky informacim pochazejicim od Svobodovych kanadskych
pribuznych a jeste z nekolika dalsich zdroju muzeme nyni zverejnit
aspon tech nekolik malo udaju o tom, co se na prelomu let 2007
a 2008 vlastne s Jirim Svobodou stalo.
Cesta poslednim stopem
Nekdy v prosinci 2007 vyrazil Jiri na Sumavu, snad aby navstivil
sve pratele z hnuti Hare Krsna na jejich horske farme. Naposledy
byl pry viden na Stedry den, 24. 12. 2007, pak o nem jiz nikdo
neslysel. Zrejme nekdy v unoru 2008 bylo na podnet Svobodovych
pribuznych po nem vyhlaseno mezinarodni patrani. Jeho telo bylo
objeveno az 5. brezna 2008 v lese pobliz bavorskeho Pasova. Pricinu
smrti jiz nebylo mozno zjistit. Urna s popelem zemreleho byla
posleze prevezena do Prahy a je ulozena v rodinne hrobce Svobodovych
na Olsanskych hrbitovech. Prvni a zrejme jediny nekrolog vysel
az 26. cervna 2008 v Torontu, v krajanskem internetovem casopise
Satellite. Jeho autor Vladimir Cicha v nem v zaveru pravi: "Ano,
takovy je zivot! Jeho sounalezitost s jeho ukoncenim. Nechci tu
uzit ono smutne slovo. V pripade Jiriho Svobody se lepe hodi rici,
ze velmi predcasne opustil tento svet, ktery nepochybne
miloval, ktery chtel poznat a podarilo se mu to jako malokomu
a jeste k tomu podal takove originalni svedectvi!"
K Cichovym slovum je tezko neco dodat. Jiriho Svobodu si lze
vskutku predstavit jen jako zivouciho cloveka, plneho energie,
poustejiciho se do dalsich a dalsich dobrodruzstvi napric vsemi
svetovymi kontinenty tedy snad s vyjimkou Antarktidy, a
to jen proto, ze tam prece jen az dosud moc aut nejezdi. Muzeme
vsak jiste verit, ze nekdy pocatkem tohoto roku chytil Jiri stopa,
ktery ho svezl az na nebeske plane, na tu vubec nejdelsi streku.
A poprat mu tam k nebeskemu stopu hodne stesti, ktere tentokrat
potrva uz vecne.
Bila mista na mape zivota
Vime-li toho malo o Svobodove odchodu tam, odkud se nevraciva,
nevime toho vlastne o moc vice ani o jeho zivote, tedy o jeho
zivote soukromem. O letech, ktera stravil "autostopem kolem
sveta", jak zneji tituly jeho cestopisnych knizek, lze ovsem
zjistit prave z nich dosti, tedy za predpokladu, ze tyto Svobodovy
texty vnimame jako sveho druhu autobiografi i. Neco je mozno dozvedet
se ze dvou slovnikovych hesel o Svobodovi: jedno vyslo v torontskem
Slovniku ceskych spisovatelu (1982, 1991), dalsi pak v
dvoudilnem Slovniku ceskych spisovatelu od roku 1945 (1995,
1998), kde je k nalezeni tez zakladni bibliografi e a literatura
o nem. Zivotopisne stripky vsak lze posbirat tez v rade interview
se Svobodou, otistenych v casopisech kdysi exilovych, po roce
1989 pak tez domacich ceskych.
Rozhodne-li se tedy jednou nekdo napsat neco o Svobodove zivote
a dile, pak co se dila tyce, bude to mit dosti jednoduche, ale
v jeho zivote rozhodne shleda az podezrele mnoho neznamych. Nejenze
jiz nikdy nezjistime, kdy presne a za jakych okolnosti vlastne
Jiri Svoboda zemrel, ale nejasnostmi je obestreno i datum a misto
jeho narozeni. Slovniky uvadeji, ze se narodil 5. zari 1951 v
Praze, avsak Svobodovi pribuzni jednoznacne sdeluji, ze se tak
stalo o ctrnact let drive, tedy 5. zari 1937! Na svou posledni
cestu se tedy Jiri vydal jako jiz vice nez sedmdesatilety. Dodal
tedy Svoboda do torontskeho slovniku chybnou informaci zamerne?
Mystifi koval? Pokud ano, a vse tomu nasvedcuje, do jake miry
jsou pak verohodne i dalsi zivotopisne udaje, jichz on sam byl
zdrojem? A naskyta se tu ovsem tez otazka, zda i jeho cestopisne
knihy jsou "jenom" cirou faktografi i, jak se ji zdaji
byt, zda Svoboda vlastne nebyl literarnim autorem mnohem
vice, nez si myslime.
Sam sobe kapitalistou
Pripomenme si tedy tech par udaju nachazejicich se ve druhem
ze zminenych slovniku: Detstvi prozil Svoboda udajne v Pomneticich
u Benesova, v Domaninku u Bystrice nad Pernstejnem a v Lanech.
Do zakladni skoly chodil v Tuchlovicich, od roku 1961 zil v Praze,
kde pry studoval na "jedenactilete stredni skole". Z
ruznych dalsich publikovanych pramenu je take mozno se dozvedet,
ze Svoboda mel tri sestry, jeho otec, zemedelsky spravce, zemrel
pomerne mlad, kdezto jeho matka se naopak dozila velmi vysokeho
veku. V jejim byte na prazskych Vinohradech take Svoboda v poslednich
letech sveho zivota zil. Jistym datem je zrejme zari 1968, kdy
emigroval pres Rakousko a Svycarsko do Kanady, slo by overit i
data jeho studii na torontske univerzite (udajne 197074);
zrejme je tez datum jeho navratu "do stare vlasti" (1990)
a snad i roky, kdy podnikal sve nejvetsi cesty (1971, 1975, 1977,
1981, 1986, 1995). A desetitisice Prazanu si nepochybne vybavi
osamelou postavicku postavajici na Vaclavskem namesti: zde Svoboda,
"sam sobe kapitalistou", v devadesatych letech nabizel
kolemjdoucim sve cestopisne knihy. Dale vsak jiz jen tapeme, dohadujeme
se: Narodil-li se Svoboda v roce 1937, pak stezi maturoval az
v roce 1968, tedy jako jednatricetilety! Kdezto kdyby se
narodil v roce 1951, pak by mu v osmasedesatem bylo teprve sedmnact
let! Neovereny zustavaji tez zpravy o tom, ze v sedesatych
letech snad studoval na prazske DAMU, ze dokonce jeden cas byl
clenem hereckeho souboru Plzenskeho divadla...
Sam Svoboda vsak v ruznych rozhovorech na sebe bezdecne prece
jen neco vice "vyzradil". Tak napriklad v interview
pro casopis Zapad (c. 5/1985) uvadi: "Ja jsem vyrostl
v dobre, zamozne rodine vyssich ceskych vrstev. Mel jsem svou
chuvu. Okoli meho detstvi bylo naplneno knihami, umeleckymi artefakty,
peknym nabytkem, pohodlim ()" Neco takoveho si lze dobre
predstavit u cloveka, ktery se narodil v roce 1937, kdezto u cloveka
narozeneho v roce 1951? Jinde zase Svoboda rika, ze emigroval,
kdyz mu bylo "kolem dvaceti". Tedy narozen v roce 1948?
Jisteze bychom bilych mist v jeho zivotnim curicullu shledali
vice, zde vsak nam nezbyva nez odkazat je pozornosti jeho budouciho
zivotopisce.
Opomijena literarni dila
Co se vsak Svobodova pisemnictvi tyce, je situace zcela prehledna.
I s reedicemi cita jeho bibliografi e devet kniznich titulu, ktere
vychazely v Torontu a v Praze v letech 1979 1997. Svoboda
sve cestopisy pro nova vydani prepracovaval hlavne v oddilech
praktickych informaci, zde je tedy prehled onech vydani "posledni
ruky" (citujeme doslova a in extenso zamerne, zneni titulu
je samo o sobe dosti vymluvne): 1) Autostopem kolem sveta,
1. dil Evropa (Pragma, Praha 1997); 2) Autostopem
kolem sveta, 2. cast Azije, Australije, Oceanyje (Vokno,
Praha 1991); 3) Autostopem kolem sveta, treti cast amerika
(Vokno, Praha, b. d. [1992]); 4) Autostopem kolem sveta,
ctvrta cast afrika (Vokno, Praha 1993); Autostopem
kolem sveta, V. dil Vychodni Evropa a severni Azije (Pragma,
Praha 1997).
V exilovych i domacich periodikach vysla pak sice cela rada onech
rozhovoru s autorem, otistena byla sem tam i slova obdivu pochazejici
od Svobodovych fanousku, pripadne "nasledovniku", ale
temer zadne seriozni referaty, kriticke refl exe jeho dila. Cestnou
vyjimkou je lingvisticka studie z pera Charlese Townsenda, zabyvajici
se Svobodovym fonetickym prepisem cestiny (Varieties of Czech.
Studies in Czech Sociolinguistics, ed. Eva Eckert, Rodopi,
Amsterdam Atlanta 1993). Mimochodem: ten Svoboduv foneticky
"pravopis" mezi mnoha ceskymi exulantskymi ctenari zrejme
vzbuzoval znacnou nevoli, obcas dokonce i ventilovanou viz
napriklad negativni reakci Vladimira Skutiny (Zapad c. 5/1985,
s. 33), s niz nasledne polemizovala Zdena Salivarova (Zapad c.
1/1986, s. 3233). Celkem je vsak zrejme, ze Svoboda jako
literarni autor byl az doposud kritikou vesmes ignorovan.
Cesky beatnik
Cim tedy vlastne jsou Svobodovy cestopisy predevsim? Denikem
stopare, nekdy zrejme vice, nekdy mene stylizovanym, psanym jazykem
nejen doslova, ale tez "do pismene", jak autorovi "zobak
narost", nepochybne textem co do faktografi cnosti silne
autentickym. Svoboda se ve svych cestopisech projevuje jako verny
dedic americke beat generation, tedy zejmena jeji kerouakovske
linie, vyjadrene nejlepe sloganem "On the Road". Je
to onen neustaly neklid, ona setrvala dynamicnost, touha po zmene,
strach z ustrnuti, z usazeni se. Plny vlastne zcela neoduvodneneho
entuziasmu jezdi beatnik treba po vlastni zemi, je-li dost velka,
nestaci- li pak jeho rozletu, cestuje v cizine, nakonec treba
po celem svete, a to pokud mozno zadarmo, stopem, nebo s rozpoctem
naprosto smesne malym. Beatnicky stopar vlastne "parazituje"
na blahovolnosti movitejsich prislusniku strednich trid, je zivoucim
dukazem toho, ze penize nemuseji nutne vladnout vzdy a vsem, je
vlastne sveho druhu v trvale opozici vuci hodnotam konzumni spolecnosti.
Cile jeho cest jsou sice vetsinou stanoveny, ale posleze se stavaji
cimsi vedlejsim, podruznym. Hlavni je ono "byt na ceste",
zazivat radostny pocit nejistoty, svobody, rizika, nespoutanosti...
Tyto kerouakovske nalady zurocili v sedesatych letech hippies,
ovsem jiz nejen v USA, ale i v Evrope, a to i v te nasi, za zeleznou
oponou a prilezitostne byly znova vyjadrovany literarne.
A Jiri Svoboda byl zrejme jiz od konce padesatych let jednim z
prukopniku tohoto typu cestovani u nas.
Ve svych exilovych letech se pak Svoboda dobral az k jakesi autostoparske
reholi, s jejimiz "pravidly" nas seznamoval prostrednictvim
svych knih. K maximalisticke hippiesovske radostnosti pridal jeste
sveho druhu panteistickou viru, obohacenou o proklamaci abstinentismu,
nekuractvi a vegetarianstvi, pricemz diky jeho toleranci nejsou
tyto pozadavky nikdy formulovany jako "zavazne". Svobodovi
byla zrejme take dosti blizka ruzna nabozenska hnuti sice tech
nejrozmanitejsich denominaci, avsak prave takovych, jakym je spolecna
mirumilovnost a tolerance vuci jinym nazorovym proudum, tj. maximy,
ktere jiste patri k tomu nejlepsimu, co nam odkazali prave beatnici,
hippies, "deti kvetin", produkty beatlesovskeho prehodnoceni
hodnot.
Cestovani je ztrata casu!
Svobodovy texty jsou vskutku neustalym sledem refl exi vyse
zminenych nalad. Je to vzdy osvezujici, vesele, optimisticke cteni,
pricemz autorovu stylu dodava osobitost jeho prirozeny vypravecsky
talent, hovorovy jazyk a ovsem tez jeho foneticky zapis, jimz
se autor vysmiva nelogicnostem ceskeho pravopisu. Zivot "na
ceste" je Svobodovi serii setkani s prevazne dobrymi lidmi,
ochotnymi pomoci. Ovsem ze se ctenari mohou ze Svobodovych knih
mnoho dozvedet o nejruznejsich exotickych krajich, mistnich zvycich
a obycejich, takze i etnograf si zde prijde na sve, tyto cestopisy
vsak mohou svou radostnou atmosferou, spontaneitou upoutat i ctenare,
kteri jinak o literaturu tohoto druhu ani nezavadi. Ostatne, byl
Svoboda opravdu jen onim cestovatelskym "maniakem"?
Nebylo v jeho zivotni fi losofi i pritomno i neco zcela opacneho?
V uvodu k prvnimu dilu svych cestopisu autor pravi:
"Ja se divim proc vlastne cestuju proc ne - sedim doma. Je
to namahavy nebespecny ne - pohodlny a nakonec jednotvarny. Po
urcity dobe jednotvarny. Porat ty samy prirodni vobrazy: pouste
more reky jezera lesy louky silnice zvirata. Psi kocky kravy bejci.
Lidi se stejnejma zakladnima vlastnostma jak f Cine tak na Novym
Zelande. Rano stavaji pak neco delaji pak se najedi pak to ze
sebe vyklopi pak si daji dvacet zase se najedi zasoustaji si podivaji
se na televizi nebo na operu a zase ulehnou. Varijace a voctiny?
Bach! Ty muzete zrovna tak najit f sobe dys zacnete ze sebespytovanim
nebo ve svym vokoli vokrese narode. Ani nemusite jezdit ven a
napsat cestu kolem sveta. Nebo svetovou polityckou uvahu ze sledovani
pohybu kolem sebe. Nebo roman.
Cestovani je vlastne strata casu. Rosptyleni ve spatnym smyslu
toho slova. Sedice doma mate cas k rozjimani ke klidu a k premejsleni.
Moudrej clovek nechava raci prichazed hory k sobe nes aby von
chodil za nima. Sokratovi a vostatnim fi lozofum stacilo jedno
namnesti a jeden brilijantni mozek k tomu aby do nej pojali celej
kosmos a zahejbali s nim. Klidne cestovani vynechte!" Jiri
Svoboda byl predevsim moudry, skromny a citlivy clovek, autor
jen zdanlive "prosty" ci "spontanni". Dokazal
se oprostit od ulpivani nejen na vecech, ale i na lidech, a nemusime
ho proto zavirat treba do skatulky joginstvi, buddhismu ci krestanstvi.
V jeho zivote a dile byl jiste pritomen tez silny prvek hry,
mystifi kace. Na opravdu dukladne zhodnoceni jeho texty
a myslenky v nich vyjadrene teprve cekaji.
martin machovec
Autor je editor, redaktor a pedagog.
a2 kulturni tydenik 51-52/2008