PRIPIJIME NA OSMICKU!
Napred jsem musel absolvovat 5x8 (40 let v Kanade), abych mohl
v roce 2008 v titulu pripit na tu ceskou osudovou osmicku. Pred
40 lety se toho v mem zivote udalo dost: natocil jsem svuj posledni
film v Cechach, zucastnil se valecnych akci (jako reporter) a
prestehovali jsme se s Dagmarou do Kanady. Muj posledni dokumentarni
film jste mozna videli. Dejiny na osm se promitaji skoro kazdorocne
v Ceske televizi, coz podstatne vylepsuje muj duchod. Za kazde
promitnuti Dilia poukaze na muj ucet 12 Kc. Tu zminenou politickou
satiru jsem tocil hlavne v Praze a v Plzni, coz si Plzenaci pamatovali
behem letosniho Plzenskeho finale. Obcas mi tam nektery filmovy
fanda pripomnel klasicke citaty z Dejin na osm: "Ja sdilim
mineni sveho svagra ..." nebo "Je to tak rovnez tak".
Pak prisel 21. srpen. Hned rano jsem mazal na Vinohrady, probudil
reckeho konzula a ten mi - jeste v pyzamu - dal do nasich pasu
zadana viza. Misto na reckou dovolenou jsme se pozdeji presunuli
na daleky Zapad, ale k tomu vsemu se dostaneme. Vracel jsem se
kolem budovy rozhlasu prave kdyz se skupine mladiku podarilo pomoci
kramle a dlazebni kostky udelat diru do kanistru sovetskeho tanku
a pozdeji ho zapalit. Vsechno to fotil Karel Dirka, pozdeji znamy
mnichovsky producent. Dvema sporadanym obcanum to vadilo: "Neprovokujte
je!" To me velice znechutilo. Snad to byl jeden z mnoha duvodu
k emigraci. Cizi armada nas okupuje - a my je nemame provokovat!
Poposel jsem na Vaclavak a s mnoha dalsimi kricel na ruske vojaky.
Pri tom me vyfotil Olda Skacha. Na jedne z tech fotek tam zachmurene
stojim jeste s Pavlem Bobkem a Janem Kaplickym. Nakonec jsem skoncil
jeste se skupinou dalsich filmaru v byte Pavla Juracka v Krakovske
ulici a dohadovali jsme se, co bude dal.
Teprve druhy den jsem si uvedomil ze jsem filmar. Zamiril jsem
do Studia dokumentarnich filmu na Vaclavaku, dostal prideleny
stab a vyrazil natacet. Myslim, ze dalsi staby utvorili take Jirka
Papousek a Evald Schorm. Ti tocili vetsinou v Praze. Ja jsem s
kameramanem Frantou Vlckem a dalsimi pomocniky vyrazil do Pardubic.
Rikalo se, ze nasi zeleznicari tam zastavili vlak se sovetskymi
rusickami, ktere mely zabranit vysilani naseho ilegalniho rozhlasu.
Na pardubickem nadrazi jsem oslovil prvni uniformu. Byla to statna
pani a podezrivave se na me podivala, proc chci vedet kde je ten
rusky vlak. Vysvetlil jsem, ze jsme z ceskoslovenskeho filmu,
natacime zaznam o okupaci a materialy budou behem 24 hodin vysilat
vsechny zapadni televize. Neodpovedela mi, ale dalsi zeleznicar
mi prozradil, ze musime na stanici do Kostenic, vzdalenych asi
11 km. Kdyz jsme dojizdeli na misto, stal se ze me proziravy dokumentarni
Capajev. Rekl jsem ridici, aby s autokarkem pockal v lesicku opodal
a s Frantou jsme dosli na nadrazi pesky, kameru v ruksaku. Rusky
vlak tam cekal, protoze zavreny semafor mu znemoznoval odjezd.
Prednosta nas poslal za manzelkou do sveho bytu v prvnim patre.
Franta vystoupil s kamerou na zidlicku a oknem natocil celou scenu,
castecne ukryt za bilou zaclonou. Jenze zafoukal vetricek a bdely
rusky vojak si vsiml kamery s dlouhym objektivem. Nahlasil to
porucikovi, ten zavelel - a uz se do budovy za nami hnala trojice
vojaku se samopaly. Rychle jsme kameru schovali do kumbalu, chnapli
Clovece nezlob se a s pani prednostovou a jejim synem predstirali
spolecenskou hru. Na schodech se ozvaly dunive kroky vojenskych
holinek - a za okamzik do kuchyne vtrhli ostraziti vojaci. Mezitim
prednosta tusil to nejhorsi. Aby nas zachranil, dal okamzite zmenit
navesti, semafor vyskocil, porucik zarval na sve vojaky, ti se
otocili, sebehli dolu a naskocili do rozjeteho vlaku.
Sesli jsme dolu. Prednosta odlozil telefon. V Pardubicich se pry
o nas Rusove dovedeli a poslali za nami tri obrnene vozy. Podekovali
jsme mu a kameru zase zabalili. Pro jistotu jsem se rozhodl, ze
se k autokarku vratime na druhe strane koleji, za kterymi byla
mala stran, ktera nas kryla. Jen jsme dosli k nasemu autu, vynorily
se na silnici tri vojenska vozidla. S autokarkem jsme se otocili
a zmizeli z dohledu po malych okreskach. Vrtalo mi hlavou, jak
se o nas Rusove v Pardubicich dovedeli. Pak me napadlo, ze jim
to musela prozradit ta ceska ajznbonacka, ta mrcha, ten obezni
sudokopytnik. Dalsi priklad negativniho narodniho charakteru.
Pak jsme se s Dagmarou presidlili a tri mesice ve Vidni cekali
na druhou etapu sveho zivota. Obcas jsme hravali kanastu s mym
slovenskym kolegou, reziserem Stano Barabasem a jeho manzelkou.
Jednou Stano prinesl zpravu, ze na kanadske vyslanectvi prileti
nekdo z National Film Board of Canada na pohovory s ceskymi a
slovenskymi filmari. Z nekolika desitek nasich kolegu dostal nabidku
Stano a ja. Tak jsme se v listopadu presunuli z Evropy do Kanady.
Material, ktery jsme behem prvnich dnu okupace natocili my s Frantou
Vlckem a dalsimi staby, byl nakonec poslan do Kanady a tam ho
sestrihal muj kolega, reziser Rudolf Krejcik. Musel se ale brzo
vratit domu, takze jsem na michacku v Montrealu dohledl ja. To
uz se psal rok 1969. Komentar namlouval Jiri Voskovec - a to bylo
nase prvni setkani. Film byl pozdeji uveden pod nazvem Seven Days
to Remember cili Sedm kritickych dnu.
Kdyz Americane pristavali na Mesici, koncila moje pulrocni staz
v National Film Board of Canada. Jednoho dne se v Montrealu objevil
nejaky profesor z Ontaria a hledal cloveka, ktery by zalozil a
vedl filmove oddeleni na Conestoga College v Kitcheneru. Kamaradi
z NFB doporucili me, takze jsem tam za nekolik tydnu vyrazil na
pohovor. Prenocovali jsme s Dagmarou ve meste a pujcili si auto.
V 10 rano jsem mel interview s dekanem. Za hodinu mi uz jeho sekretarka
dala kopii smlouvy a my jsme se zenou zacli hledat byt. Za hodinu
jsme s tim byli hotovi. Treti okouknuty byt se nam libil. Zaplatili
jsme zalohu a bydleni bylo zarizeno. Taky uz byl cas na obed.
Po sendvici jsme si sli vybrat nove auto. Vedouci prodejny navrhl,
abychom si v bance vyridili pujcku. Bylo to vcelku jednoduche:
ukazal jsem prijimaci list z Conestoga College - a behem nekolika
minut byla financni zalezitost hotova. Vyzvedli jsme si nove auto
a po treti hodine odpoledne jsme vyjizdeli zpatky do Montrealu.
Jako odchovanci socialismu jsme z toho byli jeste dlouho zpitomeli.
Behem jednoho dne jsem dostal praci, nasli jsme byt, dostali pujcku
z banky a koupili nove auto. Takze jsme tech 650 km proplachtili
jako v tranzu. Byly to krasne zacatky v nove zemi!
Vaclav Taborsky