Navrat nekolikavterinovy
"Koho to vidi moje bystre oci?" pta se pocestny
v dile Dlouhy, siroky a kratkozraky geniu Sveraka, Smoljaka
a Jary Cimrmana.
Vzpomnel jsem si na ta slova mane docela nedavno. Do ruky se mi
dostal pekne provedeny casopis TENIS vydavany v Cechach. Protoze
se celkem pravidelne, ac mene casto nezli bych chtel a mel, venuji
tomuto kdysi bilemu sportu, procital jsem si ho se zajmem.
A tu, co nevidely moje oci? Na dve stranky povidani o cloveku,
ktereho jsem znal. A nejen to. Behem moji kratke aktivni hokejove
cinnosti na sklonku padesatych let, mozna zacatku sedesatych,
hral jsem v jakemsi klubu mestskeho preboru v utocne rade vedle
neho, mladika, ktery se vypracoval nejen do prvni ligy, ale az
do narodniho muzstva! A nejen to, stal se i velmi uspesnym stavitelem
a podnikatelem, jeho firma vybudovala v Cechach nespocet sportovnich
arealu.
A ja pri cetbe mirne zasnul. V tech davnych dobach byl tento chlapik,
o tri roky mladsi nez ja, nesporne velice vyborny a talentovany
hokejista, jehoz otec nevynechal jedinou navstevu v satne pri
nasich utkanich, ale v tech dobach by me nenapadlo nic z toho,
o cem jsem se ted docetl. Nebylo pochyb, ze tatik rozeznal synuv
talent a doufal, ze jeho nadeje v nej se splni. Ano, splnily se.
Ac tehdy mi ten pan pripadal az neumerne prehnany ve svych touhach.
Ale to neni hlavni duvod tohoto povidani. To muze byt poznamenano
onim Zdani klame!
Nebot tehdy se mi spoluhrac Milan Vopicka vubec nezdal mladikem,
navzdory jeho uz tehdy znacnemu umeni na lede, z nehoz se stane
nejen hokejista jeste na mnohem vyssi urovni nez byla ta nase
soutez tehdy, ale i uspesny podnikatel a clovek nazoru a zasad,
(ktere mne, pokud nejsou jen dilem toho, kdo clanek napsal, dlouholeteho
pritele Milana), doslova fascinovaly. Byly totiz presne takove,
jake ja ocenuji u uspesnych lidi. A ktere mi, bohuzel, chybi.
A ktere, obavam se, chybi i mnohym uspesnym navzdory jejich uspesnosti.
Napriklad to, ze si vzal k srdci rady sveho otce: sport je
krasa, ale nemuzes se tim zivit cely zivot! Musis byt i jinak
sobe i jinym prospesny a uzitecny! ... volne citovano.
Takovy nedefinovatelny usmev rozhostil se mi na tvari pri cetbe
clanku, v nemz bylo i nekolik fotografii toho meho velmi kratkodobeho
spoluhrace. Poznal jsem ho okamzite. Byl zachycen ve spolecnosti
J. Drobneho, J. Kodese i prezidenta Klause.
Napadlo mne, v jake spolecnosti jsem ja kdy byl zvecnen aparatem?
A dokonce i otazka: jakou praci by asi meli pozustali, az umru
a oni by chteli vystavit par mych fotografii u prilezitost one
seslosti Celebration of life. Byla by to znacna prace.
Jejich existence je nepatrna. A muj dedecek legionar neni ovsem
stejny kalibr jako Vaclav Klaus. I kdyz existuje foto na nemz
sedim na koni jako TGM. Kun je veliky a mne jsou asi ctyri roky.
Lec zerty stranou.
Precetl jsem si to povidani o Milanu Vopickovi dvakrat. A to nejen
proto, ze jsem mu kdysi nahral na dva nebo tri goly v nevyznamne
soutezi. Byla v tom i nemala mira starecke nostalgie.
Ale hlavne pro to, ze ten mlady hoch, talentovany hokejista, vyrostl
v pozoruhodneho muze se zasadami, s nimiz jeden muze nejen souhlasit,
ale je i obdivovat; pro to jsem si asi ten clanek precetl dvakrat.
Par onech zminenych utkani hralo se vzdy na prirodnim lede venku
a temer bez divaku.
Co vsechno se od tech casu zmenilo! Ale byl to cas mladi. Casy
nasledujici: kazdy z nas, kteri tehdy nastupovali ve stejnem dresu
jako Milan Vopicka, prozil samozrejme jinak. Nektery ze spoluhracu
uz mozna nezije, jiny zije v cizine, jiny mozna ve vezeni, dalsi
mozna pracuji ve vlade, nekteri jsou mozna rozvedeni, znovu ozeneni,
ale jak se zda, Milan Vopicka je spokojen se svoji zenou, sestrou
viteze Wimbledonu a toho, co mu stale rikal jeho otec, ktereho
si dobre pamatuji ze saten, dokazal se drzet ve svem zivote. A
jak se zda, bylo to to nejlepsi, co mohl, v navdavku ke svemu
sportovnimu talentu, udelat.
V tomtez casopise jsem se dovedel o skonu jednoho z nejtalentovanejsi
ceskych tenistu, Jiriho Parmy. Jeho kariera byla, zel, poznamenana
problemy s pateri. V teze poznamce o jeho skonu v Kalifornii byla
zminka i o V. Zabrodskem, vynikajicim tenistovi te doby a snad
nejlepsim hokejistou v Evrope v letech padesatych. Dovolim si
zde uvest zcela osobni poznamku: byl to prave tento sportovni
fenomen, podle nehoz jsem se pokousel hrat hokej a tenis. Zrejme
se mi to moc nepovedlo na lepsi urovni (proto mam ovsem dostatek
objektivnich vysvetleni, he,he!), ale jsem vcelku spokojen. se
svymi zcela amaterskymi vykony. A hlavne diky tomu, ze jsem si
vybral prave tyto sporty. S hokejem uz je sice z nejednoho duvodu
davno utrum, ale tenis me snad jeste par let bude tesit. A to
nejen jako divaka dnesnich profesionalnich utkani, podivane vysoke
urovne, ale i snazivce na kurte.
A diky dnesnim internetovym moznostem jsem se dozvedel, ze V.
Zabrodsky dbal na zivotospravu, nekouril, nepil a kazdy den snedl
dve jablka. Tedy zivotosprava ponekud odlisna od moji a tu je
vysvetleni, proc jsem se do tenisovych a hokejovych analu nijak
vyznamne nezapsal...
Snad jeste pro uplnost, tedy ponekud osobni malickost: dnesni
hokejova Sparta prosla nekolika nazvy v padesatych letech. Jednim
z nich byl Spartak Bratrstvi. V te dobe V. Zabrodsky obcas se
objevil v kancelari podniku, sveho vlastne zamestnavatele, kde
v tom case pracoval i muj otec. A tak se stalo jednoho dne, kdy
jsem v kancelari otce navstivil, ze mi, ctrnactiletemu ci patnactiletemu
obdivovateli on sam, tento hokejovy a tenisovy mistr Vova
Zabrodsky, podal ruku. Prekvapilo me, jak ta ruka byla prijemna
a mekka a byl jsem v sedmem nebi.
Vladimir Cicha - Vancouver